Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amazonka - prolog

18.02.2012 (15:00) • DreaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3042×

Z prologu se může zdát, že Bella není vůbec taková, jakou jsem ji popisovala v perexu, ale je tomu tak. Prolog možná úplně nesouvisí s dějem celé povídky, ale je opravdu podstatný, doufám, že si ho užijete. DreaCullen

Před osmnácti lety, Kavkaz, Asie

„Proč jsi tak krásná?“ zeptalo se mě to malé stvořeníčko a mrklo na mě těma svýma zelenými kukadly. I přes všechnu tíhu, kterou jsem v sobě nesla, mě to donutilo se usmát. 
„Proč jsi tak zvědavý?“ odvětila jsem mu. Ublíženě se na mě podíval a zamrkal očima, jako by mu do 
nich něco spadlo. 
„Jak se jmenuješ?“ přešla jsem mou první otázku a ptala se dál. 
„Jimmy a ty?“ zeptal se a stále si mě prohlížel. 
„Já jsem Isabella. A kolik ti je, Jimmy?“ pokračovala jsem ve výslechu. 
„Pět, ještě chodím do školky, ale příští rok už půjdu do první třídy,“ řekl a já se musela opět usmát. 
„A co tady děláš, Jimmy? Proč jsi tady?“ zeptala jsem se asi posté. Hned jak jsem ho objevila v lese, položila jsem mu stejnou otázku, ale když jsem viděla slzy, které se mu leskly v očích, nepokračovala jsem. 

„Moje maminka…“ 
„Co se s ní stalo, Jimmy?“ ptala jsem se opatrně a chytla ho za ručku. Byla tak malinká oproti té mé. 
„Byli jsme na výletě… na dovolené a… a… šli jsme na procházku a… v lese… chtěl jsem si hrát, ale maminka říkala… říkala, že se nesmím nikde ztratit, ale já jsem se hrozně nudil. Utekl jsem… a potom jsem se vrátil a ona byla… byla celá od krve… co se s ní stalo? Já chci maminku.“
Když jsem viděla to malé plakat, měla jsem nutkání odhodit všechny své zábrany stranou, vzít ho do náručí, obejmout ho, schovat si tvář do jeho černých vlásků a říct mu: „Bude to dobrý.“ Ale ve skutečnosti nevím, jaké to bude. V tuhle chvíli jsem někde uvnitř cítila, že tomu chlapci nemůžu lhát. 
„Jimmy? Půjdeš se mnou? Mám tady kousek pár kamarádek. Myslím, že by tě rády viděly. Nemáš hlad?“ zeptala jsem se ho opatrně a čekala na jeho reakci. Chvíli mlčel, ale potom zvedl svou uslzenou tvář k té mé a kývl na souhlas. 
„Dobře, pojď za mnou.“ 

Poslechl, a jakmile jsem se rozešla já, udělal to i on. Chvíli jsme šli mlčky, ale pak ke mně promluvil. Položil mi tu stejnou otázku, co před chvílí. 
„Proč jsi tak krásná?“ Zastavila jsem se a otočila se na něj. 
„Víš… nemáš teď kam jít, nejspíš zůstaneš s námi. Někdy… možná… ti to povím,“ odpověděla jsem mu, otočila se a opět se rozešla. Nejspíš jsem udělala dobře, protože už jsem nechtěla vidět slzy lesknoucí se v těch zelených studánkách. Slyšela jsem ho pofňukávat. 

„Já chci maminku… kde je maminka?“ zeptal se. Jeho hlas byla naléhavý, ale já jsem mu nedokázala odpovědět. Nemohla jsem mu říct, že jeho maminka, člověk, kterého miloval ze všech lidí na světě nejvíc, už se nikdy nevrátí. Byla jsem sama sebou překvapená, ale věděla jsem, že tohoto človíčka nemůžu zranit. Cítila jsem, že ho musím ochraňovat. Hned když jsem se podívala do jeho jasně zelených očí, věděla jsem, že se o něj budu starat, i když se bude dít cokoliv. Otočila jsem se na něj.

„Jimmy, maminka už se pravděpodobně nevrátí. Víš, myslím, že tam, kde je teď, se má opravdu dobře. Ale to neznamená, že tě opustila. Bude s tebou pořád, když v to budeš věřit. Kousek jí zůstal tady,“ řekla jsem a položila ruku na jeho malinkou hruď, na místo, kde mu tlouklo srdíčko. Tlouklo silně, byl vyděšený. 
„Ale proč odešla? Proč tady se mnou nezůstala. Tatínek taky odešel a maminka mi slíbila, že bude vždycky se mnou.“
„Chtěla by být s tebou, ale nemůže. Aspoň ne tak, abys ji viděl. Když budeš věřit, bude vždy někde u tebe. Bude tě chránit, jen musíš věřit!“ přesvědčovala jsem to malé stvořeníčko a i přes mou náturu, i přes mou neoblomnou povahu se mi nahrnuly slzy do očí. 

Nevěděla jsem, jaké je to ztratit jednoho z rodičů, nepamatuju si to. Už jsem na světě tak dlouho, že mi všechny ty roky splývají, některé vzpomínky se vytrácí, aby je mohly nahradit nové. Úplně jistě ale vím, že na tuhle chvíli nezapomenu nikdy. Vždycky se mi bude před očima přehrávat jako film. Tuto chvíli můžu označit jako „Den, kdy jsem ho poprvé potkala“. Den, kdy jsem poprvé potkala chlapce, který mě provázel životem. Chlapce, kterého jsem ochraňovala, o kterého jsem pečovala. Chlapce, který mě kompletně změnil. Možná pravá láska, možná ne.

Co vím jistě, byl to přítel navěky.

Prolog vám toho nejspíš o celé povídce moc neřekl, a pokud s ním někdo není spokojený, omlouvám se, ale přesně takhle jsem ho plánovala. Je sice kratší, ale myslím, že jsem v něm řekla vše, co jsem chtěla a jsem s ním opravdu spokojená. Jen doufám, že budete vy stejně spokojeni jako já.

PS: Prolog povídky bych chtěla věnovat Twins, která mě nakopla k tomu, abych povídku vůbec začla psát. Byla jsi jedna z mála, kteří se na ni těšili a já doufám, že jsi zatím spokojená.

Autor: DreaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amazonka - prolog: