Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aro se zbláznil?! - 11. kapitola

21.03.2010 (16:15) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 856×

11. kapitola – Zlodějka, bez minulosti

Pohled vypravěče:

Carlisle vstoupil do dveří. V místnosti na něj trpělivě čekala jeho rodina, Arovi bratři a Jane s Alecem. Každý vypadal úplně jinak, nebo nijak. Jane s Alecem si zachovávali svou neutrální a nezúčastněnou masku, ale Jasper to už cítil jinak. Před ním nikdo emoce neutajil, nebo aspoň za svého upírského života nikdy nepotkal nikoho kdo by je úplň odstřihl. Cai a Marcus sledovali ostatní. V jejich tváři se odrážely miliony pocitů, bylo to jiné než jindy. Teď své pocity netajili, byli jako zrcadlo. V očích měli vepsaný smutek, zmatenost, ale i zvědavost a strach z verdiktu.

„Myslím že se Aro zbláznil, nebo si jen našel někoho kdo má úžasný dar. Tvrdí že ho jaksi duševně přenese do jiné reality a tam jsou spolu. Prý je to dívka z proroctví, musím si tu knihu, kde je o tom více napsaného přečíst…“ hlesl a pokračoval dveřmi dál až do Arovi pracovny. V očích mu hrály jiskřičky zvědavosti.

Mezi tím v ČR

Hasiči dohasili poslední zbytky ohně, z nemocnice zbyly jen trosky.  Všechny přeživší a jejich příbuzné zachvátil smutek, někteří dokonce i plakali. Zvláštní na tom bylo to, že byli pouze dva mrtví. Doktorka a jedna mladá pacientka. Matka a dcera, nebo ne? Můžeme se dohadovat, ale jedno se ví určitě. Alexina matka byla zcela jistě mrtvá. U Alex si to také lidé mysleli, ale jediní kdo znali pravdu byli Vyvolení. Vyvolení byla skupina mocných bytostí z celého světa a každého času – z budoucnosti, minulosti, ale i z přítomnosti, ve které žijeme. Byli to upíři, lidé a vlkodlaci, popřípadě i míšenci. Nikdo z nich nerozeznával rozdíl všichni si byli rovni. Všichni to dělali pro větší dobro, kdysi, ale jedna výjimka tu je. Jmenuje se Bianka Minte Volturi. Nebudu teď o ní prozrazovat více, jelikož je to na dlouho. Ale zpátky ke shořelé nemocnici, špatné zprávy se šíří rychlostí blesku. Na ty dobré se tolik nepoukazuje. Všechny televizní zprávy hlásali o strašlivé tragédii, která se stala ze pátka na sobotu, kdy nešťastnou náhodou uhořela doktorka – matka – spolu s pacientkou – její dcerou. Noviny byli plné lží a pomluv, spekulací o údajném žháři. Nikdo neznal pravdu, aspoň ne z lidí, upírů a vlkodlaků. Ve skutečnosti je Alex teď někde úplně jinde, není v našem světě.

V jiném světě, pohled Alex:

Vše mě bolelo, ale po ukrutných mukách se dostavila toužebná otupělost. Měla jsem pocit, že tak ležím hodiny, dny snad i roky. Jedna z mých myšlenek byla to, že se probudím v budoucnosti a třeba nezestárnu. Ale byla to pouhá myšlenka. Probudila jsem se, ale ne v budoucnosti. Nebo ne tak vzdálené, jen o tři dny později. Neslyšela jsem žádné zvuky, jen svůj pravidelný dech. A vlastně jsem toho slyšela mnoho, bijící srdce, vyrovnané nádechy a výdechy nepocházející z mých ústa a šustění látky. Zvědavě jsem otevřela oči, v krku mi uvízl knedlík. Pro to co jsem viděla jsem neměla slov. Přede mnou stála žena, vypadala jako bohyně. Byla mnohem hezčí než Aro. Když jsem si vzpomněla na Ara, bodlo mě u srdce. Ale zpět k ženě, její blond vlasy, lehce zvlněné měla rozpuštěné. Sahaly jí až k pasu. Oči měla modré jako obloha bez mráčků. Oči jí lemovaly husté, dlouhé řasy. Záviděla jsem jí, určitě nemusela používat řasenku. Při pohledu na ni mě všechny starosti opouštěly, ale ne že bych se do ní zamilovala, to opravdu ne.

„Konečně ses probrala, Alexandro.“

„Říkejte mi prostě Alex, vyzní to lépe.“ Neměla jsem ráda, když mi někdo říkal celým jménem.

„Dobrá, mé jméno je Kathryn a jsem členkou skupiny co si říká Vyvolení. Jsme krásnější než upíři, rychlejší, máme lepší smysly a to nejdůležitější – máme mnoho schopností. Já třeba například se umím přenášet, pohybovat předměty pouhou myslí a ovlivňovat počasí. Abych ti to vysvětlila lépe, základní schopnosti Vyvolených je přenášení, pohybování předměty pomocí mé mysli a levitace. Levitaci jsem si ještě jaksi neosvojila-“

„Nevytahuj se, ani se u tebe neobjevila,“ skočil jí do řeči nějaký muž. Pořád jsem nad tím vším žasla, nad nimi. Oni opravdu byli Vyvolení, oni na to vypadali a mohli to někam dotáhnout. Jenže, co tady dělám já?

„Jsme polichoceni, a když mě nebudeš přerušovat, odpovím na tvé otázky. Asi se ptáš, proč reaguji na tvé myšlenky. Odpověď je snadná, dokážu něco jako Aro. Jen nepotřebuji přímý kontakt…“

Hlavou my začaly vrtat myšlenky typu: Co umí Aro? Proč se mi o tom nezmínil? Já to chápala, upíři mohou mít dar, ale ne více jak jeden. Co umí Aro? Z mého přemýšlení mě vytrhl srdečný, až výsměšný smích nově příchozího. Onoho záhadného muže.

„Takže ti o tom neřekl, je to typický upír. Aro dokáže pomocí doteku číst myšlenky. A já ho nepotřebuji.“ Až teď mi to bylo jasné, avšak probudil se ve mně nový cit. Vztek. Přímo mě utápěl, měla jsem na Ara zlost – někdy bych vážně nejradši mluvila o papouškovi a ne o upírovi – že mi lhal. Pak jsem si vzpomněla na jeho vyprávění, vše, celý jeho život byla jedna velká přetvářka. A já si myslela, že je ke mně upřímný, milovala jsem ho. Až teď mi to došlo, ale ani toto zjištění nezahnalo vztek zpět pod zámek. Byla jsem na něj naštvaná ještě víc, já mu věřila. Nechala jsem se zlákat, byla jsem hloupá. A zmatená. Mé emoce se houpali jako na houpačce.

Muž vedle mě si odkašlal, aby na sebe upoutal mou pozornost. Kathryn už mezi tím odešla někam pryč.

„Dobře, odpověz mi. Proč jsem tady?!“

„Kathryn ti už jistě něco o nás řekla, ale ne moc. Je toho mnohem více, to my jsme řečtí bohové. My jsme bozi a ďáblové, teoreticky. Avšak je nás opravdu velmi málo, vyhledáváme bytosti s velkým potenciálem a přibíráme je mezi sebe. A proto jsi tu.“

Zaraženě jsem na něj koukala. Já že se mám stát jednou z těch překrásných bytostí, mám být jedna z bohů. Oni byli bozi, ale co já. Jak asi musím vypadat, nepatrně jsem se rozhlédla po místnosti, zda někde není zrcadlo. Přes celou jednu stěnu opravdu viselo zrcadlo. To co jsem viděla, mi vyrazilo dech.

V zrcadle na mě zmateně a překvapeně koukala dívka s kaštanově hnědými vlasy a s překrásně modrýma očima, ve kterých se občas vyskytly žilky fialové. To samozřejmě na celkovém efektu vůbec neubralo. Naopak, opravdu jsem se mohla stát jednou z nich. Teď už ano. Asi to za ta muka stála, ještě tou vzpomínku se mi zkřivil obličej a do očí se mi vehnala bolest. Vše začalo zapadat, má mysle se zvětšila a oni – Vyvolení – do ní posílali nejrůznější informace. Nevěděla jsem, jak to vím, ale bylo to, jako bych to věděla odjakživa.

„Teď pojď za mnou, oficiálně ti všechny představím.“

Na to jsem jen kývla hlavou a šla za ním, má chůze byla mnohem ladnější než za pozemského života. Teď jsem byla něco jako bůh, i když je to nadřazující myšlenka. Jsem snad namyšlená, myslím si, že jsem něco víc než ostatní?

„Jsi mnohem více než někteří Vyvolení v sálu,“ odpověděl na moje myšlenky. Procházeli jsem krásnými zdobenými chodbami. Vypadalo to tam jako z dob antického Řecka, chodby zdobily vysoké bílé mramorové sloupy. Avšak i zde bylo znát že je 21. století. Na stěně visely obrazy z dob 17. století až po současnost. Došli jsem k obrovským honosným dveří, už jen ty dveře musely vážit tunu. Co pak všechno to zdobení.

„Jsem rád, že se ti u nás líbí.“ Usmál se. Ježiš, napadlo mě, co si o mně asi teď myslí? Budu si muset hlídat myšlenky.

Onen záhadný muž natáhl ruku dopředu a dveře se otevřely. Naskytl se mi výhled po celém sálu. Byli zde nastoupeni muž, žen, dívky a i děti. Všichni vypadali nádherně, byli Vyvolení. Ten muž co mě vedl si stoupl do řady. Naopak z řady vystoupila vysoká štíhlá černovláska s oranžovýma očima. Trochu mi připomněla Ara a mou rodinu, co s nimi asi je? Není správné nechat je na světě jen tak, Aro je upíří vládce, ale co máma?

„Mé jméno je Nedd,“ představil se onen záhadný muž, „Tohle je Betty, umí se zneviditelnit. Nepočítaje základní schopnosti všech Vyvolených,“ představil mi drobnou zrzku s černýma očima a olivovou pletí. Tam mi pokynula hlavou, náhle zmizela. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, ostatní to náramně bavilo. Až do chvíli mi došlo, že je neviditelná. Neddovi cukaly koutky, ale ovládl se a pokračoval.

„Tohle je Maxmilián, zkráceně Max. Umí se přenášet a měnit se v pumu.“ Max se na mě usmál a zmizel, už jsem se radši nerozhlížela. Nechtěla jsem utrpět další ostudu. Tak mi postupně představil i zbytek Vyvolených, nacházejících se zde v sále. Podsaditý, drobný mužík s přísným pohledem rozuměl zvířatům a byl to mistrný diplomat. Krásná vysoká blondýnka s rudýma zorničkami byla – jak jsem se i později dozvěděla – něco jako chodící pochodeň. Vzplála kdykoliv se jí naskytla příležitost, její sestra byla opak. Byla to průměrná – pokud se to tak dá nazvat – žena se stříbrnými vlasy a rudýma očima. Ona zase dokázala cokoliv zmrazit. Další byli služky a sluhové, obyčejní Vyvolení kteří nevládli ani základním schopnostem Vyvolených. Prý jim byli tyto schopnosti odebrány za velezradu a jiné prohřešky. Mnoho z nich byli zdatní bojovníci a přes to že neměli schopnosti, byli stále vysíláni na mise.

Další věc, nad kterou jsem žasla bylo to, že tento palác a rozlehlé zahrady, pláně a lesy, opravdu stály na posvátné hoře Olymp. Vyprávěli mi, že kdysi to pár Vyvolených přestalo bavit a sestoupili k lidem. Poté se prohlásili za bohy a nechali se uctívat. Třeba ta žena, co zmizela hned po tom, co mě s ní představili, se kdysi nechala uctívat jako bohyně lásky, jelikož naše krása vábí všechny muže a ženy. Matoucí na tom bylo, že to ani neřeší. Prostě si z toho dělají srandu, jako by se nic nestalo. Ale mě při tom trochu bodlo u srdce. Pár zamyšlencům se tu už nelíbí a nechají se uctívat, pak přilezou zpátky a nečeká je žádný trest. Když jsem si vzpomněla na ty Vyvolené, kteří neměli moc, pocítila jsem vztek. Díky tomu jsem si vzpomněla na rodinu.

„Máš pravdu, musíme něco udělat s tvojí rodinou. Ale nejdřív ti musím ohlásit jednu špatnou zprávu…“ odmlčel se.

„Tvá matka uhořela, když shořela nemocnice,“ váhavě se ozval Pier ode dveří. Moje city mě zaskočili, jelikož jsem necítila nic. Byla jsem zoufalá, avšak z části jsem si i oddychla. Copak mi tady vymývají mozek?! Nemám už snad žádné city, jsem zrůda?

„Nejsi, ale zpět k tomu, co jsem ti chtěl říci. Napadlo nás, že bys provedla očistu. Očista je dávné kouzlo, vymaže tě z pamětí lidí, vymaže tvou minulost. Pak se lidé pro tebe nebudou trápit…“ Tyto slova mi zněla hlavou, mám to udělat. Jedna část mého já hlásala rozhodné ano. Ale ta druhá byla na pochybách, co když je to lest. Všichni na mě upřeli pohled, jako by mi chtěli něco namluvit, jako by mi chtěli namluvit, že to tak bude lepší. Těkala jsem očima od jednoho ke druhému a bála se něco říct, hrozilo že řeknu pouhé ano, i když jsem to vlastně vůbec nechtěla. Mé ústa se sama otevřela a já vyslovila jen jedno pouhé slovo:

„Ano.“ Setinu na to jsem chtěla říct ne, ale mé tělo mě vůbec neposlouchalo. Všem Vyvoleným se na tvářích usadil spokojený výraz, upřímně vyhlížející úsměv a jejich oči se zdály být zrcadly mého rozhodnutí. Viděla jsem svůj život jak mizí za poslední zatáčkou.

„Musíme vše potřebné připravit,“ promluvila jedna neznámá žena a všichni si stoupli. Jeden po druhém odkráčeli a mě tady nechali utápět se ve smutku. Bylo to hrozné, matka je mrtvá. Kolik bolesti asi musela vytrpět, pak tu je Aro. Zapomene na mě? Je to sice upír, ale na Vyvolené nemá. Ale on nesmí zapomenout, oponoval prvnímu hlasu ten druhý. Já ho miluju, on tu má být se mnou. Máme prožít společné okamžiky. Já chci za ním, prosím. Přímo jsem řvala ve své hlavě. Pak se to stalo, na setinu vteřiny jsem měla před očima tmu. Poté jsem se objevila v nějaké pracovně. Na židli seděl sklíčený upír s knihou v ruce. Ta kniha se mi jevila jako nejhlavnější nepřítel, chtěla jsem aby zmizela. A tak z ničeho nic zmizela. Prostě byla pryč, upír se zmateně rozhlédl. Měl zlatavé oči a blond vlasy, chvíli hleděl mým směrem. Lekla jsem se, že mě vidí. Ale to bylo nemožné, teď jsem si tím byla naprosto jistá.

Pak nastala zase tma. Zjevila jsem se před Arem, vypadal hrozně.

„Je mrtvá, je mrtvá,“ začal naříkat. Koukla jsem se na novinový výstřižek. Jen přečíst nadpis mi stačilo. MATKA A DCERA TRAGICKY ZAHYNULY PŘI POŽÁRU NEMOCNICE.

Chtěla jsem mu říct že jsem v pořádku, jak moc ho miluju. Ale když jsem se ho chtěla dotknout, prolétla jsem ním. Pro něj jsem byla vzduch. Velmi mě to ranilo. Náhle mě přepadl pocit, že musím pryč. Že pro mě nemůže truchlit, že mu beze mě bude lépe. Stoupla jsem si, zavřela oči a začala se soustředit. Viděla jsem vše, i to na co jsem se nepamatovala. Zároveň jsem vše viděla  naposled, má minulost pomalu odcházela spolu s pocity někam do pryč. Mé poslední vzpomínky zmizeli a já upadla do temnoty.

Pohled Ara:

Hlavou se prodíraly myšlenky všech druhů, ale tupá bolest na místě, kde jsem měl kdysi srdce neustávala. Máme duši pomyslel jsem si a tupě hleděl na novinový výstřižek. Ona není mrtvá, uvědomil jsem si. Jen o ní nic lidé nevědí, zatím.

Chvíli jsem tam tak tupě stál a nevěděl proč, přehrával jsem si naše společné okamžiky. Minulost mizela v dáli. A najednou už nebylo nic…

Předchozí

Další

Shrnutí

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 11. kapitola: