Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 4. kapitola

25.06.2019 (12:00) • Elumenatha • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 942×

Tabitha Claire Morgan

Šokem jsem chvíli nemohla vůbec popadnout dech, dokonce bych přísahala, že se mi na chvíli zastavilo srdce a pak se opět rozběhlo zběsilým tempem, div mi nevyskočilo z hrudi. Pohled do jeho zlatých podmanivých očí mě ale pomalu uklidňoval. Byla jsem si téměř jistá, že mi nepřišel ublížit. Ale nebyla to stoprocentní jistota. Dál jsem zírala do těch zlatých očí, polapena v jeho hypnotickém pohledu. Jeho oči byly opět světlé a měly barvu tekutého zlata. Vypadal trochu napnutý, ale v jeho očích hrály ty veselé jiskřičky, které jsem tam již několikrát spatřila. Ale zárověň měl na tváři vážný a snad i trochu rozezlený výraz.

„Co tu děláš…Christophere Cullene?“ zeptala jsem se a zamračila se. Byla jsem už úplně probuzená. Absolutně jsem nechápala jak se sem dostal.

„Řekni mi ty Tabitho Morganová, co děláš sama, tak daleko od nějaké civilizace a na místě, kde je spousta nebezpečné zvěře hmm? Medvědi, vlci, pumy, nějaké zvíře sem může kdykoliv přijít a ublížit ti, nebo tě zabít,“ řekl a vyhýbal se tak mé otázce. Ovšem nejvíc mě vytočilo jméno, kterým mě oslovil, neměla jsem to jméno ráda, bylo divné, ale zjevně to měla být odplata, za to, že jsem ho oslovila celým jménem.

„Přespávám tu často a za celou tu dobu sem nikdy nepřišlo žádné zvíře, mimoto, co tu děláš ty? Rád se touláš v noci po lese plném nebezpečných zvířat?“ Od srdce se zasmál.

„Mě žádné zvíře nenapadne, a i kdyby, umím se velmi dobře bránit,“ usmál se na mě a ve světle ohně se zaleskly jeho dokonale rovné bílé zuby. Ještě víc jsem se zamračila. Mě vyčítá, že jsem tu sama a nechráněná, ale sám si bloumá uprostřed noci po lese.

„Mluvila jsi ze spaní, šel jsem okolo a zaslechl tě. Byla tu velká zima, měla jsi úplně promodralé rty, tak jsem si řekl, že zapálím oheň,“ odpověděl, ovšem co dělá v lese, jsem se stále nedozvěděla. Ale zaujalo mě co řekl. Mluvila jsem ze spaní? Zajímavé, nevěděla jsem, že mluvím ze spaní, to bylo asi tím, že mi to nikdy neměl kdo říct.

„Ale stejně si myslím, že jsi hloupá, je velká zima, vždyť bude brzy padat sníh,“ pokračoval dál a díval se na mě vážným a znepokojeným výrazem.

„Ach!“ vykřikla jsem pobouřeně, tak hloupá?

„A já si myslím Christophere, že ty jsi hloupý, protože si myslíš, že se o sebe nedokážu postarat!“ řekla jsem rozzlobeným hlasem. Jediné, čeho jsem tím docílila, byl jeho pobavený úsměv. Malá jeskyně byla prosycená jeho sladkou omamnou vůní, až se mi z toho točila hlava, zvlášť když seděl jen kousek ode mě. V očích se mu odrážely odlesky ohně mě v tu chvíli polapily ty zlaté hlubiny. Myšlenky se mi rozutekly na všechny strany. 

Najednou jsem už nevěděla, proč se na něj zlobím. Prohlížela jsem si jeho obličej a zrakem jsem spočinula na jeho rtech. Vzpomněla jsem si, jak jsem mu na ně přiložila ruku, ve snaze ho umlčet. Na to jak byly hebké. Najednouj jsem měla touhu se ho opět dotýkat. Cítila jsem, jak se mi horko nahnalo do tváří. Musela jsem být rudá jako rajče. Mé srdce přímo sprintovalo. Jak na mě může mít jen pohled na něj takový vliv?

„Vadí ti, že zde jsem?“ zeptal se mě se zdviženým obočím a jeho zvědavý pohled mě propaloval skrz naskrz. 

Chvíli mi trvalo, než jsem byla zase schopná souvisle uvažovat. Byla jsem trochu naštvaná, že se o mém útočišti dozvěděl i někdo jiný. Stále jsem také nechápala, jak mě tu našel, mohl mě snad sledovat? Ale zlobit jsem se na něj nevydržela.

„Myslím, že mi to zatím nevadí, pokud se budeš chovat slušně,“ odpověděla jsem mu. Zářivě se na mě usmál.

„Výborně, co bys teď chtěla dělat? Třeba si o něčem povídat?“ zeptal se rozjařeně. Zamračila jsem se na něj. 

„Co takhle třeba spát?“ zeptala jsem se na oplátku. Ve tváři se mu mihlo překvapení, chvíli na to ale nasadil pobavený výraz. Zamračeně jsem se na něj podívala, zakroutila jsem nechápavě hlavou, otočila se k němu zády a práskla sebou zpátky na zem. Cítila jsem, jak se přisunul ještě blíž a přehodil přeze mě deku. Pak začal pobrokovat mě neznámou melodii, díky které jsem se pomlau, ale jistě propadala do hlubokého spánku.

Když jsem se ráno probudila, byl tam stále semnou, což hned vyvrátilo moji myšlenku, jestli se nejednalo pouze o sen. Co mě ovšem překvapilo a z čeho se mi ihned rozbušilo srdce, byly jeho ruce obmotané okolo mého pasu a jeho tělo tisknoucí se na mé. Měla jsem hlavu zabořenou do jeho hrudi a jeho vůně mě naprosto omamovala. Byla jsem zmatená a i trochu šokovaná. Nikdy ke mně nebyl nikdo takhle blízko. Nikdo se mě takhle nedotýkal. V místech, kde byl natisknutý na mé tělo jsem cítila zvláštní elektrizující mravenčení.

Kousek jsem se odtáhla a viděla mu do obličeje. Měl zavřené oči a tiše zhluboka oddechoval. Vypadalo to, že je stále pohroužený do spánku. Jeho vlasy se ve světle stále hořícího ohně leskly a spadaly mu do obličeje. Jeho blízkost byla tak intimní. Zamračila jsem se, nevěděla jsem, jestli je to správné, ale rozhodně to bylo příjemné. Cítila jsem se v naprostém bezpečí. Zároveň jsem byla celá rozpálená a rozpolcená ze svých, pro mě neznámých pocitů. Roztřeseně jsem zvedla ruku a pohladila jsem ho po tváři. Během dalších pár vteřin otevřel oči a zářivě se usmál. Oči mu zářily zvláštním leskem.

„Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel,“ zamumlal si pro sebe spokojeně a tak tiše, že jsem to skoro neslyšela.

„Co nebylo těžké?“ zeptala jsem se zmateně. Zeširoka se usmál.

„Ale nic,“ odpověděl zvesela. Věděla jsem, že to z něho nevymámím.

„Hmm, tak vstávej, ospalče, musíme do školy,“ kouknul se na stříbrné hodinky, které zdobily jeho zápěstí.

„Jsou čtyři ráno Claire, je čas, nechceš se chvíli ještě prospat?“ zeptal se se zájmem.
„Ne, vyspala jsem se dobře, jdu se vykoupat,“ popadla jsem čisté oblečení a mýdlo z batohu a nervózně jsem vyšla z jeskyně. Doufala jsem, že bude gentlman a zůstane v jeskyni a já budu tak skryta jeho očím. Nebylo by asi vhodné, kdyby mě viděl v rouše Evině.

S překvapením jsem zjistila, že se stydím. Venku bylo velmi chladno, ale to mě neodradilo. Svlékla jsem se a skokem z malé skalky jsem se ponořila do ledové vody. Byla skutečně ledová, ale byla jsem už zvyklá. Chvilí jsem jen plavala, vynořovala se a zase potápěla. Poté jsem si umyla vlasy a následně celé tělo. Zpátky do jeskyně jsem se vracela s výbornou náladou. Koupel byla velmi osvěžující. Vzhledem k chladnému počasí, se do mě ale velmi rychle dala zima a tak jsem se spěchala zahřát k ohni. Chris seděl u ohně a zamyšleně se v něm šťoural klackem. Když jsem vešla, obdařil mě velmi zvláštním pohledem. Začala jsem si vysoušet vlasy za jeho nepřetržitého pohledu, kterým mě propaloval.

„Je už opravdu velká zima, mohla by jsi onemocnět," pronesl najednou starostlivě. Jen jsem se na něj pobaveně usmála. 

„Neboj jsem otužilá," odpověděla jsem mu. Bylo pěkné vědět, že má o mě někdo starost. 
Museli jsme pomalu ale jistě vyrazit na cestu, abychom stihli přijít do školy včas na začátek vyučování. Cesta s Chrisem utekla strašně rychle. 

„Děkuji, že jsi se mnou v noci zůstal," řekla jsem mu upřímně, když jsme se zastavili před třídou. Každý jsme měli hodinu někde jinde, tak jsme se museli rozloučit.

„Bylo mi potěšením" odpověděl s odzbrojujícím úsměvem. Pak zvedl ruku a velmi pomalu a opatrně mi zastčil uvolněný pramen vlasů za ucho. Přitom se mi zpříma díval do očí a prsty jemně přejel přes moji tvář. Mé srdce na ten letmý dotyk okamžitě zareagovalo a já se ze zvé reakce začala červenat. Jeho oči přímo plály. Nakonec s povzdechem odtrhnul pohled. 

„Uvidíme se později," řekl a spěšně se vydal do své třídy.

Odpadly mi dvě odpolední hodiny. Rozhodla jsem se, že se tentokrát vydám domů. Modlila jsem se aby byl dům prázdný.

Mé přání se vyplnilo a já po chvíli váhání vkročila do domu. Všimla jsem si, že za dobu mé nepřítomnosti zmizela další starožitná skříň. Byl to opravdu drahocenný kousek. Nechala jsem to ale být. Šla jsem do svého pokoje a udělala si všechny úkoly. Potom jsem se pokusila trochu poklidit dům, což byl nadlidský výkon vzhledem k tomu, že tu strýc neustále dělal hrozný nepořádek. V každé místnosti se povalovaly kusy oblečení, nebo rozbitá láhev a obaly od potravin. V koupelně to páchlo zvratky, zvedl se mi z toho žaludek. Brzy byla po celém domě cítit desinfekce. Otevřela jsem všechna okna i dveře dokořán. Přesto, že už pomalu začínalo mrznou a v domě se udělalo brzy velmi chladno, nechala jsem vše otevřené, aby se vyvětral pach zatuchliny, alkoholu, potu a dalších nelibých zápachů.

Dům dřív býval velmi hezký. Měl dvě ložnice, koupelnu, velký obývací pokoj, kuchyni a velkou zahradu. Býval útulný, voněl květinami, které jsme s maminkou natrhali na zahrádce, nebo při procházkách do přírody. Maminka moc ráda vařila a pekla a v kuchyni vždy krásně vonělo. Ta krátká část dětství, kterou jsem prožila s rodiči, než zemřeli, byla nejšťastnější z mého dosavadního života. Smutně jsem se pousmála. Ty časy byly už dávno pryč. Nyní byl dům v dezolátním stavu.

Pamatuju si, že strýc nebýval vždy takový. Drasticky ho změnila smrt jeho ženy, která zemřela při autonehodě. Bylo to pár týdnů po smrti mých rodičů. Určili strýce jako mého poručníka v případě, kdyby se jim něco stalo. Tehdy to byl jejich velmi dobrý přítel a plně mu důvěřovali. Pamatuju si, že si se mnou dříve hrával, občas mi donesl nějaký dárek. Často chodili k nám domů na návštěvy. Svoji ženu velmi miloval. Nemohli mít děti a proto mě poté vroucně přijali.

Ovšem po smrti jeho ženy, se vše změnilo. Začal pít, přišel o práci i o jejich dům. Tak jsme se nastěhovali zpět do domu mých rodičů. Brzy začala z domu mizet elektronika, cennější dekorace, obrazy i nábytek. Nyní byl na dům velmi smutný pohled. Jediné co jsem mohla, bylo udržet čistotu. Byl zde jen základní nábytek. V mém pokoji zbyla jen malá stará šatní skříň, postel a psací stůl. Ve skříni bylo jen pár kousků oblečení. Strýc mi dávno žádné peníze nedával. Na jídlo jsem si musela vydělat. Chodila jsem dva dny v týdnu po škole na brigádu do obchodu s elektronikou, kde jsem vypomáhala. Výdělek pokryl mé nejzákladnější potřeby. 

Nyní se ovšem mělo vše změnit. Po dovršení osmnácti let, jsem dle závěti, měla převzít veškeré dědictví po rodičích.

To jsem mohla převzít pouze já a tudíž zůstalo před strýcem ochráněno. Ještě v nemocnici mě navštívil notář, aby mi sdělil všechny podrobnosti a zařídil vše potřebné. Nemusela jsem si tedy nadále dělat starosti s penězi. Rodiče mi zanechali opravdu slušnou sumu, kterou jsem měla brzy obdržet na nově založený účet. Nějak jsem ale nevěděla, co si s tím počnu. Chtěla jsem zůstat v tomhle domě. Bylo zde plno krásných vzpomínek na život s rodiči. Ovšem jsem také věděla, že strýc nemá v plánu odsud odejít, neměl ani kam, neměl vůbec nic. A já si nedovedla představit další soužití s ním.

Po tom, co jsem dokončila úklid kuchyně, mě přepadla únava a tak jsem se natáhla na gauč v obýváku. Netrvalo dlouho a usnula jsem. Vzbudilo mě prásknutí dveří. Vyděšeně jsem se posadila a rozhlížela jsem se kolem. Venku byla už tma. Náhle se rozsvítilo světlo. Strýc se potácel ve dveřích. Místnost okamžitě naplnil zápach kořalky a zvratků. Nasadila jsem znechucený výraz.

„Koukám, že ses uráčila přijít domů," řekl strýc John s nenávistným pohledem. Pak se vydal mým směrem. Snažila jsem se proklouznout na schodiště, abych se mohla schovat a zamknout ve svém pokoji. Byl silně opilý a to nevěstilo nic dobrého. Stačila jsem ale doběhnout jen na druhý schod, tak mě dostihl a popadl mě za vlasy a trhnul se mnou dozadu.

„To bolí, hned mě pusť!" křikla jsem na něj a zápolila s ním.

„Tak na to zapomeň, teď si něco ujasníme," sýpal a snažil se mě udrželt. Do očí mi vyhrkly slzy, když ještě více zatáhl.

„Už tě tu nebudu snášet, sbal se a vypadni z mého domu," řekl mi s hrozbou v hlase. Vzdedmula se ve mně vlna vzdoru. 

„Tvého domu?! Ten dům ti nikdy nepatřil a já nikam nepůjdu," snažila jsem se mu vytrhnout, ale jen jsem si způsobila větši bolest. 

„Co si o sobě myslíš? Mám tě plný zuby," zařval a smýkl se mnou. Nárazu jsem nemohla nijak zabránit. Padala jsem ze schodů a hlavou tvrdě narazila na zem. Bolest okamžitě zastřela temnota.

Probrala jsem se až za svítání. Ležela jsem stále na zemi pod schody. John nebyl nikde v dohledu. Pomalu jsem se nadzvedla na ruchách. Na zemi byla malá loužička krve. Při tom pohledu se mi udělalo zle. Hlava mě příšerně třeštila. Chytla jsem se zábradlí a vstala. Hlava se mi motala. Odbelhala jsem se do koupelny. Pohled do zrcadla mi odhalil způsobené škody. Z čela ke spánku se mi táhla tržná rána, odtud ta krev. Na rameni jsem měla ošklivou modřinu. Na temeni hlavy jsem cítila ostrou tepající bolest. Dům byl úplně tichý, John už nejspíše opět odešel. Díky bohu.

Svlékla jsem se a vlezla do sprchy. Byla jsem prochladlá, tak jsem si pustila tak teplou vodu, jak jsem jen dokázala snést. Jak voda začala dopadat na mé vlasy a obličej, zbarvila se na bílém dnu vany do ruda. Ve sprše jsem byla dlouho. Snažila jsem se důkladně vymýt veškeré stopy po předchozím násilí. Po tom, co jsem se osušila, jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že rána už nekrvácí. Omytá už ani nevypadala tak děsivě. Hojila jsem se rychle, doufala jsem že se rány brzy zhojí. Rozčesala jsem si vlasy a vyčistila zuby. Delší ofina, která se mi vlnila až k uchu, ránu celkem dobře zakryla. To půjde, snad si nikdo ničeho nevšimne.

Víkend mi nezačal zrovna nejlépe. Do školy jsem měla vše hotové a připravené už od včerejška. Neměla jsem co na práci a v domě jsem zůstávat nechtěla. Rozhodla jsem se, že se zajdu podívat do města. Možná bych si mohla koupit nějakou knihu a někde se najíst. Můj žaludek se už začínal hlasitě ozývat. Od včerejšího oběda jsem nic nejedla.

Aberdeen, malé město ve státě Washington. Zde jsem žila od narození. Město bylo sice malé, ale bylo zde vše potřebné včetně nemocnice. Bydlela jsem na samém okraji města. Neváhala jsem, oblékla jsem si jedinou teplou bundu, co jsem měla a vydala se do města. Počasí bylo sice chladné, ale nepršelo ani nesněžilo. Chvíli jsem bloumala městem a přemýšlela, kam se vydám. Nakonec jsem se rozhodla pro veřejnou knihovnu, která měla krom neděle otevřeno každý den i v sobotu.

Bezcílně jsem se potulovala kolem regálů plných knih nejrůznějších žánrů. Občas jsem vzala nějakou knihu do ruky a krátce se začetla, načež jsem zjistila, že to není můj šálek kávy. Zamířila jsem do oddělení s romány. Dnes v knihovně nebyl téměř nikdo, za celou dobu jsem potkala jen dva lidi. Váhala jsem nad knihami Pýcha a předsudek a Tess z d'Urbervillů. Nakonec jsem se rozhodla pro Pýchu a předsudek. Vzala jsem knihu, otevřela ji a za chůze se do ní začetla.

Zrovna jsem vycházele z poza jednoho regálu, když v tom jsem do někoho tvrdě narazila. Skončila bych na zemi, kdyby mě nezachytily pevné ruce a nepřitiskly k mému narušiteli. Rozčíleně jsem vzhlédla.

„Chrisi?" zeptala jsem se zmateně, když jsem hleděla do jeho zlatých očí. Rukama jsem se opírala o jeho hruď. Nevypadalo to, že by s ním náraz nějak otřásl, dokonce stihl zachytit i knihu, co jsem upustila. Na tváři mu pohrával pobavený úsměv. Ten mu pohasl, když se zahleděl na něco na mém obličeji. Ztuhla jsem.

Zvedl ruku a opatrně mi odhrnul vlasy z čela. Na tváři se mu objevilo zděšení. Jemně mi zastrčil pramen vlasů za ucho a prohlížel si mě. Volné triko odhalilo i malý kousek modřiny na rameni, která jeho pohledu také neunikla. Přísahala bych, že jsem na chvíli slyšela tiché vrčení, které jakoby vycházelo z jeho hrudi. Asi ten pád na hlavu byl vážnější, než jsem si myslela a já teď začínám bláznit.
„Claire, kdo ti to udělal?" zeptal se s vražedným výrazem. Chvíli jsem přemýšlela nad odpovědí.
„Nikdo mi nic neudělal, jen jsem nešikovně spadla ze schodů," zamumlala jsem a vyhýbala se jeho pohledu. Na jeho čele se objevily vrásky, jak se ještě více zamračil.

„Opravdu, jen jsem spadla," řekla jsem sebejistě a snažila se od něj odtáhnout. Jeho železné sevření mi to ale nedovolilo. Chvíli zkoumal můj výraz. Snažila jsem se mu nezavdat ani trochu pochybností, že bych nemluvila pravdu. Nakonec svůj postoj trochu povolil, ale z náruče mě stále nepouštěl. Zvedl ruku a s povzdechem mě velmi jemně pohladil po tváři.

„Slib mi, že na sebe budeš opatrnější," prosil mě a propaloval pohledem. Nepatrně jsem pokývla hlavou uvězněná v jeho pohledu. Cítila jsem se s ním v naprostém bezpečí. Jako by veškeré starosti v jeho náručí zmizely. Jeho výraz začal být opět rozpolcený, jako by nad něčím váhal a pral se sám se sebou. Pohledem jsem sklouzla na jeho rty, jemně pootevřené. Skousla jsem si spodní ret a pohlédla mu zpátky do očí. Nerozhodnost se v nich najednou změnila na odhodlanost.

Pomalu se sklonil k mému obličeji. Očima mě varoval. Dával mi na výběr. Ale já už byla dávno ztracená. Když se naše rty spojily, vše kolem zmizelo. V celém těle jsem cítila mravenčení a spalovalo mě horko. Jeho polibek byl nejdříve velmi opatrný a jemný, jako by se bál, aby mi snad nějak neublížil. Omotala jsem mu ruce kolem krku a zabořila prsty do jeho vlasů a jestě více se k němu přitiskla. Cítila jsem, jak se mi srdce snaží vyskočit z hrudi. Po chvíli polibek prohloubil, byl naléhavější, kniha s tlumeným žuchnutím spadla na zem a jeho ruce zesílily sevření kolem mého pasu. Jeho rty byly dokonale hladké a pohybovaly se v souhře s mými. Jeho dech mě omamoval. A pak polibek příliš rychle ukončil. Opřel si své čelo o mé a dýchal stejně zrychleně jako já.
Když na mě znovu pohlédl, jeho oči žhnuly.

„To bylo...no páni," řekla jsem stále zadýchně. Jeho úsměv byl odzbrojující.

„Naprosto souhlasím," odpověděl. Neochotně mě pustil a zvedl ze země knihu. 

„Jestli nemáš teď nic v plánu, co kdybych tě vzal na oběd?" zeptal se a nabízel mi ruku. Tu jsem ochotně přijala.

„Nemám, ráda se s tebou najím," odpověděla jsem. Obdařil mě zářivým úsměvem a vyrazil ke dveřím.

„Počkej, ještě bych zapomněla tašku," vyhrkla jsem a vysmekla se mu, abych si odběhla pro zapomenutou tašku. V tu chvíli se mi ale zatočila hlava. Slyšela jsem, jak vyděšeně vykřikl mé jméno. Pak vše zčernalo.

Autor: Elumenatha, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amare ab imo pectore (Milovat z celého srdce) 4. kapitola: