Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amazonka - 1. kapitola

28.03.2012 (12:30) • DreaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2228×

Po dlouhé době čekání přidávám 1. kapitolu své nové povídky Amazonka. V komentářích k prologu jste hodně přemýšleli o tom, zda má Bella něco společného se smrtí Jimmyho matky. Předem vám prozradím, že tato kapitola vám to neodhalí. Naopak vám ukáže část Belliny minulosti a to, jak vlastně vznikly a co jsou Amazonky. 

„Bell, počkej na mě!“ uslyšela jsem za sebou známý mužský hlas. Hlas, který jsem milovala. Vždy, když jsem ho slyšela, jakoby mnou prošla vlna klidu. Ale dnes jsem před ním chtěla utéct. Už jsem však nemohla. Byl moc blízko.

„Ahoj Jimmy,“ pozdravila jsem ho, když mě doběhl. Pohlédla jsem na něj a na chvíli se ztratila v těch jeho nádherných smaragdech. Najednou – poprvé za osmnáct let – jsem v něm neviděla toho plačícího prcka, kterého jsem našla nad jeho mrtvou matkou. I přes to, že mu bylo skoro třiadvacet, vždy jsem ho brala jako mladšího brášku. Ale on už dávno nebyl kluk. Byl to dospělý muž. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Rysy v obličeji mu ztvrdly a lícní kosti lehce vystouply. Zmohutněl, měl vypracovanou hruď a svalnaté břicho. Jeho kdysi uhlově černé vlasy zesvětlaly na tmavě hnědé a neposedně mu spadaly do čela. Jen jeho oči byly pořád stejně smaragdově zelené. Byl jednoduše nádherný. Mohl mít vše, co jen chtěl. Mohl odejít studovat, mohl si najít přítelkyni a dobrou práci, mohl žít… místo toho zůstal s lidmi jako jsem já v džungli. Někde hluboko ve mně se ozvalo svědomí, které na mě volalo: „Ty za to můžeš!“
„Belli, co se s tebou děje? Posledních pár dní před námi utíkáš, schováváš se, jsi pořád sama.“ Měl pravdu. Poslední tři dny jsem se jich stranila, sotva jsem je pozdravila.
„Nic,“ zalhala jsem. Chytil mě za ruku. Bylo to pro něj přirozené a pro mě koneckonců také, ale dnes mi to připadalo jako něco víc. Ucukla jsem. Překvapeně se zadíval do mých očí.
„Copak se děje, princezno?“ zeptal se naléhavě. Při tom oslovení mě zahřálo u srdce.

„Proč jsi tak krásná?“ zeptal se mě snad po sté. Usmála jsem se na něj i přesto, že i posté jsem mu nechtěla říct pravdu. Nemohla jsem tomu drobečkovi říct, že nejsem člověk.
„To už se tak někdo narodí, někdo je krásný a někdo zase obyčejný. Ale v podstatě je krásný každý. Někdo navenek, někdo uvnitř,“ odpověděla jsem mu a tím se zároveň vyhla tomu, co chtěl opravdu slyšet.
„Ty jsi ale nejkrásnější! Jsi princezna?“ zeptal se mě s nadzvednutým obočím a našpulenými rtíky. Když jsem ho takhle viděla, vykouzlilo mi to úsměv.
„Jsem… jsem princezna džungle.“

„Nic, co by se mělo dít?“ odpověděla jsem tak, jakoby se opravdu nic nedělo. Ale opak byl pravdou… Jemu jsem však nemohla říct, že minulost se po osmnácti letech vrátila a nebezpečně se na mě lepí. Nemohla jsem mu říct, kdo je ta minulost. Zabilo by ho to. Nenáviděl by mě.
Chytil mě za ruce – tentokrát pevně, abych se nemohla pustit – a zadíval se mi do očí.
„Víš, že mi můžeš věřit, že ano?“ Sledovala jsem naše spojené ruce a užívala si to, i když jsem věděla, že bych neměla. Moje sobeckost je ale nechtěla rozpojit.
„To je dost hloupá otázka, nemyslíš?“ zeptala jsem se ho výsměšně a přitom zvedla jedno obočí. Ironie měla být vysvobozením z tohoto výslechu, ale zřejmě nepomohla.
„Myslím to vážně, Bell. Chci to slyšet. Ptám se tě, jestli víš, že mi můžeš věřit. Protože můžeš… Bello, co se děje? Nikdy ses nás tak nestranila. Já vím, že nemám právo na to ti lézt do soukromí, ale mám o tebe starost, víš? Chodíš tady jako tělo bez duše, zahloubaná do sebe, s nikým se nebavíš. To nejsi ty.“ Konečně jsem vzhlédla od našich spojených rukou a zadívala se mu do očí. Zase jsem se v nich topila. Ano, dnes jsem si uvědomila, že je Jimmy dospělý muž. Ale s tím přišla i jiná poznání. Například to, jak strašně sexy vypadá v tom bílém tričku. A to bylo špatně! Skoro deset let jsem mu dělala matku a zároveň sestru, nemůžu se do něj zamilovat. To se nikdy nestane. Pomyslela jsem si. Ale stále tady bylo to nutkání ochutnat jeho rty.

„Samozřejmě, že vím, že ti můžu věřit,“ ozvala jsem se konečně po delší době. Odvrátila jsem od něj obličej a pustila jeho ruce. Opět na mě překvapeně zíral. Nebyl zvyklý na to, že se ho straním.
„Když to víš, tak proč mi neřekneš, co se děje?“ zeptal se naštvaně a tentokrát mě chytil za ramena. Jeho stisk byl tak pevný, že jsem se nemohla ani hnout. Očima jsem sledovala list na zemi. Jeho tvar, jeho barvu, jeho…
„Podívej se mi do očí a řekni, že se nic neděje,“ řekl a povolil stisk, aby mi jednou rukou mohl nadzvednout bradu. Stále jsem se vyhýbala přímému kontaktu s jeho očima. On však můj obličej natočil tak, abych se mu do nich dívala.
„Nic se neděje,“ vyprskla jsem podrážděně, „jen bych aspoň chvíli chtěla být sama, jestli dovolíš.“ Opravdu jsem si svou zlost nechtěla vybíjet na někom, na kom mi záleží tak moc, že bych za něj i život položila, ale byl to jediný člověk v mém okolí.

„Dobře, tak já už teda půjdu, když si to veličenstvo žádá,“ opáčil mi ironicky, odfrknul si, otočil se a měl se k odchodu. Sledovala jsem jeho záda. Tohle jsem přehnala, měl jen starost a já ho takhle odbyla.
„Počkej!“ zvolala jsem na něj a doběhla ho. Otočil se a s nadzvednutým obočím si mě prohlížel. Šlo vidět, že se jen tak nedá a odpustí mi jen v krajní situaci. Ale já věděla, co na něj platí.
„Promiň, opravdu se omlouvám… mám jen špatnou náladu a mrzí mě, že si ji vybíjím na tobě. Víš, jak to je? Byl jsi prostě nejblíže,“ řekla jsem mu a nahodila výraz á la „já jsem nevinná, za nic nemůžu“. Začal se nekontrolovatelně smát a já se naopak zamračila. Nevím, co na mé omluvě bylo tak směšného, ale zřejmě z toho bude mít Vánoce ještě dlouho.
„Ne-nedělej to, prosím…“ vykoktal ze sebe. Otočil se a já viděla, jak se mu otřásá hrudník. Začal zhluboka dýchat a potom se otočil – dá se říct – úplně v klidu.
„Víš, že tvé obličeje jsou k nezaplacení? Kdyby ses viděla, vypadalas jak malé štěně. Pojď, prosím tě, nikdo se na tebe nezlobí.“ Chytil mě za ramena a mířil se mnou na naše oblíbené místo. Byla to malá loučka kousek od řeky, kde rostla ta nejhebčí tráva v celé džungli a kvetly na ní decentní, malé, ale nádherné kvítky. Často jsme si tam lehávali, pozorovali kousky oblohy, která prosvítala přes koruny obrovských stromů, a jen mlčeli. Měli jsme zvláštní vztah. Nepotřebovali jsme spolu mluvit, a přesto se okolo nás nerozprostíralo to trapné ticho. Když nad tím tak přemýšlím, asi bylo lepší, když jsme spolu nemluvili, protože když jsme začli, neustále jsme se hádali. Byly to spíš dětinské pošťuchovačky, ale většina našich přátel se od nás raději držela dál, když jsme se začali hádat.

Došli jsme na loučku. Lehla jsem si a užívala si vůni trávy a květů. Slunce mě šimralo na tváři a vítr lehce foukal a proplouval okolo nás. Jimmy si sedl do tureckého sedu kousek vedle mě. Mlčeli jsme.
„Proč jsi tak krásná?“ ozval se rošťáckým hlasem a já jsem přesně věděla, co bude následovat.
„Říkala jsem ti to nejméně milionkrát. Nemůžeš si to převyprávět sám?“ zeptala jsem se ho uštěpačně, ale on jen zakroutil hlavou. Povzdychla jsem si, posadila se do tureckého sedu a začala vyprávět.

Píše se rok 1000 před Kristem a na Kavkazu začíná vznikat nový Amazonský kmen. Lidé si vytvářejí nová obydlí, snaží se zdokonalovat v zemědělství a hlavně přežít. Jelikož se okolo nich nevyskytují jiné civilizace, žijí celkem poklidný život. To až do té doby, než se mezi nimi objeví dívka Síleas, která všechny očaruje svou krásou a nadpřirozenou svůdností. Muži ji obdivují a ženy se stávají jejími přítelkyněmi. Nikdo však netuší, že je velmi mocná čarodějka, která by jedním lusknutím mohla zničit celý jejich rod. Vlastně - ona o nich ví vše, oni o ní naopak nic. Co je potom spojuje? Je to nadpřirozená sílá tajemství.

Muži se bojí svých žen, které by udělaly vše pro to, jen aby si je udržely, proto ani nepřemýšlí o tom, že by se zapletli s touto krásnou divou. Jednoho z nich - Laisea - už ale nebaví tento nudný a nezajímavý život. Podlehne jejímu kouzlo a věnuje jí jednu noc plnou vášní a chtíče.

Snaží se svůj poměr utajit, ale nenapadne je, že jiná žena z kmene je pozoruje a na druhý den vše řekne mužově manželce Gráinne. Ženy jsou sice milující a na své muže by nedaly šáhnout, ale když se rozzlobí, stanou se z nich vraždící zmije. Proto netrvá dlouho a muž končí s rozbitou lebkou. V ostatních ženách začne převládat nejistota, a i když si to nechtějí připustit, začínají i ony přemýšlet o tom, zda–li jejich muž také podlehl nástrahám svůdné krásky. Rozhodnou se, že nebudou žít v doupěti smilstva, a všechny najednou vymyslí na své muže lest. Díky tomu, že všechny dokážou s bylinkami divy, není pro ně žádnou překážkou namíchat vhodný jed, po kterém už se jejich polovičky neprobudí. Proto když ráno vyjde slunce, je ve vesnici o polovinu obyvatel méně.

 Když se Síleas dozví, co ženy udělaly, nechce to nechat jen tak. Její srdce je spravedlivé, proto se rozhodne, že ženy potrestá a svrhne na ně kletbu. Z žen udělá nesmrtelné a nadpozemsky nádherné bytosti, které jsou mužům nepřístupné a nikdy nenajdou svou polovičku. Kletbu může zrušit jen opravdové štěstí, jež vzplane v srdci jedné z amazonek, a které zažije s člověkem sobě nejbližším.

„Nejsi šťastná?“ zeptal se mě z ničeho nic Jimmy. O tom přemýšlím velmi často. Co se myslí pod pojmem opravdové štěstí, když to není to, co jsem zažívala posledních pár let s ním? Proč nikdy žádná z žen nezrušila kletbu?
„Jsem. Těžko říct, co si Síleas představovala pod pojmem opravdové štěstí a nejbližším člověkem. Jsem přesvědčena o tom, že jsem šťastná s tebou. Jsi můj nejlepší přítel, jsi jako můj bratr, víš to?“ zeptala jsem se ho, ale na odpověď jsem nečekala. Bylo mi jasné, že to ví. Častokrát jsem přemýšlela o tom, jestli do něj nejsem zamilovaná, ale dennodenně jsem se utvrzovala v tom, že láska, kterou k němu cítím, je větší než láska ženy ke svému životnímu partnerovi. Byla to láska matky k dítěti. Starala jsem se o něj od malička a nedokázala jsem si představit, že by se náš vztah měl přesunout na úroveň mileneckou.

„Já jsem taky šťastný,“ odpověděl s jiskrami v očích a chytil mě za ruku. Nebránila jsem se, bylo to příjemné.
„Přemýšlel jsi někdy o tom, jak by ses měl, kdybys nebydlel tady v džungli, ale ve městě? Jak by to vypadalo, kdybys chodil do školy, měl zájmy, přítelkyni a normální život?“ zeptala jsem se a čekala na jeho odpověď. Pokaždé, když vyjedeme pro potraviny a oblečení z džungle, vidím jiskry v jeho v očích. Vidím, že je opravdu šťastný, když je ve společnosti ostatních lidí, ač je to jen v nákupním centrum. Já si tam tak dobře nepřipadám. Cítím se jako nahá, když nejsem obklopena stromy, přírodou a vůní lesa.
„Byl bych sám, cítil bych se prázdný. I když mě nikdy neomrzí ten pocit, když si mě prohlížejí ostatní lidé a ví o tom, že existuju, miluju to tady. Nemohl bych žít bez lesa, bez zvířat, bez přírody a hlavně bez tebe,“ odpověděl a mé srdce poskočilo. 

Větu "Nemohl bych žít bez lesa, bez zvířat, bez přírody a hlavně bez tebe!" jsem si v mysli přehrávala ještě dlouho, dokud mou mysl nezaplavily jiné starosty. Starosti týkající se minulosti, přítomnosti i budoucnosti. 

Doufám, že vás první kapitola nezklama a neodradila vás od čtení kapitol dalších. Další kapitoly se budu snažit přidávat s co nejmenšími časovými intervaly, ale nic neslibuji. Mám toho teď opravdu hodně ve škole i mimo ni a lehce to nestíhám. Budu samozřejmě velmi ráda, když napíšete komentář a zůstanete povídce věrni. DreaCullen :)

Autor: DreaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amazonka - 1. kapitola: