Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aro se zbláznil?! - 5. Kapitola

29.12.2009 (11:45) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 829×

5. kapitola – Dotek

Pohled Alex (v učebně chemie, v ředitelně…):

„Alexandro, odpovězte na moji otázku!“ rozehřměl se třídou hlas mírně vytočeného učitele. To mě probudilo z přemýšlení, už jsou to dlouhé dva dny. Už 48 hodin jsem ho neviděla. Dokázala jsem si představit jeho tvář, tělo, s každičkým detailem. Ale teď už ne, detailů postupně ubývá. Dokáže si i on představit mě, a jestli ano, v jakém světle mě vidí? Vrtalo mi hlavou.

„Alex, prosím odpověz mi,“ žádal mě přeslazený hlásek naší ředitelky. Moment, já jsem v ředitelně?! Podívala jsem se po místnosti, bíle natřené stěny zářily v denním světle. Oči mě z toho hned rozbolely. Tmavé ošoupané křeslo vrzlo a já zpozorněla.

„Je vám něco, slečno?“ ozval se znovu už nabručený hlas ředitelky.

„Promiňte mi to, mohla byste znovu zopakovat otázku?“ otázala jsem se jako slušné děvče. Dávala si dlouho na rozmyšlenou.

„Zavolám vaší ctěné matce, obávám se, že se to bez kázeňského postihu neobejde.“ Oznámila už s vroucím klidem a mile se usmála. Teď to byl škodolibí úsměv, její oči říkaly: „Máš smůlu, si nevychovaná a já zde nestrpím nevychovance. Budu se tě při první příležitosti snažit vyloučit.“

Před očima se mi odehrála scénka, já byla malá jako mravenec a ředitelka byla obr. Mamka na mě jen koukala a pravila: „Patří ti to!“ Ostatní na mě jen ukazovali a něco si šeptali, ředitelka mě pak vzala do dvou prstů a zavřela do nějaké kůlny. Pak se to stalo, začalo mě mravenčit po celém těle. Bylo to k nevydržení, upadla jsem do temnoty.

Měla jsem pocit, že tam někde ležím už celou věčnost. Po pěti minutách jsem dokázala otevřít oči, to co jsem uviděla mě překvapilo. Objevila jsem se apartmánu, přesněji v obývacím pokoji. Jeho béžové stěny ladily s bílou pohovkou za zlatavými závěsy. Nikdo jiný tu nebyl, ale věděla jsem že tu nejsem sama. Začala jsem jančit a zbrkle otvírala jedny dveře za druhými. Přeběhla jsem k dalším, nevěděla jsem, že se otvírají dovnitř a padala. Čekala jsem náraz, avšak mě zachytily silné, studené paže. Projel mnou elektrický výboj, v břiše se mi usídlilo tisíc motýlků. Pohlédli jsme si do očí, v jeho karmínových jsem se začala ztrácet, nebylo cesty zpět. Kdyby neuhnul pohledem, asi bych za chvíli omdlela. Ale mělo to i své tmavé stránky, jak uhnul pohledem, postavil mě a o pár kroků ustoupil.

„Ahoj.“

Namísto odpovědi se jen chabě usmál, možná to byl spíše úšklebek, ale neměla jsem čas to zkoumat.

„Jak dlouhá doba uběhla u tebe?!“ prolomil ticho.

„Dva dny…“

„U mě taky dva dny.“

Mlčky jsme na sebe hleděli, nebavilo mě to. Jen jsem kolem něj prošla a neohlížela se na něj. Bez zaváhání jsem zamířila ke vstupním dveřím, sáhla jsem na kliku. S tichým cvaknutím se dveře otevřeli, slyšela jsem, jak mě Aro zdráhavě následuje.

Vyšli jsme ven, slunce svítilo. Všude to vypadalo jako každé jiné měst, avšak něco tu přeci bylo jiné. Chodníky zeli prázdnotou, auta byla zaparkována na parkovištích. Nikde nevládl každodenní shon, nikdo tu nenadával na pomalé chodce, kráčející po přechodech hlemýždí rychlostí. Nikdo neklel, když na sebe převrhl svou oblíbenou kávu. Odnikud se neozýval křik dětí, vzpírajících se v kočárcích. Žádní puberťáci nerozbili sousedovi okno míčem, když přestřelili branku. Nikdo tu nebyl, ovládla mě čistě deprimující nálada. Aro stále vytrvale kráčel mlčky za mnou.

„Proč jdeš pořát za mnou?!“

Zkoumavě si mě prohlížel, mlčel.

„No, můžeme někam zajet autem. Bude to rychlejší než tvoje chůze.“ Změnil téma.

„Když myslíš.“ Zašklebila jsem se, „No tak jdi pro auto!“ popohnala jsem ho. Na nic nečekal a zmizel, zbyla po něm jen šmouha a rozvířený vzduch.

Nevyhnala jsem ho, blesklo mi hlavou. Do očí se mi nahrnuly slzy. Za mnou se ozvalo troubení, leknutím jsem nadskočila.  Na silnici zastavilo černé auto neznámé značky. Na místě řidiče seděl Aro, přes černá skla odrážející vše okolo ho nebylo vidět. Rozhodným krokem jsem přešla ke dveřím spolujezdce. Chtěla jsem otevřít dveře, ale Aro byl rychlejší. Ten pohyb udělal tak rychle, že jsem ho neviděla. Prostě se u mě objevil a otevřel mi dveře.

„Díky…“

Zmateně jsem se podívala kolem sebe, Aro už zase seděl za volantem.

„Nemáš za co.“ Odpověděl, dál už se plně věnoval řízení. Sic se nám nemohlo nic stát, ale nechtěla jsem na sobě mít pořád jeho pohled. Cesta trvala mlčky, dojel až ke garážím nějakého obchodního centra. Vystoupili jsme, nikde nebyla žádná auta. Obchody byly plné zboží, žádné prodavačky ani kamery je nesledovaly.

Nakoupili jsme – nevím, zda se tomu nákupy dají říkat – asi dvacet triček a troje džíny, pár mikin a bund. K tomu opravdu super botičky a doplňky. Aro si vzal pár košil, obleků, džín a pět párů bot. Nechápu jak může chodit jenom v oblecích…

„… se to bez kázeňského postihu neobejde.“ Dozněl hlas naší ředitelky. Zase jsem seděla v ředitelně a byla jsem propalována jejím pohledem. Nechápu, jak jsem se tu ocitla, nechápu toho hodně. Ředitelka začala volat, dlouho chodila po ředitelně s přiloženým telefonem k uchu.

„Kde pracuje tvá matka?“

„V nemocnic, je to-“

„Ach, zase nějaká zdravotní sestra…“ zakroutila hlavou.

„Je to lékařka.“ Odporovala jsem jí vytrvale. „Pracuje v oddělení chirurgie.“

„Ach, tak…“ zašeptala a zmáčkla na mobilu červený čudlík.

„Potřebujete ještě něco, paní ředitelko?!“

„Ne… můžeš jít.“ A poslala mě pryč. Už dávno byla přestávka, podívala jsem se na hodiny. S úsměvem jsem odešla ze školy. Díky zastávce v ředitelně, jsem prošvihla poslední dvě hodiny. Hlavou se mi honilo, jak bude mamča vyvádět až to zjistí.

Doma jsem se podívala na email. Na obrazovce zářil jen jeden nepřečtený email, byl ze seznamky. Otevřela jsem ho, měla jsem pár vzkazů. Zapřemýšlela jsem, co jsem vlastně hledala- nebo koho. Nic se mi nevybavilo. Ach ta paměť, zamyslela jsem se. Neřešila jsem to dál a přihlásila se. Do kolonky nick jsem napsala: Alexis. Zadala jsem správné heslo, načítali se vzkazy.

1. vzkaz - Nerro315

Alexis, píšeš, že hledáš vlkodlaka a upíra. Sice ani jednoho z nich nemám, ani je neznám, ale mohu ti doporučit skvělou psychiatrickou léčebnu v Praze. Jednou mě tam matka poslala, byli na mě moc hodní…

2. vzkaz - Parmazán

Ahojda Alexis, jmenuji se Magda a zaujala jsi mě. Pokud se zajímáš o různé mýtické bytosti a nadpřirozeno, koukni se na můj blog : www.for-me-and-for-you.blog.cz

Moc díky…:D

3. vzkaz - Dark99996587

Milá Alexandro,

Mé jméno je Roberta a mám něco, co hledáš. Můžeme se sejít v 17⁰⁰ u kavárny Čtyřlístek?! Odepiš mi.

S přáním dlouhověkosti tvůj

Robert.

4. vzkaz - Baby-of-moon

Milá Alex,

Mé jméno je Marco a s potěšením ti oznamuji, že ti mohu pomoci v hledání. Znám mnoho vlkodlaků a upírů. Bohužel asi budeš muset přinést pár obětí i ty.

S přáním pevného zdraví

Marco.

Bylo tam ještě mnoho vzkazů, ale žádný další mě nezaujal. Odepsala jsem jim.

Pro:  Baby-of-moon

Text:

Milý Marco,

Zaujal mě tvůj vzkaz. Máš zítra čas?! Sejdeme se v 15³⁰ před kavárnou Čtyřlístek…

Alexis:-p

Pro:  Dark99996587

Text:

Milí Roberte,

Zítra se mi to hodí, co tobě? Sejdeme se v 17⁰⁰ v kavárně Čtyřlístek.

Alexis:-D

Pro:  Nerro315

Text:

Ahoj Nerro, moc ti děkuji za doporučení… Netrpím žádnou poruchou mozku nebo něčeho v tom smyslu. Pozdravuj matku a vyřiď jí od mně:  Pošlete ho tam ještě jednou!!!

S přáním brzkého návratu domů             Alexis:-p

Byla jsem spokojená, sic jsem byla ještě trošku nahněvaná na toho kluka. Ale asi to tak nemyslel. Ozvalo se bručení, na stole začal zvonit mamčin mobil. Usmála jsem se a šla připravovat večeři…

Další

Předchozí

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 5. Kapitola: