Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alter ego, věčný boj - 1.

31.07.2009 (10:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1484×

ALTER EGO, VĚČNÝ BOJ

NEMO AUTEM REGERE POTEST, NISI QUI ET REGI
Nikdo nemůže vládnout, neovládá-li sám sebe
(Seneca)

Povídka o pokušení a odříkání. Pohled na osobnost upíra jako dvě koexistující části – jedna vražedná, toužící po krvi a druhá lidská, toužící po normálním životě. Sledujte vnitřní boje jedné upírky, co se předsevzala potřít svojí pudovost a vyrovnat se s prázdnotou své nikdy nekončící existence. Jaké nástrahy jí osud přinese do cesty a jak to celé skončí? Dokáže zvítězit, nebo se smíří s osudem, jaký jí život dal? A, co když se to celé zamotá…

***pár slov k zamyšlení:

Může upír milovat? Může být jako člověk? A může milovat člověka?

Dokáže zapomenout? A to nejtěžší, dokáže vůbec litovat, má snad svědomí?

Boj o vlastní já, aneb když se upír nedá!

V životě občas nastane chvíle, kdy se musíme sbalit, všechno opustit, abychom si dokázali uvědomit, co vlastně máme, kým jsem a co chceme. Zkrátka abychom našli sami sebe.

Je to potřeba tak odvěká, jako lidstvo a život sám. Někdy mám prostě osud připraví do cesty zkoušku, překážku a je na nás, jak se s tím vyrovnat. Cest je několik a každý sám si musí určit tu, po které jít. Snad se nám může z divácké pozice zdát jasné, která že je onou správnou, jenž nás k vysněnému cíly dovede. Ale vždy není vše tak snadné, zvláště když nevíte, kam směřujete.

Ano, fakt první – „Quo vadis?“, základní dotaz existence. A kam tedy že směřuji – „nevím“.

Můžou tu být náznaky, znamení či proroctví, avšak pravdou je, že výklad zůstává vždy v rukou našich. Tak to bylo, je a bude, protože existují jen dvě nevyhnutelné věci. Věci, které musíme, narodit se a zemřít. To, co jest mezi tím, zůstává v rukou našich a je tedy jen na nás jak s tím či oním problémem naložíme. Rozhodnutí jsou naše, svoboda slova a vůle je naší výsadou. Možná i prokletím, které nás svazuje. Jak poznáme, kdy naše svobodná vůle překračuje svobodu druhých. Jak zabránit nedorozumění a bolesti z nich plynoucí? Toť otázka, ne „být či nebýt“, já pokládám jiný dotaz: „Jak žít sám se sebou?“.

Možná až příliš pesimistická slova filosofa, říkáte si. Ale není-liž to pravda? Chápejte, někdo jako já se prostě vnitřnímu boji o své vlastní já nevyhne. I kdybych chtěla, má duše je rozpolcená a nikdy více nebude celá. Tak tu stojím a táži se sama sebe, jak žít mám ve svém vlastním těle. Nejsem totiž sama, a nemyslete si prosím, že jsem blázen. Ne, to jen mou duši si vzal ďábel a to jeho ostny se my do srdce zahryzly. Nejsem člověk a nejsem schizofrenik ani šílenec. Jen jsem, co jsem. V mé mysli skrývá se to prokletí. Já vím, znám a obývám svět lidí. Kdysi jsem byla jako oni. Dokud mé tělo neposedl ďábel jménem žízeň. Je to nezkrotná lačnost po krvi, co bortí mé já. Jakoby od té doby, co v ústech namísto slin se mi tvoří jed, v mé hlavě existovalo alter ego. Někdo, nebo něco – je to zvíře. Krvelačné a chtivé. Den, co den ke mně promlouvá a přemlouvá, to díky němu se mi sliny sbíhají, když kolem člověka jdu potají.

Zpátky ke mně, vlastně jsem se ještě ani nepředstavila. Jmenuji se Eleanor, tedy abych byla přesná, takhle mě pojmenovali m rodiče. A předem říkám „Ne“, ani oni nebyli pomatení, jen prostě tehdy byla jiná doba a takovéto jméno rozhodně nevyčnívalo a lidé u něj nepozvedali obočí, tak jak by tomu bylo nyní, kdybych jej stále používala. Nicméně za svou existenci jsem používala mnoho jmen a přezdívek, někdy ze strachu z odhalení, jindy z nechuti z poznání a občas jen proto, že mi den zšedivěl. Nejoblíbenější z mých pojmenování je Elizabeth. Myslím, že je to krásné jméno, ale ve svém falešném průkazu mám přece jen nyní něco jiného. Stojí tam: Ellena Wolfová, což je vlastně zároveň takový malinkatý vtip a upomínka na staré časy. „Wolfová“, zrovna já si dám takové příjmení a to si říkám upír. No, není to ironie?

Kdysi dávno, bych se tomu jistě zasmála a zasmála bych se i tomu, že upíři existují. Nevěřila jsem, dokud jsem nepoznala jejich svět na vlastní oči a později znova na vlastní upíří oči. Ani tehdy, čerstvě po přeměně mi to nepřišlo skutečné a já si stále myslela, že jsem blázen. Tak, jak mi to říkávali rodiče, když jsem se vrátila domů, šaty otrhané a ve tváři vepsaný děs a hrůzu.

Tehdy jsem si připadala jako Alenka v říši divů, možná spíš bych měla říct Eleanor v říši upírů.

Byla teplá červnová noc a já seděla na parapetu našeho přízemního bytu. Bylo teplo a dusno, až k zalknutí a já tam na tom ztrouchnivělém dřevěném parapetě s oprýskaným lakem vyčkávala na nepřicházející osvěžení v podobě závanu chladného větříku. Nepřicházel, ale já přesto seděla a čekala. Pohupovala jsem nohama sem-tam. Na sobě jsem měla květované šaty po kolena a vlasy svázané do drdolu, tak jak to tehdy bývalo zvykem. Byla jsem sice unavená, ale spát se mi nechtělo a měla jsem dokonce pocit, že bych ani neusnula. Dnes ne. Nevím, co mě k tomu přimělo, ale měla jsem zvláštní pocit v žaludku. Jako bych to už tehdy věděla. Proč bych se ale potom hnala do náruče smrti? Což jsem nebyla šťastná? Nevím, už se nepamatuji. Vzpomínky na tu noc jsou zahalené pod závojem tajemna.

Stále jsem tam seděla a doufala v přísun čerstvého vzdoušku. Obličej jsem měla orosený potem, takové vedro tu noc panovalo. Ještě chvíli jsem tam tak znuděně trčela, než jsem dostala onen spásný nápad. „Co takhle noční procházka potemnělým městem?,“ napadlo mě. A byl to ten nejpitomější nápad, co jsem kdy dostala.

Ladně jsem seskočila z parapetu a dnes už vím, že již tento můj pohyb přilákal jejich pozornost. Byli nedaleko, ale to já jsem netušila. Vypadala jsem se naší ulicí pryč od centra, abych unikla případné pozornosti řidičů aut. I to byla pitomost, ale já tak milovala noční osamocené vycházky ulicemi, že jsem nevnímala to nebezpečí z nich číšící. Pomalu jsem došla až na konec ulice a zahnula doleva, směrem k parku, který mě v tu chvíli lákal, jako nikdy předtím. Toužila jsem si ho prohlédnout a bylo mi jedno, že je noc a v tmavých stínech a zákrutách na mě čeká nebezpečí. Došla jsem až k bráně parku a otevřela jí. Chvíli, jakoby protestovala, ale pak povolila a se skřípotem se otevřela.

Park v noci byl úchvatný, krásný, neodolatelný a hlavně temný. Po pár minutách klidné a ničím nerušené chůze, jsem zaslechla šustění pláště a zahlédla míhající se stín, za kmeny stromů. Prvně jsem se polekala, pak jsem jen potřásla hlavou, abych své vyděšené myšlenky vytřepala z hlavy. Povedlo se, nechvíli. Pak jsem totiž zahlédla postavu v plášti, zahalenou ve tmě, jak postává někde v dávce přede mnou. Stál na konci cestičky a čekal na mě. Byl daleko od světel z lamp a tak jsem mu neviděla do tváře. Svým způsobem jsem za to ráda, byla bych si dělala marné naděje na útěk, který by nebyl možný, nebo bych možná při pohledu do jeho rudých očí plných loveckých pudů zkoprněla a výsledek by byl stejný, jen bych měla ten nejošklivější poslední pohled na svět. Nakonec se to ale všechno semlelo jinak.

Chvíli tam tak stál a já na něj zírala, oněmělá strachem a úžasem. Pak, aniž bych to postřehla, už stál u mě. Přes tmu jsem si ho moc neprohlédla, ale i tak mě zaujaly jeho oči a ostré rysy jeho tváře. Jen, co se usmál a řekl: „Hezká noc, že?“ mi došlo, že jsem sem raději neměla líst. Nervózně jsem pokývala hlavou a pak znenadání jsem spatřila jeho enormně velké špičáky. „Bože, upír!?,“ bliklo mi hlavou, když se od nich odrazilo světlo z lamp. Oznámil mi, že jsem jeho večeře a pak mě kousl. Vzápětí byl ale pryč. Někdo ho strh a já viděla, jak s tím někým bojuje opodál. Rvali se o jídlo, jako dva lvi o zebru. Nejdřív jsem zkoprněla ani nedutala, pak jsem se dala na zběsilý útěk.

Běžela jsem a ani nevnímala kam, prostě jsem jen chtěla být pryč. Pryč od toho všeho.

„Ale, kampak tak nahonem, maličká?,“ řekl kdosi vycházející ze stínů stromů podél cesty. Stopl si přede mě a já sotva stačila zabrzdit, abych mu neskončila v náručí.

„Dva se perou a třetí … toho prostě nejde nevyužít,“ řekl si víceméně pro sebe a lišácky se usmál, pak mu pohled padl na můj krk, ze kterého mi teklo trochu krve. Jeho oči nabraly černý nádech a pak jsem zaslechla hlas dalšího. Bože, kolik jich tu je!, pomyslela jsem si čekajíc na svou smrt.

O něčem se začali dohadovat, ale neprali se. Jejich hlasy, křičící na sebe, mě nakonec znovu probraly a já se otočila jako na obrtlíku a zdrhala, co možná nejdál od toho všeho. Utíkala jsem po trávě, mezi stromy a keři. Několikrát jsem zakopla a spadla. Při posledním škobrtnutí jsem se už připravovala na tvrdý náraz, když mě zachytily čísi studené ruce. Byl to ten upír, co jsem mu zrovna utekla.

„Ale, kampa maličká?,“ zeptal se zas rozverně a to už mi začínalo lézt krkem. Hajzle!, klela jsem v duchu, ale nahlas jsem se neodvážila.

Za okamžik se přihnala i ta druhá osoba, ta co se sním prve tak hádala, křičela: „Ty podrazáku jeden! Slíbils mi to, říkal si, že toho necháš! TY JEDEN UBOHEJ KR…,“ zbytek jejích slov zanikl v jeho hlasitém mlaskání. Jeho rty byly přisáté na mém hrdle a já se jen modlila, aby to byl jen sen. Odporná a ošklivá noční můra!

Pak otřes, jakoby do mě narazila lokomotiva a nakonec tma. Věděla jsem, že je konec, ale ani trochu jsem netušila jaký…

Nepamatuju se, jak to bylo dál, ale jasně si vzpomínám na to ráno. Na probuzení v parku.

Probudila jsem se, celá upocená a špinavá. Šaty jsem měla potrhané a válela jsem se na trávě mezi keři v kaluži bláta a krve. Nejdřív jsem nechápala, co se děje, spíš, co se stalo. Pak se mi všechno vybavilo a to do nejmenšího odporného detailu. Měla jsem strach a všechno mě bolelo, nejvíc můj krk. Dokud jsem na něm nenahmatala otisky zubů a zaschlou krev, mohla jsem si stále přesvědčivě tvrdit, že to byl sen – odporná noční můra. Jenže nebyl.

Jedna věc mi nešla na rozum, jak to proboha, že žiju?! Raději jsem nad tím moc nepátrala a pokusila se vstát. Celé tělo mě neuvěřitelně bolelo, jako by do mě někdo píchal tisíce ostrých jehliček. Tak-tak, jsem se postavila a málem zase sesula zpět. Tak hrozně to bolelo. Kolena se mi podlamovala a hlava mě třeštěla. Porozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo a nebe šedivé, plné mraků. Typovala bych, že ještě nebylo ani pět.

S neskutečnými bolestmi a na pokraji sil jsem se dobelhala domů. Jen, co jsem za sebou zavřela dveře, jsem se po nich sesula a válela se na podlaze v křečích. Náhlý rámus nakonec probudil i rodiče a ti se šli podívat dolů. Tehdy se ani neptali, co se děje, jen mamka poděšeně vykřikla a otec se na mě podíval s výrazem typu to-se-mi-snad-zdá-!, ale pak to přešlo v něco typu, co-si-zase-vyváděla. No, můj otec nikdy nebyl moc tolerantní. Nakonec mě uložili do postele a mé osobní peklo pokračovalo, pardon, spíš to byl očistec – oheň, který mě spaloval, byl neskutečný. Matka myslela, že mám horečky z nachlazení a tak mi chodila dávat studené obklady, zatímco já hnila ve předpeklí a čekala, až ďábel dokončí své dílo.

O tři dny později oheň ustoupil a nahradil jej ledový chlad, který se nakonec stal zhoubou mého těžce zkoušeného srdce, které nevydrželo a přestalo bít. Poslední křeče dokončili své dílo a mé tělo zemřelo, já však byla dál.

Bylo to zvláštní, náhle slyšet vše, jen ne tlukot svého vlastního srdce. Slyšela, viděla i cítila jsem vše více než tisíckrát lépe. Vše na mě se zdokonalilo, ale celá ta změna s sebou nesla protiváhu. A to stejně silnou jako byla všechna ta úžasná vylepšení. Matně si vzpomínám na vraždu mé matky, když mi přišla dát nový obklad a donesla čaj. Na ty první chvíle jsem byla neschopná vzdorovat mému horšímu já, té žíznivé stvůře. To už zkrátka k tomu patří a jeden si musí nejdřív uvědomit, že tohle vlastně není on a že to nechce, aby mohl odhalit a zkrotit své alter ego – zabijáka. A někteří to nedokážou nikdy.

A tak se ze mě stalo, čím jsem. Rozpolcená osobnost se vzhledem a vystupováním člověka, ale tam někde pod tou vší přetvářkou jsem zase já – já upír a jeho součástí je ona zběsilá vůně krve, touha po ní. Má to však i své výhody, jak jsem později zjistila. Lepší a rychlejší reflexy, například. Ale nic neuhasí ten žár, co mám v krku a to je fakt druhý – nenasytnost.

Když se dívám na svět, navštěvuji známá místa, říkám si, jak moc se vše změnilo a přitom zůstalo stejné. Svět se mění a lidé s ním, já snad trochu taky, ale spíš bych stála za přesvědčením, že zub času se takovým obludám jako já raději vyhýbá. Z toho plyne fakt třetí – to jediné, co mám, co mají všichni tací jako já, je čas. Naše neměnnost a nesmrtelnost je jediné, co nám zbývá. Nevěříte?, tak si to projdeme…

Peníze. K čemu je mít, pro nás jsou bezcenné, snad jen když chceme „zapadnout“. Ale i tak, příliš lehko k mání a přesto nepotřebné. Copak já potřebuju jíst? Potřebuji auto k dopravě? Ne!

Domov. Co je to domov? Ne, to já nevím. Kdysi jsem ho měla, ale nyní už o něm nemohu ani snít. Kdo by chtěl bydlet s někým jako já?

Přátelé. Cože?, to si děláte srandu? Ještě bych je vypila!

Láska. Nemožné, protože upíři, většina upírů stejně nakonec podlehne svému alter egu a navíc jsme děsně sobečtí, arogantní, netolerantní a už vůbec nejsme schopni cítit soucit. Takže tohle padá, taky.

Upíři. Ano, to je možnost. Společnost ješitných krvežíznivých bestií. To jsou ale vyhlídky!

Své já, ani to nemám tak úplně. Uzurpuje si ho ta potvora žízeň.

A, co z toho plyne? My máme jen čas, čas a žízeň. Jak tak koukám, přemítám o svých myšlenkách a tom, co jsem vám právě sdělila, musím se kát. Svět mýma očima takhle možná vypadá, ale spíš to je těmi brýlemi, co mám na nose – celé černé, jako uhlíky. Na oči mi je nasadil hněv a zoufalství. Vlastně je jediná pravda a jediný fakt, co mě sžírá – já nemám svůj smysl bytí. Tak trochu závidím i těm krvelačným z nás, co nedokážou potlačit tu zrůdu v sobě. Oni se časem ztratí svědomí a duši, anebo si najdou společníka stejného jako oni sami. A tak já se tu plahočím po světě. Sama. A ta samota, to je to, co mě užírá. Ale stejně se na sebe musím hněvat, za své závistivé myšlenky. Ne, já nechci být jako oni. Snad je to ta lehčí cesta, ale já vím, že není správná a tak kráčím dál mezi trny a ostny hledajíc svou modrou růži. Něco, co by mi dalo vůli být. Snad to jednoho dne najdu. Když ne, připojím se ke své učitelce Karolíně. Kdybych byla člověk, jistě bych se teď hanbou červenala. To, co jsem uvedla jako nevyvratitelné důkazy vší té mé bídy, jsou spíš mé přehnané výroky než celá pravda. Jistě, spousta upírů je takových. Cítí jen žízeň a nemají v sobě nic lidského, ale musím uznat, že znám i pár, kteří si lidství, co jim ještě zbylo, váží a dokonce ani neloví lidi, aby jim i to málo nezmizelo. Při vzpomínce na ně mi vždy trochu pookřeje mé mrtvé srdce a já si vzpomenu, že i ta naše existence nemusí být až tak moc špatná.

Když jsem byla ještě „mladý“ upír, míchalo se ve mně mnoho pocitů. Byl to chtíč, lačnost, nenasytnost a stejně tak i potěšení. Nakonec jsem si však, především díky Karolíně, která se mě ujala, uvědomila, co jsem. Jsem nesmrtelná a téměř nezničitelná. Jsem predátor s obrovským potenciálem. Několik let jsem strávila s ní a jejím bratrem Lukem. Karolína byla vyznavačkou starých mravů. Byla o dost starší než já a její věk už jí začínal lézt na mozek. Víte, je dost těžké žít tak dlouho, pořád bez přestávky a beze snů. Je to svým způsobem vyčerpávající, i když my se unavit nemůžeme. Začalo to pro ni být stereotypní, tak moc, že začala dělat různé zvrhlosti, jen aby dodala trochu světla do svých šedých dní. Nakonec se ale dostala do bodu, kdy už jí svět neříkal nic. Nedokázala ho pochopit a ani já už jsem jí ho nedokázala dost dobře popsat, tak aby to ve svém věku pobrala.

Bylo nanejvýš deprimující vidět, jak jí dochází vůle existovat. Posledně, kdy jsem jí viděla, mi řekla o způsobu, jakým staří upíři přečkávají věčnost a tím mi i odpověděla na mou zvědavost. Dávno mi začalo vrtat hlavou, kde všichni staří jsou. Pověděla mi tehdy, že moc starých stejně už nechodí po světě. Když prý upír dojde do bodu, kdy se rozhodne zemřít, uloží se ke „spánku“. A jak řekla, tak nakonec udělala. Bylo to zvláštní, byla jsem tam a pozorovala, jak uléhá do hrobky, do rakve s rudým polstrováním. Zavřela oči, zkřížila ruce a pak se na mě podívala a řekla: „Sejdem se tam“. Bylo mi jasné, na co naráží. Lidé říkají, že jediná spravedlnost na světě je smrt, protože si přijde pro všechny, ale to není tak úplně pravda. Smrt se totiž nám upírům vyhýbá stejně dobře jako život, my prostě jen tak existujeme – jsme zatracenci odsouzení věčně přebývat v předpeklí našich alter eg. Jsme tak zrůdná stvoření, že se nám i smrt vyhýbá obloukem. A tak po věčné časy země, my zmražení v čase tu přihlížíme ze stínů noci skryti pod rouškou tajemství nekonečnému mumraji života, jaký nikdy nepoznáme. Tohle je peklo a my jsme prokletí. Nucení den, co den prožívat ta samá muka své mrzké existence. Má slova mě samou bodají jako dýky, kvůli mé mysli jsem byla přeměněna a nyní kvůli ní trpím. Nikdy nejsem mimo dobu, ale nikdy ani s ní. Karolína mi to záviděla, ale nedokázala to pochopit. Nějakým divným řízením osudu jsem podle ní, víc člověk než bych měla. Luk tomu říká slabost, ale to už mi může být jedno. Teď ho už neslyším, ty jeho sarkastické poznámky a rýpance. Odešla jsem, bez ní mě to přestalo bavit. Byla něco jako má nejlepší kamarádka, dáli se to tak nazvat. Byl mezi námi propastný rozdíl a závist, jakou jsme oplývaly. Záviděla mi, jaká jsem a já jí. Přála bych si být stejně lhostejná jako ona. Snad to čas změní, protože je to to jediné, co mám – má poslední naděje na změnu – čas.

Sedím ve vlaku mířícím na sever. Chci se pokochat přírodou ledových krajů a snad i navštívit pár známých. Sedím a přemítám o svém bytí nebytí, přitom stíhám svádět boj se svou žízní, která mi našeptává, ukazuje, jak dobře by chutnala ta paní naproti mně a jak sladkou krev musí mít to děvčátko vedle, což pak ten klouček ob sedadlo.

S velkým sebezapřením tupě zírám z okna ven, na ubíhající krajinu a doufám, že někoho napadne otevřít okno, neboť jsem si jistá, že já bych při jediném pohybu podlehla vůni jejich krve a naléhavosti plamenů pálících mé útroby. Koncentrace se zvyšuje a mé zorničky roztahují, oči mám černé, jako na lovu. Zbývá už jen pár stanic, přemlouvám se, seč mi síly stačí. Už hlásí poslední stanici, tu konečnou a já vystoupím. Jen vydržet!

Vlak brzdí, lidé se hrnou k východům, jen nějaký mladík, zjevně usnul a tak stále sedí na svém místě. Trhavě s sebou škubl, jak vlak prudce zastavil a sesul se pod sedadlo. Uchechtla jsem se tomu výjevu, pak mi ale můj úsměv ztuhl na tváři. Ne, to ne – on se pořezal!

Vůně jeho krve prosytila vzduch a láká, volá mě. Říká „Pojď“! Bezmyšlenkovitě se poddám jejímu lákavé nabídce a ve vteřině stojím u hocha. Je mu sotva devatenáct, ale tak krásně voní!

Probral se, závan, který jsem způsobila svým pohybem a jeho poraněné koleno mu dávají vědomí. Avšak v tu nejnemožnější chvíli. Už se skláním k jeho hrdlu, skoro už cítím chuť jeho krve, až mi ukápla slina. Znova sebou škubl a vyjeveně se na mě povíval. Nakonec zaostřil na mé špičáky a odkapávající sliny. S hrůzou v očích propukl v křik, ještě než však stačil někoho přivolat, přisála jsem se k jeho krku a zuřivě hltala onu vábnou rudou tekutinu. Jak opojná!

Pak jsem zaslechla kroky a rychle se i s jeho torzem vrhla do úkrytu, jaký mi poskytl projíždějící nákladní vlak. Oknem jsem vylezla ven pak do jednoho z vagonů naloženým uhlím. Začala jsem si uvědomovat, že má žízeň – to mé odporné alter ego, mě zase dostalo. Když vlak vjel do lesa, vyskočila jsem a znova si prohlédla svou oběť. Bylo docela pěkný, ale bohužel mrtví. I přes absenci lítosti, ale přítomnosti vzteku ze své ubohé existence a faktu, že jsem krvežíznivý netvor, jsem mu vyhrabala hrob. Pak jsem se vydala na „procházku“ lesem.

Běžela jsem jako o závod a snažila se zapomenout, to však nešlo.  Ó, jak odporný pocit, že ta potvora ve mně zase vyhrála. Však já jí to jednou nandám, pomyslím si a vběhnu a jakousi loučku. Docela pěkná, oválná s jezírkem. V jeho hladině si zkontroluju zjev a zjišťuju, že musím splašit nějaký nový šaty.  Pak se asi vydám, kam mám zamířeno – totiž za Kalevalskými. To jsou prosím upíři, kteří loví zvěř. Dřív jsem je nechápala, ale nyní cítím silnou potřebu přechytračit to zvíře ve mně. A tak je nyní směr mé cesty jasný. První bod splněn!

Doufám jen, že mě u sebe nechají. Aspoň na chvíli, což v časovém pojetí upírů může být i několik let. Pak budu pokračovat dál, ve své pouti a hledání mé modré růže.

Per aspera ad astra - Přes překážky ke hvězdám.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alter ego, věčný boj - 1.: