Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Anděl? Ne, upírka - 2. kapitola

20.05.2012 (17:30) • AngelsSisters • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1300×

Už to byly dva roky, co jsem se poprvé napila lidské krve. Chodila jsem po vesnicích, městech, kde byly nemoci či zmizení. Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem zrůda. Od města k městu jsem vraždila, ale já jsem za to přece nemohla, to ze mě udělal ten upír, můj stvořitel. Avšak později jsem se s tím smířila.

Právě jsem dorazila do dalšího města jménem Bedford v Indianě. Zrovna se stmívalo, to byl ideální čas na lov. To byl důvod mé návštěvy, lov, krvežíznivý lov.  Většinou jsem za noc zabila dva, tři lidi, ale přesto jsem nikdy neuhasila žár v mém krku.

Stála jsem u brány do parku a koukala se po okolí. Nebylo z čeho vybírat, byli tam jen dva lidé, ale ti se k sobě moc měli. Dál jsem si vybírala svoji budoucí oběť, až se můj pohled zatoulal k mladíkovi, který seděl na lavičce asi tak uprostřed parku, který nebyl tak velký. Necítila jsem jeho vůni, ale přesto mě zajímal. Byl asi tak o hlavu vyšší, nežli já. Vlasy měl rozcuchané s barvou zrezlých trubek, v obličeji měl znuděný výraz, nebo spíše utrápený. Měl na sobě pouhou bílou košili a černé kalhoty doplněné hnědými botami. Už z dálky jsem poznala, že je nějaký pobledlý. Náhle jsem si uvědomila, že jsem osaměla a společnost mi dělá pouze vzdálený mladík, který se zvedl z lavičky, mířil mým směrem.

Když byl asi tak dva metry ode mne, promluvil medovým hlasem, který mi byl velice povědomý. „Zdravím tě, Pheobe,“ oslovil mě mým jménem. Ani jsem se mu nepředstavila, ale přesto znal mé jméno.

Z hrdla se mi ozvalo temné, nedůvěřivé vrčení. Poznala jsem, že je to upír jako já. Jiným upírům moc nedůvěřuji, protože jsem jich pár potkala, avšak oni neměli zrovna náladu na to se kamarádit. Musela jsem je zabít, jinak by oni zabili mě. Jeden si ze mě chtěl udělat něco jako otroka, nebo lépe řečeno vojáka do své armády, další chtěl napadnout s mojí pomocí sídlo velice vážených upírů, avšak to se mu taky nepodařilo. „Zabij, nebo budeš zabit.“ Tímto heslem jsem se řídila. Všichni mě chtěli jen sprostě využít a pak mě zahodit jak okousanou kost. Vlastně tak jsem si už jednou připadala, poprvé, když mě můj stvořitel opustil.

Obrátila jsem svou pozornost zpět k tomu cizinci. Tvářil se velice mile, ale nesmím se nechat zmást pouhým dojmem, proto jsem se na něj pohrdavě podívala a konečně jsem se ho otázala. „Odkud znáš mé jméno, cizinče? Také by mě zajímalo to tvé?“ Musela jsem se zeptat, byla to slušnost. Upír naproti mně vystřihl hlubokou poklonu, všimla jsem si, že má také červené oči, avšak méně rudé, pak přistoupil blíž, aby vzal do své ruky tu mou a políbil ji na hřbet jako pravý gentleman.

„Mé jméno je Edward Athony Masen, madam, a jsem velice poctěn, že se znova setkáváme, avšak pochybuji, že si mě pamatujete,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. „Dovolte, abych vám pomohl si vzpomenout. To já jsem tě před dvěma lety přeměnil, já jsem tvůj stvořitel.“ Zastavilo by se mi srdce, kdyby ještě tlouklo. I tak jsem si všimla, že mi tyká, tak jsem mu to oplatila. „Tos byl ty! To tys mě přeměnil.“

Šokovaná jsem se na něm dívala a on se na mě pokřiveně pousmál. „Ano, byl jsem to já, ale takový život sis přála, nebo snad ne?“ Musela jsem mu dát za pravdu. Ano, přála jsem se stát nesmrtelnou upírkou, ale nechtěla jsem zabít svoji sestru.

„Tvé sestry je mi velice líto, ale tos nemohla vědět, že se něco takového stane. Byla to její chyba, neměla tam co dělat.“ Zněl velice pohořčeně, avšak neměl důvod se takto chovat, to já jsem se měla chovat jako on.

„Proč dáváš vinu mé sestře, ona za nic nemůže. To tys mě přeměnil, ne ona. Jak se vůbec opovažuješ mít takový tón?“ syčela jsme na něj. Zvedl ruce ve znamení míru, to mě nějak neuklidnilo. Náhle jsem si něco uvědomila, jednu bolestivou vzpomínku. „Proč jsi…“

„Původně jsem měl v plánu tě zabít, ale pak mě tvá sestra vyrušila,“ skočil mi do řeči. Poznala jsem, že mi neříká pravdu, ale nechala jsem to tak. Spíš mě zarazilo, jak věděl, co chci říct. To nemohl jen tak tipnout.

„Jak jsi…“ Zase mě přerušil.      

„Dokážu číst myšlenky,“ odpověděl jednoduše. Zůstala jsem na něj civět jak na idiota. Cože to umí? A hlavně - jak to, že to umí? To byla ta podstatná otázka. „Nevím, jak to, že umím číst myšlenky, ale je to složitý,“ vytrhl mě za zamyšlení. Takže ví, co si teď myslím?

„Jo vím.“

„Tohle mě dost děsí.“

„To nejsi první, kdo mi to říká.“ Ušklíbl se na mě pokřiveným úsměvem. Což bylo totálně sexy. Uchechtl se mé myšlence. Musím si hlídat myšlenky.

„To stejně neuhlídáš,“ poškleboval se mi.

„Nelez mi do hlavy,“ vrčela jsem na něj.

„Ale no tak, přece by ses nechtěla prát? Víš stejně jako já, že bych tě přepral.“ Poklepal si na spánek. No jo pořád, ty mysliteli.

„No dobrá, přejdeme na jiné téma. Co vlastně tady děláš?“ vyzvídala jsem.

„Já… no…“

„No?“ pobídla jsem ho.

„No, prostě jsem tě hledal.“ Vysypal to ze sebe tak rychle, že kdybych nebyla upírka, tak asi nevím, co říkal.

„Proč?“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Neodpověděl.

„Proč jsi mě hledal?“ zopakovala jsem otázku.

„Protože jsem… protože jsem tě hledal.“ Zas mi nedal jasnou odpověď. Nespokojeně jsem zavrčela.

„Ale no tak, to nedokážeš normálně odpovědět? Opravdu jsi tak ubohý, jak ti bezvýznamní lidští červy?“ Rozhodila jsem rukama v širokém gestu.

„Prostě jsem tě hledal, našel jsem tě, a to je hlavní. Možná ti to jednou povím. Jednou, ale teď jsem se plánoval vrátit ke své původní rodině a chtěl bych, aby ses přidala ke mně. Už mě totiž nebaví dělat ze sebe zrůdu, která jen zabíjí. Hnusí se mi to.“ To znamená, že jako odmítá sám sebe?

„Ano, odmítám podstatu upírů, jako je například zabíjení lidí, ale můžeme to změnit. Společně, jen chci, abys šla se mnou. Budeme žít s ostatními lidmi, živit se zvířecí krví, což znamená, že nebudeme vraždit lidi a třeba budeme i…“

„Co, zvířecí krev? Na tom se dá žít? To neudělám.  Já se té sladké, lidské krve nevzdám.“ Vrčela jsem tak, že člověk, který by šel okolo, by si myslel, že tam je nastartovaný automobil.

„Hele, nevím, o co ti jde, ale já s tebou nikam nepůjdu,“ vystartovala jsem na něj. Úplně mu ztvrdla tvář, zatnul zuby a provrtával mě pohledem. No, to mu tak pomůže. Náhle mě chytil za předloktí a pořád mě spaloval, teď už černýma očima.

„Já tě prostě nemůžu jen tak nechat, abys byla zatracena. Prostě půjdeš se mnou a na tom nic nezměníš, Pheobe.“ Zacloumal se mnou. Ten jeho majetnicky tón se mi vůbec, ale vůbec nelíbil.

„Co si o sobě myslíš? Nejsem tvůj majetek, tak mi laskavě přestaň říkat, co mám a nemám dělat. Já jsem spokojená se svým životem,“ vrčela jsem na něj, ale on mě stále nepouštěl. „Okamžitě mě pusť, nebo…“

„Nebo co? Ublížíš mi?“ řekl s pobavením, ale jeho tvář se nezměnila. To už jsem prostě nevydržela a dala jsem mu takovou facku, až ucouvl o krok dozadu a zakopl o kořen stromu, takže spadl na zadek.

„Ty mi nemáš co rozkazovat nebo jakkoliv mi řídit můj život. Já jsem se rozhodla takhle žít a ty to prostě nezměníš, já prostě nesnáším, když mi někdo říká, jak mám a nemám žít,“ začala jsem na něj křičet a přitom jsem za sebe vydávala takové temné vrčení, jaké ze mě nikdy nevyšlo. On se jen prostě zvedl ze země, oklepal si kalhoty a pak se mi zadíval hluboko do mých určitě temných očí.

„Pheobe, já ti jen chci jen pomoc,“ obhajoval se tím jemným medovým a konejšivým hlasem. Neuklidnilo mě to.

„Já nepotřebuju něčí pomoc a to si dobře zapamatuj,“ syčela jsem na něj.

„Ale tohle je špatné rozhodnutí. Já tě prostě takhle nemohu nechat,“ zase spustil Edward s tou záchranou.

„Doufám, že to pochopíš. Tady už není co zachraňovat. To si laskavě zapamatuj,“ vrčela jsem na něj tak, že to zaskočilo i mě.

Jak já nesnáším arogantní, panovačný a namyšlený upíry, co si o sobě myslí bůh ví co.

„Pokud to teda vidíš takhle, tak tedy dobrá, nebudu se snažit ti pomoc, protože jak jsi sama řekla, už není co zachraňovat. Tedy moje přítomnost je zde zcela zbytečná, nyní odcházím. Doufám, že se brzy setkáme a že to bude příjemnější.“ Dotkl se místa, kde mu předtím přistála moje ruka. Poté ke mně přistoupil, vzal mě za ruku a stejně jako předtím ji políbil. Nic to se mnou neudělalo, prostě žádná reakce, proto se Edward jen smutné usmál, otočil se a odkráčel pryč a já jsem tam jen tak stála a koukala na jeho mizící záda.

Autor: AngelsSisters, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl? Ne, upírka - 2. kapitola :