Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 25. kapitola

20.08.2011 (21:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2852×

Eric

Vydal jsem se na lov. Mám na to dost času, a tak jsem se rozběhl směrem do hor, které předcházely Aljašce. Ne nadarmo se říká Seattlu Brána na Aljašku. Najednou mě k zemi srazila Viktorova ruka.

„Trpělivost přináší ovoce,“ protáhl svým učitelským tónem. Chtěl jsem ho odhodit. Nebyl by to problém, ale přitlačil mi ruce pod krk a já poprvé v předlouhém životě ochutnal jeho dar. Zachvátil mě pocit naprosté bezmoci. Na mou mysl útočily tisíce drobných dýk. Bylo to podivně horké, ale neuchopitelné. Zcela jsem se mu podrobil, když jsem uslyšel ve vlastní hlavě nehýbej se. Jako kdyby to nakázal vlastní mozek.

Řekni mi všechno, co víš.

Okamžitě jsem spustil lavinu informací. O upírech, co Bellu chrání a o těch, co přijedou. O Belle samotné a Edwardovi, který čte myšlenky, či Alici, co vidí budoucnost. Vyložil jsem mu úplně všechno, co jsem věděl.

Rozmyslel jsem si to. Využiji svých zkušeností. Victoria zabila Elizabeth kvůli tomu, že jsem ji proměnil ve vraždící monstrum, a tak zabila svého manžela jen kvůli mně, jak sama řekla. Účty byly vyrovnány. Oko za oko, Elizabeth za Henryho. Sám jsem byl svědkem bolesti, kterou to pro ni znamenalo a i následků, které ta bolest přinesla. Pro tebe Isabella znamená opravdu hodně. Bude to jednoduší, protože je člověk jako Victoriin manžel Henry. Bude to ta samá situace. Jenže ty se z lidí nekrmíš, a tak tě musím donutit být vraždícím monstrem. Až půjdete bojovat, ty se vrátíš zpátky do domu a z Isabelly se napiješ. Nebudeš se na to připravovat, nebudeš na to myslet a ani to nikomu neřekneš. To samé platí o našem setkání, rozumíš?

Přikývl jsem.

Jestli je ti Isabella tak drahá, budeš dostatečně trpět. Potrestám jak tebe, tak ji.

Jeho ruce opustily můj krk.

Zamrkal jsem. Proč ležím na zemi? Já to vím, ale nemůžu si vzpomenout, nemůžu na to myslet. To slovo tam bylo, ale nešlo si ho vybavit. Bylo to jako vybavit si lidské vzpomínky? Ne, to ne. Já si to pamatoval, věděl jsem to, ale nešlo to. Přiložil jsem si ruce na tvář. Snažil jsem si urovnat myšlenky. Chaoticky pobíhaly. To nebylo normální. Chtěl jsem na lov? Ano. Rozběhnul jsem se směrem k Aljašce.

Bella

„Ne,“ odpověděl znovu na moji nevyřčenou otázku, ale přesto dobře patrnou. Cítila jsem hněv, co mě zaplavil od konečků prstů až ke kořínkům vlasů. Byla jsem naštvaná na sebe i na něj. Opravdu jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že se něco zásadně změnilo? Vracíme se zpět do vyjetých kolejí, kdy jsem sice hlavní aktér, ale stejně páté kolo u vozu?

„Aha! Aha!“ vyprskla jsem. Jediná inteligentní věta, která mě napadla. Mrzelo mě, že na něj prskám, když je obnova našeho vztahu tak čerstvá, ale pokud si chci vydobýt své místo po jeho boku, bude takových debat víc. Pevně jsem se rozhodla už dávno. Nebudu umírat s plínkami vedle mého dokonalého přítele. To byla estetická stránka věci. Další stránka byla, že Edward je nesmrtelný, ale jakmile bych zemřela, šel by za mnou. Nevím, kde jsem brala tu jistotu, ale věděla jsem to. Svět bez Edwarda? Bez jeho existence? A poslední a nejdůležitější. Chci s ním trávit věčnost. Nikdy s ním nebudu tak dlouho, aby mi to stačilo, ale věčnost je slušný začátek. Když se prvně objevil v mém okně od našeho rozchodu, byla jsem nepříčetná a hlavně opilá. Celou tu dobu jsem si nalhávala, že mu nikdy neodpustím. Taková kravina!

„Bello, nemůžu tě proměnit, protože…“ začal, ale já ho nenechala domluvit.

„Protože?“

„Necháš mě domluvit?“ zeptal se trochu dopálený mojí netrpělivostí. Mlčela jsem s napjatou čelistí, jak jsem byla připravená vychrlit argumenty.

„Nemůžu tě proměnit, protože bys tu tři dny ležela v bolestech. To nám opravdu moc nepomůže. Proměna je víc bolestivá, než si dovedeš představit. Chci být u toho a držet tě za ruku. Věř mi, budeš to potřebovat.“ Vstřebávala jsem, co mi tím vlastně řekl. Ani jsem se ho na to nechtěla ptát, protože jsem se bála, že vezme svá slova zpět. Položila jsem otázku, která mě velmi zajímala a děsila.

„Kolik je Denaliů?“

„Pět,“ řekl bez náznaku strachu, zatímco já začínala panikařit. Pět plus osm je třináct. Třináct ku dvaceti. Jednoduchá matematika.

„Je jich víc,“ konstatovala jsem bez dechu. „A jsou silnější.“

„Vidím, že tě Eric informoval,“ řekl nahněvaně. To jsem nekomentovala. Měla jsem dojem, že s tím má co dočinění testosteron nebo co to ve svém upířím těle mají. Připadalo mi směšné, že Edward na Erica žárlí. Dobře, Eric je přitažlivý muž, a tak je snad normální, že se mi líbí, ale hledat v tom něco víc?

„Drž se tématu,“ žádala jsem ho.

„Máme na své straně zkušenosti a dary.“ Dary? To je zabije tím, že jim přečte myšlenky?

„Jaké dary?“

„Alice vidí, co udělají. Já si to přečtu v jejich myslích. Jasper je přivede k nepříčetnosti, pak je tu Kate.“

„Kate?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Denali. Má dlaně pod elektrickým proudem.“ Ústa se mi nechápavě otevřela. „Člověka to zabije, upíra dostane na lopatky.“ Představila jsem si bledou dívku bez tváře, jak jí z rukou šlehaly modré blesky.

„Edwarde, pořád mají strašnou převahu.“

„Nemají. Nikdy jsi žádné novorozené neviděla. Nevíš, jak uvažují. Jsou jako neřízená střela. Mají velkou sílu, ale neumí ji využít.“ Trochu mě to uklidnilo. V podstatě budou bojovat s dětmi. Ne, děti jim říkat nebudu. To je moc morbidní.

„Ale co Victoria? Ta nebude novorozená.“

„S tou si to vyřídím sám,“ řekl odhodlaně a já se zachvěla. Ucítil to. „Neboj se. Slibuji ti, že všechno bude v pořádku. Než se naděješ, bitva skončí.“ Začal broukat a já začala klimbat, ale ještě před tím jsem stačila zpytovat svoje svědomí. Oni pro mě budou v brzké době riskovat. Victoria stvořila ty upíry jen kvůli mně. Kdybych tenkrát nebyla na té louce, všechno by teď bylo jinak. Nemusela bych se bát o životy mých milovaných. A za touhle hradbou strachu se skrývaly mé osobní potřeby. Stále jsem myslela na svoje poslední setkání s tou zázračnou čirou tekutinou. Umírala jsem hanbou, že budou bojovat a riskovat své životy a já myslím na alkohol. Kam jsem se to dostala? Jak to mohlo takhle vygradovat? V hlavě mi proplula zvláštní myšlenka. Jestli mě Edward opravdu promění, alkohol navždy vypadne z mého života. Možná, že bych neměla chtít proměnu hned. Možná bych se měla nejdřív zbavit té odporné závislosti. Pak bych totiž navždy žila s tím, že jsem to nedokázala.

Druhý den brzo ráno jsem se probudila celá zpocená. Děsivé sny totiž na sebe nenechaly dlouho čekat. Zmizela jsem do koupelny, protože jsem nechtěla na Edwardovi ležet takhle zlitá. Po důkladné ale rychlé očistě jsem vklouzla do džínsů a trička.

„Jsou tady,“ oznámil.

„Kdo?“

„Cullenovi.“ Neřekl rodina, protože jak jsem pochopila, tak do své rodiny počítá i Denalie. Asi si jsou opravdu velmi blízcí. Po chvíli však znovu prudce natočil hlavu.

„Jsou tu všichni.“ Byla jsem nervózní. Setkám se s dalšími upíry, i když pro mě žádná vzrušující novinka. Znám jich víc než dost. Pár z nich mě chce zabít, takže nějaké ty kontakty mám.

„Objímají se. To bude na dlouho.“ Zavrtěl hlavou. Za dvě minuty už však do dveří vcházela Alice, Jasper, Emmett, Carlisle, Esmé, Rosalie a za nimi čtyři naprosto úchvatné upírky a jeden vážně vyhlížející upír. Jejich zvědavé pohledy se okamžitě zabodly do mojí tváře. Byly to tři blondýny a jedna bruneta. Jedna z blondýnek měla ve vlasech zvláštní jahodový odstín a prohlížela si mě nejdéle. Edward se vedle mě nervózně ošil. On se ošil? Nikdy se neošívá. Pouze ve škole, kdy si hrál na člověka. Muselo ho něco rozhodit v myšlenkách přítomných.

Alice se ke mně natočila.

„Doufám, že když jsi odpustila mému bratrovi, jsem také zproštěna všech obvinění.“

„Omluvil se mi. Odpuštění nebylo celostátní,“ zašeptala jsem na zpět, i když to stejně všichni slyšeli. Alice vyjeveně zírala. Protočila jsem oči a usmála se na ni. Pochopila a usmála se nazpět. Potom se spustila vlna představování a objímaní.

„Edwarde, rádi tě vidíme,“ řekla bruneta s černovlasým upírem.

„Já vás také. Bello, tohle je Carmen a Eleazar. Carmen, Eleazare tohle je moje přítelkyně Bella.“ Usmála jsem se, když použil to samé slovo, které jsem vyslovila včera já. To mi připomíná – kde je Eric? Potřásla jsem si s nimi rukou. Carmen mi velmi připomínala Esmé. Jejich kůže měla olivový nádech. Pak přistoupily ty tři blondýny. Ta nazrzlá Edwarda silně objala, že jsem přimhouřila oči, jak jsem to sledovala.

„Tanyo,“ řekl Edward. Tanya ho pustila, ruce měla stále na jeho ramenou. Koukala na něj tak zvláštně. Nebylo těžké v ní číst a já rázem věděla, že Tanyu nebudu mít ráda. Tohle mi bude muset Edward vysvětlit. Ten stále klidně stál. Proč má stále ruce položené na mém příteli? Chtěla jsem jí ty ruce utrhnout. Musela jsem se začít krotit. Co blázním? Ale ona tam pořád stála a byla tak krásná. Druhá blondýna do Tanyi drkla a ta spustila ruce.

„Už je to dlouho od našeho posledního setkání. Tak tohle je důvod všech těch problémů,“ protáhla s ruským přízvukem, když se podívala na mě. Jo, já jsem ten problém!

„Bello, to je Tanya a její sestry Kate a Irina.“ Ty dvě mi přišly mnohem příjemnější, i když jedna metala blesky rukama. Kde je ten Eric? Jako na zavolanou se objevil ve dveřích. Teď jsem se cítila kompletní. Celá moje rodina v jedné místnosti, ale i s pár vetřelci, jako například Tanyou. Eric vypadal famózně. Manekýnům by upadla čelist. Byl celý tradičně oblečen do černého a hlavou převyšoval i Edwarda nebo Emmetta. Dost se od ostatních v místnosti lišil, protože jeho karmínové duhovky nebezpečně zářily. Pozdravil se srdečně s Jasperem a pak i s ostatními Culleny. Teď asi budu představovat já. Eric se postavil vedle mě. Na Edwarda jen kývnul, žádné velké nadšení v tom nebylo. Po bocích mi stáli dva nádherní muži připravení bojovat za můj život. Usmála jsem se pro sebe.

„Tohle je můj kamarád Eric Davis,“ představila jsem ho všem Denaliům najednou. Přidala jsem opět slovo kamarád, protože jsem byla pyšná, že mám kamaráda jako je Eric. Eric se nejprve tvářil ostražitě stejně jako Denaliové, kteří se tázavě podívali na Edwarda. Ten přikývnul. Ericovy oči spočinuly na Denaliových. Jednoho po druhém je zkoumavě prohlížel. Připadalo mi, jako kdyby byl každý v jednom teráriu a vzájemně si okukovali svoje výběhy. Edward se vedle mě najednou uvolnil a usmál se. Tanya to zpozorovala a udělala úškleb. Co zase nevím? Tanya se dívala do země a očividně přemýšlela nad něčím, co Edwarda donutilo k úsměvu. Nebyl to posměšný úsměv, ale přátelský a spokojený. Pak se ale jeho výraz prudce změnil. Alice zalapala po dechu a Jasper jí položil ruce na tvář. V mém pokoji, který se najednou zdál dost skromný, se dalo napětí krájet.

„Victoria se přestala schovávat. Vydává rozkazy sama. Napočítal jsem jich devatenáct i s Victorií,“ oznámil Edward dřív, než se Alice vrátila do reality.

„Problém bude místo boje. Nemůžeme bojovat uprostřed města,“ řekl Jasper.

„To jo. Lidi by si asi všimli padajících budov a dírách v asfaltu,“ přidala se Irina a její věta tomu dodala ještě děsivější rozměr. Pro ně to asi bude brnkačka, no já tu budu umírat strachy, ale byla jsem ráda, že se stihnou vůbec někam přesunout. Aspoň lidi v téhle budově budou v bezpečí. Alice znova upřela oči do prázdna.

„Budou Bellu hledat v noci. Proč čekají?“

„Drží novorozené při tom, že je slunce spálí,“ vysvětlil všem Eric.

„Chytré,“ řekl Eleazar. Bylo to poprvé, co promluvil.

„Co je nalákat k zálivu?“ navrhla Kate. Já mezitím koukala na Rosalii, jak na mě nenávistně zírá. Nejradši bych na ni vyplázla jazyk jako malá holka, ale došlo mi, že i ona pro mě bude riskovat život. Vyhnula jsem se jejím očím. Nesnáší mě a její rodina bude kvůli mně vystavena nebezpečí.

„Jo, mohli bychom se přesunout pod vodu.“

„Mohlo by se to zvrtnout a nakonec by jsme skončili ve městě,“ pochyboval Carlisle. Potřebovali otevřené prostranství. Představila jsem si velkou plochu porostlou trávníkem. Vypadalo to jako mýtina a pak moje fantazie samovolně dodala bílé čáry a čísla.

„Fotbalový stadion,“ vypadlo ze mě. Všechny pohledy se stočily ke mně.

„Hezky, Bells,“ pochválil mě Emmett.

„Totálně ho zdevastujeme,“ nesouhlasila Rosalie a měřila si Emmetta zlostným pohledem.

„Když budeme rychlí a nebudeme s nimi házet daleko, odnese to jenom trávník,“ protestoval Emmett.

„To snad nemyslíš vážně, že souhlasíš s tím pitomým nápadem,“ syčela Rosalie na Emmetta.  Myslím, že jí připadal pitomý hlavně proto, že jsem to navrhla já.

„Je to dobrý nápad, ale vzpomeň si na baseball, Bello. Ty rány by vzbudily celé město. Už tak budou podezřelé a stadion je uprostřed města,“ vysvětlil mi Jasper.

„Nepůjde to úplně utajit. Tohle není Forks obklopené lesy. Budeme strašně riskovat tak jako tak,“ řekl Edward a mně došlo, že naráží na Volturiovi.

„Nechápu, že ještě nezasáhli,“ uvažoval Eleazar.

„Nebudeme čekat, až přijdou sami,“ řekl Eric, ale tentokrát ne jako nápad, ale jako rozhodnutí. Měl kolem sebe skoro viditelnou auru autority. „Ten dům, kde je drží, je v odlehlé části města obklopené lesem. Viděl jsem ho. Budou zmatení kvůli slunci a nebudou to v žádném případě čekat.“ Všichni zůstali zticha, což znamenal nevyřčený souhlas.

„Jinak to nepůjde,“ promluvil po chvíli Jasper. „Co se týče novorozených, mám tady výcvik já, Eric a Eleazar. Za dvě hodiny bychom měli zvládnout všechny proškolit.“ Eric má výcvik? Tázavě jsem se na něj podívala, ale on uhnul pohledem. Už mě to štvalo! Budu si s ním muset promluvit.

„Můžeme jít na zahradu. Je dost velká a obklopená stromy,“ poradil mu Eric. Všichni se svorně začali sbírat ke dveřím. Edward se na mě podíval, když jsem pustila jeho ruku.

„Já přijdu,“ naznačila jsem mu ústy. Chytila jsem Erica pod loktem a trhla. Sice to s ním ani nepohnulo, ale podíval se na mě.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se.

„Teď na to není vhodná doba,“ vysvětlil mi, ale já se nedala. Co když se z té bitvy nevrátí a já mu to nikdy nebudu moci říct? Při představě, že by se nevrátil mě polil ledový pot.

„A kdy bude? Chci dvě minuty, tak se laskavě zastav a věnuj mi je,“ zasyčela jsem nahněvaně a naléhavě. Zastavil se díval se kamsi za mě s vytřeštěnýma očima.

„Ericu, co ti je?“ Položila jsem mu ruku na předloktí. K mé úlevě ji nesetřásl.

„Já nevím. Mám divný pocit od včerejšího večera. Já… Nedokážu to vysvětlit.“

„Takže se na mě nezlobíš?“ ptala jsem se s nadějí.

„Ne. Omlouvám se, že to tak vypadalo. Musel jsem se s tím vyrovnat,“ vysvětlil mi bolestně. „Co říkáš Denaliům?“ zeptala jsem se, protože jsem si všimla, jak si je prohlíží.

„Eleazara už jsem potkal. Tanya je zajímavá.“ Tanya? Hm, to mu přeji.

„Ty mi nikdy nelžeš a ani nic neskrýváš, tak mi teď pověz pravdu. Opravdu ten boj bude tak jednoduchý? Nikomu z vás se nic nestane?“

„Protože ti nikdy nelžu, tak ti řeknu, že nikdy nic není stoprocentní.“ Srdce mi poskočilo.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 25. kapitola: