Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aro se zbláznil?! - 3. kapitola

19.12.2009 (16:15) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1108×

3. Kapitola – Sen či realita?

Pohled Alex:

Dívala jsem se na můj obrázek, už se ani jednou nezměnil. Maje oči na něm vypadali vystrašeně a stísněně. Odhodila jsem skicák na stůl a šla do koupelny, opláchla jsem si obličej. Pohled mi sjel až na vanu, automaticky jsem otočila kohoutkem nahoru a zavřela dveře. Do vody jsem nastříkala postupně polovinu pěn, co jsme v koupelně měla. Na hladině se vytvořili kopce pěny, dala by se s nimi hrát pěnová válka. Při té představe jsem se usmála. Vlékla jsem si oblečení a stoupla na váhu, jako vždy ukazovala málo. Podíval jsem se na sebe do velkého zrcadla, pokrývajíc polovinu zdi v koupelně. Měla jsem vypracované tělo, bříško bylo ploché. Často se divím, proč mám svaly. Zásadně neposiluji, nejsem vytrvalá běžkyně, ale nejsem ani rychlá. Jsem antitalent na míčové hry a spot všeobecně.

Lehla jsem si do vany, voda příjemně voněla, mé tělo se pod její teplotou nepatrně smrštilo. Začali se mi klížit očka, zavřela jsem je. Za nepatrnou chviličku jsem se začala ztrácet ve tmě. Probudilo mě až sluneční světlo. Jeho paprsky mě neosvětlovali moc dlouho, někdo zatáhl těžké závěsy. Byl to muž, měl dlouhé hnědé až černé vlasy a karmínové zorničky. Zkoumavě si mě prohlížel, až teď jsem si uvědomila, že jsem nahá. Podívala jsem se na sebe, byla jsem oblečena do úzkých černých kalhot a zářivě zeleného trička. Až teď jsem si všimla přepychově vyzdobené ložnice, postel byla potáhnuta rudým sametem a nebesa zdobila jemná kraječka.

„Ahoj, já jsem Alex.“promluvila jsem zdráhavě a vyčkávala.

„Já jsem Aro.“řekl s mírným, lehce přehlédnutelným přízvukem.

„Kde to jsem?“

„Na to bych se měl spíše ptát já tebe, Alex.“odpověděl s klidem.

„No, já to opravdu nevím. Můžeme se jít někoho zeptat?!“

„Nikdo tu není, venku už jsem byl.“strach v jeho hlase se nedal vyčíst, ale byla jsem si jistá, že tam někde hluboko uvnitř je.

„Dobře, co budeme dělat?“zvedl obočí.

„Něco ti o sobě povím,“odpověděla jsem zdráhavě a pokračovala. „Poté mi zase ty řekneš něco o sobě.“

Mlčeli jsme a tak jsem začala:

„Jmenuji se Alexandra Karásková, pro přátelé Alex. Žiju se svou matkou Kristýnou v Hradci Králové. Je mi patnáct let. Moje nejlepší kamarádka je Petra a Jana. Miluju čokoládu a kreslení, a jsem antitalent na sporty…“

„Já jsem Aro, Aro Volturi. Žiji se svými bratry Caiuse a Marcusem Volturim ve městě jménem Volltera. Jsem upír, živím se lidskou krví. Nemůžeme spát, ani jíst, nemusíme chodit na záchod a vykonávat spoustu dalších lidských potřeb…“

Odmlčel se, čekal na moji reakci. Věřila jsem mu a chtěla pokračování. Moje srdce vyrovnaně bilo.

„Jsme nepřekonatelně krásní, rychlý a silní. Nelze nás zabít, nestárneme. Jsem jedním ze tří vládců, patřím do královské rodiny. Mou gardu tvoří: Jane, Alec, Felix, Demetri, Renata a Heidi. Každý má určitý úkol a ten vykonává. Samozřejmě je mnoho jiných nepodstatných upírů, kteří nás chrání.“

„Kolik ti je?“položila jsem Arovi otázku, s odpovědí si dával značně načase.

„Je mi asi 2125 let, plus mínus pár desetiletí.“vyčkával na reakci. Ani jsem nemrkla a zakroutila jsem hlavou na znamení souhlasu.

Seděli jsem tam několik hodin, povídali si o všem možném. Hodně jsem se sblížili, nenapadlo mě že tenhle sen někdy skončí. Pocítila jsem zachvění.

„Cítíš to?“

„Co bych měl cítit?“otázal se.

„Bylo to něco jako zemětřesení, jen nepatrné.“

On ztuhl čekal další otřes, místo toho mě pohltila tma a já jsem začala padat. Otevřela jsem oči, začali mě pálit. Plíce toužebně volali o kapičku vzduchu a srdce mi poplašně bušilo na poplach. Vynořila jsem se z vody, ještě trochu rozostřeným zrakem jsem proslídila celou koupelnu. Hodiny ukazovali půl osmé, osušila jsem se, ale pořád jsem přemýšlela nad Arem a tím, zdali je opravdu skutečný…

Pohled Ara:

S bratry jsme vyhlásili pátrání po té záhadné dívce z obrázku. Caius se nenápadně vypařil i se svojí manželkou do jejich komnat, měli dvoutisící výročí. Marcus si zašel s Felixem zabojovat. Chvíli jsem je pozoroval z povzdálí.

„Pojď se přidat!“vyzývali mě. Jen jsem zakroutil hlavou za šel do pracovny. Najednou se mi přitížilo, měl jsem velmi zvláštní pocit. Nohy se mi podlomily, spadl jsem na zem a omdlel. Chvíli mě obklopovala tma, ale netrvalo to moc dlouho. Probudil jsem se v ložnici, měla velmi příjemný interiér. Napadlo mě, ž jsem ve Vollteře, avšak pravda byla jiná. Venku sítily hřejivé paprsky, okna měla tmavomodré závěsy. Rychle jsem je zatáhnul, něco mi říkalo, že bát se nemusím. Bylo tu něco divného. Zaposlouchal jsem se, nikde se neozývaly žádné zvuky. Žádná srdce tu nebila,, podíval jsem se z okna. Nikde ani živáček, vše tu zelo prázdnotou. Vyšel jsem z ložnice, a pak jsem to uslyšel. Ve vedlejším pokoji byl člověk. Rozrazil jsem dveře takovou silou, že málem vyletěli z pantů. Na posteli ležela dívka, byla krásná, její dlouhé hnědé vlasy dosahovaly délky do půli zad. Zdála se být bledá. Zavrtěla se, vteřinu na to otevřela oči. Její oči byli zbarvené do modra, byly krásné. Až teď jsem v ní poznal dívku kterou všichni hledáme, dívku z fotografie. Zatáhl jsem závěsy, asi by jí překvapilo, jak se má kůže na slunci leskne.

„Ahoj, já jsem Alex.“promluvila po chvíli zdráhavě.

„Já jsem Aro.“odpověděl jsem v češtině.

„Kde to jsem?“

„Na to bych se měl spíše ptát já tebe, Alex.“na konci jsem použil její jméno, jen nepatrně sebou trhla.

„No, já to opravdu nevím. Můžeme se jít někoho zeptat?!“

„Nikdo tu není, venku už jsem byl.“zalhal jsem maličko, venku jsem nebyl, ale vím, že zde nikdo není. „Dobře, co budeme dělat?“zvedl jsem obočí.

„Něco ti o sobě povím,“nadechla se. „Poté mi zase ty řekneš něco o sobě.“

Vyčkával jsem, čekal co bude dál.

„Jmenuji se Alexandra Karásková, pro přátelé Alex. Žiju se svou matkou Kristýnou v Hradci Králové. Je mi patnáct let. Moje nejlepší kamarádka je Petra a Jana. Miluju čokoládu a kreslení, a jsem antitalent na sporty…“dokončila svou řeč a já jsem nechtěl zůstat pozadu.

„Já jsem Aro, Aro Volturi. Žiji se svými bratry Caiuse a Marcusem Volturim ve městě jménem Volltera. Jsem upír, živím se lidskou krví. Nemůžeme spát, ani jíst, nemusíme chodit na záchod a vykonávat spoustu dalších lidských potřeb…“čekal jsem její reakci. Reagovala klidně a tak jsem pokračoval: „Jsme nepřekonatelně krásní, rychlý a silní. Nelze nás zabít, nestárneme. Jsem jedním ze tří vládců, patřím do královské rodiny. Mou gardu tvoří: Jane, Alec, Felix, Demetri, Renata a Heidi. Každý má určitý úkol a ten vykonává. Samozřejmě je mnoho jiných nepodstatných upírů, kteří nás chrání.“

„Kolik ti je?“vypálila mi otázku přímo do obličeje. Byla chytrá a chtěla se dozvědět co nejvíc, připomínala mi Aleca.  To mě donutil, začít znovu myslet na Vollteru. Proč jsem zde?pokládal jsem si v duchu otázku a přitom odpověděl: „Je mi asi 2125 let, plus mínus pár desetiletí.“ani jsem to nepočítal a ani se tím netrápil.

Seděli jsme tam v pokoji několik hodin a jen si povídali. Hodně jsme se sblížili, smáli jsme se. Nechtěl jsem ji zatahovat do války mezi námi a vlkodlaky, ani slovem jsem se o tom, že ji hledáme nezmínil. Ten příkaz musím zrušit.

„Cítíš to?“polekaně vyskočila.

„Co bych měl cítit?“otázal jsem se.

„Bylo to něco jako zemětřesení, jen nepatrné.“

Jak to dořekla, ztuhl jsem. Začalo mě mravenčit po celém těle. Podíval jsem se po ní, zmizela. Mravenčení zesílilo, bylo to nesnesitelné. Začal jsem upadat do temnoty. Otevřel jsem oči, ležel jsem v ložnici. Teď už to byla Volltera.

„No konečně ses probral.“vítali mě bratři a vyděšeně se na mě zadívali.

„Musíme zrušit to pátrání!“mumlal jsem a naléhavě koukal na bratry. Nechápavě se na mě podívali.

„Hned ho zrušte!“řval jsem a posadil se. Pálení v krku se ozvalo, chytil jsem se za něj.

„Byl jsi mimo asi dva dny.“vysvětlil mi Marcus. „Co se stalo?!“naléhali a já jsem už utíkal ke gardě.

„Počkej!“zarazili mě.

„Mi to zrušíme, ale ty se jdi dát do kupy.“ozvali se mi za zády.

„Pak ti to ukážu.“zapřísáhl se Caius.

Jen jsem pokývl hlavou a namířil si to do sklepení. Cestou jsem přemýšlel, zda to co se mi „zdálo“ bylo sen nebo realita…

Další

Předchozí

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 3. kapitola: