Je tu pokračování, ale 15. kapitola záleží na jméně Vyvoleného, který jí zamotá hlavu.. xD
Dala jsem vám možnost to nějak ovlivnit... Mno, pokud nebudou komenty, něco vymyslím sama... xD
01.04.2010 (20:00) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 887×
14. kapitola – Vnitřní boj
Pohled Alex:
Všude kolem mě byla tma. Byla to neproniknutelná mlha, deprimovalo mě to.nemohla jsem nic dělat. Moje tělo vážilo snad tunu, má mysl mě neposlouchala. Toužila jsem najít aspoň nějakou vzpomínku, abych zjistila, jak jsem se do tohoto stavu dostala. Ale v hlavě jsem měla pouze prázdno. To prázdno bylo nesnesitelné, jak moc jsem si chtěla vzpomenout.
Kdo jsem? Co tu dělám? Co jsem? Byla jsem někdy vůbec něco? Co má minulost? Nebo nemám minulost? Jsem něco jako novorozenec - Počkat, jak vím, kdo je novorozenec!?
Z těch myšlenek mi bylo k pláči. Vlastně jsem přišla na to, že obecné vědomosti jako třeba že žiji na planetě Zemi, mám pořád v hlavě. Ale nic o sobě, žádné vzpomínky ani útržky pocitů, které jsem kdy cítila. Nejhorší na tom bylo, že jsem v srdci měla borovskou díru, jako by někdo koho jsem měla ráda odešel. Ale nevěděla jsem kdo, chtěla jsem si vzpomenout. Abych to mohla napravit. Ale nešlo to, pořád jsem měla v hlavě prázdno.
Ležela jsem – nebo co jsem to vlastně dělala – hodiny, dny, snad i roky. Nebavilo mě to, začala jsem se soustředit na vnější podněty. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se má snaha vyplatila. Začala jsem slyšet hlasy, sice jsem jim nerozuměla, ale aspoň něco. Šeptaly si, byly všude kolem mě. Někdy byly blízko, jindy dál. Ale pořád jsem je slyšela. Hmatatelně jsem si je dokázala představit, ale mé tělo stále nereagovalo. Zkusila jsem se zaměřit na malé svalové skupiny. Zachvěla se mi víčka, hlasy utichly. Určitě mě pozorovali, ty osoby, kterým ty hlasy patřily.
V hlavě mi to šrotovalo, můj obraný reflex se spustil jako alarm. Mohla jsem udělat výpad, ale myšlení mě vysilovalo. Bylo to hloupé, ale bohužel to bylo tak. Náhle se mi chtělo hrozně spát, ale to jsem nemohla dopustit. Pak bych se už totiž nemusela nikdy probrat k životu.
Začala jsem se vzpírat, zabíralo to. V hlavě se mi začaly rodit myšlenky. Najednou jsem věděla kdo jsem, jsem ta osoba, která jsem byla i před tím, co se stalo. Sice jsem nevěděla co se stalo, nevěděla jsem kdo jsem. Ale mě to bylo jedno, věděla jsem, že můj vnitřní boj začínám vyhrávat. Za chvíli se takové maličkosti jako jméno a věk, byly to jen nepodstatné maličkosti, na které si lidé potrpí.
Jsem člověk? Mám city? Tak proč jsem něco někomu udělala? Co jsem mu udělala?
Mé myšlenky se opět přesunuly k díře v mém srdci. Za chvíli se jistě rozpadne na milion kousků. Které k sobě nepůjdou slepit, jelikož se jich při pádu na zem mnoho poztrácí. Znovu jsem se snažila popadnout dech, myšlenky na moji minulost mě bolely. Ale nevím proč. Vnitřní boj už jsem měla skoro vyhraný, ale bolest mě stáhla ke dnu. Pomalu jsem to vzdávala. Umírám, zasloužím si to?! Bolest se nesnesitelně zvětšovala, když už jsem myslela že puknu, probudila jsem se.
Ležela jsem v posteli potažené saténovým povlečením, obložená polštáři všeho druhu a velikostí. Byly sladěny do krémově bílé a žluté barvy. Všude bylo ticho. Můj mozek se ještě chvíli vzpamatovával z toho spánku. Ještě pořád mě sžíral pocit beznaděje, touhy vše napravit a bolest. Má vlastní bolest mě spalovala uvnitř, nemohla jsem se jen tak zbavit toho pocitu nejistoty. Něco bylo špatně, jen nevím co. Zkoumavě jsem těkala pohledem po místnosti a marně hledala odpovědi na otázky, některé ani nedávaly smysl.
Dveře se otevřeli a v nich stál Betty a Nedd. Nevím, jak jsem si to odvodila. Ale přišlo to zcela náhle a samo. Jako by to až nebylo z mé hlavy, jako by to byla myšlenka někoho úplně jiného. Ale byla jsem šťastná, že vím aspoň něco. Zrzka si mě změřila zvláštním pohledem, nejistě se podívala na Nedda a za setinu vteřiny už byla u mě a drtila mě ve hřejivém objetí. Ale i přes ty známé tváře jsme měla pocit, že j něco špatně. Jako by mi byly cizí. Neviděla jsem je poprvé v životě, to ne, ale jaksi jsme s nimi neměla žádný vztah. Nebyli ani jako má rodina, ale ani mí odvěcí nepřátelé.
„Vítej zpět, Alex,“ přivítala mě srdečně.
„Já -“
„Víme, že máš spoustu otázek, zodpovíme ti je, ale musíš chvíli vydržet a jít se přivítat s ostatními,“ promluvil Nedd. Na to jsme jen pokývala hlavou a spolu s nimi vyšla vstříc ostatním Vyvoleným. Myšlenky se mi rovnaly v hlavě, stejně tak všechny informace, které mi Vyvolení posílaly. Vše začalo brát směr a vypadalo to reálně, už jsme byli u dveří. Nedd a Betty se na mě podívali, chvíli se jim nedalo z očí nic vyčíst. Pak Nedd luskl prsty a dveře se pomalu otevřely…
Další
Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 14. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!