Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 6. kapitola

16.08.2009 (17:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1648×

6. kapitola

Ráno jsem se probudila něco kolem desáté. Sluníčko mě šimralo do obličeje a já jsem dospěla k názoru, že už je vážně čas na trochu pohybu. Měla jsem přeleženou ruku a bolela mě záda, jak jsem s sebou pořád v noci házela, ale jinak jsem se cítila vyspale.

Mamka už dávno odjela do nemocnice a od taťky jsem měla vzkaz na ledničce, že objevili nějaké vykopávky asi dvě hodiny cesty odsud. A Michael byl v LA, takže jsem byla doma sama. Něco jsem si ukuchtila k snídani, trochu poklidila, dala si sprchu a pak si sedla do obýváku a zapnula televizi. Nedávali nic, co by mě zaujalo, takže jsem televizi vypnula a chvíli zírala na černou naleštěnou plochu obrazovky.

„Co kdybych zavolala Nicol, jestli nechce někam zajít,“ přemýšlela jsem v duchu. „Nebo bych mohla zajít za mamkou do nemocnice. Jo…prvně se stavím za mamkou a pak bych se mohla stavit na policii kvůli tomu řidičáku…“ rozhodla jsem se. Převlékla jsem se z domácího oblečení do něčeho, čím bych nestrašila okolí, čapla bundu a vydala se do nemocnice. Mamka nám cestu ukazovala, když jsme sem jeli, tak doufám, že si ji pamatuji. Po čtvrt hodině bloudění jsem konečně poznala bílou budovu nemocnice s velkým nápisem Forks. Vešla jsem dovnitř. Nikdy jsem z nemocnic neměla dobrý pocit. Vždycky jsem zbledla a začala se mírně třást. Byl to pocit úzkosti a beznaděje, který byl cítit ve zdech bílé budovy. Došla jsem rychle k pultíku a zeptala se sestry, kde mám mamku hledat. Byla dost protivná a mrmlala něco o tom, že doktoři nemají čas se vybavovat se svými dětmi. Jakmile mi nadiktovala číslo pokoje pro doktory a řekla mi, že to je druhé patro ani jsem nepoděkovala a vydala se ke schodům. To jedno patro jsem zvládla i bez zadýchání a hned jsem se vydala podél dveří a hledala pokoj pro doktory.

„Konečně,“ zaradovala jsem se v duchu, když jsem to malé čísílko konečně našla. Zaklepala jsem a po mamčině „dále“ jsem nesměle vstoupila. Prvně jsem viděla mamku, jak sedí na černé kožené sedačce a s brýlemi na nose si prohlíží nějaký spis pacienta. To, co jsem uviděla potom mě doslova přimrazilo na místě. Stála tam filmová hvězda, teda ne – upír. Byl mladý, něco kolem pětadvaceti, měl blond vlasy, bílou pokožku a karamelové oči, což znamenalo, že je vegetarián. I on nejspíš poznal, že nebudu jenom člověk. Téměř neznatelně nasál vzduch, jakoby si svoji domněnku chtěl potvrdit. S žádným vegetariánem jsem se nesetkala, ale dost jsem o nich slyšela. Vlastně i Sam říkal, že místní upíři jsou vegetariáni a že s nimi mají nějakou dohodu. I když jsem Samovi věřila, nebyla jsem si moc jistá pocitem bezpečí, hlavně kvůli matce. Mé vlčí smysly byly najednou ve střehu a já byla schopna se ve vteřině přeměnit.

„Ahoj Yas, jsem ráda, že si ses stavila. Tohle je doktor Carlisle Cullen,“ řekla mamka, vstala a rukou ukázala na toho upíra. Nejspíš si naší ztuhlosti ani nevšimla. „Carlisle, tohle je moje dcera Yasmine,“ pokračovala a usmála se. Doktor Cullen mi nabídl ruku a já ji trochu roztřeseně přijala. Zadíval se mi do očí a já se cítila, jakoby mě prohlížel rentgenem. Rychle jsem vymanila ruku z jeho sevření a nervózně se podívala do země.

„Bylo mi potěšením, ale čeká mě operace, tak se tu nenechte rušit,“ řekl doktor Cullen a s malým pokývnutím hlavy ke mně a s úsměvem k mamce, odešel.

„Má až nadpřirozené charisma, že?“ řekla usměvavě mamka, když viděla, jak se dívám jak odchází a pak jsem ještě chvíli zírala na zavřené dveře. Jeho charisma jistě bylo okouzlující, ale to nebyla příčina mé chvilkové mozkové neaktivity. „Upír a v nemocnici?“

„Potřebovala jsi něco nebo si jen chtěla navštívit svoji matičku v nové práci?“ zeptala se mamka.

„Chtěla jsem se kouknout, kde děláš a jestli se ti tu líbí,“ odpověděla jsem pravdivě.

„Je to tu nádherné, ale možná trochu klidné oproti LA. Za celý den nemám třeba ani jednu operaci,“ řekla skoro šokovaně. Já jsem byla za ní dost ráda. Pamatovala jsem si dny, kdy místo dvanácti hodinovky musela sloužit čtyřiadvaceti hodinovky, protože se stala nějaká vážná nehoda a nemocnice potřebovala každou ruku.

„Chceš čaj, vodu, džus?“

„Ne dobrý, jsem tu jen na skok. Nemůžu tě moc dlouho zdržovat od práce.“

„Dobře, ale ne že by té práce moc bylo. Většinu pracovní doby prokecám s Carlislem. Je to neuvěřitelný člověk a kde už všude možně byl,“ řekla mamka a znovu se zadívala do složky, takže si naštěstí obavy v mé tváři nevšimla. Moc se mi nelíbilo, že moje mamka klábosí zrovna s upírem, i kdyby měl sebekontrolu na rozdávání.

„No nic…tak já jdu. Skočím asi na policii a zkusím se poptat na ten řidičák,“ řekla jsem, dala mamce pusu na tvář a odešla. Díky mému orientačnímu smyslu se mi podařilo i v tak malé nemocnic ztratit, takže mi trvalo asi čtvrt hodiny dostat se na čerstvý vzduch. Teď když jsem věděla, že je v nemocnici upír, i přes nemocniční pach jsem mohla cítit jeho nasládlou vůni, která mě pálila v krku. Sama sobě jsem vynadala, že jsem si toho nevšimla hned, jak jsem do nemocnice vešla. Stejně jako ve škole, kde jsem jen kvůli mé nervozitě nevnímala pach upíra na každém rohu, který jsem zaregistrovala až druhý den ve škole.

Venku se trochu ochladilo, tak jsem se zachumlala víc do své bundy a vydala se hledat policii. Netrvalo to tak dlouho, jak jsem čekala. „Tak a teď kam?“ řekla jsem si v duchu, když jsem vešla dovnitř. „Asi přímo za náčelníkem, stejně jako byl taťka.“

Zeptala jsem se sekretářky, kde ho najdu a ta mi mile ukázala na skleněné dveře. Poděkovala jsem a zaklepala. Po chvíli se ozvalo dále a já vstoupila. Další šok. „Dneska je toho na mě už moc.“

„Bello? Co tady děláš?“

„Ahoj Yasmine. Tohle je Char…teda můj taťka,“ řekla vesele a ukázala na černovlasého pána vedle sebe, podle jmenovky náčelník Swan.

„Dobrý den,“ řekla jsem.

„Co ty tady děláš?“ zeptala se Bella.

„No…taťka tu byl včera kvůli řidičáku, tak jsem sem chtěla stavit osobně,“ vysvětlila jsem.

„Á pan Smith. To je řidičák pro tebe? A už umíš řídit?“ zeptal se pan Swan.

„No bohužel ještě ne. Pořád ještě hledám někoho, kdo by mě to naučil.“

„Hele já vím o někom perfektním,“ řekla nadšeně Bella, ani mě nenechala se slušně rozloučit, a už mě táhla ven z kanceláře až ven na čerstvý vzduch. Když jsme stáli venku, Bella konečně zpomalila a stoupla si vedle zastávky pro autobusy.

„Ráda bych s tebou někam zašla a ukázala ti město, ale slíbila jsem Edwardovi, že dneska budu s ním,“ řekla Bella, když jsem ji následovala k zastávce.

„To nevadí.“

„Koho si myslela tím na to učení?“ zeptala jsem se po chvilce a v duchu doufala, že nemyslela jejího upířího přítele.

„Je to můj nejlepší kamarád. Je z rezervace, možná ho znáš. Jacob Black.“ Po vyslovení jména jsem se zakuckala. Chvíli jsem nemohla dýchat a Bella se už začala napřahovat, aby mi dala ránu do zad.

„Ne dobrý,“ uhnula jsem kousek. Byla jsem sice rudá jako rak, ale vzduch už plynně proudil plícemi.

„Znáš ho?“ zeptala se Bella a já na ni jasně viděla, jak uvažuje, jestli můj záchvat dušení, má něco společného s jejím nejlepším přítelem.

„Ne, možná brácha, ale já jsem z rezervace ještě nikoho neviděla,“ zalhala jsem. Najednou jsem uslyšela skřípění kol a přiřítilo se k nám stříbrné Volvo.

„Co se děje Edwarde? Proč tak šílíš? Stalo se něco?“ ptala se napůl vyděšená Bella.

„Alice neviděla…“ začal upír, ale jakmile mu zrak spadl na mě zmlkl. „Alice neviděla dnešní počasí moc dobře, tak jsem u tebe chtěl být, co nejdřív,“ nejsem tu jediný dobrý lhář.

„Aha. Edwarde tohle je Yasmine, Yasmine tohle je Edward,“ řekla a ukázala na nás. Edward, stejně jako Carlisle, mi podal ruku. Já jsem opět trošku roztřeseně přijala. Když se jeho ledová ruka dotkla mé, uviděla jsem v jeho očích trochu zmatku. „To je bordel viď? Vlkodlak, holka, bílá a ještě k tomu má normální teplotu. Až přijdeš na to, proč tomu tak je, tak bych to ráda taky věděla…“ řekla jsem si v duchu. Najednou se usmál a chvíli si mě měřil pohledem. Spíš pobaveně než nepřátelsky. Já jsem mu pohled oplatila, ale spíš naštvaně.

„Tak ahoj…jo a domluvím ten řidičák,“ křikla za mnou Bella, když ji Edward galantně držel dveře, aby mohla nasednout. Než jsem stačila odporovat, odjeli pryč.

Chvíli jsem za nimi jen zamyšleně dívala a pak jsem se rozhodla, že je čas jít domů.

Cesta mi zabrala dobrých dvacet minut. Když jsem došla na dohled domu, uviděla jsem postavu, která stála před našimi dveřmi a nejspíš se snažila k nám dozvonit. Popošla jsem trochu blíž a poznala holku. Najednou si holka všimla i mě a trochu nervózně ke mně došla.

„Ahoj, já jsem Leah,“ řekla černovláska.

„Jé ahoj Yasmine,“ řekla jsem a nadšeně ji podávala ruku. Konečně někdo normální. „Promiň, Michael mi sice říkal, že dojdeš, ale já na to hlavně úplně zapomněla a taky jsem si potřebovala něco vyřídit ve městě,“ řekla jsem a moje vlkodlačí smysly zbystřily, když jsem si všimla nepatrného ruměnce kolem její tváře při vyslovení bratříčkova jména.

„To nevadí. Neměla jsem zrovna co dělat, tak jsem si chtěla popovídat s někým normálním.“

„Mluvíš mi z duše holka. Pojď, pudem dovnitř ať tu neumrzneme,“ řekla jsem a když na se na mě tázavě podívala s výrazem jak-my-můžeme-umrznout, dodala jsem, „vysvětlím ti to vevnitř.

Tahle holka jsi toho zažila dost. Sama přiznala, že smečku neměla tolik štvát svými myšlenky na Sama, ale v té době to viděla jako jediné dobré řešení. Teď už se snažila kontrolovat, a když jsem jí řekla, že dokážu skoro úplně zavřít mysl, aby mi tam nelezl bráška, nadšeně se hlásila o doučování. Povídala jsme si celé odpoledne a já se dokonce zapomněla najíst. Vyprávěla jsem ji o životě ve velkoměstě a vysvětlila jsem ji proč je mi zima.

„Neboj, klukům nic neřeknu. Dost dobře jsem viděla v Samově hlavě, jak si z tebe utahovali.“

„Dík. Hele…přemýšlela jsi někdy o tom, proč ses jako jediná holka přeměnila?“ zeptala jsem se jí na otázku, která mě osobně trápila dosti často.

„No…nikdy ne moc. Billy, otec od Jacoba a něco jako náš starší, mi řekl, že to je prostě jen přirozený vývoj.“

„Aha…Jedla si vůbec?“ zeptala jsem se, když můj zrak padl na hodiny v kuchyni.

„Ne zatím ne, ale už budu muset jít. Musím vařit i pro brášku a ten už doma určitě hlady okusuje nábytek.“

„Jo dobře. Pozdravuj Setha,“ řekla jsem na rozloučenou a na obou byl vidět pocit úlevy, že jsme si konečně mohly promluvit s někým s naprosto stejným „chlupatým“ problémem. Zamávala jsem ji ode dveří a sledovala, jak mizí v nedalekém lesíků a shazuje oblečení, aby se mohla proměnit. Najednou jsem ucítila takové zvláštní bodnutí u břicha. Moc mi chyběla vůně lesa a měkká půda pod nohami. Škoda jen, že nám zakázali se přeměňovat, dokud nejsme ve smečce. Znova zvláštní bodnutí u břicha doprovázeny divným zvukem. „Tak tomu se říká hlad,“ zasmála jsem se v duchu a vrhla se na naší ledničku. Brácha byl pořád hladový, takže mamka byla zvyklá dělat velké zásoby. Nebyla jsem nějaká extra kuchařka. Uvařila jsem si těstoviny a našla na ně nějakou omáčku, kterou jsem jen ohřála v mikrovlnce. Šťastná, že jsem nic nezkazila, jsem zalezla do pokoje a pustila se do nějakých úkolů ze školy.

--

Neděli jsem strávila okopáváním zahrádky a válením se v posteli. Z pondělí jsem už takový strach jako před tím neměla. Dva z upíří rodinky už jsem potkala, tak to snad zvládnu. Tentokrát mě do školy hodila mamka. Nervózně jsem došla ke skupince upírů a Belle.

„Taky si něco mohla říct,“ řekla trochu uraženě Bella. Nic jsem na to neřekla. Moc dobře věděla, že jsem měla zakázáno a o čemkoliv mluvit.

„No to je gól,“ smál se vysoký černovlasý upír. Přimhouřila jsem oči a zavrčela. Nesnáším narážky na svoje pohlaví nebo barvu kůže. Najednou jsem se vůbec necítila naštvaná nebo podrážděná. Jen tak v klidu. „Co to je za čáry?“

„My už se známe,“ začal Edward, „tohle je Emmett,“ ukázala na toho černovlasého, který si mě ještě pořád pobaveně měřil, „to je Rosalie,“ blondýnka s neurčitým výrazem, „a tohle je Alice a Jasper,“ ukázal na poslední členy rodiny. Všechny jsem si je prohlédla, stejně jako oni mě propalovali pohledem, a skoro neznatelně na každého z nich jsem kývla, jako že rozumím.

„Myslím, že to tu ještě nebylo, aby vlkodlak a upír chodil do jedné školy,“ ozvala se Alice, a i když vypadala na milou dívku, mě asi moc ráda mít nebude.

„Hele, já nechci dělat žádné problémy. Nevím, co za nevyříkané věci máte z La Pushskou smečkou, ale mě prosím neházejte do jednoho pytle. Jste vegetariáni? Jste. To mi stačí na to, abych vám…řekněme, že…věřila,“ řekla jsem se zápalem. Mě vážně bylo jednou, kdo jsou. Ano, upíři jsou mí přirození nepřátelé, ale když říkají že pijí jen zvířecí krev, tak mi nezbývá nic jiného než jim věřit.

„Dobře,“ pokýval hlavou Edward a měřil si mě rentgenovým pohledem. Oplatila jsem mu ho a odešla na hodinu. Mé vlkodlačí smysly, ale postřehli jejích rozhovor.

„Je celkem fajn, ne?“ zeptala se Bella.

„Jo…nebude dělat problémy. Alespoň nemá myšlenky jako ten tvůj psí kamarád,“ řekl Edward naštvaně a Bella ho zpražila pohledem.

„Myšlenky?“proběhlo mi hlavou.

--

Další týden a něco utekl jako voda. Ve škole jsem s Cullenovými neměla žádný problém. Šlo jen o vzájemnou ignoraci a s Bellou jsme si po vzájemné ostýchavosti znovu skvěle rozuměly. Poslední tři dny mě ale vůbec netrápili problémy s upíry, ale problém pro mě největší…vlkodlačí dýchánek. Tak jsem to nazvala já, nic jiného to vlastně není. I když jsem se spíš snažila přesvědčit sama sebe, že to nebude o ničem jiném než hloupém klábosením a nic zvlášť fyzicky náročného se po mě nebude chtít. V koutku duše jsem tušila, že to nebude jen napínavé vyprávění starých báchorek. Ale tuhle část jsem se snažila přebít přesvědčováním sama sebou.

„Ahoj, můžem si přisednout,“ ozval se hlásek vedle mě a mě zaskočil sendvič, takže jsem se rozkašlala na celé kolo. Bella si mě kriticky prohlédla s výrazem, který jasně dávala najevo, že v její přítomnosti mám až moc tendenci se dusit. Prohlédla jsem si osobu vedle ní. No samozřejmě, že Edward, ale trocha utužování vztahů ještě nikoho nezabilo, tak jsem kývla.

„To doučování ti asi shánět nemám, co? S Jacobem si to můžeš domluvit sama,“ řekla Bella, když si sedla naproti mně a pustila se do svého oběda. Já jsem se zakousla do svého jídla, abych tím skryla svůj výraz, když se zmínila o Jacobovi.

Od první schůzky jsem smečku viděla už jen jednou a to jenom chvíli. Brácha šel s kluky k Samovi. Tam většinou seděli, jedli, dívali se na televizi, jedli, drbali a…jedli. Jen jsem jim přišla říct, že se jdu proběhnout a že mě nezajímá, co si o tom myslí nebo jestli mi to zakážou. Jediný, kdo mi to může zatím zakázat je brácha a ten rozhodně nechtěl trpět mými absťáky. Sam kývl jako že rozumí, Seth mi zamával a nabídl mi společnost, kterou jsem s úsměvem odmítla a Jacoba si zas něco nesrozumitelně mumlal. Tím mě už fakt štval. Vešla jsem do kuchyně, vzala jablko a jak jsem odcházela, hodila jsem ho po něm. Trefila jsem se do hlavy, třeba se mu konečně rozsvítí. Hodil po mně nevraživý pohled a mrštil jablkem zpátky po mně, já jsem naštěstí uhnula a vydala jsem se vstříc lesu a jeho poklidné temnotě.

„Myslím, že z tvého úhlu pohledu by to nebyl dobrý nápad, domlouvat jim doučování. Z mého úhlu pohledu by mi nevadilo, kdyby se navzájem pozabíjeli. Nic proti tobě,“ přerušil moje myšlenky Edward.

„Jak to myslíš?“ zeptala se zmateně Bella a střídavě se dívala na mě a Edwarda. Smečka mi během té mé krátké návštěvy dala rychlé instrukce k upírům a vysvětlili mi, kdo má jakou moc. „Sakra, musím si dávat větší pozor,“ zanadávala jsem si v duchu a všimla jsem si výrazu, jaký měl Edward, jako že mi to stejně nepomůže.

„Doufám, že po mě nic házet nebudeš,“ řekl Edward a na slovo „mě“ dal největší důraz. Prohlédla jsem si tác a přemýšlela, co by tak bylo nejlepší.

„Já to nechápu,“ řekla odevzdaně Bella a měřila si Edwarda neštvaným výrazem.

„Já ti to potom vysvětlím,“ řekl jí na usmířenou.

„No nic. Bylo to zábavných pět minut, ale už musím jí,“ řekla jsem a pakovala se ven z jídelny. Nepotřebuji, aby se mi v hlavě hrabal ještě někdo další.

--

Dneska byl den D. Na bráchovi jsem neviděla vůbec žádnou nervozitu. Byl v klidu jako vždycky a dlabal se toasty. Naši dneska šli na nějaký charitativní večírek, takže jsme měli večer klid. Rodiče už dávno z domu, tak jsem nám k večeři udělala jen ty toasty. No…nám. Původně byly pro nás, ale já jsem neměla vůbec na nic chuť, tak jsem můj příděl obětovala Michaelovi. Nic nenamítal. Po chvíli pozorování mého bratříčka, jak se nehorázně přejídá, nebo čumění někam do blba, jsem to vzdala a šla se nachystat. Nahoře jsem si oblékla riflové tříčtvrťáky a tričko s rukávem. „Kdyby by byla moc zima, aby to na mně hned nepoznali. Doufám, že jim to můj milý bratříček ještě nevykdákal.“ ¨

Omotala jsem gumičku kolem nohy a společně s Michaelem jsme se vydali podél lesa až k útesu, kde už z dálky byl vidět plápolající oheň…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 6. kapitola: