Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Aro se zbláznil?! - 10. kapitola

06.03.2010 (19:30) • AndaPanda • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 829×

10. kapitola – Návštěva

Pohled vypravěče:

Pohled na nemocniční lůžko působí podivně zastrašujícím způsobem, ještě větší strach nám ale naženou všechny ty hadičky a monitory, které nám vedou do těla a kontrolují naše životní funkce. Bledá dívka s hnědými vlasy ležící na lůžku měla zavřené oči. Víčka pevně semknutá u sebe, jako by se snad něčeho nebo někoho bála. Doktoři si s ní nevěděli rady, její matka u ní sedávala celé hodiny, mluvila na ní a předčítala. Kamarádi ze školy za ní chodili skoro pravidelně, ale stále se neprobouzela. Doktoři to typují na kómat, ale neznají příčinu. Dívka je zcela v pořádku.

Nikdo neví, co právě prožívá, nikdo nezná její sny. Nikdo nezná svět ve kterém žije, nikdo nezná pravou tvář světa ve kterém žijeme. Ani jeho největší tajemství, to jen ti vyvolení, ti co vládnou temným a dobrým silám, těm co rozpoutají válku a nemusí řešit následky. Žijí v utajení před lidmi, vlkodlaky a upíry, nikdy se nenechají chytit ani vypátrat, oni nikdy nedělají chybu. A tak toho patřičně využívají. Nikdy nepřestávají, oni nejsou dobro ani zlo. Oni pouze jsou, oni jsou dobří i zlí. Nikdo jim neurčuje normy, někdy se to ale zdá jako zásadní chyba. I oni se musí naučit přestat.

Drobná blondýnka kráčela svižným tempem nemocniční chodbou, otevřela dveře a vešla. Vešla do pokoje záhadné dívky, ležíc v kómatu. Ona moc dobře věděla co s ní je. Zvědavě si jí prohlížela, nechápala proč, avšak její závist byla o to větší než bývala. Kdyby ji bývala nenavštívila, nesžírala by ji taková nenávist k ní, jako kdyby zůstala nepoznaná. Ani kousíčkem své duše, pokud ještě nějakou má, jí nelitovala. Ona na tom byla stejně, i ji sžírala pořád bolest, násobící se při každém pohledu a slovu, vycházející z jejích úst. Ona byla jen bezcenný člověk, neznamenala nic. To jen její dcera ji tak toužila zničit. Sic ji v hlouby duše litovala, ale své emoce odstřihla už dávno. Nepřipouštěla si je ani za cenu vlastního utrpení. Nepřipouštěla si ani tu samotu, prožívající každý den své věčnosti. Měla prožít svou věčnost s ním, šťastná a ne takto.

Osoba za dveřmi sáhla po klice, otvírala dveře. V tu samou chvíli tentýž blondýnka zmizela, prostě se rozplynula. Nezbylo tu ani stopy po nezvaném hostu, nikdo na to nikdy nepřijde.

V přijímacím sále se shromáždili upíři a upírky, kteří nedočkavě očekávali přijíždějící návštěvu.

Už přicházeli, z haly se ozýval klapot bot. Cullenovi zde byli v plném počtu, dveře se otevřeli. V nich stál Carlisle, Edward, Esmé, Alice a Jasper. Opodál se drželi za ruce Emmett s Rose. Všichni vypadali zvědavě a trochu i vyděšeně zároveň.

„Vítejte, děkujeme vám, že jste vyslyšeli naše prosby,“ uvítal naše hosty Caius i Marcus. Aro jen ztuhle seděl v trůnu a díval se do prázdna. Každý na něj upíral zvědavě zrak. Náhle sebou cukl, porozhlédl se po místnosti. Jeho pohled ulpěl na nově příchozích.

„Buďte zdrávi, teď mě ale omluvte prosím,“ řekla a svižným krokem odešel někam do pryč. Jasper se tvářil zmateně, stejně tak i Edward. Jeho pocity a myšlenky nedávaly smysl.

Pohled Edwarda:

Aro skoro nehybně seděl na svém starožitném trůnu, myšlenkami byl někde úplně jinde. Ale nevěděl jsem kde, místo myšlenek měl prázdno. Jasper na tom nebyl o moc lépe, byl ještě vyřízený z nákupů a teď tohle. Arovy pocity se s každým zlomkem vteřiny měnily, nejdřív láska, zmatenost a bolest. Tak se to dokola pořád opakovalo. Náhle jsem uslyšel jeho myšlenky. Co se stal? Proč na mě zírají, co se děje? Aha, už jsou tady Cullenovi. Musím je pozdravit a pak se nenápadně vypařím…

„Buďte zdrávi, teď mě ale omluvte prosím,“ řekl prostě a svižným tempem odešel někam pryč. Zůstali jsme tam jen my, Caius a Marcus. Marcus náhle vstal z trůnu a začal vyprávět:

„Potřebujeme vaši pomoc, s Arem je zle. Poslední dobou je stále zamyšlený. Pak je tu ten incident, při kterém jako by spal. Nevíme co se s ním děje…“ upřel zoufalý pohled na Carlisleho. I Caius tak vypadal.

„Udělám co bude v mých silách,“ prohlásil rozhodně Carlisle. Při tom se na mě podíval, v myšlenkách my posílal sdělení. A ty mi s ním pomůžeš, možná i Jasper…

Na to jsem jen nepatrně kývl hlavou. Co se dá dělat?

Pohled Ara:

Všichni upíři na hradě se začali shromažďovat do trůnního sálu, z dálky byly slyšet kroky. Už přicházeli. Ale mě zaměstnávalo něco úplně jiného, takový pocit co mívám, když jsem s Alex. Nebyla to láska, ale vědomí, že vše je jen jakási iluze. Až na ni. Ve zlomku vteřiny mě začalo mravenčit celé tělo, vždy, když se to stávalo, probouzeli se ve mně neurčité pocity. Bylo zvláštní necítit asi dva tisíce let žádnou bolest, vítr, žár ani chlad. A najednou mi mravenčilo v celém těle.

Teď jsem ale musel zůstat přítomný, měli přijít Cullenovi a já musel zachovat chladnou tvář kvůli Edwardovi. Nemůžu dopustit to, aby Alex odhalili. Nikdo neví co se děje, když jsem mimo. A tak to i zůstane, aspoň nějakou dobu. Musím ji uchránit před mým světem. Hledají ji a já vím, kde je, ale nejel jsem pro ni. Možná z části proto, že můžu zjistit, že žádná má Alex není. Že vše je jen iluze, nebo proto, že ji chci podvědomě uchránit přede mnou i před vlkodlaky.

Otočil jsem zrak na ostatní upíry, vyčkávali. Co se stalo? Proč na mě všichni tak zírají. Můj pohled spočinul na Rosalii, Carlesliho adoptivní dceři. Aha, už jsou tady Cullenovi. Pozdravím je a nenápadně se vypařím… pokud to jde.

„Buďte zdrávi, teď mě ale omluvte prosím.“  Nic lepšího mě nenapadlo, zvedl jsem se z mého majestátného trůnu a odešel jsem. Zrychlil jsem, během těch nejdelších pěti vteřin v mé věčnosti jsem už míjel dveře do trůnního sálu a zaplul do mé ložnice.

V ložnici vše vypadalo jako vždy, postel precizně ustlaná a nebyla na ni ani stopa prachu. Někdo zaklepal.

„Dále.“

Dveře se otevřely, stál v nich Carlisle.

„Aro, dlouho jsme se neviděli. Přijeli jsme s rodinou hlavně proto, že si o tebe děláme starosti. Prý jsi v poslední době nějaký jiný, pak je tu to záhadné bezvědomí v tvé pracovně. Máš nějaké problémy, halucinace, nebo bolesti?“ vyptával se.

„To ti řekl Caius,“ podotkl jsem, spíše pro sebe, „Ale něco by tu bylo. Vím co to způsobuje, v mé knihovně mám knížku. Píše se v ní, že kdysi jeden muž předpověděl obrovskou bitvu. Měla to být bitva mezi vlkodlaky a upíry, lidé mu nevěřili, ale vyšší bytosti pocítili pravdivost jeho vidin. Rumuni vše sepsali a nechali v hlubinách hradu vše zapomenuto. Ještě ten rok stařec zemřel. O jeho vidině se nemluvilo, většina lidí to považovala za nesmysly, ale je to pravda.

Předpověděl že ve vzdálené budoucnosti bude žít dívka, bude mocná. Nebude člověk, ale něco víc. Bude zbraní, bude moci zničit oba rody – jak vlkodlaky tak i upíry – bez jakékoliv námahy.  Kdo ji svede na svou stranu dříve, než ten druhý, vyhraje bitvu. Ale je tu ještě jeden obtíž, ta dívka se zamiluje do upíra. Budou se moci kontaktovat v myšlenkách, budou u sebe moci být, i když bude každý na opačném konci světa.

A já tu dívku znám, vídávám ji. Nějak se vždy duchem přenesu do nějaké alternativní reality a jsme tam spolu. To je ten důvod který hledáš, mysli si co uznáš za vhodné, řekni jim co chceš. Ale já ti říkám pravdu!“ dokončil jsem svou srdceryvnou řeč a vydechl. Carlisle hledal slov, avšak nakonec nic neřekl. Pokynul jsem mu hlavou a on mohl odejít. Byl to můj dávný přítel, ale byl to také přítel mých bratrů. Znal jsem jeho pocity, dalo se v něm snadno číst. Byl zmatený a nevěděl co si má myslet. Můj názor je takový, že by si neměl myslet nic. Tohle není jeho věc, ale když už je zde, pomůže mi zahnat samotu a ticho aspoň na nějakou dobu. Můžeme se podělit o své staleté zkušenosti jako kdysi, můžeme si zahrát naši oblíbenou hru na přátele. Možná z nás opravdu už jsou, já to už nerozeznávám. Vše se časem stalo přetvářkou, zapomněl jsem jak vypadá pravda. I když, možná to vím, jen si to nemohu přiznat…

Předchozí

Další

Autor: AndaPanda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Aro se zbláznil?! - 10. kapitola: