Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aro se zbláznil?! - 9. kapitola

25.02.2010 (19:45) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 812×

9. kapitola - Kavárna Čtyřlístek

Pohled Roberta:

Netrpělivě jsem vysedával v autě a čekal na odpověď. Přišla mi až druhého dne večer, byl jsem spokojen s výsledkem. Zítra se sejdeme a pak se s ní projdu, zavedu zkratkou do uličky a unesu. Nevím, zda to mám označovat za únos, ale asi ano. Dělám to pro naše dobro, pro dobro všech. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se přidala k vlkodlakům a oni vyhráli. Tuto otázku si klade snad každý, jenže odpovědět na ni se bojíme tak, že se tím nezabýváme. Bojí se toho stejně tak Aro, Marcus a Caius, i zbytek gardy. Asi bych se do toho měl počítat taky, avšak já se toho nebojím. Stejně by mě zabili, nejsem dost dobrý bojovník, jsem jen záložník, nebo návnada. Nebojím se smrti, připravuji se na ni každým dnem, od té doby co jsem upír. Měl bych si zajet na lov, blesklo mi hlavou. Nastartoval jsem a rozjel se do menší obce, mám zkušenosti, ale jistota je jistota.

Zaparkoval jsem na kraji silnice a vystoupil, tady nesvítilo slunce. Zaposlouchal jsem se, asi dva kilometry odsud šla nějaká osoba. Zašel jsem do lesa, zašel jsem za křoví. Nikdo mě už nemohl vidět, rozběhl jsem se. Doběhl jsem k té osobě asi za dvě vteřiny. Byl to muž, docela vysoký s vypracovanou postavou, na sobě měl sportovní oblečení, běžel po pěšině. Asi trénoval.

Nadechl jsem se a nechal se zcela pohltit instinkty lovce, které se draly na povrch. Přikrčil jsem se a čekal, už byl skoro u mě. Na čele se mu vytvářeli kapičky potu, těžce oddechoval. Počkal jsem ještě pár vteřin, ještě pár vteřin mohl žít, než jsem po něm skočil. Voněl celkem dobře, ale jeho krev nebyla zas tak dobrá.

Lov lidí mě nijak netrápil, časem jsem si zvykl na křik, prosby a snahy o útěk. Stala se ze mě zrůda, co běsní po lidské krvi, avšak emoce jdou stranou. Už takový vždycky budu.

Vysál jsem ho do poslední kapky, zaběhl dál do lesa a nalámal jeho tělo na kousky. Zapálil jsem ho, díval jsem se jak hoří, přemýšlel jsem, jestli když upálíte upíra cítí nějakou bolest.

Měl jsem už jen jednu hodinu, než se s Alex setkám. Byl jsem zvědav na dívku, po které touží všichni tři vládci. Jako by nestačili vlkodlaci.

Zašel jsem za roh a v tom ji spatřil. Vybíhala přes ulici dál mě neznámo kam. Seděla popisu, měla hnědé vlasy a modré oči, vypadala obyčejně. Ale zdání klame. Otázkou pro mě bylo, proč tak spěchá, co dělala tam. Už jsem chtěl zalézt zpět do auta a sledovat ji, ale do nosu mě udeřila vůně, vůně která patřila druhému nejnebezpečnějšímu predátorovi vůbec -  vlkodlakovi.

Zrychlil jsem, páchlo to odporně, ale zvědavost mi nedala. Musel jsem prozkoumat okolí, věděl jsem, že bych správně měl podat hlášení, ale neudělal jsem tak.

Zvenčí působila kavárna zcela neškodným dojmem, ale zevnitř už to tak nebylo. Vešel jsem. Stoly byly od sebe docela blízko, až na ty vzadu. Ještě teď byla cítit Alexina vůně. Po stopě co zanechal její pach jsem došel až ke dveřím určeným jen pro zaměstnance. Bylo to jasné, hlavní otázka byla: Kolik jich tam je?

Nedokázal jsem si odpovědět, stejně tak jsem nechtěl hlásit každou prkotinu. Když tam bude třeba jenom jeden vlkodlak, nevycvičený a mladý. Mohl bych z něj vymáčknout informace, ve Vollteře by mě čekala odměna. A uznání.

Ta představa a pocit naprostého vítězství mě naplnila tak, že jsem se do toho vrhl po hlavě. Vstoupil jsem a vyšel schody normální upíří rychlostí. Tu jsem miloval, to, když můžeš zachytávat každičký pach a při tom oběhnou Asii kolem dokola za pár hodin. Miloval jsem také tu sílu, to že pro mě skála nebyla překážkou. Byl jsem rád upír.

Ze dveří naproti mně se linul pach jednoho vlkodlaka, pach Alex a ještě něčeho jiného. Snad vlkodlak, ale i upír, byla to dokonalá směsice upíra a vlkodlaka. Nevěděl jsem co od toho můžu očekávat. Ale myšlenka na budoucí odměnu mi dodala sílu. Vevnitř byla dvě bijící srdce, jedno bilo velmi pronikavě a tvrdě. Jeho majtel byl vlkodlak. Druhé srdce bilo nepravidelně, jakoby jen tak pro efekt.

„Pojď dál, Roberte,“ vyzval mě ženský hlas, zněl podivně. Byl krásný, andělský, žádné zvonečky ale přesto se zdál jaksi upírský. Zamrazilo mě v zádech, říkala mé jméno, musela vědět, že tu stojím a jdu sem. Panika se začala projevovat, nohy mě neposlouchaly. Ruce také ne, plynulým pohybem jsem zmáčkl kliku a otevřel.  Přede mnou byl obyčejný pokoj, ale něco v něm, co jsem neviděl, bylo opravdu nebezpečné. Cítil jsem to tak, nervozita byla hmatatelná. Mé vnitřní já se vzbouřilo, avšak k ničemu to nebylo. Mé nohy se ani nehnuly. Ztuhl jsem.

„Nelekej se, ale za chvíli se ocitneš na jedné louce.. no, a zbytek bude překvapení,“ ozval se znovu tentýž hlas. A opravdu, setinu vteřiny na to jsem se ocitl na louce. Byla to louka uprostřed lesa, stromy byly převážně jehličnaté, ale sem tam vykukoval i nějaký ten buk a dub.

V keři za mnou se ozval šramot, šeptající hlasy:

„Za chvíli se to sem vydá prozkoumat. Až řeknu teď, vyběhnete a budete dělat to, co jsme vás naučili.“ Byl to drsný hlas, s hrůzou v očích jsem sledoval tři mladé vlkodlaky, kteří vybíhali z keře.

Postavil jsem se do bojové pozice, útočili postupně. Ale i tak byla malá šance na záchranu, kdybych se teď otočil, znamenalo by to jistou smrt. Nechápal jsem svou někdejší náladu a zaslepující pocit vítězství.

Jednou jsem si nedal pozor, ohnal se po mně. Na hrudi se mi táhl šrám od jeho drápů. Ohnal se po mně druhý, tentokrát jsem si neuchránil obličej. Pak už nic nevím, pak už byla jenom tma a nekonečná bolest. Vše jsem měl ztuhlé, ale nevěděl jsem, zda jsem celý.

Tak tohle je smrt, napadlo mě. Ale mýlil jsem se, tohle nebyla smrt…

Pohled Ara:

S bratry jsme seděli na trůnech, čekala nás neodkladná záležitost. Robert, jeden z našich pěšáků, se už dlouho nehlásil. Ale bylo tu ještě něco, Felix se vydal na zběžný průzkum a setkal se s vlkodlakem. Předal mu jistou zprávu, prý adresovanou pro „pávy z nejvyšší upíří vrstvy“, takže mu to bylo hned jasné. Další starosti mi také dělala Alex, moc jsem ji chtěl vidět, dotýkat se jí, nebo být aspoň v její přítomnosti.

Dveře se otevřely, v nich stál Felix s něčím malým v ruce. Přispěchal za námi. Vstal jsem, Felix ke mně přišel a nabídl ruku. Nabídku jsem přijal bez sebemenšího rozmyslu.

Felix šel po nějaké ulici, začichal a ucítil vlkodlaka. Zpoza rohu vyšel Charlie, Charlie byl hodně starý a zkušený vlkodlak. Znám ho ještě z dob, před jejich údajném vyvraždění.

„Co tady chceš?“ Felix potlačoval vrčení.

„Ale no tak, upírku,“ odmlčel se. „Mám vzkaz pro ty pávy z nejvyšší upíří vrstvy. Upřímně řečeno, nechápu, proč ty slizouny posloucháte.. Ale pijavice jako pijavice.“

Teď už Felix opravdu zavrčel, nějaká paní středního věku se po nich otočila. Ale hned šla radši dál.

„Neurážej je, my nejsme pijavice!“ bránil se Felix.

„Pardon, jen jim předej vzkaz. A pozdravuj ode mě a od Megan, asi nebudou vědět, kdo to je, ale brzy to zjistí…“ dokončil řeč, strčil Felixovi do ruky papírek a odešel stejně rychle, jako když přišel. Dál už jen Felix pevně stiskl papírek a spěchal do Volterry.

Otevřel jsem oči a vzal si od Felixe papírek. Pokynul jsem mu hlavou a on odešel, podíval jsem se po ostatních. Zůstali tu pouze Alec a Jane, seděli na svých trůnech a koukali se na nás. Rozložil jsem papír a začal číst nahlas:

„Milý bratři Volturiovi,

mé jméno je Megan, nejspíše mě neznáte pod tímto jménem, ale to vůbec nevadí. Jak už jistě víte, vlkodlaci opět proti vám povstali. Můžete se těšit na odplatu, bolest a nadcházející smrt. Ale to už zase moc předbíhám.

Zajisté jste si všimli, že vám chybí jeden pěšák – Robert. Můžete hledat, aby to nebylo tak těžké, pár nápověd pro začátek:

Česká republika

Hradec Králové

Kavárna Čtyřlístek

Tam najdete další nápovědu. A předem vás upozorňuji, že není mrtev, jen není v celku.

S přáním dlouholebosti

Vaše Megan (I. V.) “

Dočetl jsem vzkaz, v sále se rozhostilo ticho. Každý přemýšlel nad významem těchto slov, ale jedno bylo jasné všem, věděli jsme, kde hledat našeho ztraceného pěšáka. Ten nám určitě prozradí víc.

„Aro, vyšleme Demetriho aby nám přivedl Roberta. Půjdou s ním tři pěšáci…“ ozval se Marcus, zpráva ho asi potěšila. Zpráva o nadcházejícím možném boji, plně stačila k tomu, aby se nadchl a napjal své mozkové buňky. Podíval jsem se ještě na Caie abych se ujistil, že s návrhem souhlasí. Ale nebyl tam, jeho trůn zel prázdnotou.

„Kde je Caius?“

„Nevím, když jsi to četl, odešel. Něco ho znepokojilo. Trochu se zasekl u toho pozdravu, ale pak šel dál, jako by se nic nestalo,“ dopověděl Mark a odešel.

„Jane, půjdeš s nimi kdyby náhodou...“ rozdal jsem rozkazy.

Odešel jsem do své pracovny a sedl si na židli. Nechal jsem myšlenky volně plynout a zavřel oči. Přehrával jsem si mnoho šťastných okamžiků mé věčnosti, avšak i špatné vzpomínky, které mi ulpěly v paměti a nechtěly ji opustit. K nejhezčím vzpomínkám které jsem měl. Její úsměv, ztřeštěnost, její hlas a vůně. Její vůně mi něco připomínala, nějakou osobu, ale když jsem se na ni zaměřil, nemohl jsem najít žádnou vzpomínku. Jen prázdno. Mé vzpomínky létaly nadzvukovou rychlostí, nevšímal jsem si jich. Jen jsem tupě zíral na pečlivě poskládané knihy a čekal, co se bude dít…

Pohled Jane:

Cesta k té kavárně, jak jsme později zjistili byla až přehnaně dlouhá a nudná. Lidé se za naším autem otáčeli a pár z nich, si nás dokonce fotilo. Nenávidím lidi, jsou tak zranitelní a slabí. Slouží nám jen jako potrava. Nevím co pro Ara, Caie nebo Marcuse znamená ta dívka, ale jedno je jasné. Může mi vzít mé obdivovatele a to já nechci, nechci aby mě Aro bral jako každého nadanějšího člena gardy. Musela bych se jí pak nějak zbavit…

Pohled Jamese:

Už jsme byli na parkovišti. Všichni už dávno spali a my jsme se plížili ke kavárně. Obával jsem se o Roberta, byl to můj přítel. Pokud se to tak dá nazvat, ve Vollteře se ani nedají navazovat pevné vztahy. Jde tu jen o postavení, oblíbenost a sex.

Všude to bylo cítit vlky, nakrčil jsem nos. Jane se jen ušklíbla. Demetri nás vedl, vešli jsme dveřmi určené zaměstnancům. Normální, upíří rychlostí jsme vyšli nahoru. Vešli jsme do jediných dveří, ve kterých byli děti měsíce cítit. Vše vypadalo úplně normálně, ač na hromádku naházenou v koutě. Byl do Robert. Na vrcholu hromady byla postavena jeho hlava, ten pohled by podivně zdrcující. Byl jsem stejný bojovník jako ona, kdyby byla bitva, máme stejné šance. Teď už jsem zjistil jaké – nulové – šance na přežití to jsou. Zachránit nás může pouze náhoda, a jak znám strýčka náhodu, ode mě si drží velký odstup.

Složili jsme Roberta, zahojil se. Nic se nedělo, jen tam tak ztuhle ležel. Zatřásl jsem s ním, konečně se pohnul. Vypadal zmateně a vyděšeně. Byl čas jet zpátky do Volterry… 

Další

Předchozí

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 9. kapitola: