Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aro se zbláznil?! - 7. kapitola

07.01.2010 (19:30) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 943×

7. kapitola – Objevení a schůzka

Pohled Alex:

Mamka přišla domů přesně na večeři, tvářila se nějak křečovitě. Nevěděla jsem, co ji trýzní, ale doufala jsem, že ne moje průšvihy. Na mobil se podívala, koukla na zmeškané hovory a nijak to neokomentovala. Ani slovem se o ničem nezmínila.

Večer si ke mně přisedla a začala.

„Tak jak bylo dneska ve škole?“ Vyptávala se opatrně.

„Mami, ven s tím.“ Nechtěla jsem to zdržovat.

„Volala mi tvá paní ředitelka, mluvili jsme o tobě. O tom že jsi výborná studentka, že můžeš příští rok jet studovat do ciziny a škola ti to uhradí, z části…“ Odmlčela se. „Ale posledních pár dnů, jsi duchem nepřítomná. Prý na tebe tvoje profesorka na chemii mluvila asi patnáct minut, a ty nic.“

Už jsem se nadechovala, že se budu obhajovat, ale mamka mě zase přerušila.

„No, pohrozila tím, že nebudeš moct jet studovat do Itálie…“ Tak to mě dostalo, ale i překvapilo. Měla jsem jet studovat zrovna do Itálie. Tam žije Aro, možná bych se za ním mohla jet podívat. Jak jsem nad tím přemýšlela, mé nohy se odlepili od země.

„Už zase.“ Řekla na to mamka. To mě zaujalo, opravdu jsem se vznášela metr na podlahou. Ve vzduchu jsem se cítila volná.

„Jak to myslíš?“ Začala jsem být zvědavá.

„No, jako malá jsi to dělávala. Ale slíbila si, že to už dělat nebudeš.“ Nechápavě jsem na ní hleděla.

„Dělávala jsi to vždy, když si na něčím usilovně přemýšlela.“ Dovysvětlila mi to. Udělala jsem krok vpřed a náhle ztratila rovnováhu, prosvištěla jsem vzduchem, dopadla jsem na zem. Všechno mě bolelo. Mamka se jen usmála a řekla.

„Pojď, dám ti na to led.“ Ani jsem si nevšimla, že si držím kotník.  Sáček s ledem jsem si od mamky vděčně vzala, a posadily jsme se na pohovku.

„Proč jsi mi to neřekla?“

„No, chtěla jsem, aby jsi byla normální.“

„Ale já jsem normální, třeba ten kluk od sousedů umí mluvit s rybičkama. A prezidentova dcera mění barvu vlasů a -“

„Já tě mám ráda takovou, jaká jsi. Ale nelétej na veřejnosti.“ Usmála se a odešla do ložnice. Seděla jsem tam dlouho, kotník mě už nebolel, led ze sáčku se přeměnil na vodu, byla to čirá, avšak velmi studené tekutina. Šla jsem do kuchyně, vzala jsem kuchyňský nůž a zabodla ho do pytlíčku. Praskl, voda z něj začala vytékat proudem, vytvořil se vodopád. Ten vodopád vydržel jen pár sekund, ale mě to připadalo jako věčnost. Náhle jsem věděla, co mám dělat. Jako bych ty vzpomínky měla někde hluboko uvnitř mě, jen bych je zastrčila hodně dozadu, abych na to pořád nemyslela. Sáček jsem vyhodila a odhupkala do pokoje. Postavila jsem se doprostřed a zavřela oči. Začala jsem usilovně myslet na to, co chci. Otevřela jsem je a podívala se na zem, nic se nestalo, stále jsem stála pevně oběma nohama na koberci.

Zkusila jsem to znovu, tentokrát jsem myslela na Ara, na náš první dotek. V břiše mi poletovali motýlci. Zachvátila mě vlna štěstí, mé nohy se odlepily od země.  Už jsem byla deset centimetrů nad zemí, ale náhle jsem začala padat.

Zkoušela jsem to ještě mnohokrát, přišla jsem na to, jak se mám ve vzduchu pohybovat. Už jsem se nepotřebovala tolik soustředit, abych začala levitovat. Zkoušela jsem to snad celou noc, až ve dvě hodiny ráno jsem se podívala na mobil. Za čtyři hodiny mám vstávat, pomyslela jsem si a upadla do slastného spánku. Zdálo se mi, že jsem někde na louce, všude kolem jsou nějací lidé a upíři. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Náhle se lidé proměnili ve velké vlky a zaútočili na mě, běžela jsem k upírům, doufala že mě ochrání. Ale spletla jsem se, nakrčili se a připravili ke skoku, jen jeden se je pokoušel zastavit. Pár upírů se zlatohnědýma očima stálo stranou a v tichosti pozorovali dění na louce. Upíři i vlci už byli skoro u mě. Ale v poslední chvíli, jsem se vznesla tak vysoko, že na mě nevyskočili. Byla jsem poprvé v takové výšce, někdo na mě vola: „Alex, Země volá Alex.“ Pak jsem se probudila.

„Co je, mami?“

„Je půl dvanácté, chceš něco k obědu?“

„Ježiš, já nestihnu školu!“ Už jsem vstávala, ale mamka mě zarazila a přimáčkla zpět na postel.

„Je víkend, zlato.“

„Aha!“ Mamka odešla a já jsem si lehla do postele, přemýšlela jsem, co dnes budu dělat. Pak jsem si vzpomněla, dnes mám schůzku s těma podivínama v kavárně.

Po obědě jsem se převlékla, vzala jsem si úzké džíny a modré tričko, na to jen bundu a vyrazila ještě do knihovny.

V knihovně jsem strávila celé odpoledne, ještě jsem se podívala na email dál už tam neztrácela čas. Byla akorát čas, na to, abych stihla dojít ke kavárně.

Bylo 15³⁰, došla jsem ke kavárně a podívala se dovnitř. U stolu seděl jeden mladý pár a pak ještě nějaký hromotluk. Hádala bych mu tak pětadvacet, měl vypracované tělo a upnuté tričko černé barvy. Podíval se na mě, zamával a naznačil, abych si k němu přisedla.

„Ahoj, ty musíš být Alex.“ Pozdravila mě.

„Jo, a ty jsi Marko.“

„Ano, co chceš objednat?“

„Pomerančový džus.“ Odpověděla jsem a nespouštěla z něj oči.

„Dobře, já si dám vodu.“ Řekl servírce, tak si to zapsala a odpochodovala k pultu. Seděli jsme mlčky, nevěděla jsem, co mám říkat. Najednou mi to přišlo strašně dětinské, sedím v kavárně s úplně cizím chlapem. A pak to, co jsem do té seznamky psala, hledám upíra a vlkodlaka, chovám se jako malá, uvědomila jsem si. Náš stůl byl vzadu, nikdo nás nerušil.

„Alex, mám jedno tajemství, ale nemohu ti ho říci.“

„Já taky.“ Povzdychla jsem si, aspoň něco máme společného. Usmál se na mě, při tom odhalil svoje ukázkové nablýskané zoubky.

„Já vím, vím, co dokážeš.“ Ztišil hlas, ztěží jsem ho slyšela. Ale i přes to, dostala jsem strach, zamrazilo mě. Zkoumavě jsem si ho prohlížela, pak mi to došlo. On byl ten vlk z mého snu, to on se proměnil první, ostatní ho následovali. Srdce mi na chvíli zrychlilo, kouzelně se zasmál.

„Už ti to došlo?!“ Z jeho očí šlo vyčíst pobavení, zvědavost.

„Jsi vlkodlak.“

„Správně, a to tu na sebe koukáme jenom půl hodiny.“ Podívala jsem se na mobil, opravdu jsme tu už půl hodiny. Marko zpozoroval mou reakci, postavil se a nabídl mi rámě. Měla jsem strach, ale zvědavost mě donutila, rámě přijmout. Zamířil k toaletám, šli jsme až na konec. Otevřel dveře pro zaměstnance a podržel mi je. Ostýchavě jsem prošla, než jsem se otočila, bylo slyšet pouze cvaknutí zámku. Klič nikde, ďábelsky se na mě usmál. Ježiš, jestli se mi něco stane a vrátím se domů, matka mě zastřelí. To bylo první, co mi blesklo hlavou.

Mark mířil po schodech nahoru, nikde nebyl žádný východ. Začala jsem se třást, nohy mě nekontrolovatelně vedly vzhůru, tam, kde nejspíše číhá má smrt.

Zmýlila jsem se, nahoře čekala jen jedna dívka. Koukala se z okna, bylo otevřené.

„Alex, jak ráda tě vidím. Věř, že na tuto příležitost jsem čekala dlouho.“ Nedokázala jsem se hnout, nedokázala jsem nic. Zpanikařila jsem.

„Můžeš jít.“ Dala rozkaz Markovi, poslechl. „A teď se dostanu k tom, co jsem chtěla.“ Prohlásila ledabyle a zkoumavě si mě prohlížela.

„Je to jen člověk, co ta dokáže…“ Mumlala si, ztěží jsem jí slyšela. Všimla si mého pohledu a usmála se.

„Jmenuji se Megan, neboj se nás. Neublížíme ti, potřebujeme tě. Upíři válčí s vlkodlaky už po tisíciletí. Jednou nás přemohli, jen pár z nás přežilo, a mi se připravujeme na odplatu. Ale není nás dost, potřebujeme někoho, kdo má dar. Mnoho upírů má dary, které nás okamžitě zastaví. A proto jsem tě kontaktovala, ten, kdo tě přivedl byl Charlie. Dá se mu věřit…“ Domluvila a zkoumavě se na mě zahleděla, její pohled byl hrozný.

„Tak si to rozmysli, brzy budou muset obě strany znát odpověď.“ Zaposlouchala se, něco se muselo dít. Náš rozhovor rychle ukončila. Přišla ke mně a vedla mě k oknu, věděla jsem, co chce udělat. Měla obrovskou sílu, vyzvedla mě na parapet a zamávala mi. Já jsem se jen odrazila a doufala, že levitovat zvládnu, povedlo se. Doletěla jsem na chodník za barákem, kde naštěstí nikdo nebyl. Podívala jsem se na hodinky, schůzku s Robertem už asi nestihnu. A vracet se do téhle kavárny se už nehodlám…

Předchozí

Další

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 7. kapitola :