Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aro se zbláznil?! - 8. kapitola

04.02.2010 (12:45) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 820×

8. kapitola – Takřka monolog

Pohled Alex:

Sedla jsem si na pohovku, a začala usilovně myslet na Ara, věděla jsem, že on mi na mé otázky odpoví. Zastavila jsem příval myšlenek a rozpoutala nový. Poslední dobou, vím vše nějak moc jistě, realita se dost mění, v hlavě mi hučí a já to prostě nechápu.

Jak vím, že existují vlkodlaci a upíři? Proč jsem šla s tím Markem - vlastně Charliem - nahoru? Je to jako bych vše už dávno věděla, jen bych ty myšlenky a vědomosti měla ukryté někde hluboko uvnitř mě. Jako bych je všechny znala, věřila jsem Charliemu, byla jsem si jistá, jako by plnil vlastně můj rozkaz. Co je ta Megan zač? Co po mě chce, ona nebude vlkodlak, nebo aspoň ne úplně? Jak mám zvolit? STOP! Už to dělám zase, vím, mezi kým mám volit. Správně bych to neměla vědět, zase mám pocit závratě…

Nechávala jsem se unášet proudem myšlenek, a zapomněla na realitu. Z mého zorného pole se pomalu vytrácely předměty a celá místnost. Zaklepala jsem hlavou, vše se rozjasnilo. Už zase jsem byla v Apartmánu, s velkým A. Teď je čas zpovídat Ara. Když o tom přemýšlím, jako bych mluvila o papouškovi, ale proč ne. Musím si pořídit papouška, ara papouška. A pojmenuji ho Aro. Nad čím to zase přemýšlím, musela jsem se tomu zasmát.

„Co je tu k smíchu?“ otázal se Aro, zvědavě nakoukl do dveří.

„To neřeš. Posaď se,“ vyzvala jsem ho. Ladně došel k pohovce a sedl si, rozplývala jsem se nad jeho chůzí, on nechodí ale vznáší se.

„Co potřebuješ, posaď se taky.“ Zadíval se na mě neutrálním pohledem, avšak dnes bylo něco jiné. Už to nebyl ten ledový král, teď už byl jenom sněhulák. Takže se za chvíli dostane ke Sněhurce a pak… Zase jsem se nechala unést proudem myšlenek. Nadechla jsem se a otevřela pusu, teď už mě nikdo nezastaví, dokud nedomluvím. Ještě že je Aro nesmrtelný.

„Mám pár otázek, tak 1. Kdo je Megan? Víš, byla jsem v kavárně jménem - A není to jedno?! Jo, jasně že je. Budu pokračovat, takže rovnou k věci. Charlie – vlkodlak – mě přivedl k té Megan a ta hned vypálí: ‚Jakou stranu zvolíš? Rozhodni se rychle.‘ No není to super…“ nadechla jsem se, na Ara byl zvláštní pohled. Tvářil se kysele, jako citrón. (Já fandím citrónovi!!!)

„Tak a 2. Jakou stranu mám zvolit? Bez urážky, ale co když si rozhněvám vlkodlaky. Nebo vás, co když nepodlehnu vašemu šarmu a vy mě zničíte, a co teprve vlkodlaci, když jako smyslů zbavená půjdu s váma do boje. Jo, a to mě přivádí k mé 3. otázce: Bude bitka?“ Čekala jsem, co mi řekne. Pořád nic neříkal, potřeba vzduchu se zvyšovala.

„Nádech a výdech,“ nadechla jsem se a pokračovala v uklidňování. „To bude OK, nádech a výdech. Tak co?!“ vykulila jsem oči a nepřestávala dýchat. Díval se na mě, zvedl obočí. Ucítila jsem potřebu mluvit. Tak jsem začala – a předem se neděste, je mi 15, mám na to právo.

„Nekoukej na mě, ty na mě koukáš… nádech a výdech, to bude dobrý. Je hrozný, když někdo přijde a ty se hystericky tlemíš. Co si o tobě pak mají myslet, já vím, třeba že jsi hysterka. Ale ty jsi spíš vlezprdelka.“ To už jsem hlavou kývala ze strany na stranu. Někdy si připadám jako blázen, ale už jsem si zvykla. Po dlouhém mlčení promluvil.

„Uklidni se!“ To ti pěkně děkuju, to jsme se toho dozvěděli. Nadávala jsem v duchu s patřičnou dávkou ironie. Ale pokračoval.

„Prostě jsme vlkodlaky už jednou porazili a teď nám chystají odplatu. A ta tvá starost o bezpečí, mi tě ochráníme. Vlci na nás nemají, je jich málo, proto tě potřebují. A tu Megan neznám…“ odmlčí se. „Jo, a nechodíš třeba k terapeutovi, nebo psychologovi. Nezlob se, ale ten tvůj monolog, skoro monolog…“ jen zakroutí hlavou a zašklebí se.

„Ne, nechodím!“ našpulila jsem nesouhlasně rty.

„Nebuď naštvaná, já jsem tady nesmysly neříkal,“ odporoval mi Aro. Protočila jsem oči a odešla. Aro zůstal v místnosti, nic neděla, a nebo jsem aspoň nic neslyšela. Už mě ta hra přestávala bavit, šla jsem ke dveřím a zaťukala. Chtěla jsem se omluvit, ale odezva se nedostavila.

„Já vím, že tam jsi. Můžeš si hrát na uraženého, ale mě se stejně nezbavíš. Už mě nebaví tenhle monolog,“ dořekla jsem a rozrazila dveře. Aro nikde nebyl, byla tu jen Megan. Usmála se, v očích jí tančily jiskřičky.

„Takřka monolog…“ zašeptala. Zůstala jsem tam na ní koukat s otevřenou pusou.

„Co tu chceš?“ Nic lepšího mě nenapadlo.

„Jen se ti jdu připomenout. Tak co, už jsi zvolila,“ odmlčela se. „Nebo ne?!“ Povytáhla své pečlivě vytrhané, tenké obočí, a v úsměvu odhalila své rovné, vybělené zuby.

Nezmohla jsem se na nic jiného, než na pouhé zakroucení hlavou, moje srdce bušilo na poplach, avšak nohy mě neposlouchali. Ztvrdla jsem v půlce pohybu. To Meg zjevně potěšilo.

„Až se rozhodneš, zavolej,“ pokřiveně se usmála a couvala. V hlavě mi zněl její hlas, říkal: ‚Upíři, vlkodlaci. Upíři, vlkodlaci. Vlkodlaci, upíři…‘ Pořád dokola, ale nebyly to mé myšlenky, nýbrž její. Mluvila ke mně pomocí myšlenek. Obraz se mi začal rozmazávat, hlava mi třeštila, za chvíli asi pukne. Uslyšela jsem zvuk odemykajících se dveří, a objevila jsem se v mém pokoji.

„Jsem doma!“ hlásila mamka ode dveří. Hlava mi při tak hlasitém zvuku málem explodovala, nesmírně mě to bolelo. Rukama jsem si chytila hlavu a spadla na zem. Najednou jsem cítila zemskou gravitaci, ta síla, kterou na mě tlačila, se každým okamžikem zvětšovala. Většina mých smyslů byla odříznuta od světa, v hlavě jsem měla stále Meganin hlas. Nasadila mi do hlavy brouka, nebo se ve mně usídlila. Bylo to hrozný, jediný smysl, který zůstal byl sluch. A tím to bylo o to horší, i nepatrný pohyb způsoboval tolik hluku, aby se bolest znásobila. I ten poslední smysl ztrácel na významu. Jediné co zůstávalo a získávalo na důrazu byla bolest a ta slova…

V Arově pracovně:

Pohled Ara:

Caius odešel z pracovny a šel volat Carlisleho. Nejhorší na tom bylo, že Edward uslyší mé myšlenky. Ale mohl bych využít jejich dobrosrdečnost – pokud se to tak dá nazvat – a domluvit se s nimi. Mé myšlenky však stále zahýbaly k Alex, k její schůzce. Nebylo pochyb, že ta záhadná žena Megan je vlkodlak. Proč by pro ni jinak pracovali…

Pohled  vypravěče:

Zatím co Aro usilovně přemýšlel, jak Alexandře pomoct, ona bezvládně ležela na podlaze a prožívala obrovská muka.

„Alex, prober se!“ křičela její matka, slzy jí tekly proudem, nepřestávaly. Zavolala záchranku. Nevěděla, co se s její dcerou děje. Mezitím se v horním patře kravárny čtyřlístek objevila Megan. Podívala se na Roberta, jeho roztrhané tělo leželo v jednom koutě místnosti. Měl prostě smůlu. Robert – upír z arovy gardy – přišel o život, Alexina matka plakala a čekala na sanitku, Alex trpěla, Aro zamyšleně chodil po pracovně a přemýšlel, Megan se plně soustředila na Alex… Všechno bylo propojeno – Robert plnil úkol Ara, Caia a Marka, šel na schůzku s Alex. Alex šla na schůzku s Charliem a Robertem, se vším se svěřovala Arovi. Aro přemýšlel, radil a vyslal Roberta na misi. Alexina matka trpěla kvůli Alex, kterou mučila Megan. A Megan, nebo to není Megan?

Výstřižky z novinových článků (můžete hádat, kdo za to může):

• Chlapec jménem Jack Meyer se nevrátil domů, policie po něm pátrá už od včerejšího týdne…

• Bratři Michal a Petr Malí se nevrátili domů, po třech dnech hledání se podařilo najít aspoň jednoho z nich. Avšak, našli se pouze Petrovy ostatky. Zbývá pár otázek, můžeme se jen dohadovat, co se stalo. Kde je Michal? Je naživu? Co se stalo Petrovi? Kdo jim to udělal?

• Co se stalo! Mladí chlapci a muži mizí, jen málo kdy se najdou jejich ostatky – kosti. Policie se děsí, tento případ nemůže vyřešit. Kdo je taková obluda, že nechává zvířaty ohlodávat mrtvá těla?!

• Už zmizelo pět žen a dívek ve věku 18-ti, 15-ti, 25-ti, 40-ti, 36-ti. Kdo je další na řadě. Kde teď jsou, jsou naživu? Kdo to všechno dělá?

Další

Předchozí

Menší anketa:

Kdo spáchal všechny ty zločiny???

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 8. kapitola: