Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amy Cullen 8. kapitola Co teď

13.05.2009 (20:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1152×

Šlo to. Zvedla jsem ruku nebo udělala pár kroků. Pro začátek dobré.

„Edwarde?“

„Ano Amy.“

„Chtěla bych jet s vámi do Voltury.“ Věděla jsem, že se mu to nebude líbit, ale zkusit jsem to musela. Já vlastně o upírech vůbec nic nevím, a s tím se musí něco udělat a dostat se do jádra upírského dění. Co bych si mohla víc přát.

„Bellu by to potěšilo. Já nevím Amy. Oni tě budou chtít získat. Zařadili by si tě do jejich skřínky trofejí. A to mi nechceme. Ale je zase pravda, že máš právo jet s námi.“

„Díky Edwarde.“

„Prrr Amy, já jsem ti ještě nic neslíbil. Musím promluvit s Carlisem. Toho určitě bude zajímat tvá schopnost.“ A tajemně se zasmál. Ale já jsem věděla, že mám vyhráno.

„Ale než pojedeme, musíme to vycvičit. Jasný?“

„Jasně šéfe. A ještě jedna věc. Neříkej prosím, teda kromě Carlise, nikomu o tom co umím. Nechci, aby to věděli. Já to, ně využívat nebudu.“Když to už jsem slyšela, jak po příjezdové cestě křupe pod 6 nohama štěrk. Měli za sebou úspěšný lov. Spokojeně se škádlily, kdo ulovil většího medvěda. Ale pak mně jejich hovor zaujal.

„Myslíte, že do Voltury pojedeme všichni?“ To byl Esmein hlas.

„Já si nemyslím že, by, jste mněli jet se mnou. Vy to berete jako klidnou věc, ale já si nemyslím, že to je zas tak v pohodě.“ Bella řekla rozhodným hlasem.

„Bella, když jsem viděla, že se přeměníš, byla jsem štěstím bez sebe. Myslela jsem si, že ta tvoje nesmrtelná starost zmizí. My jsme nic neprovedli. Ale Amy pojede s námi. To mně trochu trápí.“

Pak už jsem nic neslyšela. Věděly, že jsem v domě.“

Ještě než přišli, běžela jsem za Edwardem a poprosila ho o další lekce. Spokojeně se usmál.

Další den:

„Edwarde, už ne! Já už nemůžu.“

„Jo Ede už ji nech, koukej na ni, takhle nedoběhne ani do lesa.“

„Amy, jestli chceš jet s námi, musíš pracovat. Ještě jednou. Dojdi na konec místnosti.“ To že Edward bude pečlivý učitel, jsem věděla ale, že bude tak tvrdý a vytrvalí.

„Tak dobře.“ Řekla jsem sklesle. Zakoukala jsem se na něj. Cítila jsem šimrání v těle. Teď to ovšem nebylo trak příjemné jako na začátku. A už jsem uměla všechny jazyky, které Edward ovládal. Už jsem věděla jak hrát na klavír. Ale teď pohyb. Bylo to složité. Musela jsem zaplnit celé tělo. Udělala jsem krok. Viděla jsem Lii jak upřeně kouká na moje tělo a pak na Edwarda. Nevěděla, co si má myslet. Bylo to docela legrační.

 Zkusila jsem to. Udělala krok pak ještě jeden. Šlo to, došla jsem až ke knihovně. Pak jsem se otočila, abych Edwarda poškádlila, odrazila se, a co nejvíc vyskočila. Když to jsem spatřila vzpomínku. Takhle na něj skočila Bella těsně před tím, než chtěl vystoupit ve Voltuře na slunce. Cítila jsem náhlou bolest, která zchvátila jeho/moje tělo. Přestala jsem se soustředit a už jsem byla v sobě.

„Promiň, Edwarde.“ To se stávalo pořád. Jeho vzpomínky smíchané s mými. Zmatek.

„Co je? Nechtěli byste mně zapojit do hovoru, jestli se tomu tak dá říkat?“ Ozvala se Rosali,čekala na kloudnou odpověď, ale tohle jsem ji říct nemohla. Kdykoliv jsem narazila na vzpomínku na Edovo a Bellino temné období, jak tomu v mysli říkal, zachvátila mně taková bolest.“

„Ale jedna nepodstatná vzpomínka.“

„Dobře“ schválila nespokojeně Rosali. Už jsme byly na odchodu, ale Edward se ještě ozval.

„Amy za tři hodiny. Nezapomeň, pokračujeme.“ Já jsem jen nešťastně kývla hlavou.

 Můj trénink začíná v 9 hodin. Pak 2 hodiny cvičíme pohyby a manipulaci. Pak mám 3 hodiny oddech a další 2 hodiny cvičení mysl. Musím zaplnit celý jeho mozek a on nesmí slyšet mé myšlenky. To se mi podařila jednou. Zašklebila jsem se. A taky asi na posled.

„Amy, jdeme na medvěda, potřebuješ si trochu užít. Edward to přehání.“ Rozhodla Rosali.

„No jo.“ A rozběhla jsem se svým upířím během. Běžela a běžela. Bylo to krásné, vítr si hrál s mými vlasy. Do nosu se mi začala vkrádat vůně. Zezačátku pomalu ale byla silnější a silnější. Bylo to nejkrásnější, co můj nos ucítil. Vůně se rozlila mým tělem, neovládala jsem se. Mé oči zalila rudá barva. Neovládala jsem se. Běžela jsem za to nebeskou vůní. Doběhla jsem na palouček, na který svítilo slunce. Na zemi ležel chlapec, krvácel. Asi už byl mrtvý, nic z něj nevyřazovalo. Byl nebesky krásný. Sklonila jsem se k němu. Zakousla jsem se do vlažného těla a mé tělo naplnila zvláštní uspokojenost. Sála a sála. Bylo to úžasné, ale krve rychle ubývalo. Když krev došla, chtěla jsem další. Ale vtom jsem za sebou uslyšela zvuk. Pomalu jsem se otočila. Stála tam naprosto ohromená Rosali.

Když to jsem si uvědomila, co jsem to provedla, proč mně Alice učila vyhýbat se lidem. Až teď jsem to pochopila. Já jsem se učila bránit, abych se ovládla a nevysála je. Vždyť jsem upír! Všechny emoce byli pryč.

„Panebože Lii co jsem to provedla?“ Spadla jsem jí do náruče a plakala. Na jazyku jsem cítila pachuť krve, teď už to nebyl ta příjemná tekutina. Ale smrt. Pro všechny kolem mě. Jak to, že jsem se neovládla. Co jsem to provedla!

„To bude dobré Amy.“ Ale já věděla, že nebude.

„Promiň Lii.“

„Za co se omlouváš?

„Zklamala jsem vás, všechny.“

„My přece ti nic nezakazujeme. Můžeš se klidně odstěhovat a lovit lidi.“

„ To bych přece nikdy neudělala. Ty mně tady nechceš?“

„Ale prosím tě Amy. Jseš jako má druhá sestra, nikdy bych tě za nic nevyměnila.“

Nechtěla jsem jim to říct. Nechtěla jsem je trápit obavami, že ještě něco takového někdy provedu. Ale oni to poznali. Mé oči byli jiné než před tím. Byly karmínově rudé. Nejhorší byla ta bolest v krku. Když jsem pila pouze zvířecí krev, a nikdy neochutnala nic tak dobrého, tak mi to nevadilo. Ale já jsem pokusila štěstí. Teď ta chuť ve mně na vždy zůstane.

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amy Cullen 8. kapitola Co teď: