Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 32. kapitola + Epilog

14.09.2011 (19:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4341×

32. kapitola

Něco je špatně.

Bylo slyšet jen hučení počítače, televize a další podobné zvuky. Edward přikývl a naznačil mi, abych počkala venku. Občas zapomíná, že nejsem člověk.

Na to zapomeň. Štít zapadl zpátky na své místo, protože jsem se soustředila jen na to, co se bude dít. Snad se ho jednou naučím ovládat bez námahy. Edward neměl čas mě přemlouvat a já se s ním nemínila hádat. Stiskla jsem mu ruku a společně jsme se rozběhli dovnitř s divokým vrčením.

„Co blbnete?“ ptal se Emmett, který hrál šachy s Kate. Každý člen rodiny se věnoval nějaké jiné činnosti, ale nikdo z nich nevypadal zraněně nebo nervózně.

„Někdo byl venku,“ řekl Edward. „Ten pach jsem nedokázal rozpoznat kvůli tomu zatracenému sněhu.“ Všichni členové rodiny začali mobilizovat své smysly.

„Prohledáme les,“ navrhla Irina.

„To bude na nic,“ odporoval Jasper.

„Zkusit to můžeme,“ přidal se Eric, který scházel ze schodů. Oblékal si košili a v patách mu šla Tanya, která si urovnávala vlasy. Nedalo mi to a protočila jsem oči.

„Fajn,“ souhlasila jsem a Eric mi pokynul, ať jdu s ním.

„Prohledáme směr k oceánu,“ řekl a vylétnul ze dveří a já za ním. Ještě jsem cestou poslouchala, jak si ostatní rozdělují území.

„Proč jsi nevzal Tanyu?“ zeptala jsem se zmateně, i když jsem věděla, že Eric ji nerad tahal všude sebou. Tanya mě za tohle moc ráda neměla. Myslela, že má na svého přítele přednostní právo. Já ji zase neměla ráda za to, že si Erica přivlastňuje, a kdysi chovala a možná ještě chová náklonnost k Edwardovi. Pokaždé, když se na něj podívá, hledám v tom něco víc. Rosalie držela basu s Tanyou a mě dál okázale ignorovala.

„A proč ano?“ Pokrčila jsem rameny. „Hele, tohle se mi vlastně docela hodí. Chtěl jsem si promluvit v soukromí a zeptat se na tvůj názor.“

„Názor na co?“ Vytáhl z kapsy sametovou krabičku a otevřel ji.

„Páni!“ vypadlo ze mě, když jsem si ten prsten prohlédla. Velký diamant na kroužku z bílého zlata. Vzala jsem ho do dlaně a prohlédla si ho pořádně.

„Co myslíš?“

„Bude nadšená.“ Tanya milovala drahé věci. Eric jí ještě nikdy nic nedal. Myslela, že Erica vycvičí, ale to Eric cvičil s ní. Jejich vztah byl velice zvláštní. Tanya Erica milovala a uctívala. Doufala, že ji bude na rukou nosit, ale to on neplánoval. Nedalo se to porovnávat s ostatními partnerskými vztahy v rodině. Teď se však zdálo, že obrátil a toužil stvrdit jejich vztah.

„Ty si ji chceš vzít?“

„Ne, chci jí dát zásnubní prstýnek a pak říct, že to byl vtip,“ řekl sarkasticky a já obrátila oči v sloup.

„To by byl hodně blbý vtip.“

„Jo? Tak to si ji asi radši vezmu…“ uvažoval na oko.

„To bys měl,“ souhlasila jsem. „Cítíš něco?“

„Jo. Vodu.“ Na Aljašce je strašně těžké zachytit nějaký pach. Zatímco i ve Forks utkví na několik hodin, tady nemáte šanci. Všude fouká ledový vítr a sníh pokrývá každý centimetr půdy.

„Myslíš, že…“

„Viktor?“

„Možné to je, ale třeba jen zbytečně blázníme. Mohl to být nějaký nomád, který se bál čtrnácti upírů v domě, a tak radši rychle zmizel."

„Kéž by,“ zoufala jsem si, ale přitom jsem chtěla, aby to byl Viktor. Už jsem se nechtěla ohlížet přes rameno na minulost.

„Co jsi dostala?“ zeptal se zvědavě na můj dárek k narozeninám. Měla bych se pěkně začervenat, ale já mu odpověděla otázkou:

„Miluješ Tanyu?“

„Já se ptal první.“ Vyplázla jsem jazyk

„Ferrari Enzo,“ odpověděla jsem pyšně.

„Vím. Za prvé nejsem slepý a za druhé nejsem hluchý.“

„Tak proč se ptáš?“

„Protože nejsem hluchý, tak jsem slyšel Edwarda, jak mluví o druhém dárku.“

„Do toho ti nic není.“

„Už vím,“ řekl a pobaveně se zašklebil.

„Když víš, tak mi teď odpověz ty.“

Zamračil se. „Ty jsi mi neodpověděla, přišel jsem na to sám.“ Ale já na to sama nepřijdu. Tanye to vyzařovalo z očí, ale Eric měl masku pokerového hráče.

„No tak, Ericu! To jsem já. Mně to můžeš říct,“ řekla jsem trochu dotčeně.

„Když dovolíš, něco si nechám pro sebe.“ Zírala jsem s otevřenou pusou. On mi to vážně nepoví!

„Nejspíš to z tebe budu muset vymlátit,“ vyhrožovala jsem se a napjala svaly.

„Můžeš to zkusit,“ řekl a šlachy na hrudi mu vystoupily na povrch. Tyčil se nade mnou a já byla takhle malá.

„Někdy příště,“ šeptla jsem a narovnala se. Rozchechtal se a ruku mi zabořil do vlasů. Udělal mi na hlavě hnízdo a já se po něm ohnala. Vesele se smál dál a vydal se zpátky k domu.

Běžela jsem za ním, ale jeho dlouhé nohy dělaly mnohem větší kroky, takže jsem byla pěkně pozadu. Nebýt mých bystrých smyslů, narazila bych mu přímo do zad, protože se prudce zastavil. Pokoušela jsem se zahlédnout, co ho upoutalo, ale nakonec to byly zvuky, po kterých jsem to pochopila.

V celém domě bylo hrobové ticho. Jen jeden pár nohou chodil sem tam. Do nosu mi došla vůně upíra, kterou jsem ale nepoznávala.

Byla čerstvá.

A i pachové stopy ostatních byly čerstvé. Strach mě zaplavil až ke konečkům prstů. Chtěla jsem okamžitě vyrazit dveře a zjistit, jestli je má rodina v pořádku.

Eric mě chytil pod krkem a varovně zakroutil hlavou. On věděl, kdo je uvnitř. Jeho oči byly vytřeštěné a mísil se v nich tucet emocí.

Zkoušela jsem se mu vykroutit, aniž bych nadělala hluk, ale on byl dvakrát větší než já. Ani jsem nedosáhla pěstí k jeho hlavě, protože měl moc dlouhé ruce a držel mě v jedné na celou délku. Zatraceně, kde je má novorozenecká síla? Pořád kroutil hlavou a snažil se mě uklidnit.

Na co čeká?

Zbláznil se?

Přestala jsem se snažit o to nebýt hlučná a vyhoupla se nohama k jeho hrudi. Pořádně jsem ho nakopla do prsou a ozvala se hromová rána. Vřítila jsem se do domu a pohlédla na scenérii přede mnou.

Po domě leželo v nepřirozených úhlech a polohách šest těl. Říkám těl, protože byli naprosto nehybní. Mé oči hledaly automaticky Edwarda, ale nebyl tu. Část mého mozku panikařila, ale naštěstí jsem měla upíří mozek, a tak velký kus zbýval pro chladnou logiku.

Nejlepší a zároveň nejhorší byl pohled na upíra s černými vlasy, který seděl na pohovce. Viktor. Náhle byl zastřen tou nejhustší červenou mlhou. Připadal mi jako prase připravené na porážku. Cítila jsem poryv větru, když se za mnou přihnal Eric.

Hlasitě se nadechnul a Viktor se obrátil čelem k nám. Náhle mi už nepřipadal, že je připravený na porážku, kterou jsem se chystala uskutečnit. Byl nebezpečný, nasycený a rozzuřený. Když však spatřil mé nesmrtelné já, mohly mu oči z důlků vypadnout. Chtěla jsem se na něj vrhnout a roztrhat na milion kousíčků a chtěla jsem vědět, kde je Edward.

„Co…“ začal, ale já ho přerušila, když jsem mu skočila po krku, nebo se o to aspoň snažila. Eric mě chytil v letu a prohodil sklem ven. Když se tisíce malých střípků odrážely od mé žulové kůže, říkala jsem si proč. Za velkého hluku jsem dopadla na své nové auto a prorazila přední sklo.

Svezla jsem se po kapotě na zem bez sebemenšího zranění a snažila se absorbovat to, co se stalo. Místo strachu jsem teď cítila zradu. Chtěla jsem ten pocit zahnat, ale nebylo to jednoduché. Můj dokonalý zrak zaostřil Alici, jak nehybně zírá mým směrem. Ruce měla natažené před sebou. Byl to děsivý pohled. Vrhla jsem se k ní a snažila se ji přivést k životu. Bylo to naprosto zbytečné.

„Kde je Edward?“ ptala jsem se zoufale. „Alice, no tak! Vstávej,“ prosila jsem ji, ale oči měla prázdné a bez známek života. Mezitím se Eric vybavoval se svým bratříčkem. Začal se mnou cloumat vztek. Otočila jsem se na patě a skočila dovnitř dírou v okně. Ani jeden mě nevnímal. Nestála jsem jim za pohled.

„Ty jsi ji přeměnil?“ ptal se nevěřícně Viktor Erica. Oba dva stáli uvolněně, ale drželi si odstup.

„Musíš se ptát?“ Viktor se na mě znova podíval a přikývl. Vytáčel mě tím jeho ledovým klidem. A pak, když jsem měla nervy natažené na maximum, jsem si uvědomila, že on vůbec nebere v potaz můj štít. Pamatovala jsem si, že už jako člověka mě zkoušel, ale on si tak bezvýhradně věří, že si nejspíš myslí, že jenom formuloval špatně otázky. To má z toho, že dvě stě let všichni skákali, jak on pískal.

„To je úžasné… Opravdu…“ mumlal si sám pro sebe Viktor a já očima kmitala mezi ním a Ericem. Nechtěla jsem Viktora spustit z očí a zároveň jsem chtěla vysvětlení od Erica. Moje oční bulvy musely být rozmazaná bílá šmouha bez duhovek.

Zase mě zaplavoval strach.

Co když Eric zase ochutnal přítomnost svého bratra a vymění ji za mě? Za Tanyu a jeho rodinu? S těžkým srdcem si uvědomila, že to Viktor je jeho rodina. Ne! Já se Erica nevzdám. Nedovedu si představit život bez mého nejlepšího přítele, bratra a otce v jednom. Viktor ho vykopnul ze svého života jenom kvůli mně. Nezaslouží si ho.

„Co tu chceš?“ zeptal se Eric na tu pitomou otázku. Chtěla jsem se zeptat, proč mě prohodil oknem, ale nechtěla jsem se tu s ním hádat, když před námi stálo smrtelné nebezpečí. Nebo aspoň tak smrtelné, jak pro mrtvé může být.

„Bylo tě hrozně těžké najít. Tohle si vychutnám,“ slíbil mu Viktor a oči mu zčernaly. Ericovy oči zůstávaly jantarové a rty měl pevně semknuté, zatímco já cenila zuby a divoce vrčela.

„Isabello, smrt ti prospěla,“ vysekl mi poklonu. „Mimochodem, Ericu, tohle je tvoje?“ ptal se a z podlahy zvednul Tanyu. „Je celá nasáklá tvým pachem, ale pěkná hračka,“ řekl a uhodil na Ericovo citlivé místo, a to Tanyu, i když to tak zvenku nevypadalo.

Eric udělal výpad a chvíli s Viktorem tancovali hrozivý tanec po místnosti. Tentokrát jsem viděla i ten nejmenší detail, a to bylo nejhorší. Viktor nepoužíval svoji schopnost. Myslel, že na něj stačí sám, ale nebylo tomu tak. Eric byl větší, silnější a zdálo se, že i jeho technika byla lepší. Hrozné rány a kovové skřípění podtrhovaly hladinu mého šílenství z toho, že jsem mohla jen nečinně přihlížet.

Bála jsem se nějak zasáhnout, abych nevyvedla Erica z jeho převahy. Pak ale náhle Viktor srazil Erica k zemi úderem do zad a Eric se skácel na vteřinu k zemi. To ale stačilo, aby mu Viktor skočil po hlavě. Chytnul ho pod bradou a začal kroutit. Než jsem stačila zakročit, Viktor mu otočil hlavu tak, že člověk by měl zlomený vaz. Kolem osy Ericova krku vznikly hluboké rýhy.

Přeletěla jsem místnost takovou rychlostí, že za mnou měl zůstat obláček páry. Viktor měl ruce pod Ericovou bradou a já pod Viktorovou. Být v kresleném seriálu, vypadali bychom směšně, jak jsme si navzájem kroutili hlavy. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to. Viktorova hlava přestávala být součást jeho krku. Pustil Erica a dlaně obtočil kolem mých.

Pusť mě.

Zasmála jsem se jako šílená, když jsem v hlavě ucítila tu pachuť jeho myšlenek. Neměl žádnou šanci, dokud se Eric nevysvobodil zpod něho a nezavrčel na mě.

„Bello! Ne!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdybychom nepřišli včas, našli bychom jen hořící hranici a on právě málem přišel o hlavu. Tak proč na mě syčí, abych přestala?

„Na to zapomeň!“ zavrčela jsem na zpět skrz zaťaté zuby. Když Eric viděl, že nepřestanu, chytil mě pod krkem a serval mě z jeho bratra. Ten měl hlavu jen na půlce a vypadal jako skoro bezhlavý Nick. Takový kousek zbýval. Teď jsem se však musela proti vlastnímu jedu.

„Víš, co by se stalo, kdybychom nepřišli včas? Víš, co by se stalo, kdybych ho z tebe nesundala?“ sypala jsem otázky z rukávu.

„Nedovolím ti zabít mého bratra,“ řekl rozhodně.

„A já jsem co?“ prskla jsem.

„To není stejné.“ Neřekl, že pro něj nic neznamenám, ale bylo to, jako by mi vyťal políček.

„Vyměníš mě, Tanyu a svojí rodinu za někoho, kdo ti chtěl urvat hlavu?“ ptala jsem se nevěřícně, ale jeho oči a činy mluvily za vše. Propadala jsem se do pocitů zrady, hněvu a smutku. Přestože jsem Viktora po celý čas odsouvala do pozadí a nebrala ho jako někoho pro Erica podstatného, nevyhnula jsem se tomu, aby nakonec Eric chránil jeho a zase jen jeho.

„Ale vím, koho si vyberu já,“ šeptla jsem otřesená Ericovou volbou.

Viktor se zatím sbíral z podlahy a hlavu si připevňoval zpátky. Nebyl čas a já to věděla. Moje tušení, že jsem sama proti dvěma, nabíralo na intenzitě.

„Nenechám naživu někoho, kdo ohrožuje mojí rodinu.“ Nenechám naživu někoho, kdo ohrožuje mojí rodinu a tebe. Myslela jsem si to, ale jemu jsem to neřekla, i když slova rodina a Eric byla synonyma. Vrhla jsem se proti Ericovi. Vůbec to nečekal, a tak jsem ho dokázala jednou dobře mířenou ranou srazit k zemi.

Měla jsem velké štěstí a děkovala jsem Jasperovi za všechny jeho rady. Otočila jsem se kolem své osy a skočila Viktorovi na záda. Stehny jsem se zapřela o jeho boky a páčila. Tentokrát jsem využila své zuřivosti a toho, že to bylo načaté. Hlava se oddělila od jeho vzpouzejícího těla a zůstala mi v ruce. Neodvážila jsem se ji otočit očima ke své tváři, ačkoli jsem měla chuť vysmát se mu do obličeje. Tělo dopadlo v křeči na podlahu a všichni v místnosti se probudili zpátky k životu. Mé páčení netrvalo ani vteřinu, ale Jasper už byl u mě a trhal Viktorovo tělo na další kusy.

Kovové skřípění bylo osvobozující.

Sledovala jsem Jasperovo počínaní. Neměla jsem odvahu ohlédnout se k místu, kde držel Emmett a Irina Erica. Strhl se zmatek a chaos.

V jedné sekundě mě držel Edward a ptal se, jestli jsem v pořádku. Tahal mě pryč od Viktorových ostatků. Celou dobu jsem šla s hlavou skloněnou. Až potom, když jme se blížili k oknu, ohlédla jsem se na Erica. Pohled, který mi věnoval, mi utkvěl v paměti stejně jako Edwardova slova, když mě opustil. Byla to směsice srdceryvného výrazu, opovržení a nelítostného hněvu. Nechtěla jsem tomu dál čelit a schovala si hlavu Edwardovi do trička, které měl promočené od sněhu.

„Je mi to tak líto,“ zašeptala jsem náhle zlomeně.

„Nemá ti být co líto. Zachránila jsi nás i jeho,“ zamítl to rozzuřeně. Tohle Ericovi neodpustí. Nastane doba odpouštění, vysvětlování a děkování. Měla jsem nepříjemný pocit, že Eric toho nebude součástí.

„Eric mi to nikdy neodpustí!“ kvílela jsem. Prsty jsem propletla s Edwardovými a poslouchala praskání plamenů a Erica, jak se snažil vytrhnout těm dvěma. Bylo ale pozdě a jeho snažení se zmenšovalo.

„Jsem na tebe pyšný,“ šeptl mi Edward do vlasů. Jenom on dokázal říct to, co jsem potřebovala slyšet.

„Chtěl ho zabít…“ mumlala jsem si pro sebe a začínala pochybovat, jestli jsem opravdu udělala správnou věc. Třeba jsem ho mohla nechat jít s Ericem. Všechno by si vysvětlili…

„Ano. Chtěl ho zabít. Chtěl zabít tebe i nás. Neměla jsi jinou možnost. Eric to pochopí.“ Eric to musí pochopit!

„A co když nepochopí?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Bude muset,“ uzavřel to Edward. Na chvíli jsem to odložila k ledu a radovala se z toho, že Edwardovi nic není a je u mě.

„Chyběl si mi,“ řekla jsem mu a políbila ho na krk.

„Ty mně taky. Celou dobu jsem umíral strachy neschopen pohybu, ale všechno jsem slyšel.“ Zamračila jsem se. Už ani jedno slovo o strachu nebo smrti. Položili jsme se do postele, protože to prostě bylo lidské. Ne že bychom museli. Jenom tak jsem tam ležela obmotaná pažemi mé lásky, poslouchala dohořívající plameny venku. Přemýšlela jsem, jak se Jasperovi podařilo udělat oheň v takovém mrazu.

Poprvé se mi za mojí upíří existence postesklo po něčem lidském a to spánku. Chtěla jsem se do něj položit a podvolit se klidné temnotě. Bohužel jsem byla stále stejně čilá jako před pár hodinami. Zkusila jsem se oprostit od reality a soustředit se jen na jednu konkrétní bytost a to Edwarda, ale já byla upír. Prostě to nešlo. Vnímala jsem stále na sto procent a bála se toho, co přijde. Takhle to být nemělo. Teď už jsem se měla milovat s Edwardem nebo slavit zasnoubení Tanyi a Erica beze strachu, že někde za rohem stojí Viktor a chce se pomstít.

„Eric chce odejít,“ řekl po pár hodinách Edward. Vylétla jsem do sedu a v očích měla otázku.

„Chce se s tím vyrovnat.“

„Zastavím ho,“ řekla jsem bez velkého přemýšlení.

„Bello, nevím, jestli je správné…“ Na nic dalšího jsem nečekala a proletěla domem ven. Cestou mě na zádech pálily pohledy ostatních.

„Ericu!“ zavolala jsem na něj, když jsem uviděla jeho záda. Zastavil se, ale neotočil se. Nevěděla jsem jak začít. Jak mu mám říct, že je mi moc líto, že jsem mu zabila bratra, ale ať hlavně zůstane. Rozhodla jsem se pro upřímnost místo výhybek.

„Ericu, vím, že mi to nikdy neodpustíš, ale neodcházej, prosím.“ Nikdo další mě nesmí opustit. Už ne! Otočil se a já mu opět se strachem pohlédla do očí, protože jsem se bála, co tam uvidím. Vypadaly klidně, ale tušila jsem, že pod tím klidem zuří vichřice.

„Promiň, Bello, ale já nikdy neplánoval zůstat.“

„Já vím, že jsem ti ublížila, ale nelži mi!“ zavrčela jsem s prosbou i výhružkou. Náhle stál Eric přede mnou a já na okamžik myslela, že se mi chystá urvat hlavu. Místo toho mi položil teplou dlaň na tvář.

„Byla jsi zlomená alkoholička v křehkém lidském těle,“ začal. Prsty mi zasunul pramen za ucho. „Teď jsi krásná a silná žena, co si umí vydobýt své místo na světě. Každý stvořitel by byl hrdý. I já,“ dodal. Políbil mě na čelo a chtěl se otočit.

„Ale co Tanya?“ zkusila jsem ještě.

„Jsem těžko dostupný typ chlapa. Bude muset počkat,“ odpověděl se smíchem.

„Vrátíš se?“ Eric se na mě naposledy podíval a nechal mě přečíst si odpověď v jeho očích. Kdybych ho dobře neznala, nic bych se nedozvěděla, ale protože jsem ho znala jako své boty, měl tam neonovým nápisem napsáno Nevím.

Epilog

Moje jízda se mi nezdála dostatečně rychlá. Chtěla jsem šlápnout na plyn, ale přede mnou se ploužil stovkou černý Mercedes. Potlačila jsem nutkání zatroubit. Ťukala jsem nehty o volant, až jsem na něm udělala desítky zářezů.

„Dělej, dělej!“ popoháněla jsem Mercedes. Chtěla jsem být co nejdřív doma, protože Alice se vrátila s Jasperem z Milána. Přála si z toho udělat rodinnou dovolenou, ale já chtěla dodělat vysokou. Teprve pak se můžu stěhovat na půl roku do Evropy. Taky jsem se těšila na Edwarda. Byl na lovu, takže nešel do školy. Nebyli jsme spolu pár hodin a já se mohla zbláznit. Naše láska a touha ani po dvaceti letech neubrala na síle.

„Ne,“ vykřikla jsem zoufale. Na mé obvyklé trase začali frézovat silnici. Měla jsem chuť zabíjet. Proč zrovna dneska? Celou dobu ty díry ignorovali a teď tohle. Zařadila jsem zpátečku a hledala náhradní trasu. Vjela jsem do menší části města. Tady mi moje výborné smysly byly k ničemu, protože jsem to tu neznala. A pak, když jsem projížděla prázdnou ulicí, jsem uviděla malý obchod a přišlo mi, že mám deja vu, což jsem mít ale nemohla.

Byl to podobný obchod, ve kterém jsem před dvaceti lety koupila svoji poslední vodku. Věčná otázka, kterou jsem měla vyrytou v mozkové kůře, se opět nelítostně drala na povrch. Zemřela jsem jako alkoholička bez šance se dozvědět, jestli bych někdy zvládla se své závislosti zbavit. Bez rozmyslu jsem zajela ke kraji a vystoupila s živou zvědavostí. Jaká bude na chuť? Jaký to bude pocit? Vzpomenu si, jaké to bylo?

Vstoupila jsem do malého krámku a prodavačce spadla brada. Páchla po cigaretách a v krvi měla malé množství alkoholu. Voněla jsem takhle já? Bylo to odporné.

„Slečna si přeje?“ zeptala se mě prodavačka a závistivě si mě prohlížela od hlavy až k patě. Ukázala jsem na průhlednou láhev vodky. Prodavačka přikývla, ale pak si mě znovu prohlédla.

„Slečně je kolik?“ zeptala se posměšně. Vytáhla jsem své falešné doklady a nastavila je té ženské před obličej i se snubním prstenem.

„Jsem paní,“ dodala jsem svým zvonkovým hlasem a prodavačce se rozšířily oči. Edwardův a můj svatební den mám v živé paměti. Byla to taková nádhera, že jsem nevyloučila možnost další svatby za pár desítek nebo stovek let.

Prodavačka se dobelhala k polici s alkoholovými nápoji a vytáhla vodku. Hodila jsem jí na pult stodolarovku a utíkala do auta s vodkou v ruce, jako kdybych ji ukradla. Příliš rychle jsem nastoupila do auta, zabouchla za sebou dveře a odšroubovala víčko. Zadržela jsem dech, aby pach nepředběhl chuť. Jakmile se vodka v mých ústech smíchala s jedem, vyprskla jsem ji na přední sklo. Zase jsem ji zašroubovala a rozhodla se ji vylít co nejdřív do dřezu.

Chutnalo to stejně odporně jako všechno ostatní lidské jídlo a tekutiny, ale tohle bylo obzvlášť hnusné. Rezignovaně jsem se položila do sedadla a přemýšlela. Snažila jsem si vybavit ten pocit, když jsem tu tekutinu považovala za vysvobození a příslib lepších zítřků. Nedařilo se mi to. A tak jsem se zase ptala.

Zvládla bych to?

Viděla jsem to následovně. Kdybych na to byla sama, uchlastala bych se k smrti a ve své opilosti vykládala o tom, že existují upíři a že mě jeden opustil, protože mě nemiloval. Takže bych nakonec navrch skončila ještě v blázinci. Jenže Edward mě miloval, vrátil se a mě nezbývalo nic jiného, než věřit tomu, že bychom to spolu zvládli stejně jako všechno ostatní. Náhle začal zvonit mobil v kastlíku. Vytáhla jsem ho a zvedla ho, aniž bych se podívala na jméno na displeji.

„Prosím?“ řekla jsem a vyčkávala. Ozval se nezapomenutelný protivný hlas Tanyi.

„On se vrátil.“ Telefon by mi měl dramaticky vypadnout z ruky, ale zůstal na místě.

„Proč mi nezavolal sám?“

„Nechtěl ti volat. Je to už dva dny.“ Dva dny čekala na to, aby mi zavolala? Tanya mi nikdy neodpustila to, že Eric odešel, protože si myslela, že to byla moje chyba. Nezajímalo ji, že jsem jí zachránila krk. A jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

„Mám mu něco vyřídit?“ zeptala se po chvilce ticha.

„Já…“ nevěděla jsem, co mu chci po dvaceti letech říct. „ Řekni mu, že se mám dobře… A aby se mi ozval.“

„Všechno?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale to Tanya vidět nemohla. Chtěla jsem mu říct, jak moc mi chybí a jak se mu omlouvám, ale to jsem mu chtěla říct do očí. Musela jsem doufat, že mi k tomu jednou dá příležitost.

„Všechno,“ souhlasila jsem a ukončila hovor. Eric se vrátil k Tanye a teď se já pokusím najít cestu domů, zpátky k mému Edwardovi.

A zazvonil zvonec… Však to znáte. S touto povídkou jste strávili přesně čtyři měsíce a já poprvé ochutnávám slast z dokončené povídky. Přečetli jste 164 stran a víc jak 51 tisíc slov. Dvakrát jste povídku vyhoupli do tabulky.

Děkuji všem, co mě věrně podporovali až do samotného závěru. Snad se vám tenhle hořkosladký konec líbil.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 32. kapitola + Epilog: