Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 27. kapitola

25.08.2011 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4087×

Blížili jsme se ke zchátralému domu, který obývali novorození. Ostatní už museli mít zrak zahalený červenou mlhou, ale já ne. Nevěděl jsem proč, tedy já to věděl, ale nemohl jsem si to vybavit nebo si na to vzpomenout. Potlačil jsem nutkání zatřást hlavou a vzpamatovat se. Neměl jsem čistou hlavu, ale nechápal jsem, jak je to možné. Mezi stromy se krčil dům. Vpadli do něj a náhle se začaly ozývat výkřiky a rány. Já jsem se obrátil na patě a nechal je bojovat samotné. Opět ten pocit, že vím, kam běžím, ale nemohl jsem na to myslet. Všechno to byly jen pocity, ne myšlenky. Bylo to hrozné, cítil jsem se jako v pasti. Doběhl jsem k sanatoriu a začal se děsit toho, co přijde. Mohl jsem se jen děsit, nemohl jsem tomu, ale zabránit. Ten pocit bezmoci byl příšerný. Cítil jsem se skoro jako člověk. Okamžitě jsem zaslechl Bellin hlas a řinčení skla.

Šel jsem po pachu, vůbec jsem nedával prostor zraku nebo sluchu. Ocitnul jsem se v pokoji Lucy. Obě byly na mol opilé. Dávno bych měl mít zakalený zrak červenou mlhou, ale všechno to šlo mimo mě. Snažil jsem se oddálit to, co je nevyhnutelné. Lucy se ke mně začala ve své opilosti lísat. Já tu ale nebyl kvůli ní. Její krev byla odporná. V krvi jí kolovaly drogy. Zhnuseně jsem ji odhodil. Kosti zapraskaly a srdce utichlo. Jako robot jsem vzal Bellu do náručí a svezl se s ní na zem. Její krev jsem vůbec nevnímal, protože jsem to prostě musel udělat. Soustředil jsem se jen na to, že to mám udělat. Připadal jsem si jako robot. Stvoření naprogramované k jednomu konkrétnímu účelu, neschopné samostatně myslet. Bella otevřela oči a zahleděla se do mých. Zatímco mé musely být prázdné a černé, jejími jsem dohlédl, až na dno její čisté duše.

„Ericu,“ řekla a vložila do toho lásku a důvěru. Trhalo mě to na kusy.

„Promiň, Bello,“ zašeptal jsem přiškrceně. Bylo to hrozné. Věděl jsem, co přijde, ale nemohl na to myslet. Jak můžu zabránit něčemu, co si nemůžu uvědomit? Odhrnul jsem rty ze svých zubů a zakousl se do jejího křehkého krku. Jakmile se krev nahrnula do mých úst, spadly z mé mysli ty těžké, horké okovy.

Cítil jsem se zase silný a nikdo mi nemohl ublížit. Cítil jsem se zase jako upír. Začal jsem znovu cítit. Nešel jsem jen za cílem, který mi Viktor nařídil, protože teď jsem ten cíl mohl i ochutnat. Bellina krev se mi rozlévala v ústech až ke kořeni jazyka. V prvé řadě tu byla žízeň. Lidská krev je to nejúžasnější, co si můžu představit. Nic ji nepředčí. Za druhé jsem zjistil, že ta krev je nasáklá alkoholem. Nebyla tak sladká, jak jsem si Bellinu krev představoval. Za třetí jsem v pozadí mé mysli myslel na to, komu jsem zabořil zuby do krku. Bella, moje malá bezbranná Bella mi tu ležela v náručí. Moje druhořadé úmysly řvaly, ať toho nechám, abych si uvědomil, kdo to je a co pro mě znamená. Začal jsem se snažit, abych jí nepolámal všechny kosti v těle, ale už bylo pozdě.

Její zápěstí až k loktům byly rozdrcené a skoro se nedalo poznat, že to před chvílí byly ruce. Probíhal vnitřní boj. Nevyhrávala ani jedna strana. Věděl jsem, že jestli brzy nepřestanu, Bella zemře. Srdce jí, ale pořád bylo jako splašené a občas vykřikla, ale šlo jí to těžce. Ústa měla plná krve, takže místo řevu vydávala dávivé zvuky. Jedné straně se to strašně líbilo, ale zrazoval ji pach alkoholu. Kdyby její krev nebyla tak nahořklá, nedokázal bych smysluplně myslet. A pak, když její srdce začalo zpomalovat, její přítel Eric vyhrál nad upírem, který to vzdal. Intenzita sání její krve se zmenšovala. Nemohl jsem, ale být s krvácející živou bytostí v náručí. Pustil jsem ji tak rychle, že gravitaci to chvíli trvalo, než si ji přitáhla zpět k zemi.

Její slabé tělo dopadlo s žuchnutím na zem, zatímco já popadl mrtvou Lucy a přisál se na její krk. Krev byla studená a hořká, ale přijal jsem ji s vděčností. Pil jsem a u toho sledoval Bellu, jak bezvládně ležela na zemi. Utrpěla hroznou ztrátu krve a celé tělo jsem jí zdeformoval. Mícha naštěstí zůstala neporušená. Věděl jsem, co jsem udělal. Já ji přeměnil. Po celém těle naplněném lidskou krví se mi rozlévala euforie z toho, že se stanu stvořitelem. Nemohl jsem tomu zabránit. Ublížil jsem jí, ale dokázal jsem to. Dokázal jsem nemožné. Ještě jsem jedl, když se přiřítil Edward. Oči se mu rozšířily hrůzou, hned na to zčernaly, protože běsnil. Chtěl Bellu zvednout.

„Nesahej na ni,“ zasyčel jsem a zase se přisál. Na nic nečekal a zaútočil. Vztek, který v něm vřel, mu dával velkou sílu, ale já právě vypil několik litrů lidské krve. Boj skončil stejně rychle, jako začal, protože kolem těla se mi obmotaly Tanyiny ruce a u ucha mi zaznělo její výhružné zavrčení a hned na to chlácholení.

„Ericu, klid.“ Ten samý proces zopakovala Kate s Edwardem.

Edward se zatvářil zrazeně a kleknul si ke své přítelkyni. Odrhnul jí vlasy z obličeje a políbil ji na čelo. Příchozí Carlisle mu položil ruku na rameno a chtěl zkontrolovat stav Bellina těla, ale Edward na ni nenechal sáhnout. Okamžitě zavrčel a Carlisle stáhnul ruce zpět.

„Musím ten jed vysát,“ řekl Edward jako v transu. Tomu zabráním! Nic vysávat z Belly nebude!

„Tentokrát to nepůjde. Už se rozšířil. Je pozdě.“ Esmé objala Edwarda a hladila ho po vlasech. Ostatní stáli u zdi. Emmett a Rosalie drželi Jaspera. Alice měla ruku na jeho tvářích a snažila se ho uklidnit.

„Odveďte ho. Její orgány ještě nezanikly a žíly jsou stále průchozí,“ radil Carlisle.

„Lepší bude, když půjdete všichni,“ řekl jsem. Už pro mě nebylo tak těžké stát v místnosti plné Belliny krve, protože v ní koloval můj jed. Cítil jsem ji jako součást svého těla.

„Ty půjdeš taky,“ syčel Edward. Otevřel jsem ústa na protest, ale Carlisle se na mě podíval očima, které vzbuzovaly respekt. Jeho oči byly černé a rozčílené, což jsem u něj do teď nespatřil.

„Ericu, měl bys jít. Jsi celý od krve a většině to tu nedělá dobře.“ Prošel jsem kolem nich jako vyhnanec. Všechny oči se soustředily na mě, ale to mi bylo jedno. Jen jsem chtěl zůstat u Belly.

Vpadnul jsem do svého pokoje a svléknul si tílko. Dveře se ještě ani nedovřely a už v nich stála Tanya.

„Co chceš?“ vyštěkl jsem, ale hned jsem to chtěl vzít zpět, když jsem zjistil, že v její tváři není ani špetka odsouzení.

„Nic,“ šeptla skoro provinile, ale zrak nesklopila.

„Musím se umýt,“ zmírnil jsem. Odešel jsem do koupelny a zavřel za sebou. Podíval jsem se na svůj odraz do zrcadla. Oči jsem neměl karmínové, nýbrž zářivě červené. Po bradě mi stékaly pramínky krve k prsním svalům. Vysvléknul jsem se úplně celý a vstoupil do sprchy. Zapnul jsem vodu a chtěl ji namířit na sebe, když mě objaly Tanyiny paže.

„Pomůžu ti.“ Celé tělo mi zavibrovalo touhou. Sprchový gel pro upíry nebyl potřeba. Ona však zvolila vlastní způsob. Otočil jsem se k ní čelem a nastavil jí výhled nejen na mou hruď, ale i krev na ní. Jazykem začala pomalu stírat krev z mého těla. V mé prostorné mysli jsem myslel na Bellu a poslouchal její tlukoucí srdce a zároveň se oddával nahé a nádherné upírce přede mnou. Krev z mé alabastrové kůže zmizela a cítil jsem na sobě vlhké stopy jedu, které po sobě Tanyin jazyk zanechal. Když rukou zajela k mému rozkroku, dal jsem průchod svému vzrušení. Opřel jsem ji prudce o dlaždičky, které praskly a úlomky nám začaly padat k nohám. Nohy mi obmotala kolem pasu a já do ní vniknul až na doraz. Tanya vykřikla a zakousla se mi do krku. Zavrčel jsem a chytnul ji za vlasy. Jed mě štípal, ale nemohlo to dosáhnout takové intenzity pocitů, které jsem měl, když jsem byl v ní. Věci kolem nás praskaly, padaly a hroutily se. Změnili jsme se v rozmazanou šmouhu a nepřestali ani potom, co jsme společně dosáhli vyvrcholení. Milovali jsme se tak, jak to umí jen upíři.

Leželi jsme v troskách mé koupelny. Třel jsem si krk.

„Promiň,“ omluvila se mi, ale v očích jí pobaveně zajiskřilo.

„Byla jsem zde. Tanya,“ ukázal jsem na otisk jejích zubů a napodobil dokonale její hlas. Zasmála se a já taky, ale pak náš smích prořízl srdcervoucí výkřik Belly. Pro mě to bylo srdcervoucí, protože už předtím jsme byli přátelé, ale teď bylo naše pouto svázané a zapečetěné.

„Začíná hořet,“ řekla Tanya lítostivě. Každý upír cítí lítost, když je v blízkosti přeměny. Zároveň si totiž vzpomene na svoji přeměnu.

„Proč ses vrátil? Proč si nás tam nechal?“ zeptala se Tanya na otázku, kterou asi neuslyším jenom jednou.

„Můj bratr má dar. Dotekem tě donutí udělat cokoliv, co bude chtít. Je vojákem Volturiových a velmi striktní, co se týče pravidel. Když jsem zjistil, že Bella ví o naší existenci, neřekl jsem mu to, protože by to mělo hrozné následky. Victoria je naše sestra, a když ji našel, všechno mu řekla. Včera, když jsem šel na lov, mi nařídil napít se Bellliny krve. Nepředpokládal, že bych se ovládnul, takže ho ani nenapadlo říct, abych ji zabil.“

„Ale ty ses ovládnul,“ řekla skoro pyšně.

„Ano, ale jen díky tomu, že byla opilá. Není to ironie? Nakonec jí alkohol zachránil život,“ mluvil jsem a zíral do stropu. Belliny výkřiky nabíraly na intenzitě, ale ještě ji čeká to nejhorší. Je to teprve šest a půl hodin. Tanya mě vášnivě políbila a zahleděla se mi očí. Ty její byly zlaté.

„Chci, abys odešel se mnou na Aljašku,“ vyřkla tu prosbu a mě naplnilo štěstí.

„Rád,“ odpověděl jsem a položil její hlavu na moji hruď. Její nazrzlé vlasy se rozprostřely po mém těle a já nasával jejich vůni.

„Edwarde, prosím, strašně to bolí,“ řvala Bella. Po jejích prosbách vždy následovalo bolestivé skučení a zmítání. Přeměna ještě ani pořádně nezačala. Edwardem otřásaly němé vzlyky.

Ráda bych věděla, čí by jste teď chtěli pohled. Podřídím se vám, ale rozhodně ne Belly. Všichni víme, jak přeměna vypadá a nechci psát stovky slov o rožnění.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 27. kapitola: