Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 9. kapitola

12.06.2011 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4119×

Sakra, ty záda pálily jako čert! Když jsme s Ericem šli do podzemní garáže v nemocnici, zírala jsem na něj. Jak zezadu, tak zepředu. Ta dvoumetrová postava prostě bodala do očí. Zároveň jsem si vždy vzpomněla na něj. Na Edwarda. Neodolala jsem nutkání a pořád je srovnávala. On tohle, on tamto. Možná, že kdybych našla hezčího muže než je Edward, už bych měla jinou nezapomenutelnou tvář. Což byla naprostá pitomost!

„Proč jdeš pořád za mnou?“ Tak na tykání. My jsme spolu krávy nepásli, ale přece jenom by bylo divné, kdybychom si vykali, jako kdyby nám bylo čtyřicet. On vypadal tak na dvacet, možná na tisíc. Otočil se a výsměšně se usmál.

„Hledáš něco?

„Ne,“ zalhala jsem. Zase se zasmál. Nejspíš právě přišel na to, že mé umění lhát nestojí za nic. Otočil se a pokračoval až k velkému černému Hummerovi. Nastoupila jsem a ani jsem se na něj nepodívala. Tentokrát.

Usadil se. Rozhlédla jsem se po interiéru. Naprostý luxus. Černá okýnka. Hladce vyjel z garáže a vyjel na slunce. Najednou mě něco napadlo. Pobavím se. Možná to bude moje poslední pobavení, ale cítila jsem se jako troska. Začínaly se bortit moje zábrany.

„Můžeš, prosím, otevřít okýnko? Je mi strašné teplo,“ požádala jsem. Podíval se na okna a pak na mě.

„Nemyslím, že by bylo takové teplo. Zapnu klimatizaci,“ řekl a podíval se obezřetně na okna.

„Ne. Klimatizaci nemám ráda. Je mi nevolno z těch léků. Potřebuji čerstvý vzduch,“ naléhala jsem. Byla legrace sledovat, jak vymýšlí výmluvy.

„Dobře, otevřu ho vzadu, aby nám to nefoukalo do obličeje.“

„Ne, já ho chci otevřít tady. Říkám, že je mi nevolno.“ Už jsem na nic nečekala a zmáčkla elektrické tlačítko na dveřích. Okno se začalo sunout dolů. Nejdřív mě Eric nechal. Sluneční světlo se plíživě sunulo k jeho ruce, co měl na volantu. Vystřelil ruku rychleji, než by dokázal člověk. Na moment mě uhodila do očí záře. Podíval se na mě se zuřivým výrazem.

„Řekl jsem, že ne!“ nebezpečně zavrčel. Jenže mé instinkty byly v tahu.

„Fajn. Jak dlouho cesta potrvá? V nemocnici mi nedali najíst."

„Za pět minut jsme tam."

„Půjdeš se najíst se mnou? Je čas oběda.“

„Půjdu.“ Usmála jsem se. Mise splněna. Však já ho donutím, aby něco snědl. Nechápala jsem, co to do mě vjelo, ale dobře jsem se bavila.

Zbytek cesty jsme mlčeli. Já sledovala Erica, jak se plně soustředí na jízdu. Prohlížela jsem si jeho dlouhé, svalnaté, bílé ruce. Oči mu ztmavly od posledního a prvního setkání. Tvářil se nadřazeně. Ano, oni byli nadřazená rasa, ale o strach a respekt k nim jsem přišla. Zastavil před sanatoriem a tam mě předal svému otci. Zajímal by mě jejich vztah, ale momentálně jsem čekala, co bude dělat Eric se slunečním světlem. Bohužel, žádná paráda se nekonala. Už chtěl vyjet, ale já na něj ještě zavolala kvůli obědu. Promluvila jsem, jako při běžné konverzaci. I když měl zavřená okýnka, samozřejmě to slyšel. První chyba. Stáhl okno.

„V jídelně,“ řekl prostě. Hm, fajn. Nemohla jsem se dočkat jeho obličeje, až ho donutím něco sníst. Co se to se mnou děje? Chci se s ním bavit. No a taky jsem ho chtěla potrápit. Nudila jsem se? Nevím. Za ten rok, po všem, co jsem zažila, jsem se hodně změnila. Aspoň to tak vypadá.

„Slečno Swanová, jak se vám tu líbí?“ ptal se mě André. Kdybych mohla, otočím se na kramfleku a jsem pryč.

„Zahrada je krásná.“

„To mě těší. Navrhl ji Viktor.“

„Kam pan doktor Viktor odjel?“ chtěla jsem vědět. Nejspíš lovit. Možná proto bylo včera odemčeno.

„Vyřídit si soukromé záležitosti.“ Usmál se na mě. Byl milý. Vyřídit si soukromé záležitosti. Soukromé to bylo.

Mohla bych to někdy vidět?

Absolutně ne!

Příliš by mě to vyděsilo?

Zapotácela jsem se pod návalem vzpomínek. Na nejšťastnější chvíle, co si člověk dokáže představit. André mi podal ruku a já se na něj zavěsila. Nemohla jsem jít dál. Prohýbala jsem se v zádech, což způsobilo bolest ran na zádech.

„Slečno, jste v pořádku?“

„Ano, to jen ty stehy,“ říkala jsem výjimečně pravdu, ale ne všechny rány se dají sešít.

„Myslím, že s nočními výlety byste měla přestat.“ Pustila jsem se ho, poděkovala a odešla do pokoje. Ráno jsem se už sprchovala, takže jsem nepovažovala za nutné jít znovu. Zároveň jsem se vyhýbala bolesti a pálení, když voda dopadala na má záda. Večer se zblázním. Převlékla jsem se, vyčistila si zuby a upravila jsem si vlasy, což znamenalo, že jsem si je učesala. Běžela jsem dolů a na schodech tentokrát nespadla. V jídelně už byl Eric za stolem. Strnule seděl, nemrkal. Šla jsem pro dva podnosy a naložila na ně jídlo. Jeden kus bláta pro něj, jeden kuřecí párek pro mě a další lahody.

Postavila jsem ho před něj a on vykulil oči.

„Díky.“

„Nemáš zač. Myslela jsem, že si s jídlem počkal na mě, tak jsem ti ho raději přinesla." Zamrkala jsem. Mrkání jsem mohla vynechat, ale neodolala jsem.

„Nevěděla jsem, co máš rád, tak jsem vzala od všeho trochu,“ řekla jsem klidně. Udržel si kamennou tvář. Pustila jsem se do jídla a u toho jsem ho sledovala. Snědla jsem kaši, ale on se ani nepohnul.

„Ty nebudeš jíst? Je to velmi dobré.“ Ušklíbnul se a vzal do ruky párek. Kousl si do něj a po tváři mu přejelo znechucení. Položil ho zpět na talíř.

„Co se děje? Nechutná ti?“ Málem jsem se začala smát.

„Isabello, nemusíš mít takový zájem o můj jídelníček.“ Na vrcholu tvého jídelníčku jsem já. Vlastně ne, trklo mě, když jsem se zadívala do hlubin zlata. Nic jsem neříkala a starala se o svůj talíř.

„Myslím, že tě pro dnešek opustím. Uvidíme se večer. Přinesu ti léky tišící bolest.“

„A zkontroluješ mě,“ zašeptala jsem do stolu.

„Potřebuješ to.“ Naklonil se a já cítila onu sladkou vůni. Vstal a já sledovala jeho pozadí, jak opouští místnost.

Neměla jsem hlad. Odnesla jsem podnos a zalehla do postele ve svém pokoji. I přes bolest jsem začínala usínat. Vyrušilo mě zaklepání.

„Ericu!“ zaskučela jsem. Otevřela jsem rychle dveře a stála tam dívka s černými vlasy, vedle které jsem sedávala na terapiích. Poprvé jsem si ji prohlédla pořádně. Měla ofinu a sestříhané vlasy k ramenům. Neměla silné vrstvy make-upu, ale husté řasy měla hezky natočené. Byla opálená a velmi štíhlá, ale celkově vypadala velmi unavená.

„Ahoj. Omlouvám se, že ruším. Jsem Lucy.“ Navazování přátelství nebyla mojí parketou, ale podala jsem jí ruku.

„Bella.“

„Ráda tě poznávám. Můžu s tebou mluvit?“

„Jistě,“ odpověděla jsem automaticky. Nakoukla přes mé rameno do mého pokoje. Oči jí zasvítily.

„Moc hezké, ale pojď, prosím, ke mně.“ Zavřela jsem dveře a šla za ní jako robot. Zavedla mě do svého pokoje. Byl mnohem menší než můj, ale přesto luxusní. Vybídla mě, abych se posadila. Ani jsem nedutala. Co chtěla?

Šla do vedlejší místnosti a přinesla krásnou placatku ozdobenou ornamenty. Kam ji schovala? Zároveň jsem se začínala třást. Jako dítě, když čeká na příchod Santa Clause. Ruce mě svrběly, jak jsem ji chtěla popadnout a utéct s ní.

„Eric a Viktor mi je vždycky sebrali. Nechápu, jak je najdou. Jenom přijdou, chvíli zírají a pak přesně ví, kam jsem je schovala. Je to zvláštní. Tahle je předposlední.“ Utápěla jsem se v představě chuti obsahu placatky.

„Na, vezmi si ji,“ strčila mi ji do ruky.

„Já nevím.“

„Ale víš. Jinak bys tu nebyla.“ Nedokázala jsem odporovat. Stiskla jsem ji v ruce a odcházela.

„Děkuji,“ řekla jsem vroucně.

„Nemáš zač. Pak mi jenom vrať tu láhev, abych měla do čeho doplnit zásoby. Je to silné.“

Chvála bohu. Jen jsem přikývla a odešla s mým zázrakem.

Vlezla jsem si do vany a rozšroubovala ji. První doušek byl opravdu hořký, ale pak už to šlo samo a já mohla ochutnat výjimečnou chuť něčeho neznámého. Z toho horka se mi motala hlava, a tak jsem se oblékla a chvíli popíjela. Vzala jsem z nočního stolku telefon a pokračovala do přízemí. Cestou jsem shodila pár věcí, ale já šla dál. Nevěděla jsem kam. Doklopýtala jsem do zahrady. Nohy jsem měla z rosolu, ruce bezvládné, ale dokázala jsem jednu zvednout a vytočit číslo, které bych nikdy nezapomenula.

Okamžitě to zvedl. Slova se mi zadrhla v krku. Slyšela jsem jeho dech a on slyšel můj.

„Bello,“ řekl a pak ještě jednou.

„Bello,“ zašeptal mé jméno, jak to uměl jen on. Zapadající slunce mi svítilo do tváře. Všude byl červený odstín, na obloze, na mých rukách. Tiché slzy brázdily moji tvář. Pták v korunách zelených stromů zpíval. Jako kdyby ze mě vyprchával život a jen jeho dech mě udržoval při životě. Nevěděla jsem, kdo jsem, kde jsem a kde budu. Nikdy to nebude jako dřív. Srdce mi bubnovalo na poplach.

Chtělo se mi zemřít. Mé bytí nemá smysl. Budu bloudit bez cíle. Zdálo se, že slunce se přibližuje k zemi, jako kdyby chtělo ulehnout na trávníku. Viděla jsem zář. Blížila se. Napodobila jsem slunce a lehla si na trávník. Telefon jsem držela u ucha a slzy mi stékaly po spáncích do vlasů. Záře byla skoro u mě. Přestávala jsem vidět. Viděla jsem jen světlo a slyšela jeho.

„Edwarde...“

Bello, odjíždíme.

„Isabello,“ řekl někdo jiný.

„Už to nejde. Je to pryč...“ šeptala jsem do telefonu. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Byla jsem ve světě bolesti, ze kterého už neuteču. Navždy uvězněná a ztracená.

„Isabello, jsem tady.“ Kdo?

Kdyby to mělo být… příliš, jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít.

Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší.

„Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní,“ mumlala jsem dál do neznáma.

„Co jsi slyšel?“ ptala jsem se.

Říkala jsi, že mě miluješ.

„Miluji tě.“

Teď jsi můj život.

„To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!“

Bello, odjíždíme. Bello, odjíždíme. Bello, odjíždíme. Bello, odjíždíme. Bello, odjíždíme. A pořád dokola.

Z posledních sil jsem řvala do telefonu.

„Všechno je to tvoje vina. Sto let jsi mě hledal a pak jsi odešel! Ty jsi mě zničil!"

Zvedala jsem se ze země a zároveň jsem se propadala do hlubin. Nemohla jsem zpět. S proudy už jsem nebojovala.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 9. kapitola: