Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andělé, kteří nestárnou - Prolog + 1. kapitola

05.11.2010 (17:00) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4798×

Hudba

„Každý z nás jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli létat, musíme se obejmout."

Luciano De Crescendo

Vypravěč

Dva lidi, kteří bez sebe nevydrží ani chvíli. Ale co když spolu nemohou být?

Proč?

Protože ona je nebe a on peklo.

Ona je tak křehká, jeho zabije jen oheň.

Jak to vyřeší? Dají se opravdu dohromady?

Ano, či ne?

A jestli se dají dohromady, dozví se o tom nebe a nechá je tak, anebo jim ten svazek zatrhne?

Moc otázek a tak málo odpovědí...

Prolog

Isabella Swanová, anděl první kategorie. Navždy 17 let. Hnědé vlasy, hnědé oči.

Takto by se dala popsat nádherná dívka, která seděla na posteli. Přesněji řečeno, užívala pár minut volna, než zase bude muset letět. A to doslovně. Již 90 let pracovala jako anděl. Stala se andělem po své smrti. Zemřela na španělskou chřipku. Vládci uznali, že je vhodná pro práci anděla. A tak jí nezbylo nic jiného, než celých 90 let pracovat jako anděl. Jako anděl, který dodržuje zásady.

Ale co když je jednoho dne porušila?

Bella

Měla jsem pár hodin volna, než mě zase někam povolají. Věděla jsem, že už za pár hodin uvidím Williama. Přestože vztah anděla a člověka byl zakázaný, já se zamilovala.

Will byl pro mě vším, byl milý, galantní, hodný a vůbec měl všechny ty vlastnosti, které snad každá žena od muže chce. Dokonce byl sám ochoten riskovat svoji smrt, která by následovala, kdyby na náš vztah přišli. Za to mohla pravidla, na která už mnoho andělů doplatilo. Každý nový anděl musel složit slib, že je bude dodržovat a že při jejich porušení pokorně přijme svůj trest. Ten mohl být dvojí - buď smrt, která se poslední dobou moc nepoužívala (lidí vhodných k přeměně na anděly je totiž málo), anebo vyhazov na nějakou dobu z nebe.

Popravdě, možná bych radši zemřela, než aby o mne mohli ostatní prohlásit, že jsem, nebo že jsem byla, padlý anděl.

Byla to nesmazatelná nálepka, která ukazovala, že už jste jednou něco porušili. Zato smrt, ta by mi byla milejší. Možná proto, že už jsem jednou zemřela. Jako každý tady.

Tenkrát, to ale bylo o něčem jiném...

… Ležela jsem na posteli. Už mi nezbývalo mnoho času.

Věděla jsem to.

Přestože mě španělská chřipka ubíjela každým dnem, byla jsem při smyslech, když doktor včera prohlásil, že brzo umřu. Dával mi pár hodin, možná dní. Věděla jsem, že brzy opustím svoji rodinu. Na jednu stranu to pro mě bylo osvobození, na druhou stranu prokletí. Proč?

Právě kvůli mé rodině.

Moje rodina, to pro mne bylo 5 osob.

Moje matka, vždy hodná, přívětivá, důvěřivá. Na svoji důvěřivost taky doplatila.

Moje sestra, potrhlá, hnědovlasá stejně jako já a přestože byla o pár let starší, byla o hlavu menší než já. Vždycky byla podivín. Nejen díky tomu, že milovala nakupování. Občas viděla budoucnost. Matka a já jsme se jí snažily pomáhat, ale otec byl striktně proti. Milovala jsem ji, jak jen může milovat sestra sestru. Měly jsme mezi sebou velmi silné pouto, skoro jako bychom byly dvojčata.

Otec. Toho jsem nenáviděla. Díky němu jsme sice byli celkem bohatí, ale to právě on dohnal matku k alkoholu. Ano,  moje matka byla poslední měsíce mého života alkoholik. A to také on přinutil matku, aby dala souhlas s umístěním mojí sestry Mary do blázince. Snažil se o to 10 let, ale teprve když matka začala pít, dala mu souhlas. A navíc mě bil. Trvalo to dlouho, asi 12 let. Vždycky jsem měla šílené modřiny. Mary se mě pokaždé ptala, odkud je mám, ale já musela mlčet, jinak by mě zbil ještě víc. Nikdy jsem nepřišla na to, proč se to celé dělo.

Pak tady byla chůva. Starala se o mě a moji sestru. Měla nás na starost do dne mých sedmých narozenin, pak ji otec vyhodil.

Bylo to ten rok, kdy Mary začala mít častěji vidění. Ale ona vždy tvrdila, že Mary je výjimečná. Říkala to i o mně, ale zatímco Mary byla prý výjimečná jasnovidectvím, o mně vždy říkala, že jsem jedinečná svojí krásou a klidnou povahou. Byla pro mě druhá matka.

To byla celá moje rodina. Matka, otec, sestra, chůva.

Svoje poslední dny jsem trávila v nemocnici - město Biloxi. Mrzí mě, že tu se mnou není moje sestra. Jistě, mohla by se nakazit, ale alespoň bych měla pocit, že mě někdo tady na zemi ještě pořád chce. Ale právě dnes nastoupila do blázince. Ano, před pár hodinami ji tam odvezl můj otec. Ani rozloučit jsem se s ní nemohla! Neviděla jsem ji už tři měsíce.

Bože! Snad bude mít hezký život! Co to plácám?! Jak může mít hezký život v blázinci? Ta nemoc už mi leze na mozek. Ale alespoň tak hezký, jak to půjde. Protože já už ji neuvidím.

Podívala jsem se na matku. Diskutovala o něčem s doktorem. Propíchla jsem svého otce nenávistným pohledem. On věděl, že ho nesnáším! Věděl to.

A pak jsem najednou cítila, že už dál nemůžu. Cítila jsem se, jako by ze mě vyprchávala životní síla. Poslední, co jsem slyšela, bylo matčino zvolání: „Cynthie!“ ... 

Ano, jmenovala jsem se Cynthie. Přesněji řečeno Cynthie Isabella Brandonová. Ale poté, co jsem se stala andělem, jsem celkem často musela na zem, a tak mi změnili jméno. Teď jsem Isabella Cynthie Swanová.

Isabella, mé druhé jméno, Swanová matčino příjmení zamlada. Stala se ze mě jiná osobnost. Byla jsem jiná než Cynthie.

Cynth by na sebe nikdy nevzala moje oblečení. Bella ano. Cynth nesnášela nakupování. Bella tak ráda zabíjí čas a myslí přitom na svoji sestru. Cynth byla bezstarostná, ještě dítě. Bella měla starosti a povinnosti dospělých. Cynth měla sestru. Bella je jedináček.

Poslední rozdíl byl nejbolestnější. Moje sestra - Mary Alice Brandonová. Pravda, za živa jsem ji několikrát chtěla zabít, ale teď mi strašně chyběla. Moje o dva roky starší sestra.

To jsem ještě nevěděla, že i ona žije...

1. kapitola - Padlí andělé

Alice

Seděla jsem na pohovce v našem pohodlném domě a vzpomínala na svůj lidský život...

Ležela jsem v tmavém pokoji. Byl tam ještě někdo jiný, slyšela jsem jeho dech. Najednou jsem ucítila ledový dotek na svojí tváři.

„Mary, ach ty malá Mary. Jak moc ses snažila chránit svoji sestru. Tvoji malou hnědovlasou, nádhernou sestru. A přitom ti dlouho unikalo, že tvůj otec ji bil. Od čeho asi tak měla ty podlitiny? A když jsi konečně přišla na to, co se děje, uklidil tě sem. Do blázince! Ale neboj se, já tě odtud dostanu a pak tě nechám jít. Budeš moct mít vlastní osud.“ Ten hlas, znala jsem ho.

Patřil jednomu z doktorů. Ale nevybavila jsem si tvář. Moje jméno tak zvláštně protahoval. Vyznělo pak jako Mééééry. Cítila jsem jeho studené ruce na krku.

„Žije ještě Cynthie?“ Potřebovala jsem to vědět. Neviděla jsem ji tři měsíce, od doby, kdy se nakazila španělskou chřipkou. A dnes, když mě k ní matka chtěla naposledy pustit, mě otec odvezl sem, do blázince.

„Zemřela před pár hodinami,“ odpověděl hlas nekompromisně.

Cítila jsem, jak mi stékají po tváři slzy. A pak mé tělo zaplavila bolest, bolest stokrát větší než ta ze ztráty Cynthie...

Toto byla moje jediná vzpomínka na lidskost. Z této vzpomínky jsem se dozvěděla jediné. Měla jsem sestru. Hnědovlasou.

Zemřela v den mé proměny. A jmenovala se Cynthie... a dál nevím. Nevím to, stejně jako nevím své jméno. Ucítila jsem ledové paže. Podívala jsem se na svého manžela. Jasper mne pomalu políbil.

„Alice, prosím, netrap mě,“ zašeptal.

On mi rozuměl. Věděl, jak se cítím. Dokázal totiž cítit emoce. Vzlykla jsem a v tu ránu u nás byla celá naše rodina.

Carlisle Cullen - pro nás všechny otec a vzor.

Esmé Cullenová - žena Carlislea, naše matka.

Emmett Cullen - hromotluk, strašný vtipálek.

Rosalie Cullenová - žena Emma, nádherná blondýnka.

A můj nejoblíbenější bratr, Edward Cullen. Edward dokázal číst myšlenky a tak, když slyšel ty mé, se na mě soucitně podíval.

„Alice, už zase vzpomínáš?“ zašeptala Esmé a objala mě, aniž by čekala na odpověď. Carlisle si mezitím sedl do křesla. Rosalie seděla, stejně jako Emmett, na zemi. Edward zůstal stát.

„Mám jim o ní říct?" zeptala jsem se v myšlenkách. On jako jediný z rodiny o Cynth věděl. Viděl ji v mých myšlenkách. Chvíli se rozmýšlel a pak kývnul. Usmál se a dodal mi tím odvahy.

„Dobře," pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla.

„Neřekla jsem vám všechno. Jak víte, mám jedinou vzpomínku na lidský život. Jak sedím ve tmě a nějaký upír ke mně promlouvá. Ale to není úplně vše. Z té vzpomínky taky vím, že mám... měla jsem sestru. Cynthii. Proto se tak trápím. Protože v den mé přeměny, zemřela. Byla mladší a já se o ni vždy starala. Tedy... tak to říkal ten upír. Ale pak onemocněla španělskou chřipkou a zemřela na ni,“ vypravila jsem ze sebe a pak jsem se stulila na Jasperovu hruď. Emmett se rozchechtal.

„Tak to je ta záhadná hnědovláska, z které Edward slintá?“ kuckal mezi smíchem. Ano, Emmett si pořád utahuje z Edwarda, že je sám. A navíc panic. Věčná rozepře mezi Edwardem a Emmettem.

„To není pravda!“ ohradil se Edward, ale všem došlo, že lže.

Ano, můj bratr se zamiloval do mé sestry. Je jediná, která mu ukradla srdce. Miluje ji, přestože ví, že se s ní nikdy nesetká. Emmett jednou slyšel, jak o ní spolu mluvíme, ale nevěděl, že je to moje sestra. Myslel si, že to je nějaká holka ze školy, či co.

Pak promluvil Carlisle:

„Alice, mám pro tebe novinku, i když teď už to taková novinka není.“ Otočila jsem se na něj a Carlisle pokračoval: „Když jsi byla člověk, jmenovala jsi se Mary Alice Brandon. Měla jsi mladší sestru Cynthii Isabellu Brandon. Žily jste v Biloxi. Ale to ty už víš," sdělil mi a mě můj výraz nadšení značně přešel. Jediná novinka, kterou jsem se dozvěděla bylo, že naše příjmení bylo Brandon.

Věděla jsem, že je to nepravděpodobné, ale doufala jsem, že Cynth žije. Přála jsem si ji ještě někdy vidět.

Bella

Uslyšela jsem cinkot. Okamžitě jsem se zvedla z postele a vyběhla na balkon. Will mě volal! Slíbil mi, že pro mě má překvapení!

Rychle jsem máchla křídly a vznesla se do vzduchu. Zrychlovala jsem, letěla jsem směr země. Řítila jsem se strašnou rychlostí.

Pak jsem ucítila mně dobře známou ránu a bolest. Bolest po pár vteřinách zmizela. Ve stejnou vteřinu, kdy zmizela bolest, jsem ucítila, jak dopadám na zem. Tak to probíhalo. Vždy jsem proletěla bránou a pak jsem přišla o křídla.

Tedy, nepřišla jsem o ně doslovně, ale měla jsem je úhledně složené na zádech a neviditelné lidem, kteří o nás nevěděli.

Prohlédla jsem si, do čeho mě oblékli tentokrát. Pokaždé se nám oblečení měnilo, ale vždy bylo ve světlých barvách. Buď bílé, anebo nějaký jemný odstín žluté, modré, růžové.

Tentokrát to byly svatební šaty v krémové barvě. Bílá byla nejčastější, stejně jako střih svatebních šatů pro ženy.

Prohlédla jsem si místnost, kde jsem se ocitla. Samozřejmě, přesně podle očekávání. Willova soukromá ložnice.

Will byl totiž princ malé země. Proto jsem mu také byla přidělena jako anděl strážný. Bylo mu 23, měl hnědé vlasy a zelené oči. Jediný problém v našem vztahu byl, že přestože jsme spolu již skoro rok, nemohlo dojít dál než k polibkům. Jak jsem říkala, já jako anděl nesmím mít poměr s člověkem.

Bylo to jedno ze základních pravidel, o kterých už jsem taky mluvila.

Jen jedno pravidlo bylo nad ním.

Nikdy nebudeš mít poměr s upírem, vlkodlakem či jinou mystickou bytostí.

Ano, tyhle bytosti pro nás byly ještě větší tabu než lidé.

Zrovna když jsem se chtěla narovnat, do místnosti vběhl Will. Vstala jsem, ale bylo mi to málo platné. Will mě totiž sejmul a hned jsme oba skončili na posteli, kde mě Will začal náruživě líbat.

„Bello, chyběla jsi mi,“ zašeptal. Usmála jsem se.

„Ty mně taky Wille.“ Znovu jsem ho dlouze políbila.

„Urval jsem se kvůli tobě z jednání parlamentu,“ zašeptal mi do ucha.

„Vážně?“ podivila jsem se a políbila ho na čelo. Oplatil mi to polibkem na krk.

„Lásko, prosíím.“  Jakoby plynule navázal na debatu, kterou jsme vedli před dvěma dny. Tenkrát skončila obrovskou hádkou.

Už měsíc se mě snažil přemluvit, abych se s ním vyspala. Jistě, strašně moc jsem chtěla, ale tohle prostě nešlo.

„Wille, to jim neujde, zabijou nás!“ snažila jsem se ho usměrnit.

„Bello, já to klidně podstoupím,“ zašeptal a znovu mě políbil. Jeho polibky byly čím dál, tím víc náruživější a čím dál, tím míň se jim dalo odolávat.

„Tak dobře, ale máš mě na svědomí,“ zašeptala jsem po dlouhém boji v mé hlavě, kdy nakonec vyhrála ta lidská část. Will s velice dětským zavýsknutím začal rozvazovat moje šaty... 

Ležela jsem na Willově hrudi a užívala si šťastné chvíle. Bylo mi skvěle. Zvedla jsem se, abych viděla Willovi do očí, ale vtom se ozvala šílená rána.

Otřásla celým zámkem. Vázy, ve kterých byly květiny, se rozklepaly a já jsem spadla zpět do postele. V tu chvíli jsem se šíleně bála.

A pak jsem najednou cítila, jak mi někdo něco píchá do paže. Asi nějakou injekci, či co.

Začala se mi šíleně motat hlava a chtělo se mi spát...