Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 5. kapitola

28.05.2011 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4555×

Balila jsem si věci. Stála jsem uprostřed pokoje, který byl bez ladu a skladu. Všude vládl chaos. Stejně jako v mém životě. Kdysi mělo vše své místo a řád. Pak vstoupil do mého života muž a vše se změnilo. Byla jsem nejšťastnější osoba pod sluncem. Můj život měl smysl. Jeho smysl byl žít pro něj, žít pro nás.

Dnes jsem tu stála bez muže a bez smyslu života. Miloval mě opravdu? Nebo si se mnou zahrávala má mysl i mé srdce? Chtějí po mně, abych byla jako dřív. Já ale byla roztrhaná na tisíc malých kousků. Dohromady je dá málokdo. Oni věří, že se někdo takový najde. Já ale ne. Když tomu nevěřím já, která má být poskládána, jak to mám zvládnout, jak to má vůbec někdo zvládnout?

Věci na mě ponuře mávaly ze skříně. Vezmi si mě, vezmi si mě, volaly. Oblečení. Poslední věc, která mě zajímala. Sebrala jsem to, co mi přišlo první pod ruku, a víc se nestarala. Jedu do protialkoholní léčebny. No, to ses tedy pochlapila, Bello. Jak jsem se mohla dostat tak daleko?

Naházela jsem do velkého kufru poslední věci. Vzala jsem si kabelku a zaváhala. Byla v ní placatka. Byla ještě plná, jelikož na poslední párty jsem se k ní nedostala. Ale co, jedna placatka nikomu ještě neublížila. Zatáhla jsem zip kabelky a popadla kufr. Dotáhla jsem ho jen ke dveřím, tam mi ho vzal z ruky Jasper. Nebyla jsem zvyklá, že se Jasper takhle staral. Ano, vždy se ke mně choval slušně, ale rozhodně ho nijak nezajímal můj osud. Spletla jsem se. On se zajímal. Nevím, jestli to bylo kvůli jeho milé, či kvůli incidentu, který se tenkrát odehrál. Beze slova mi ho vzal a odnesl dolů. Tak fajn. Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Asi to tu dlouho neuvidím, ale já už to tu neviděla pořádně rok. Zavřela jsem dveře a pomalu scházela po schodech jako na popravu.

Dole čekal on. Vždy, když jsem teď viděla jeho tvář, projelo mnou tolik pocitů, které k sobě vůbec nepasovaly.

Charlie tu nebyl. Nejspíš jsem ho za ten rok hodně zklamala. Asi nejsem jediná, která potřebuje poskládat zase dohromady. Pocítila jsem osten viny.

Povzbudivě se na mě usmál. Já si zachovala kamennou tvář. Byla jsem na něj stále naštvaná, byla jsem naštvaná na celý svět.

Vyšla jsem do chladného ranního vzduchu Forks. Bude mi scházet. Jasper mi podržel dveře od auta.

„Hodně štěstí.“ Zvláštní.

Jasper s námi nejel. Zmizel v lesích. Edward si sedl na místo řidiče. Myslela jsem, že po všem, co se událo, mi už nepřijde tak oslnivě krásný, že ho uvidím v jiném světle. Omyl. Pořád to byl on. Ostře řezané rysy, rovný nos, zlaté oči, rozcuchané bronzové vlasy, dech beroucí úsměv a vysoká postava.

Cestou do Seattlu nemluvil. Nemluvili jsme. Vyhovovalo mi to. Neměla jsem s ním o čem mluvit. Ale máš s ním o čem mluvit, Bello, nelži si do kapsy!

Pitomé svědomí.

V Seattlu bylo slunečno. Auto mělo tmavá okýnka. Chtěla jsem vidět jeho zář. Tolik mi chyběla. Začínalo se mi líbit, že budu v izolaci. Zaženu tak aspoň podobné myšlenky.

„Do večera zbývají dvě hodiny, musíme počkat.“ Výborně, strávím s ním někde dvě hodiny. Neodpovídala jsem mu, neměla jsem v úmyslu vést s ním nějakou konverzaci.

Dvě hodiny jsme seděli v tmavé restauraci. Nemluvili jsme a jedla jsem jen já. Myslím, že se obával reakcí, které by nastaly, kdyby na mě začal mluvit. Těch jsem se ovšem obávala i já. Když jsme dorazili před léčebnu, ztuhla jsem úžasem. Nevypadalo to jako léčebna, spíš jako vila lidí, co nevědí, co s penězi. Normálně bych se sem asi nedostala, ale za mým jménem stáli Cullenovi a tohle příjmení otevíralo dveře všude. Byl to velmi moderní dům. Otevřená okna hrála v pozitivních barvách. U velkých železných dveří stáli dva usmívající se lidé. Nejspíš terapeuti.

„Dobrý den, slečno Swanová, vítejte. Já jsem doktor André Davis,“ pozdravil mě celkem hezký muž ve středních letech. Jiná by s ním možná začala flirtovat, ale co týče krásy, měla jsem jiná měřítka. Okem jsem zabrousila na mého společníka. Druhý muž mě také pozdravil a podával mi ruku.

„Á, mladý pan Cullen. Jak se má otec?“ všiml si Davis jeho.

„Daří se mu. Děkuji, doktore Davisi,“ pozdravil ho také. Chtěla jsem vstoupit, ale Davis mě zadržel. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Musíme vám zkontrolovat zavazadla. Je to normální pracovní postup.“ A sakra! Podal moji kabelku tomu druhému muži a ten ji odnesl. Zřejmě, aby obsahy kabelek neprohledávali před rodinou a přáteli. Za to jsem jim byla vděčná. Odnesli i můj kufr. Skvělé, teď loučení. Nevěděla jsem, jestli si mám zachovat tvář pokerového hráče, protože jsem nevěděla, jak dlouho ho neuvidím. Otočila jsem se a podívala se mu do nádherné tváře. Nic jsme neříkali a jen si vzájemně hleděli do očí. Netušila jsem, co v mých očích vidí. Sama jsem nevěděla, jak se cítím.

„Můžeme jít?“ ptal se Davis a tak nás přerušil.

„Ano, jistě.“

„Počkej, Bello!“ chytl mě za ruku Edward. Projel mnou elektrický proud a jiskra života, kterou jsem dlouho postrádala. Vytrhla jsem se mu a on stáhl ruku zpět.

„Esmé i ostatní by byli rádi, kdybys zavolala, jak se ti tu líbí.“

„Vlastně nebude moct volat sedmdesát dva hodin. Detoxikace,“ vysvětlil Davis.

„Já se ozvu.“ Chtěla jsem mu říct další věci, ale neměla jsem na to. Naposled jsem se podívala do jeho překrásné tváře.

Vstoupila jsem do toho velkého domu a stále žasla. Opravdu vkusně zařízeno. Velké prostory. Jednoduché, ale krásné. Davis mě zavedl do druhého patra. Zastavil se u pokoje na konci dlouhé chodby a otevřel je čipovou kartou. Přede mnou stála ohromná místnost zařízená do hnědých a béžových barev. Byla tu velká terasa s lehátky, obrovská postel a dřevěné skříně.

„Cullenovi pro vás chtěli to nejlepší.“ Jistě, vše hradili Cullenovi a já neměla sílu na to, abych se s nimi o tom hádala, a tak jsem vše bez protestů přijala. Jakmile jsem si všimla velké postele, pohltila mě únava.

„Jste jistě unavená. Prospěte se a začneme zítra. Budíček je v osm ráno. Koupelna je támhle,“ ukázal na dveře vedle postele. Neměla jsem už sílu jít se podívat na terasu nebo do koupelny, která bude jistě nádherná a výhled z terasy jakbysmet.

Ulehla jsem do postele, skopla boty, ani jsem se neobtěžovala převléct do pyžama. Hlavou se mi honily myšlenky na zítřejší den. Za víčky jsem měla vyrytého jeho. Edwarda. Provázel mě v mých snech, jako to bylo po celý ten rok. Spánek byl jediná doba, kdy jsem byla s ním.

Díky mé únavě jsem ani nenapočítala do padesáti oveček.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 5. kapitola: