Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amnesia 2. kapitola

25.06.2011 (21:45) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3558×

Tuto kapitolu chci věnovat Kika57 a Naitery protože díky nim jsem napsala tento díl.

2. kapitola:

Pohled nikoho:

„Takže můžeme jít za ní, pane doktore?“ zeptal se starší ze dvou policistů.

„Dobře, ale zbytečně ji nepřepínejte, jak už jsem vám říkal do telefonu, nic si nepamatuje.“

„Jistě, kdybych zavinil smrt druhého řidiče, taky bych si nechtěl nic pamatovat,“ odfrkl mladší policista. Ten starší se na něj jen podíval a radši se rozhodl to nekomentovat.

„Děkujeme vám. Teď za ní půjdeme a zjistíme, jak je na tom její paměť.“ Jakmile to dořekl, tak odešel z ordinace, v patách mu byl mladší policista. Doktor se postavil k oknu a jen pro sebe si povzdechl.

Policisté mířili k pokoji, v kterém byla dcera jejich šéfa. Bylo jim to nepříjemné, ale museli to vyšetřit. Viděli, jak Charlie zrovna opouští její pokoj. Všimnul si jich téměř okamžitě a nevypadal nadšeně.

„Má dcera ještě spí,“ oznámil jim, i když mu bylo jasné, že to je nezastaví.

„Musíme to udělat a ty to víš. Kdyby to nebyla tvoje dcera, už bys ji vyslýchal,“ odpověděl mu stroze starší policista.

„Ale ona si nic nepamatuje. Vždyť nepoznala ani mě,“ snažil se Charlie bránit svoji dceru.

„Bohužel, vypadá to, že zavinila nehodu a druhý řidič zemřel včera v noci,“ oznámil mu starší policista. Měl z toho podivnou radost. Charlieho mu bylo sice líto, ale chtěl jeho pozici a teď se naskytla skvělá příležitost. Charlie viděl, že svými slovy Belle nijak nepomůže. Teď litoval, že jí to včera neřekl, že je podezřelá ze zavinění nehody a teď i ze zabití. Nechtěl ji znepokojovat a teď se to dozví od cizích lidí.

Policisté nečekali na Charlieho reakci a vešli do jejího pokoje. Dívka mžourala očima, asi se právě probudila.

„Slečno Swanová, musíme si s vámi promluvit,“ řekl a viděl, že dívka pochopila.

Pohled Belly:

Nemohla jsem tomu uvěřit, já někoho zabila? Proč mi to Charlie neřekl? Bylo to bolestné poznání, že jsem někomu sebrala život, i když ne schválně. Slyšela jsem je, jak se baví před mým pokojem, a když vešli dovnitř, bylo mi jasné, co chtějí slyšet. Moje doznání! Jenomže si nic nepamatuju.

„Slečno Swanová, musíme si s vámi promluvit,“ řekl ten starší muž a já přikývla na souhlas.

„Takže jste si už něco vybavila?“ zeptal se ironicky mladší policista. Podívala jsem se na něj a viděla, že nevěří mé amnézii.

„Bohužel ne, ale slyšela jsem vás, jak si povídáte s Char… tedy s mým otcem,“ zadrhla jsem se. Nechtěla jsem mu říkat pouze jménem a oni si toho všimli.

„Takže opravdu si nic nepamatujete?“ zeptal se mě starší policista.

„Opravdu si nic nepamatuju. Nevím nic ze svého života, a pokud mi nevěříte,“ a podívala jsem se při těch slovech na toho mladšího, „tak to není můj problém. Budu se vám snažit pomoci, ale dokud si nevzpomenu na něco z mého života, tak si nejsem jistá, jak vám můžu pomoci.“

„Věříme vám, zítra se zase stavíme, snad už si na něco vzpomenete. Nashledanou,“ řekl starší muž a odešel. Mladší se na mě ještě podíval, ten pohled byl plný opovržení.

„Brzy se uvidíme,“ oznámil mi a už byl pryč. Nechápala jsem, proč se ke mně tak chová. Zřejmě trpí nějakým mindrákem a vylévá si to na mně.

Charlie vešel do pokoje a díval se na mě, jakoby se bál mojí reakce.

„Proč si mi zatajil, že jsem… že jsem,“ hlas se mi zlomil a začala jsem brečet. Můžu vůbec žít s takovým zjištěním?

„Uklidni se, holčičko, to bude dobré. Nechtěl jsem tě rozrušit, nevěděl jsem, že se tady hned zastaví,“ řekl opatrně Charlie a chtěl mě obejmout. Trochu jsem ho odstrčila, nechtěla jsem cítit jeho lítost. Můj život je zřejmě jedna velká noční můra. Vím o něm jen málo, ale to, co vím, je příšerné.

„Jak to může být někdy dobré? Vždyť jsem někomu vzala život,“ řekla jsem mezi svými vzlyky.

„To ještě není jisté, že za to můžeš ty. Oni to jen musí vyšetřit,“ odpověděl mi.

„Nech mě o samotě,“ řekla jsem a otočila se k oknu.

Pohled Charlieho:

Věděl jsem, že jsem jí to neměl zatajit. Byla na mě naštvaná a právem. Mohlo mě napadnout, že ti supi hned přijdou, když zjistí, že se probrala. Ale nemohla jim nic říct, když si nic nepamatuje.

Renéd dojede až za dva dny. Bella ji potřebuje a ona zrovna nemá čas přijet. Vždy byla nezodpovědná a pořád je. Nevím, jak Belle pomoct. Musí se cítit strašně, když si nic nepamatuje. Někdy si člověk přeje na vše zapomenout, ale nikomu nedochází, jaké by to mělo následky.

Když mě poslala pryč ze svého pokoje, rozhodl jsem se zajít za doktorem. Zaklepal jsem na jeho dveře, ale nečekal, až otevře sám a vzal za kliku. Otevřel jsem a uviděl doktora stát u okna. Podíval se na mě, ale nebyl překvapený mojí drzostí.

„Jak to vzala?“ zeptal se mě.

„Moc dobře ne. Jak byste se cítil vy, kdybyste si nic nepamatoval a zjistil, že jste obviněný ze zabití?“

„Já vás chápu, ale musel jsem jim zavolat. Nemůžu jít proti policii. Řekl jsem jim, že si nic nepamatuje, ale trvali na tom.“

„Jak jinak, když ten všivák chce mé místo. Musím zajet do práce, takže na ni dejte pozor, ať neudělá žádnou hloupost,“ řekl jsem mu a odešel jsem z jeho ordinace. Belle se už nesmí nic stát. Musím tam zajet a zjistit, jak pokročili ve vyšetřování.

Pohled Belly:

Když jsem byla konečně sama, tak jsem dala průchod mým pocitům. Řvala jsem tak silně, jak to jen šlo. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Jediné štěstí, že pořád ležím, kdybych stála, asi bych se zhroutila. Když jsem se uklidnila, tak mi někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekla jsem a rychle si otírala mokré oči. Do pokoje vešla usměvavá sestra, vypadala, že je dobře naladěná.

„Dobrý den, slečno, jsem rehabilitační sestra a pomůžu vám rozhýbat ty ztuhlé svaly,“ řekla mi a já ji nechala dělat svoji práci. Bylo to náročné a bolestivé, nejvíce mě bolely nohy. Prý jsem pravou měla i zlomenou, ale to si vůbec nepamatuju.

„Tak pro dnešek je to všechno, nemějte obavy, za chvíli budete i utíkat,“ zasmála se.

„Nevíte, co mě ještě čeká?“ vypadla ze mě otázka, která mě tížila.

„Víte, půjdete k psychologovi, ten vám snad pomůže s vaší pamětí,“ řekla a jako by si uvědomila, že prozradila moc, měla se k odchodu. Nechala jsem ji jít. Tak ještě cvokař, snad to k něčemu bude.

Budu ráda za vaše komentáře :)

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amnesia 2. kapitola: