Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Anglický trojúhelník - Prolog

25.10.2012 (15:15) • RosalieLillianHale4 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1950×

Anglie - 1885

„Děkuji, Emily, to bude vše. Přijedu zase za čtrnáct dní.”

„Rádi tě uvidíme,” usmála se Em s rukou Sama kolem pasu.

„Já vás také! Vždy se sem moc těším!” Rozloučila jsem se a vyšla ven. Do obchodu se smíšeným zbožím Sama a Emily Uleyových jsem jezdila nakupovat už léta. Chladný vzduch se dotkl mé tváře. Začal říjen a podzim se opravdu připomněl.

„Tak můžeme, Bello? Vše je upevněné,” ozval se Sethův hlas z plně naloženého povozu, který na mě čekal před obchodem. Seth byl v obchodě Uleyových příručním pomocníkem a pokaždé, když jsem přijela doplnit zásoby, pomáhal mi je odvézt domů.

„Ano, můžeme...” odpověděla jsem. Podal mi seshora ruku a vytáhl mě k němu na kozlík. Hned jak jsem vedle něj pohodlně seděla, pobídl koně a rozjeli jsme se.

„Za chvíli budeš doma,” prohodil Seth.

Doma. Při tom slovu mě zamrazilo v zádech. Mnohem více než při ovanutí chladným podzimním větrem. S každým připomenutím domova jsem si totiž musela vzpomenout na otce. Tyrana, který rád fyzicky i psychicky mučí všechny z našeho okolí, včetně své rodiny. Nikdy jsem se neměla proč těšit domů. Neustále jsem se snažila být někde pryč. Ve městě, v lesích nebo donedávna také u paní Backetové. Staré, milé, hodné a vlídné dámy ze sousedství. Mého otce znala od jeho dětství a neměla ho nikdy ráda. Tolikrát mě u sebe schovala a pomáhala mi. Jenomže před pár měsíci bohužel zemřela. Já ji našla. V jejím křesle před krbem. Vypadala, jako by jen pokojně spala. Neměla žádného dědice a závěť nezanechala. Proto jen pár dní po její smrti koupila její dům nějaká cizí rodina. Nastěhovali se ihned. Takový skandál! Mohli přece dodržet aspoň malou decentní pietu ze slušnosti. Otec tehdy zuřil. Chtěl odkoupit některé sousedící pozemky, aby je propojil. Bez úspěchu. Já měla radost. Patří mu to! Za to, jak se k paní Backetové nenávistně choval! A ta rodina...

Nikdo z okolí nikoho z nich za těch pár měsíců ani jednou nikde nepotkal... ani neviděl... Nakupovat chodí jejich služebné, které s nikým nechtějí moc mluvit. Na jejich zahradě je občas z mého okna vidět jen jejich zahradník. Oni nikdy. Po setmění se v celém domě svítí a párkrát přijel kočár s návštěvou. Ale jen po setmění. A někdy v noci je slyšet, jak v prvním patře v tom pokoji s balkonem někdo hrává až do svítání na klavír nádherné melodie. Celé je to podivné. Lidé už si o tom vyprávějí různé fámy. Mě však nezajímají. Je mi jen prostě líto, že jsem přišla o útočiště a paní Backetová mi moc chybí. Zrovna jsme kolem toho domu projížděli. Stmívalo se. Ještě nesvítilo jediné okno. S padající mlhou vypadal ten dům v šeru hrozivě. Znovu mnou projela zimnice. Zachumlala jsem se více do svého vlněného plédu od maminky. Vjeli jsme do našeho dvora. Seth zastavil, seskočil, obešel povoz a pomohl mi dolů. Zrovna začal vykládat věci, když se ze dveří domu vypotácel můj otec.

„Co tady zase chceš?!” zařval na Setha.

„Nic!” odsekl mu. „Jen pomáhám Belle s nákupem.”

„Už jednou jsem ti řekl, že to moje holka nepotřebuje! Nepřeji si to! Nebudou se kolem ní motat cizí floutci! A na mém pozemku už vůbec!” řval vztekle dál, jak měl ve zvyku, když chytil do ruky bič.

„A tobě jsem řekl, že se nemáš s nikým vybavovat! Jsi snad nějaká milostslečna, aby ti musel povoz vozit domů nějaký cizí poskok?!” přetočil pozornost na mě a švihl tím bičem o zem.

„Tak dost, pane Swane!” praštil Seth o zem bedýnkou s novým nářadím a pokračoval.

„Několikrát jsem vám řekl, že za to nic nechci! Dělám to jen kvůli Belle! Pomáhám jí rád! A pokud jste si nevšiml, začal podzim! Cesty jsou bahnité a rozmáčené! Kdyby měla po cestě nehodu, sama by si s opravou neporadila! A ještě by se jí mohlo něco stát! Se mnou je v bezpečí a váš nákup také! Tak položte ten bič!” vysvětlil Seth přísně a čekal, co bude dál. Raději měl mlčet.

„Ty drzoune! Co si to dovoluješ? Na mojí vlastní půdě mě budeš poučovat a říkat, co mám dělat?!” rozkřičel se otec ještě více než prve a švihl znovu bičem o zem.

„Táhni z mého dvora!” švihl znovu, ale tentokrát bič sklouzl po Sethově tváři a zanechal na ní krvavý šrám.

„Ne!” zakřičela jsem a skočila otci do cesty, když chtěl Setha znovu švihnout při jeho rychlém útěku.

„Cože?! Tak ty se ho budeš ještě zastávat?! Stavět se proti svému otci?!” křičel teď na mě a uhodil mě, až jsem upadla na rozmáčenou zem.

„Takový nevděk za to vše, co ti poskytuji?! Za střechu nad hlavou, jídlo a šatstvo?! Za tvoje rozmary, které musím trpět, protože slečna se nechce vdávat?! Kdo jiný by ti to vše toleroval?!” pokračoval a jeho oblíbený bič teď trestal má záda. Znovu a znovu! Jediná rána nepřišla vniveč.

„To je neslýchané! Taková neúcta!” křičel stále, když už jsem svá záda skoro ani necítila.

„Otče, dost! Prosím!” naříkala jsem z posledních sil, smířená s tou bolestí. Zbytečně. Až když vyběhla z domu maminka a uprosila ho, přestal. Stále ještě nepříčetný vztekem odešel kamsi dozadu ke stájím.

„Ach, dítě...” plakala nade mnou.

„Phile! Pojďte mi pomoc!” volala na našeho pomocníka a snažila se částečně zahalit má zkrvavená záda. Byl u nás ihned. Vzal mě do náruče a nesl mě do mého pokoje. Neskutečně to bolelo a pálilo! Položil mě do postele a odešel. Maminka mě svlékla a ošetřila. To bylo ještě bolestivější. Když jsem byla ošetřená a převlečená, posadila se ke mně na postel.

„Je mi to tak líto, Bello,” plakala tiše.

„Tak proč od něj neodejdeme? Někdo by nám jistě pomohl! Jednou to přece musí skončit!” naléhala jsem na ni.

„To nejde, Bello! Udělal toho pro nás tolik! Nemůžu ho opustit! Rve mi srdce, když vidím, jak nám i ostatním ubližuje, ale zároveň mi rve srdce i představa, že bych od něj musela utéct.”

„Tak budeš raději riskovat, že nás jednou zabije? Nebo někoho jiného?” udeřila jsem.

„Ne! To by nikdy neudělal!” snažila přesvědčit sebe samu s vyděšeným výrazem v očích, téměř v šoku nad tou představou.

„Neudělal? Viděla jsi, co udělal dnes! Jak daleko zajde příště?” reagovala jsem nevěřícně na její slova! Šokovaně na mě zůstala hledět. Neměla mi na to co říct.

„Promiň, mami, ale chci spát. Není mi dobře,” pronesla jsem do toho ticha a odvrátila od ní tvář.

„Ach, ano, jistě. Nechceš něco na tu bolest?” ptala se ve výčitkách.

„Ne, děkuji,” odpověděla jsem stroze, aniž bych na ni pohlédla. Ještě chvíli se na mě dívala. Pak se zvedla a se šustěním její sukně přešla ke dveřím od mého pokoje.

„Tak dobrou noc, Bello,” řekla a vyšla na chodbu.

Zůstala jsem v pokoji sama. Sebrala jsem veškerou sílu a přes ukrutnou bolest zad jsem vstala z postele. Došla jsem potichu ke dveřím a zamkla se. Pak jsem ze židle u svého malého stolečku sebrala vlněný pléd. Byl potrhaný od otcova biče. Došla jsem zpět přes pokoj, ale ne do postele, tentokrát k oknu. Otevřela jsem ho dokořán, přehodila jsem si přes záda ten potrhaný pléd a sedla si opatrně na parapet. Cítila jsem každý milimetr svých zad. Pnula a pálila mě. Podzimní větřík je příjemně chladil. Z dálky jsem zaslechla povědomou melodii. Trhla jsem sebou. Pohlédla jsem k tomu domu. V přízemí a v prvním patře už se svítilo. Zaposlouchala jsem se. Uklidňovalo mě to. Jak jen může? Jak mu jen může po tom všem stále věřit? A ještě ho omlouvat. Co kdyby mě zabil? Jestli matce není její život drahý, tak mně ale ano. Už dlouho jsem chtěla utéct pryč. Klidně sama, když ona nemá rozum. Ale kam? Paní Backetová by mě jistě vzala k sobě, kdyby žila, ale zemřela. Tak kam jinam? Vtom mě napadl šílený plán! Pohlédla jsem zpět k jejímu domu. Klavír stále hrál. Byl to jediný opravdový domov, který jsem poznala. A stará paní mě naučila plno domácích prací. Tak co tam jít požádat o službu? Nějaké služebnictvo přece mají. A ty různé fámy o podivnostech? Všude mi bude lépe než tady! Byla jsem rozhodnutá. Pomalu a potichu jsem si sbalila pár svých věcí. Zavřela jsem okno, zhasla oheň v kamnech, ustlala si po sobě svou postel a ode dveří se naposledy rozhlédla po svém pokoji. Pak jsem potichu za sebou zavřela dveře a sešla po schodech do přízemí. Ze salonku jsem slyšela hlasy. Otec a matka se tiše hádali. Proklouzla jsem potichu k zadním dveřím a vyšla do chladné noci.

Byla hustá mlha. Nebylo vidět ani na krok. Šla jsem tedy po zvuku klavíru, který stále nádherně hrál a zněl mlhou až ke mně. S každým mým krokem byl slyšet blíž a blíž. Až jsem dorazila k vysoké kamenné zdi. Podél ní jsem došla k hlavní, obrovské, kované bráně, kterou jsem tak dobře znala. Před ní jsem zastavila a zahleděla jsem se do tmy. V mlze jsem rozeznala světýlko v prvním patře. Svítilo v tom záhadném pokoji s balkonem, jehož dveře byly otevřené dokořán, jako mé okno před chvílí, a klavír pořád hrál. A také světýlko v přízemí, které svítilo z oken kuchyně. I přes veškerý ten tajemný nádech místa, které jsem znala tak dobře a najednou mě děsilo, jsem si dodala odvahu neutéct. Zhluboka jsem se nadechla a zatáhla za řetízek, který vedl od zavěšeného zvonu nad branou.

„Cink! Cink!” prolomila jsem noční ticho, které zdobila jen ta krásná melodie z domu. Klavír prudce ustal. Nad schody do domu se v dálce rozsvítilo světlo. Po mých bolavých zádech přejel mráz!

Autor: RosalieLillianHale4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anglický trojúhelník - Prolog: