Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alter ego, věčný boj - 2.

04.08.2009 (18:13) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1145×

Kalevalovi, jak jim přezdívám, ačkoli dobře vím, že to není jejich pravé jméno, je jakási skupina upírů. Jsou to jedni z těch, kteří odmítají naši přirozenost. Z těch, kteří se po přeměně nestali jen krvelačnými zvířaty. A tak právě u nich hledám útočiště a pomoc v boji s mým druhý, horší já.

Znám je už z dřívějška, ale Karolin mě od nich držela trochu dál, nechtěla, abych jí opustila. A právě to mě sem dnes přivádí. Když měla strach z mé náklonnosti k nim, musí být jistě jedni z těch bájných lidšťáků, jakým se Luk vždy posmíval. Pokud jsou, tak jsou stejnými filosofy jako já – snad, ale spíš lepšími, jestli opravdu pijí jen zvířecí krev. Víte, abyste pochopili, musívám nastínit, jak to s tou přeměnou a upírstvím vlastně je.

Zaprvé, ne každý člověk jí přežije.

Zadruhé, někteří zešílí a jejich mysl „zkolabuje“. Stanou se pak otroky našeho světa a vůle těch „vyšších“ z nás.

Zatřetí, někdy se zrodí upír se zvláštními schopnostmi.

Ale nejdůležitější je fakt, že každá přeměna v nás znásobí, čím jsme + zdokonalí naše těla a reflexy. Nejpodstatnější je ta část přeměny, kdy se naše duše tzv. rozpoltí, to aby její část mohla nahradit ta zrůda – žízeň. Pak se ukáže, zdali je jedinec natolik inteligentní a schopný, že jí dokáže ovládnout a získat tak kontrolu – jako se snažím já. Nebo ho ovládne a on se  jí poddá. Pak je taky možné něco mezi tím, ale to je nečasté.

Dalším roli hraje osobnost člověka, někdo je prostě tak empatický a lidský, že to ani přeměna a žízeň nezahubí. Pak vznikne něco, zase jako já – ubožák, který má svědomí, ale přesto lpí na krvi. Tací se prý často vydají cestou, jakou já se teď pokouším nalézt. I přesto však jeden za ty roky otupí a tak jsem s Kar „žila“ jako ona. Stále jsem však měla ten pocit – pocit, že mi něco chybí. Má modrá růže a taky výčitky. Má nekončící „noční“ můra je vlastně má přítomnost a má existence samotná…

Ale zpět k nim – Kalevalským.

Kalevalovi bydlí na severu a to na severu Ameriky v Albertě, což je v Kanadě – překvapivě. Je tu jezero Claire ležící v Národním parku Wood Buffalo a právě tam někde mají sídlo. Podle mého odhadu bych měla právě teď už být v parku. Můj smysl pro orientaci nikdy sice nebyl nějak zářivý, ale aspoň dokážu poznat ve kterémže státě to právě jsem – což je taky dobrý, ne?

Vylezu na strom. Je to jeden z těch vysokých s rozvětvenou korunou. Ční o maličko výše než jeho společníci, a tak se mi naskytl pohled na zelený koberec tvořený korunami stromů všude kolem mě, někde v dálce se pak pod vahou slunečních paprsků třpytí hladina vody – asi ono jezero. Stranou od něj pak se mým očím konečně naskytlo to, co tak usilovně hledaly. Pomíjíc krásu kolem mě, vydávám se směrem k onomu stavení – vlastně i takhle z dálky to spíš, než to připomíná diamant mezi trny, stejně nápadné a okázalé, takže přesně v jejich stylu. Dům je pravděpodobně ze dřeva, natřeného na bílo, s velkolepou verandou a terasou o poschodí výš. Když už jsme u poschodí, musí být minimálně tři; a taky se mi zdá, že tam mají i „menší“ okrasnou zahrádku, která se však spíš podobá francouzskému parku s živým plotem, květinami, fontánkami a bílými lavičkami, než skutečné zahradě. No jo, čemu se ale divit – když má jeden neomezeně času a prostředků, tak se za chvíli začne trochu nudit. Bylo to vidět i na Karol, než jí znudili i všechny výstřednosti a zvrhlosti, co jí snad kdy napadli.

Opouštím vzpomínky i úvahy o výstřednostech a smyslu našich existencí, a po hlavě se vrhám k jednomu takovému činu. Vlastně si tak musím přiznat, že netuším, zdali můj pesimisticky-cholerický, zamítavý a hádavý přístup ke všemu není vlastně jen takovým mým ubohým a chabým pokusem dát mému bytí nějaký obsah. Něco, co by vyplnilo tu šeď dní a dalo barvu věcem kolem mě. Jo, čas je mrcha a tak si aspoň zkrátím tu věčnost, než se pod náporem myšlenek zhroutí mé váhavé já, anebo je tohle další vpád trojských koní ze strany mého úhlavního nepřítele?

Potřepu hlavou ve snaze zbavit se kolizí a botelu, který tam vládne. Je šílené uvažovat o sobě samém jako rozdvojené bytosti? Jako o části, která obývá tělo, ale ne sama? Jako o někom, kdo se stále musí kontrolovat a svazovat příkazy postrádající, racionálně uvažujícím lidem, smysl? Jsem šílenec, anebo oběť války se svými pudy? A můžu vůbec vyhrát?

DOST, tole musí přestat!

Znovu potřepu hlavou a o pár sekund poté už vidím bílou fasádu moderně vypadajícího domu. Proč jen mají tak nápadný dům?

Opět vytěsním myšlenky, alespoň se o to snažím, ale v mé hlavě je jich jako molekul vody ve vodopádu. Padají a naráží o klidnou hladinu, vyvolávají vlny a působí odpor povrchu, který se marně snaží je nepustit dovnitř. Nakonec proniknou, splynou a vypaří se. Zůstane jen zmatek a ten zanedlouho způsobí příval jejích sester. Lavina myšlenek zaplavuje mysl a já tak hledíc z povzdálí na onen dům rozímám a zrovna teď jsem ráda, že jsem upír. Takový počet myšlenek by mě jinak zabil, ale na druhou stranu, jako člověk bych se tím vůbec nezabývala, protože bych nikdy nehledala jejich dům. Nikdy bych o upírech nic nevěděla a žila bych dál svůj poklidně nudný lidský život v blažené nevědomosti, ale taky bych mohla být mrtvá, kdyby mě tehdy…

Tolik myšlenek a každá vede jen k dalším a dalším. Není úniku, ale není taky důvodu si stěžovat. Já si to zasloužím.

Pomalou chůzí se blížím k domu, abych jeho obyvatele nevylekala. Vím totiž, jak nepříjemné to je, když vyrušíte upíra – asi jako šlápnou bosou nohou na spícího hada nebo vyrušit pantera během jídla; myšleno v lidském měřítku, samozřejmě.

Ještě než dojdu na deset metrů od verandy, se z domu takřka vyřítí trojice upírů, tak a sem v háji – tyhle totiž ještě neznám…

Automaticky zaujímají bojové pozice šelmy, vrčí a vyčkávají. Na, co? Vždyť mě můžou zničit jako nic. 3:1. A tak tam tak stojíme, vrčíme a prohlížíme se navzájem.

Jsou docela mladí, dva z nich – dívka a chlapec, tak kolem dvacítky, oči mají zlaté jemně potkané rudou. Takže jsou buď opravdu mladí anebo porušili dietu. Vypadají na sourozence; oba mají blond vlasy a i jejich rysy jsou si příbuzné. Pak je tu ještě ten třetí. Řekla bych, že bude starší než oni, ale těžko říct. Má hnědé kratší vlasy, jemně odstávající a neposedné. Jeho rysy vzbuzují pocit vyspělosti a je i o něco vyšší, než jeho společníci. Ach, jo. Co teď? Mám se je pokusit uklidnit?

„Ehm,“ začnu nejistě, „Já jsem Ellen,“ řekla jsem a oni nic. Tak teda jinak: „Já nejsem nebezpečí. Nechci nikomu ublížit“ a zvedla jsem ruce jako na důkaz, že se vzdávám.

„Krvežíznivci jako ty tu nemaj co dělat,“ ohradil se ten malý blonďák. Aha, tak tak je to. Jistě, moje oči – to asi bude trochu problém…

„Já jsem známá Davida a jsem tu právě, abych se toho zbavila,“ řekla jsem a ukázala na své oči, ještě rudé jako krev toho mladíka z vlaku.

Trochu polevili a přestali vrčet, nadále se však tvářili ostražitě.

„Znáš Davida?,“ zeptal se udiveně ten vyšší, hnědovlasý. Jen jsem kývla a dodala: „Znám celou jeho rodinu“.

„No, tak to asi těžko, ty jedna bleško,“ zavtipkoval zas ten menší a tvářil se uvolněněji, o dost.

„My taky patříme do rodiny,“ seznámil mě ten vyšší, „A propós, já jsem Petr, tohle /ukázal na dívku/ je Mary a ten vtipálek se jmenuje Tom. Jsme nejnovější přírůstky, ještě s Beth.“

„A kde vlastně jsou?“

„Na lovu,“ no jistě, typicky já. V pravý čas, na pravém místě, pomyslím si kysele. Usměji se a oni mě pozvou dál…

alea iacta est – kostky jsou vrženy

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alter ego, věčný boj - 2.: