Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (16. kapitola)

16.11.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3643×

Maminka se podívala na tátu. „Vlastně máme novinku, zlato.“

„Jakou?“ zeptala jsem se a těkala jsem očima z mamky na tátu. Dívali se na sebe a očima se dohadovali, kdo mi to řekne. Najednou mě to trklo. Podívala jsem se na mamčino břicho. Bylo pořád ploché, ale já stejně cítila, že už dlouho nebude. Děda se zasmál.

„Mami, ty jsi těhotná!“ křikla jsem.

Maminka kývla a šťastně se usmála. Táta ji něžně objal, jako by byla z papíru, a zasmál se: „Doufám, že bude stejně bystrý nebo bystrá jako Andie.“ Rychle jsem k mamince taky přistoupila a lehce jsem se dotkla jejího bříška.

„Tak já budu mít bratříčka,“ zašeptala jsem dojatě.

„Nebo sestřičku,“ dodala maminka.

„Bratříčka,“ zopakovala jsem, jako bych ji neslyšela. Viděla jsem před očima malého brášku, jak ho držím v náručí. Usmíval se na mě. Měl stejné oči jako maminka. Zahořela jsem láskou k tvorovi, kterého maminka čekala.

„Vsadím se, že to bude holka,“ zahučel Emmett.

„Bude to kluk,“ řekla jsem jistojistě.

„Tak o co se vsadíme?“ zeptal se Em.

„Když to bude kluk, za celej svůj život od tebe neuslyší žádný narážky.“

„Fajn, souhlas. Tady se totiž uměj jenom holky,“ zasmál se.

„Jsem pro Anabell,“ řekl děda z ničeho nic.

„Vy už máte jméno?“ ptala jsem se.

„Máme několik nápadů. Anabell pro holčičku – jako Jakeova mamka Anne a Bella,“ vysvětlovala maminka.

„Co máte pro kluka?“

„Jaed – Jacob a Edward dohromady,“ doplnila. „Ale nic není rozhodnuté. Jestli máš nějaký nápad, tak nám řekni.“

„Napadlo mě... Luke. Luke Black. Zní to libozvučně,“ navrhla jsem.

„To je taky pěkné. Líbí se mi, jak jsi to řekla,“ pochválil mě táta. Byl hrdý na to, že je Black, stejně jako já. Věděla jsem, že by taky uvítal, kdyby se nám narodil kluk. I když mě neuvěřiteně miloval, chtěl prostě mít svého nástupce. Nechtěl, abych byla hlavou rodiny.

Po snídani jsme vyrazili na lov. Doma zůstali jen Emmett a Rose. Jsem zvědavá, jestli náš dům bude ještě stát, až se vrátíme. Běžela jsem ve své vlčí podobě a závodila jsem s tátou. Neslyšeli jsme všechny svoje myšlenky, jen ty, které jsme si chtěli ukázat. Chlubila jsem se tátovi, jak jsem porazila Caleba i ostatní kromě Alexe.

Ještě pořád Alexe nemáš rád? zeptala jsem se.

Je to tvůj vyvolený. Mám rád každýho, koho ty taky, řekl.

Víš, tati, ty jsi vážně bezva.

Já vím, vyštěkl pobaveně.

Mezi stromy o několik set metrů dál jsme zahlédli stádo losů. Táta rychle skočil po největším z nich, prokousl mu krk a táhl ho k mamce. Nechtěl, aby musela lovit.

„Jakeu, myslím, že ulovit si oběd ještě zvládnu,“ vytkla mu s úsměvem, ale losa pohotově vysála a skočila si ještě pro jednoho menšího. Táta si pochutnal na svém losovi.

Ty nebudeš? Zeptal se mě táta, když viděl, že já se k ničemu nemám.

Nemám hlad. Ulovím si něco, až poběžíme domů.

Proběhli jsme se až ke Kanadě. Carlisle navrhl, že bychom se mohli stavit u Denaliů, ale tátovi se moc nechtělo a mně taky ne. Maminka si chtěla popovídat s Carmen a sdělit jí tu novinu, že je těhotná. Tak jsme se s tátou otočili a běželi jsme domů. Bylo to tak příjemné a přirozené. Po cestě jsem si skolila jednoho malého jelínka.

Doma jsem si sedli na terasu. Táta mě jednou rukou obejmul a řekl: „Škoda, že se tě nedožil můj táta Billy. Naprosto by tě miloval.“

„Vyprávěj mi o něm,“ prosila jsem.

„Byl přátelský a moc hodný. Byl rozumný a bystrý přesně jako ty. Dával mi volnost. Věděl, co je pro mě nejlepší.“

„Stýská se ti po něm, viď?“ zašeptala jsem.

„Ano, ale vidím ho v tobě. Máte podobná gesta.“

Změnila jsem téma. „Jak dlouho bude mamka těhotná?“

„S tebou byla těhotná sedm měsíců,“ odpověděl.

„Hrozně se na něj těším,“ usmála jsem se.

„Na něj? Ty si vážně myslíš, že to bude kluk?“ vykulil taťka oči.

„Jasně,“ zakřenila jsem se a podívala jsem se dovnitř na hodiny.

„Tak utíkej, vím, jak je těžké vydržet bez svojí lásky,“ řekl mi táta.

Zvedla jsem se, vlepila jsem mu pusu na tvář a utíkala jsem do garáže, abych byla co nejdřív u Alexe. Těšila jsem se i na Lindsey. Radovala jsem se prostě za celý svět.

„Alexi! Alexi! Já budu mít brášku!“ sdělovala jsem mu nadšeně.

„Vážně? To je skvělé,“ radoval se se mnou.

„Musíš mě naučit bojovat,“ řekla jsem mu. Musím umět bojovat, abych svého malého brášku dokázala chránit. „Kvůli němu.“

„Andie, to není potřeba. Vždyť je kolem něj osm upírů, jeden poloupír a vlkodlak. A to nepočítám naši smečku. Má nejlepší ochranu, jakou si můžeš představit,“ opáčil.

„Ale já neumím bojovat! Ne vždycky budou všichni doma. Není to jen kvůli němu. Můžou se tu objevit i cizí upíři,“ přesvědčovala jsem ho.

„Vždy tu s tebou někdo bude, nikdy nezůstaneš sama,“ trval si na svém.

Zamračila jsem se. Tušila jsem, že bude reagovat takhle. Pohladil mě po tváři a usmál se. Nechtěla jsem nic dělat za jeho zády, ale tohle bylo nutné. Řeknu Calebovi, aby mě to naučil. Ten večer jsem ale na svůj požadavek zapomněla, protože se mě Alex dotknul a já nedokázala myslet na nic jiného než na něj.

Následujícího odpoledne, kdy jsem měla hlídku s Calebem, jsem ho poprosila, jestli by mě naučil bojovat. Byl nadšený; vždyť se se mnou chtěl poprat od první chvíle, kdy jsem se proměnila. Něvěděla jsem, jak na to, takže se Calebovi podařilo zakousnout si do mě hned několikrát. Po celém odpoledni jsem si přišla jak okousaný hadr. Caleb se mi evidentně mstil za všechny prohrané závody. Soustředila jsem se na jeho techniku a snažila jsem se něco okoukat. Pak se mi podařilo ho dokonce přeprat. Zrovna v tu chvíli nás střídali Tab a Quin, čehož Caleb využil a sekl mě drápem po přední tlapě. Odskočila jsem od něj a uháněla jsem do La Push, protože jsem konečně chtěla být s Alexem.

Vběhla jsem do obýváku, kde se Lindsey a Seth dívali na televizi. Vesele jsem je pozdravila, Lindsey vstala, aby mě obejmula, a když se na mě podívala, zhrozila se.

„Co se ti stalo, Andie?“ zeptala se a ukazovala na moji ruku, na které zářil několika centimetrový šrám, který mi uštědřil Caleb.

„Ale nic, jenom jsem nějak nedávala pozor,“ odpověděla jsem ji a rychle jsem ruku zakryla mikinou, aby ji neviděl Alex, který zrovna scházel ze schodů.

„Co se stalo? Slyšel jsem Lindsey,“ řekl Alex a já věděla, že budu v průšvihu.

„Andie nedávala pozor,“ opáčila Lindsey.

„Nic se mi nestalo, jenom jsem se trošku škrábla o strom,“ vymýšlela jsem si.

„Podívám se ti na to, kde to máš?“ přišel ke mně starostlivě a kontroloval mě očima.

„Ale nikde. Za chvíli je to v pořádku,“ mrkla jsem na něj.

Všiml si, že strkám ruku za záda, vytáhl ji a vyhrnul mikinu nad loket. Z krvavého šrámu zůstala už jen růžová čára. Alex zkrabatil čelo a rentgenoval mě pohledem. Bylo mi jasné, že tuší, že jsem ho obešla a trénovala s Calebem. Rychle jsem mikinu stáhla až k zápěstí a nevinně jsem se mu podívala do očí. Využila jsem toho, že je zmatený, a rychle jsem ho políbila. Okamžitě na svoje myšlenky zapomněl a objal mě.

Seděli jsme zrovna u něho v pokoji a prohlíželi si fotky, když se ozvalo tiché klepání na dveře.

„Dále,“ řekl Alex a Lindsey strčila opatrně hlavu do dveří.

„Můžu?“ zeptala se s obavami.

„Jasně, pojď k nám,“ vyzvala jsem ji a ona pomalu přišla k posteli, aby si sedla Alexovi na klín. Mračila se. Byla smutná. Pohladila jsem ji po tváři. „Co se děje, zlato?“

„Vy už si mě vůbec nevšímáte,“ odpověděla.

Rychle jsem se podívala na Alexe. Měla pravdu, už jsme se jí tolik nevěnovali. Když jsem měla čas, chtěla jsem ho trávit s Alexem a nedošlo mi, jak osamělá si bude Lindsey připadat. Bylo mi to líto, protože jsem si dokázala představit, jak se cítila.

„Promiň. Ale neboj, my ti to teď všechno vynahradíme,“ začala jsem a Alex kývl. „Co kdybychom zítra zajeli na koňskou farmu?“

Tváře se jí roztáhly do úsměvu. Zvedla jsem se z postele a došla k Alexovu stolu. Našla jsem mezi papíry fotku z naší první návštěvy koňské farmy. Ukázala jsem ji Lindsey. Šťastně se usmála a všechny její chmury byly pryč.

Když později usnula Alexovi v klíně, nechali jsme ji spát u nás. Dívali jsme si do očí. Druhý den jsme ji vzali na farmu a měli jsme dobrý pocit z toho, že už ji nezanedbáváme. Hodila jsem Alexe a Lindsey k nim domů, rozloučila jsem se s nimi a jela jsem do Forks.

S dobrou náladou jsem vkročila do obýváku a zmateně jsem sledovala, co se děje. Děda, Esmé, Alice a Rose se pohybovali upíří rychlostí po domě. Táta s mamkou a Bellou seděli na gauči a tvářili se zmučeně. Carlisle stál opřený o rám dveří a díval se oknem ven na Emmeta a Jaspera, kteří venku zápasili.

„Co se děje?“ zeptala jsem se rodičů.

Chvíle ticha.

„Musíme odjet,“ řekla nakonec Bella.

„Cože?“ opáčila jsem. Proč?

„Tuší, že s námi není něco v pořádku. Odjedeme dřív, než by se to mohlo zvrtnout,“ odpověděla.

„Kdo?“

„Nějaká holka ze střední. Edward byl vyzvednout Nessie ve škole a slyšel to,“ vysvětlila mi.

„Ale já přece nemůžu odjet!“ zakřičela jsem. Můj život je tady! S Alexem. A navíc tu mám povinnosti.

„S tím jsme počítali. Zvažovali jsme různá řešení,“ objevil se vedle mě děda.

„Nemůžeme tě tu nechat samotnou,“ řekl mi táta.

„Takže Jake a Nessie s tebou zůstanou. My ostatní odjíždíme,“ shrnul děda.

„Rozdělíme se?“ divila jsem se a pocítila jsem úzkost. Cullenovi a Blackovi jsou jedna rodina. Nikdy jsme nebyli rozdělení. Nedokázala jsem si to představit.

„Není jiná možnost,“ obrátil se na nás Carlisle sklíčeně.

Představila jsem si následující situaci. V celém velkém domě zůstane jen maminka s tátou. Doma už tak skoro nejsem. Maminka nemůže zůstat bez rodiny. Táta mě nedokáže opustit. Já nemůžu odjet. Zbytek rodiny někde pryč. Ta představa mě děsila.

„To přece nejde. Nemůžeme se rozdělit!“ protestovala jsem.

„Budeme vás navštěvovat,“ usmiřoval mě děda.

„Nám se ta představa taky nelíbí, Andie,“ řekla Esmé.

Rozdělujeme se kvůli mně. Protože jenom já jsem tu přivázaná.

„Tak to není. S tebou to nesouvisí,“ nesouhlasil děda.

Nemůžu maminku oddělit od vás. Oba musí odjet s vámi.

„Nemůžou tě tu nechat,“ opáčil děda.

„Co to zase vymýšlíš, Andie?“ zeptala se maminka.

„Mami, musíte odjet taky. Potřebuješ rodinu. Musíte se společně postarat o toho malého,“ vysvětlila jsem.

„Andie, představa, že bychom tě opustili a nechali tě tu samotnou, je neúnosná,“ zašeptal bolestně táta.

„Nezůstanu tu sama. Mám Alexe,“ opáčila jsem. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl bezstarostně a jistě, i když jsem se tak vůbec necítila. Nechtěla jsem, aby se naši trápili. „Budu za vámi jezdit.“ Viděla jsem, jak se v mamince sváří potřeba zůstat se mnou a touha být s rodinou. Táta byl zatvrzelý, nehodlal mě tu nechat. Ale mamince by vyhověl.

„Ne, Andie,“ trval na svém táta.

„Tati, nejlepší možnou péči bude mít malej Black, když ho bude hlídat doktor. Přestěhuju se k Alexovi, nebo on sem. Postará se o mě,“ řekla jsem mu.

„Andie, pojď na slovíčko,“ vyzval mě děda a já za ním vyšla na terasu. Odvedl mě dál do lesa a spustil: „Nemusíš to dělat. Vím, že se jenom snažíš najít to nejlepší řešení a nechceš být na obtíž, ale nemusíš se všeho vzdát. Uvědom si, že neuvidíš svýho brášku růst, nebudeš se vídat s tátou...“

„Ale mamka bude šťastná. Táta taky, až se Luke narodí. Budu za vámi jezdit jak jen to půjde. Nebude to lehké, ale bude to tak nejlepší,“ odpověděla jsem. Potlačovala jsem myšlenky, jak moc mi táta bude chybět.

„Vážně to tak chceš?“

Samozřejmě, že nechci. Ale můj bráška musí být v bezpečí. A to mu zaručíte jenom vy.

„Miluješ ho. Už teď,“ zkonstatoval děda. Kývla jsem, smutně jsem se usmála a vyrazila jsem zpět k domu. Celou noc jsme to s tátou ještě probírali. Nakonec jsme se sebrali a jeli jsme spolu do La Push, abychom to probrali s Clearwaterovými.

Byla půlka noci, a tak jsme je vzbudili. Spěchalo to. Nicole a Seth si s námi sedli do kuchyně a táta jim vysvětlil situaci. Alex buď spal, nebo byl venku.

„Samozřejmě že se o Andie postaráme,“ potvrdil Seth.

„Nechci překážet. Mohli bychom se s Alexem přestěhovat k nám,“ šeptala jsem.

„To ne, Andie. Nechci, abyste byli sami, je to nebezpečné,“ nesouhlasil táta.

„Sem se vejdeme,“ řekla Nicole.

„Kdy odjíždíte?“ otázal se Seth.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (16. kapitola):