Tak tady je dvanáctka. Jsem zvědavá co na to řeknete. Je to asi něco jiného než co jste čekali, ale psaní je pro mě takvé odreagování. Je tam spoustu narážek na můj osobní život a taky výbuchy emocí které se mi daří tak úspěšně schovávat za pevnou maskou. Divím se, že mám vůbec odvahu to sem dát. Snažím se to psát jinak. Upříměji. Tak jak to cítí a doufám, že se mi to daří. Napište prosím co si o tom myslíte a taky o tom jak jsem se zhostila úkolu který jste mi zadali. A nebojte opravdová láska teprve přijde.
01.06.2009 (14:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1328×
„Amy kam běžíš?“ Rozhlédla jsem se, odkaď slyším ten hlas. Myslela jsem si, že je to on. Stál tam v černém plášti a v ruce držel náruč plnou rudých růží. Myslím, že byl nádherný. Ale můžu si to vůbec myslet? Já jsem byla tak smutná a sama.
„Proč jsi mi dal Aleca? Proč jsi mně zklamal? Proč jsi mi ublížil?“ Chtěla jsem znát pravdu, jako vždy.
„Ale moje maličká Amy. Tobě bych přece nikdy neublížil, vždyť to víš.“ A usmál se jako, no jako Alex. Tak moc mi ho připomněl. Já jsem se rozplakala a on mě objal. Krásně voněl, jako čerstvá krev mladé dívky. Šeptal mi do uší krásná slovíčka a já jsem se pomalu zklidnila.
„Amy, pojď ke mně do komnaty, popovídáme si.“ A znovu se na mně usmál tím úsměvem. Neodolala jsem. Vedl mě podzemním hradem, ale už jsme nebyli jen pod zemí. Arova komnata byla vysoko ve věži. Svítilo tam slunce, naše kůže zářila v prosvětleném pokoji. On mě objal do pevného obětí. Pak trošku povolil. Nevydržela jsem a prudce ho odstrčila.
„Ne, ne co to tady dělám. Musím pryč, to bych si nikdy neodpustila.“ On se na mě podíval smutným výrazem ve tváři, říkala jsem si, že musím odolat, že to zvládnu, ale já jsem neuměla ani neumím být zlá.
„Amy, má malá maličká Amy, kam pak jdeš?“
„Nikam, ale budeme si jen povídat.“ A taky ano, povídali jsme si, celou noc. On byl skvělý posluchač i vypravěč. A chápal. Po tolika duší, které spatřil, vše chápal. Ale milovala jsem ho? Tu otázku jsem si nedokázala zodpovědět. Strávila jsem ve Voltuře 14 dní, on se mi celou dobu pozorně věnoval, ale teď to nešlo. Ráno vstal.
„Amy pojď, koukneme se, co nám přichystala Heidy.“ Lekla jsem se. On věděl, že jsem vegetariánka. Nezvládla bych se pak hlídat.
„Neboj, máme i nějakou pumu.“ Řekla úsměvem. V tomhle smyslu proběhli další 3 dny. Možná zašlo dál než na povídání …, ale nahou mě neviděl.
„Amy dnes chtějí odjet Cullenovi.“
„ No tak to bych si měla jít zbalit.“
„Ty tady ale zůstáváš a strčil mě něžně, ale silně do židle.“
„Promiň, ale já jednu s nimi. Je to má rodina. Mé všechno. Jak dlouho jsme vůbec spolu?“ Mně to připadalo jako jediná hodina.
„3 dny.“
„Cože? To ne. Rosalii mi neodpustí.“
„Oblékni si ty šaty a prosím nedělej problémy.“ A znovu mě okouzlil. Já jsem mu prostě nedokázala odolat. Šaty byly krásné, rudé. Oblékla jsem se a vyšli jsme do přijímací síně. On mě pevně držel, nemohla jsem nic dělat. Vrhla jsem nešťastný pohled na Rosali. Bolelo mě, jak se tvářila, když mně viděla s ním.
Pomoc mi on mě nepustí. - Amy cos to provedla. -Prosím Rosalii!- Dobře zůstaneme ve městě. -Díky-To ji neodpustím. Ale to už nebylo pro mě. Znovu jsem si položila otázku, jako milionkrát před tím. Co jsem to provedla? Pozorně jsem si znova prohlédla členy své rodiny. Jejich utrápené pohledy. Jejich smutné oči. Proč to tak je. Proč vždy zklamu. Mohla bych si položit dalších milion otázek začínajících slovem proč, ale já nejsem zbabělec. Odhodlaně jsem se koukla všem do očí a Edwardovi do hlavy.
Edwarde, prosím pomožte mi. Já jsem vás nechtěla zranit ani ublížit, ani nic podobného, bezmezně vás všechny miluji a nechci vás ztratit. Vím, že jsem si to zavařila sama, ale on mě nepustí. Prosím tě a vás všechny pomožte mi. – Amy my jsme na tebe taky nezapomněli Jen si nás vystrašila. Zůstaň tu, v půl dvanácté budeme stát u věže a ty se přemísti do kohokoliv kromě mě a Jespra a domluvíme strategii.- Díky.
Nevím, jestli to Aro viděl. A i kdyby on to jednoduše vidět nechtěl. Ještě jednou jsem pohlédla Edwardovi do očí. Nechápala jsem, jak někdo dokáže být takoví. Třeba taková za 100 let taky budu. Když Cullenovi odešli. Šli jsme se projít s Arem do zahrady. Byla ze všech stran ohraničená, ale slunce tam svítilo celí den. Převlékla jsem se z těžkých rudých šatů do retro lehkých žlutých šatiček, které jsem kupovala s Lii … bolestivá vzpomínka. Proháněla jsem se po zahradě. Jedno místo zahrady tvořily mramorové desky, mezi sebou měly kanálky, ze kterých stříkala voda. Voda se na slunci leskla a já jsem hrála barvami duhy. Nádhera. Rozhodla jsem se, že jestli to je poslední den, tak si to užiju. Pak jsem šla za Arem. Nechtěla jsem mu utéct. Ale jak to vypadalo, jinak to nešlo. Přesto jsem zkoušela ještě prosit, smlouvat cokoliv.
„Aro, můžu na chvilku?“
Zeptala jsem se, když jsem mu vlezla do pracovny. Byl tam většinu svého času, ale já vlastně ani nevím, co tam dělal.
„Ty vždy má maličká Amy.“ A šťastně se usmál. Tomuhle člověku přeci nemůžu utéct. Ale přesto uteču. Posadila jsem se na bílou pohovku.
„Aro, mám tě moc ráda, ale já chci někoho stejně starého jako já. Nikdy nebudu šťastná bez mé rodiny a budu se ti neustále snažit utéct. Můžu tě jezdit navštěvovat. Můžeš mě mít rád, ale tady žít nechci.“ Byla to drsná skutečnost. On mě miloval a já na něj tohle. Ale tak to je a já … já ho nemám ráda. Když jsem byla v Edwardovi, všimla jsem si narážek na něj. Jestli je tam dal schválně nevím. Uložila jsem si je v mysli a o samotě jsem se na ně zaměřila. Když jsem viděla jeho chování v průběhu dějin. Jak zabil Bellinu matku i s dítětem v sobě jen, protože chtěl, ublížil Cullenům a dítě bylo počaté s upírem. Nenáviděla jsem ho, chtěla jsem utéct. Už se mi zajídalo ta jeho sladké já. Až teď jsem si uvědomila, že oni měli pravdu, hlavně Rosalii on nechtěl jen mě ale mé schopnosti a myslel si, že mu podlehnu a nešťastnou náhodou se zamiloval. Zuřila jsem. Vše ve mně vřelo. Měla jsem vztek na něj, vypadla tak staře a bezmocně přitom by mě jedním lusknutím prsty zabil, kdyby chtěl. Jeho armáda tvořila přes100 výborně vycvičených upírů. Na sebe, že si to vůbec myslím, že mu ubližuji, že ubližuji ostatním nejvíc ze všeho, že mi je ho líto. Na Alexe, že jel tak rychle a všem nám ublížil. Má cenu žít takoví život? Já … nevím.
Pokračování příště ... .
Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Amy Cullen 12.kapitola Moje maličká Amy:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!