Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 12. kapitola

05.09.2009 (20:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1868×

12. kapitol

Naklonil se a…přitiskl své rty na ty mé. Dotěrný hlásek v mé hlavě mi dokola stále opakoval, že to je chyba. Zatím jsem ho poslouchala. Snažila jsem se Jacoba jemně odstrčit, ale on to ani necítil nebo nechtěl cítit. Tělo se mi třáslo a moje srdce na mě křičelo, ať povolím. Možná bych se udržela, kdyby mi jazykem nepřejel jemně přes spodní ret. Má sebekontrola se v tom okamžiku zhroutila a hlásek v hlavě jsem zapudila někam na dno svého, teď už doslova zamlženého, mozku. Poddala jsem se těm teplým hebkým rtů a přestala vnímat čas. Nevnímala jsem studený tvrdý kámen, o který jsem se opírala zády. Vnímala jsem jen jeho velkou vřelou ruku, jak putuje po mých zádech, a kde se dotkl mé nahé kůže, cítila jsem horko jako v plamenech. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a jednou rukou mu zajela do vlasů. Nebyl to žádný jemný zkoumavý polibek. Byla v něm vášeň, ale i zoufalství a bolest.

Trval pro mě asi věčnost, ale v reálném čase tak deset minut. Konečně jsem ho odstrčila. Díval se na mě pořád tím stejným pohledem, jako než jsme se políbili. Věděla jsem, že kdybych znovu podlehla, klidně by mě následoval. Ale takhle jsem to nechtěla.

„Nelíbáš mě,“ řekla jsem skoro šeptem, ale věděla jsem, že mě slyšel, „a já ti nemůžu dát toho, koho chceš. Musíš se s tím smířit, ale tohle není zrovna nejlepší způsob. Ničit další srdce. Ty moc dobře víš, jak bolí, když si s tebou někdo jen hraje a pak tě opustí,“ nenechala jsem ho nic říct a odešla zpátky do sálu.

Komu by se Jacob Black nelíbil, že? Ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že to dojde tak daleko. A nikdy bych neočekávala takovou reakci od sebe. Moje vlastní tělo mě zradilo. Moje dlouho vybudovávaná sebekontrola se zhroutila jako domeček z karet. Jen kvůli jednomu pohledu, jednomu dotyku, měkkým rtům,… „Stop Yas. Přestaň o něm takhle myslet,“ zanadávala jsem si v duchu a vešla do sálu.

„Trocha napětí a vzrůša Kde si vůbec byla?“ ozval se vedle mě hlas mé zrzavé kamarádky.

„Projít se. Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se přes dav dostav víc na střed parketu, kolem kterého se právě teď utvořil kruh.

„Něco s Cullenovými a myslím, že je do toho zapleten i tvůj bratr. Vyděšeně jsem se po ní podívala a procpala se na střed. Kruh byl v uctivé vzdálenosti. Proti sobě stál Paul, Seth, Michael a Sam a na druhé straně byla celá rodina Cullenových plus Bella, kterou Alice držela stranou.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Leah, která stála trochu víc na kraji.

„Znáš to. Tenhle řekne tohle, tenhle támhleto…a nakonec nikdo neví, jak se to semlelo.“

„Ale začal to Paul, že?“

„Dalo by se říct.“

„Myslím, že je čas to rozpustit,“ řekla jsem odhodlaně a vydala se mezi rozlícenou smečku.

„Same? Ty s tím nic neuděláš?“ zeptala jsem se šokovaně alfy, který stál víc na kraji a celou scénu jen pozoroval.

„A co mám dělat? Trochu na sebe povrčí a bude klid.“

Nevěřícně jsem se na něj koukla a jasně jsem v jeho tónu i postoji vycítila, že jemu by bylo jedno, i kdyby se pozabíjeli.

Vrávoravě jsem došla k Paulovi, který stál v čele.

„Tak brouku, myslím, že to stačí,“ řekla jsem Paulovi, položila ruku na jeho hruď a snažila se ho popostrčit dozadu.

„Ne,“ zavrčel a nenávistivě se díval na Cullenovy. Viděla jsem soustředěný výraz Jaspera, jak se snaží celou věc uklidnit, ale bylo to těžké mezi tolika lidmi, soustředit se jen na pár.

„Tak se běžte rvát alespoň ven,“ vzdychla jsem zoufale. Venku alespoň nebudou všem tak na očích.

„Dobře,“ kývl Paul a následován smečkou, vyšel ven.

„Same,“ řekla jsem zoufale a přála si, aby konečně něco udělal.

„Musíme si to konečně vyříkat.“

„Jasně vyříkat, ale Paul rozhodně nevypadal, že by chtěl mluvit,“ řekla jsem následující všechny ven a dala jsem největší důraz na slovo „mluvit“.

Ven šli všichni Cullenovi a, i přes protesty Edwarda, Bella. Smečka šla taky celá. Naštěstí žádní jiní svědci. Stali proti sobě na terase a já zaznamenala Jacob, jak stojí opřený o zábradlí tentokrát čelem ke mně, ale pořád ve stejné poloze, jako jsem odcházela. Díval se na mě zvláštním rentgenovým pohledem a já musela pod jeho čokoládovýma očima uhnout.

„Pijavice,“ zavrčel Paul.

„Co kdybychom to prostě vyřešili v klidu,“ navrhl Carlisle.

„V klidu?“ prskal Paul.

„Ano v klidu, Paule,“ řekl Sam autorativně, „moc se omlouvám. To je ta nová krev, možná až trochu moc horká,“ pokračoval Sam a mě při slově „horká“ přejel mráz po zádech a já si znovu vzpomněla na horkou Jakovu ruku na mých zádech, teplé rty na těch mých a jeho vařící tělo natisklém na tom mém studenějším. Znovu jsem k němu stočila zrak a všimla si, že se pořád opírá o zábradlí a pohledem mě propaluje. Znovu jsem to nezvládla a musela se podívat dolů. Periferně jsem zaregistrovala Leah, která si nás dva prohlížela zpoza přivřených očí. Teď to vytahovat nechtěla, ale musela jsem se smířit s tím, že se pozdějšímu výslechu rozhodně nevyhnu.

„Tak nám řekni, co máš za problém, pse?“ zeptal se Emmett.

„Vás. Vy jste můj největší problém,“ zavrčel Paul a udělal jeden krok blíž k nim. V žádném případe se nesmí poprat. Kluci by se proměnili a bylo by tu moc krve a roztrhaných šatů.

„Paule,“ řekla jsem a stoupla si před něj, abych mu zakryla výhled na upíry, „nic s tím neuděláš, rozumíš? Máte dohodu, která vás svazuje tu žít pospolu šťastně a v míru. Nesmíš ji porušit. Tak se vraťme zpátky jako civilizovaní lidé. Sakra chlapy, je to charitativní večírek, tak nasaďte úsměv a tvařte se mile.“

Překvapivě mě všichni poslechli a začali se trousit pomalu dovnitř. Sam s Carlislem si něco šeptali, ale nevypadalo to na nic vážného. Pak se na mě oba dva usmály a Sam uznale pokýval hlavou. Tak tohle jsem zvládla. Na terase jsem zůstala jen já, Jacob, Edward a Bella. Jacob se podíval po Belle ztrhaným pohledem a pak na kratičký okamžik jeho zrak spočinul na mně. Tentokrát jsem vydržela a dívala se mu zpříma do očí. Hlavou mi probleskl celý dnešní večer a moje myšlenky se zastavily na tom polibku. V jeho tmavých očí jsem poznala, že myslí na to stejné. Jen v jeho výrazu byl smíchaný zmatek s bolestí. Edward po nás střelil zmateným výrazem. Skoro neznatelně jsem mu naznačila, že ať to nikomu neříká. Kývnul mi na to. Potom jsem se otočila a následována Bellou s Edwarde, jsem se vydala zpátky k sálu. Ve dveřích jsme se potkali a Bella se na mě usmála. Já jsem ji úsměv oplatila a když můj pohled dopadl na Edwarda, který si mě zvláštně prohlížel, soustředila jsem svoji mysli na jednu jedinou větu: „Vypadni z mý hlavy!“ Doslova jsem to křičela. On jen pokrčil rameny s výrazem já-za-to-nemůžu. Nevěřícně jsem zatřásla hlavou a otočila se zpátky k terase. Pořád tam stál a vůbec se nepohnul. Jen stočil hlavu, aby mě mohl zase propalovat pohledem. „Proč jen doprčic něco neřekne?“ zanadávala jsem v duchu. Pořád měl ve tváři ten výraz zmatku, smutku a utrpení. Mírně jsem se usmála a pokýval hlavou ze strany na stranu. Pořád ještě nevěděl, koho chce. Čas mu dát můžu, ale jestli já ho budu chtít, to jsem ani sama nevěděla. Nikdy jsem nebyla snadná osoba a v citových záležitostech jsem byla ještě složitější. Otočila jsem se a pokračovala do sálu.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ ozval se vedle mě hlásek Leah.

„Ar…já…já teď…já teď nemůžu,“ vykoktala jsem a rychle jsem se vydala přes sál na druhou stranu než stála moje kamarádka.

„Nepojedeme už domů?“ navrhla jsem rodičů, kteří se zrovna vesele s Billy Blackem.

„Copak holčičko? Už tě to tu nebaví?“ zeptala se mamka, ale už se zvedala a brala si kabelku, abychom mohli odejít. Michael řekl, že doprovodí Leah domů, takže jsme našli Nicol, která se pořád ještě vybavovala s tím čtvrťákem, i když vypadali trochu rozcuchaně, takže nejen mluvili.

Celou cestou domů jsem si snažila utříbit myšlenky i pocity, ale nějak to nešlo. Jak mamka vždycky říká, nejlepší je se na to vyspat. Proto hned, jak jsme dojeli domů, jsem se odmalovala, převlékla a upadla do spánku plného snů s tmavýma očima, horkem rozlévajícím po celém těle a prázdném tanečním parketě…

--

Ráno jsem se cítila jako po bujarém večírku plném alkoholu. Cítila jsem se, jak bych já sama vypila na ex celou flašku vodku. Fuj! Nebyla jsem vůbec vyspaná. Celou noc mě děsily noční můry obsahující nejčastěji taneční sál, upíry, velké vlky a nejčastějšími postavami byl Paul nebo Jacob. Jacoba jsem chápala, většina silných zážitků se promítnou ve snech, ale jak se proboha do mého podvědomí dostal Paul? Už asi blázním. Budík ukazoval teprve deset ráno, ale já jsem na spánek neměla ani pomyšlení.

Sešla jsem dolů, kde už byla mamka a chystala nám lívance na snídani. Michael ještě spal a taťka si u jídelního stolu četl noviny.

„Dobré ráno,“ zamumlala jsem a unaveně si promnula oči.

„Dobré ráno zlatíčko. Lívance?“ zeptala se mamka a niž bych odpovídala, už jsem měla talíř plný lívanců.

„Dík,“ zívla jsem.

„Yas, už si nějak začal řešit ten řidičák?“ zeptal se taťka a podíval se na mě přes okraje novin. Cudně jsem sklopila oči k lívancům. Z toho stresu kolem jsem to úplně vypustila.

„Promiň. Dneska si někoho určitě seženu.“

„Miláčku, dneska ti ráno někdo volal,“ řekla na jednou mamka, „jmenoval se myslím Jacob,“ řekla jakoby se nechumelilo. Mně zato, ale zaskočil lívanec a začala jsem se dusit.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě mamka.

„V pohodě,“ odpověděla jsem jí, když jsem konečně mohla dýchat. „A co…a co chtěl?“

„No…řekla jsem mu, že ještě spíš. Mám ti vyřídit, že mu máš zavolat až se probudíš.“

Chvíli jsem tu informaci vstřebávala a pak jsem vykřikla: „Už nemám hlad,“ a zmizela jsem v kuchyni i s přenosným telefonem. Nervózně jsem si s telefonem chvíli hrála než jsem konečně rozhoupla vytočit číslo k Blackům.

„Prosím,“ ozval se hlas Billyho.

„Dobrý den, tady Yasmine. Je doma Jacob?“ zeptala jsem se nervózně.

„Jasný, hned ti ho dám.“

„Ano?“ ozval se Jacob.

„Ahoj, tady Yas. Mamka mi řekla, že chceš se mnou mluvit,“ řekla jsem roztřeseným hlasem a jen čekala, co přijde.

„Jo jasný. Víš…já jsem se ti chtěl omluvit za včerejšek,“ „Omluvit? Dostala jsem nejlepší polibek svého života a on se chtěl omlouvat? To nevypadá dobře.“

„Nechci aby sis o mně myslela, že jsem kluk, co holku jen využije a odkopne,“ pokračoval.

„To je v pořádku. Já jsem ti taky zrovna moc nepomohla.“

„Nepomohla? Ani nevíš, jak moc si mi pomohla. Jen si myslím, že bychom měli zůstat na úrovni přátelství.“

„Jasný, taky si to myslím,“ řekla jsem a doufala, že ten náznak smutku v hlase nebyl v telefonu slyšet.

„Ještě jednou díky. Kdyby si cokoliv potřebovala, tak tvůj novej kámoš ti rád pomůže,“ dodal, a i když jsem ho neviděla, věděla jsem, že se usmívá. Mě v hlavě proběhl rozhovor dnešního rána.

„Možná je tu něco, s čím bych potřebovala pomoct,“ řekla jsem trochu nejistě.

„Jen s tím ven.“

„Potřebuju naučit řídit,“ řekla jsem jedním dechem a doufala, že si to nevyloží, jako že ho chci uhnat. Řidičák už jsem zoufale potřebovala a tohle byla skvělá příležitost.

„Klidně. Jak jde o auta, tak jsem pro každou srandu. Co začít třeba příští týden o víkendu? Hodí se ti to?“ zeptal se a já necítila v jeho hlase žádný náznak odporu.

„Jasně. Díky moc, jsi moje záchrana,“ vydechla jsem vděčně.

„Už jsme vyrovnáni. Tak v sobotu se pro tebe stavím.“

„Dobře, tak zatím.“

„Čau,“ rozloučil se a ozvalo se cvaknutí v telefonu.

„Přátelství? Možná že právě kamarádství s klukem je to, co právě potřebuju.“

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 12. kapitola: