Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amy Cullen 14.kapitola Život jde dál

04.06.2009 (12:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1444×

Už jsem tam stála. Zahalená v černém plášti abych nebyla příliš nápadná. V hale bylo pořád rušno. On přicházel směrem ke mně dlouhými elegantními kroky. Když přišel, trošku si stáhla kápi z obličeje. Nastavil mi ruku.

„Jdeme?“ Kývla jsem na souhlas. Jediné co mě prozrazovalo, byli mé světlé vlasy, které vyčuhovali z kápě a v umělém světle haly zářili jako zlato. Vyšli jsme. Vedl mě tou dlouhou chodbou, kterou jsme přišli. Všechny své věci jsem ten den spálila. Bylo mi to líto, přece jenom to byli mé nejoblíbenější věci, ale věděla jsem, že Alice mi to vynahradí. I boty jsem si vybrala jiné. Černé na vysokém podpatku abych nebyla tak nápadná. Šli jsme upířím tempem a cesta ubíhala velmi rychle.

 Slyšela jsem první zvonění hodin. Zrovna jsme došli ke dveřím, které nám předtím otvíral Felix. Alec je pomalu beze zvuku otevřel.

„Tady tě Amy opustím. Přeji ti hodně štěstí.“

Vehementně jsem ho objala a políbila na tvář.

„Děkuji.“ Pošeptala jsem mu do ucha. On se otočila a odešel. Nevěděl, co ho čeká, až dojde zpátky, ale kvůli mně to riskl a já jsem si toho velmi cenila. Pak jsem se otočila i já a upířím sprintem jsem běžela za svou rodinou.

Už sem je slyšela. A taky viděla. Když jsem byla u nich, beze slov jsem je všechny objala. Byla tam Alice, Jesper a Edward s Bellou.

„Ahoj Amy.“

„Ahoj.“ Bylo to tak krásné být volná.

Když jsem nastupovala do auta, neubránila jsem se pohledu k věži. Nahoře v nejvyšší místnosti bylo rozsvíceno a v okně stála postava v černém plášti. Tento obraz mi zůstane na vždy.

Cesta byla dlouhá, a já jsem byla, jak na trní. Rosalii se chovala jako na začátku. Povýšeně mě ignorovala. Otevřela jsem dveře od auta a vystoupila. Čichla jsem si toho voňavého lesního vzduchu. Vzduchu, který je mým domovem, ale už moc dlouho nebude. Neměla jsem žádné věci tak jsem ladným krokem vyrazila směrem k domu. Za sebou jsem slyšela Bellu a Edwarda. Stoupla jsem si ke dveřím a počkala, až Edward odemkne. Když otevřel dveře, nejprve jako správný gentleman pustil Bellu a pak mě. Vběhla jsem do svého pokoje. Vše bylo na svém místě. Oblečení hozené přes pohovku. Knížka položená na nočním stolku, neuspořádaná řada bot u dveří. Vše bylo na svém místě, jen ty nejoblíbenější boty tam chyběly. Bylo to tak uspokující. Jako by se nic nestalo. Sedla jsem si na postel, otevřela knížku na místě, kde byla rozevřená a v mžiku se začetla. Čtení mi chybělo.

„Amy, Rosalii! Pojďte sem.“ Vzhlédla jsem. Venku se stmívalo. Četla jsem asi tak tři hodiny. Na upírství bylo krásné, že neutíkal čas. Mohla jsem dělat činnosti, co mě baví do syta. Knížku jsem založila a s láskou položila na noční stolek. Rychle jsem otevřela dveře a seběhla po schodech. S Rosalii jsem se srazila akorát na chodbě. Má rodina seděla dole v obýváku a čekala na nás dvě.

„Doufám, že jste obě dvě trucovali.“ Řekl s úsměvem Emmett.

„Neboj Emmette, četla jsem si.“ Řekla jsem mu kysele, ale se srandou. Emmett protáhnul obličej. Nebyl to zrovna knihomol. Rosalii si jen pohrdavě odfrkla. Chápala jsem, jak se cítí, zrazená a zraněná, ale já jsem to přece neudělala schválně a strašně toho lituji. Budu si s ní muset znovu promluvit.

Carlis zvedla hlavu, kývl pro ticho a začal.

„ Ve Voltuře nám přikázali, ať se přestěhujeme. Stejně bychom to museli časem udělat, tak to alespoň urychlíme. My už jsme se několikrát stěhovali, takže víme co a jak. Pro tebe to bude nové, Amy. Našli jsme si malé městečko Yakuta. Dům, který jsme si zakoupili, stojí hluboko v lese, nedaleko městečka. Zvířat je tam mnoho a není to daleko do hor. Takže nejdůležitější věci si zabalte. Nábytek a ostatní zůstává tady. Pro knihy přijede stěhovací vůz. Dům už je v poslední části rekonstrukce, kterou Esme navrhla. Jestli chcete plán domu a svého pokoje, Esme vám ho dá, ale budeme radši, když se necháte překvapit. Než jsme odjeli do Voltury, jsme se tam byli s Esme kouknout a myslím, že se vám tam bude líbit. Esme přesně vytipovala vaše potřeby. Můžete jít a prosím Alice, šatnu budeš mít dostatečnou, ale stěhovací vůz není nafukovací.“ Pomalu jsem se zvedla. Nelíbila se mi představa, že mám opustit to málo, co my zbylo, ale měla jsem na vybranou? „Amy ty tu ještě počkej Esme si s tebou chce promluvit.“ Otočila jsem se a vzhlédla jsem k Esme.

„Amy vím, že je to pro tebe těžké odejít. Ale tak kam se stěhujeme, se ti bude moc líbit a smutek, který tě tu trápí, z tebe opadne, alespoň z části. Já už mám zbaleno, takže ti pomůžu.“ Super, mám po soukromí. A vydala jsem se nahoru do schodů.

Balení šlo rychle. Já jsem toho moc neměla. Moje vlastnictví se vešlo do dvou kufrů a jedné příruční tašky.(Oblečení samozřejmě nepočítám.) Vzala jsem si jen nejoblíbenější kousky, ale boty jsem tam nechat nemohla. V botách jsem si liboval. Milovala jsem Coversi a jiné pohodlné vyšláplé tenisky. Ale bod na podpatku, sandál, balerín a žabek také nechybělo. Esme však vše úhledně srovnala, velmi mi pomohla. Já jsem si ještě naposledy vrátila do našeho domu. Byl prázdný a opuštěný. Naše věci zabalené v igelitových pytlech. Ze zdí na mě dýchali šťastné vzpomínky a já jsem se na zpáteční cestě rozplakala. Popadla jsem pytle ze svého pokoje a roztřídila až doma. Mé věci vlastně tvořili jen nejoblíbenější encyklopedie o mytologii pár milých plyšáků set pastelek a kříd a rodinné album. O to bylo balení lehčí. Když jsem skončila, šla jsem se kouknout za Alicí. Ta seděla nade věcmi, mumlala si pro sebe slova. Vyhodit-schovat-sebou-jak jsem tu mohla mít-jé to jsem dlouho hledala-panebože co to je, to je snad ještě po babičce… Ale vůbec nevypadala v pohodě. Vlasy měla rozčepýřené a ruce by se jí třásly, kdyby byla člověk. Myslím, že byla zoufalá. Na chvilku jsem nakoukla do její duše. Byla hrozně zmatená a nemohla se rozhodnout.

„Chceš nějak pomoc Alice?“

„Ne děkuji Amy, já to tu nějak zvládnu. Viď Jezzi?“

„Samozřejmě miláčku.“ Ozvalo se z mohutné šatny. Tak tady k ničemu nejsem, asi si půjdu číst… .

Ani v autě si se mnou Rosalii nechtěla sednout. Nakonec jsem skončila s Esme a Carlisem. Každý pár měl své auto napěchované věcmi. Do Yakuty to bylo hodně daleko tak jsme se rozhodli pro mezistátní let. Sice jsme si trochu připlatili na letenkách pro požadovaná kila, ale bylo to lepší než v udrncaném autě. Zase a po krátké době jsem opouštěla místo které jsem si zamilovala. Bude to tam lepší? Nebo alespoň stejné? Nebudou ze mě mít ve škole strach? A co mi nejvíce vrtalo hlavou: Usmířím se s Rosalii?

Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amy Cullen 14.kapitola Život jde dál: