Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amphibia - 3. kapitola

31.10.2011 (18:15) • jerrda • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2242×

Velmi bych vám chtěla poděkovat za vaše úžasné komentáře, pokusila jsem se o delší kapitolku, tak sami zhodnoťte. :):) Z počátku je to trochu nudnější, ale přesto doufám, že se bude kapča líbit. :) Chtěla bych poprosit o vaše názory a kritiku. :) S pozdravem, Jerrda. :-*

Bella:

Se sestrami a Esmé letíme první třídou. Ony tři si sedly vedle sebe a mě nechaly napospas sedadlu vedle jakéhosi mladíka. Po několika hodinách letu jsem začala nervózně pohupovat nohou, ale ani toto mě nedokázalo zabavit. Kluk mě po očku sledoval. Vždy, když jsem ho načapala, tak se začervenal. Byl celkem pohledný. Několikrát se nadechl, jakoby chtěl něco říci.

„Ahoj, kam letíš?“ odhodlal se.

„Ahoj? No, do takového malého, věčně deštivého městečka ve státě Washington jménem Forks,“ usmála jsem se na něj, slyšela jsem, jak jeho srdce vynechalo nejméně dva údery. Mlčel a hleděl na mě s otevřenou pusou. Odkašlala jsem si, až poté se vzpamatoval.

„Promiň,“ zašeptal tiše, věnovala jsem mu další úsměv.

„Dámy a pánové, za chvíli přistaneme, prosím, připoutejte se,“ ozval se ženský hlas z reproduktoru. Uchopila jsem oba konce a připoutala se.

Po přistání jsme se vydaly k východu, vyzvedly jsme svá zavazadla a vydaly se vstříc novému domovu. Asi po hodině jízdy jsme zabočily na téměř neviditelnou cestičku skrývanou lesem. Před našimi zraky se rozprostřely dvě nádherné vily. Překvapeně jsem vydechla.

„Mami, já myslela, že tu budeme samy.“

„Zlatíčka, budeme mít sousedy, takže se snažte chovat trochu lidsky i doma,“ promlouvala nám do duše Esmé. No bezva, další čumilové…

„A která je naše?“ zajímala se Rose.

„Doufám, že ta větší…“ konstatovala Al.

„Ano, ta napravo,“ ukázala na krásnou velkou budovu.

„Jupíí!“ vypískla Alice a padla Esmé kolem krku.

„Mamíí, ty jsi nejlepší!“ radovala se a skákala dokolečka jako malá. Mně i Rose cukaly koutky.

„No ták, pojďme dovnitř!“ táhla nás za sebou Alice. Esmé jí hodila klíče a aniž by se otočila, chytla je a už odemykala. Vešly jsme do prostorné předsíně. Kabelku jsem hodila někam do rohu a pokračovala do další místnosti. Prostoru dominovala nádherná béžová sedací soustava.

„Mami, kde jsou naše pokoje?“ ozvala se Rosalie.

„Po schodech nahoru, každá si vyberte svůj.“ Spiklenecky na nás mrkla a my se rozutekly k pokojům. Rose otevřela první dveře, společně jsme tam vešly, stěny byly růžovo-fialové, postel byla bílá a téměř všude byla zrcadla, z pokoje vedly dveře do šatny.

„Holky, máte to blbý, tady jsem já!“ pronesla Rose rozhodně a majetnicky se posadila na postel. My jsme pouze smířeně pokývaly hlavami a odešly z pokoje. Druhý pokoj jsem otevřela já. Nestihla jsem se ani porozhlédnout a Alice mě už vystrkovala ze dveří.

„Moje, moje, moje,“ brebentila si pro sebe. Pro mě zbyly poslední dveře, zvědavě jsem je otevřela. Tento pokoj byl přímo pro mě! Světlé stěny, světlý koberec, jednu stranu okupovala knihovna se stovkami knih, druhou obývalo stereo a stojany s CD. Esmé je neuvěřitelná, toto dokáže jen ona. Radostně jsem se rozběhla a hupsla do krásné postele s nebesy, což bylo možná trochu výstřední, ale líbilo se mi to. Do pokoje vrazila nadšená Alice.

„Bello! Dostala jsem úžasný nápad!“ No nazdar! Její úžasné nápady končí téměř vždy katastrofálně! Je to paradoxní, že zrovna u ní, co může vidět následky svých rozhodnutí.

„Takže, napadlo mě, když jsou všude kolem ty lesy, že bychom mohly po té spoustě let provětrat to zvíře uvnitř nás!“ V očích jí hrály ohýnky.

„Alice! Čemu nerozumíš na tom, že máme sousedy a že se máme chovat jako lidi i ve svém soukromí?“ hovořila jsem pomalu a tónem, jako bych mluvila s retardovanou osobou. Alice svraštila uraženě čelo.

„No ták!“ Nahodila psí pohled, kdo mu má odolat?!

„Alice, ani nevíš, jak mi piješ krev!“

„Kujů, kujů!“ zašvitořila a už byla pryč z mého pokoje. Abych pravdu řekla, už jsem se těšila. No a jak to udělat s oblečením? Od vlkodlaků jsme odkoukaly přivazování na nohu, ale je to trochu nepraktické - ale co už?

Když jsem byla připravená, seběhla jsem schody, obě tam již nervózně postávaly, Esmé se tvářila trochu ublíženě, ale nahlas neprotestovala.

„Holky, já nevím… Nepřijde mi to jako dobrý nápad,“ konstatovala jsem.

„Neboj, Bello. Budeš nadšená!“ pronesla tajemně. S Rose jsme jí věnovaly nechápavý pohled, ona se jen dál uculovala. Kruci! Kdo má vědět, o co jí jde? Asi bych si měla hodit nějaký inzerát, jestli tu náhodou nemají čtenáře, co by pomohl odtajnit myšlenky jedné nebezpečně, nevyzpytatelné osůbce.

„Jde se,“ zavelela Al. Nepřítomně jsem kývla a vydala se za nimi.

Holky na mě počkaly, seřadily jsme se do řady, Rosalie, Alice a já. Každé jsem věnovala letmý pohled.

„Připraveny?“ Obě přikývly. Zároveň jsme vyrazily upíří rychlostí. Asi po půl kilometru jsme se odrazily do výskoku, ve vzduchu přeměnily a na zem dopadly již ve své zvířecí podobě. I jako zvířata jsme byly extrémně rychlé a silné. Mohutnými skoky jsem v sobě probouzela zvíře, které jsem po dlouhou dobu dusila uvnitř sebe samé. Dala jsem průchod instinktům šelmy.

Edward:

Celá škola mluví o třech nových studentkách. Mají nastoupit za dva dny. Určitě to budou jen další slepice s vymytým mozkem nebo brejlaté šprtky… Snad budou alespoň trochu pěkné.

Mají to být tři adoptované sestry, zajímavé, no celkem se na ně těším...

Strávil jsem rozjímáním o těch třech asi dvě hodiny, než mě vyrušil Emmett.

„Brácho, pojď na lov!“ škemral.

„Hm… dobře,“ svolil jsem. Neobtěžoval jsem se s lidskou rychlostí a vystartoval do lesa. Emmetta jsem nechal daleko za sebou.

Velmi bych vám všem chtěla poděkovat za komentáře v minulých kapitolkách. :)

Zárověň se omlouvám, že mi to trvalo tak dlouho, ale jaksi nepřicházela inspirace. :)

Tato kapitolka je zpočátku nudnější, ale přesto doufám, že se líbí.

V příští kapitolce se dočkáte střetnutí tří lovících upírů a tří děvčat. :-*

S pozdravem, Jerrda! :-***

Autor: jerrda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amphibia - 3. kapitola: