Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 20. kapitola

05.08.2011 (16:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3402×

Sundala jsem nohu z plynu a auto okamžitě zareagovalo. Zašroubovala jsem víčko od prázdné vodky a hodila obě flašky do prostoru pod sedadlem. Netrefila jsem se.

Policajt vystoupil z auta a došel ke mně. Poklepal na okýnko a já otevřela.

„Dobrý den. Doklady, prosím,“ přikázal mi policajt kolem dvacítky s jiskřivýma zelenýma očima.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se nevinně. Začínala jsem z toho mít docela legraci.

„Překročila jste povolenou rychlost,“ prohlédl si mě. „Navíc mám dojem, že řídíte pod vlivem.“ Dobře, asi jsem něco udělala. Usmála jsem se pro sebe. Zlobíš, Bello!

„Doklady nemám u sebe.“

„Dobře. Vystupte si, prosím, z vozu.“

„Jasně,“ poslechla jsem. Policajt vytáhl pár papírů s mnoha kolonkami a začal do nich něco spisovat. Trochu jsem se zapotácela a opřela se o auto.

„Jméno?“

„Isabella Swanová.“

„Bydliště?“

„Forks.“ Policajt zvedl oči. Pokrčila jsem rameny.

„Bydlíte ve Forks a tady se proháníte na silnici stodvacítkou očividně pod vlivem alkoholu?“

„No, abyste rozuměl. Zrovna bydlím v ústavu pro alkoholově závislé,“ vysvětlila jsem mu svoji situaci.

„Aha. Tak to vše vysvětluje,“ zamumlal.

„Víte, že máte oči jako Harry Potter?“ optala jsem se ho.

„Harry Potter má modré oči,“ protestoval.

„Ten filmový ano. Neříkejte mi, že jste nečetl knihu?“

„Ne, na to jsem bohužel neměl čas.“

„Tak to máte velké mezery v literatuře.“ Zase si něco spisoval do papírů. Možná si napsal poznámku, že si musí přečíst Harryho Pottera.

„Kolik vám je let?“ Mluvil se mnou, jako by mi bylo pět. Vadilo mi to.

„Devatenáct, a vám?“

„Pětadvacet. Víte, co to znamená?“

„Že už jste velký kluk?“

„Že už si můžu legálně kupovat alkohol.“

„To máte super,“ škytla jsem.

„Technický průkaz od vozu.“

„Nemám. To auto není moje.“

„Skvělé,“ zaškaredil se. „Komu jste to auto ukradla?“

„Tak to pozor! Já nekradu! Patří Ericovi Davisovi, který mi ho půjčil. Víte, Eric stejně žádné auto nepotřebuje, protože... No, to je na dlouhé vysvětlování.“

„Času budeme mít dost, protože vás odvezu do cely předběžného zadržení.“

„Tam jsem ještě nikdy nebyla,“ přiznala jsem. Seattle se točil jako velký glóbus a nedaleko hrál podivný orchestr.

„Tomu se mi nechce věřit.“

„Jednou jsemi ji viděla u táty na stanici,“ vzpoměla jsem si.

„Tatínek je policista?“ Bral mi klíče z ruky a vysouval okýnko, potom auto zavřel a šeptal něco o odtahovce do vysílačky.

„Slečno Swanová, otočte se a dejte ruce za záda.“ Poslechla jsem a dál hledala ten orchestr. Musel být vážně velký. Hrál tak krásně. Potom jsem uslyšela jeho dobře známý hlas. Broukal mou ukolébavku. Má zápěstí mi sevřelo jeho železné sevření. Edward byl zase u mě, ale už nebroukal. Táhl mě k tomu orchestru.

„Pojďte, skloňte hlavu. Opatrně,“ radil mi policajt. Sedla jsem si na sedadlo a koukala předním okýnkem na dění na ulici. Lidé byli maličcí jako špendlíky. Začínala mě vtahovat temnota.

„Za chvíli tam budeme,“ řekl někdo, ale já už letěla vrtulníkem nad Amazonkou.

Ležela jsem na něčem tvrdém a chladném. Kolem hlavy mi bzučel roj včel. Mávla jsem rukou, protože jsem ho chtěla odehnat, ale byl tam pořád. Zvedla jsem se na lokti a spatřila svislé ocelové tyče.

„A sakra!“ zaklela jsem v přívalu informací o mém pobytu. Jsem ve vězení!

„Slečno Swanová, jste vzhůru?“ Kdo se mě ptá? Nechte mě spát!

„Hm.“ To vidí snad, ne? Bože, ta hlava! Slabě jsem zaúpěla.

„Byla zaplacena kauce. Po vyřízení všech formalit budete propuštěna.“

„Dobře.“ Byla zaplacena kauce? Kolik? Kdo? Jak?

„Kdo ji zaplatil?“

„Pan Edward Cullen.“ Vylétla jsem do sedu. Igelit pode mnou zašustil. O mříže se opíral mladý policista. O tomhle muži si dovolím tvrdit, že mu uniforma sluší.

„Kdo?“ zopakovala jsem.

„Pan Cullen.“

„Kolik?“

„Řídila jste pod vlivem cizí auto bez dokladů a projela křižovatku na červenou. Dvacet tisíc dolarů.“ Cink! Cink! Zatočila se mi hlava. Policista si mě přeměřil od hlavy až k patě a zavrtěl nesouhlasně hlavou. Pak se otočil na podpatku a zmizel za rohem. Na shledanou.

Plácla jsem sebou zpět na igelit, i když se mi mé momentální lůžko nezamlouvalo. Vzpomínky na včerejší den se mi vracely ve vlnách, až jejich síla dosáhla velikosti tsunami. Kdyby tu Eric byl, mohl by mi s klidem říct, že mi to všechno tisíckrát říkal, všechno mi pořád opakoval a snažil se mě upozornit na to, že je predátor. Kolikrát jsem viděla jeho sebekontrolu v troskách? Je to upír, proboha! Tahle stránka jejich života se mi nebude donekonečna vyhýbat obloukem. Je to jejich podstata. Ale vidět jsem to teda nemusela. Ta žena mohla mít rodinu, manžela, děti. Mohla mít budoucnost, ale to na tom nebylo nejhorší. Nejhorší bylo to, jak jsem se cítila. Bylo to sobecké a odporné, ale nejvíc jsem litovala Erica. Je to zvrácené, že lituju víc muže, který ukončil život, než ženu, jejíž život byl tak náhle bez možnosti volby ukončen? Ano, litovala jsem Erica.  Je to můj přítel, ať už je cokoliv nebo udělal cokoliv. Lituji ho, protože vím, že teď s tím bude muset žít. Vždy mi říkával, že je spokojený s tím, co je, ale nikdy jsem tomu úplně neuvěřila. Jasně. Je báječné být upírem. Rychlost, síla a krása. Musíte mít pocit, že vám nikdo nemůže ublížit. Čas vnímáte úplně jinak. Pro nás lidi je všechno naléhavé a nic nesnese odkladu, protože náš život je tak křehký. To jsou ty první aspekty upírského života. A pak je tu ta část, že pro to všechno musíte přinášet oběti. Většina se s tou obětí vyrovnala. Něco za něco. Ta většina přijala fakt, že to, co dostali není zadarmo. Já Ericovi nevěřím, že ten fakt přijal. Možná mu přece jenom přijde ta cena moc vysoká. Třeba si to nikdy nechtěl přiznat, že mu jeho bratr něco vzal a on za to musí platit. Proto se snaží nežít z lidské krve? Bylo tak těžké se v něm vyznat! Proč jsem já vždycky jako otevřená kniha na rozdíl od ostatních? Mé myšlenkové pochody přerušil hlas.

„Bello,“ řekl Edward. Nádherný i za mřížemi. Teda, technicky vzato jsem byla za mřížemi já.

„Edwarde,“ vydechla jsem překvapeně. Na nic lepšího jsem se nezmohla.

„Ahoj,“ pozdravil s vystrašeným úsměvem. Chlapče, nebudu na tebe řvát. Na to jsi mi moc chyběl a hlavně moje dávka negativismu nedošla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem taky. Nesmála jsem se, ale taky jsem nebrečela. Roztáhl ústa do pokřiveného úsměvu, když se ujistil, že na něj nebudu řvát ty hajzle. Radost z toho, že ho vidím mi nekontrolovatelně začala prostupovat až ke konečkům prstů. Mám si pořád upírat něco, co tolik chci a co může být mé? Ve vzduchu visela jediná otázka. Věřím mu? Vstala jsem z té hnusné postele a došla po betonové podlaze až k mřížím. Byl tak dokonalý. Nikdy nebude den, kdy mi nad jeho zjevem neposkočí údivem srdce. To odloučení a všechno, co se stalo, způsobilo moje pohyby. Položila jsem dlaně na jeho, které byly obtočené kolem mříží.

„Můžu ti věřit?“ Skrývaly se za tím všechny ty otázky. Miluješ mě? Už mě nikdy neopustíš? Budeš tu pro mě? Budeš má opora?

„Ano,“ odpověděl pevným hlasem, z kterého čišelo něco, co mě prostě přesvědčilo, že mluví pravdu. Nebylo to hmatatelné, ale ten opětovný pocit důvěry k němu mě zaplavil. Nebylo to jako v lese, když mě opustil. Protože já jsem tolik věřila tomu, že pro něj nejsem dost dobrá, že jsem jen omyl v jeho nesmrtelném životě, že jsem vlastně ani nad jeho odchodem moc nedumala. Vlastně já jsem nad ním dumala pořád, ale nikdy jsem nevzala v potaz slova, která říkával předtím. Miluju tě. Teď jsi můj život. V hlavě jsem měla jen ty slova, která mi řekl jako poslední, která mi potvrdila jen to, co jsem si myslela. V podstatě jsem dostala to, co jsem chtěla. Edward ti prostě lhal a šmitec. Nikdy tě nemiloval. Jsi troska, Bello. Končíš. A tak jsem začala vyvádět pitomosti. Dělala jsem všechno, abych unikla realitě. Všem jsem se vzdalovala včetně sebe. Celé ty měsíce mám zamlžené. Vím jen, že jsem říkala věci, které bych nikdy říct nechtěla a dělala věci, které bych předtím nikdy neudělala. Nepřemýšlela jsem nad následky, protože pro mě žádné neexistovaly.

„Dobře. Věřím ti, ale už mě, prosím, nikdy neopouštěj. Byla to největší blbost, co tě mohla napadnout,“ vysvětlila jsem mu. Oči se mu rozšířily a rty udělaly malé o. Ten výraz mluvil za vše. Už nedoufal, že mu odpustím. Bylo co odpouštět? Jednou mu jeho brilantní mozek zkratoval a namluvil si bůhví co. Kdyby byl člověk, mohla bych říct, že je to chlap a jede jenom napůl mozku. Což je vědecky dokázáno!

„Už to vím,“ přiznal svoji chybu. Cítila jsem se najednou vyrovnaná. Jazýčky vah se zase vrátily do vodorovných poloh. Edward sklonil svoji hlavu. Jeho rty byly na dosah. Bello, tímhle to stvrdíš! Bude to oficiální!

Kuš! Zopakovala jsem Edwardův pohyb a setkala se s jeho rty uprostřed mříží. Ocelové tyče mě tlačily na spáncích, ale mě to nezajímalo. Užívala jsem si polibku za mřížemi. Vsadím se, že to je sen každé holky, protože mě to s Edwardem připadalo jako ten nejdokonalejší polibek na světě. Je jedno, kde jsme. Tak mi to chybělo. Ta sladká chuť jeho jazyka. Jazyka, který tancoval valčík s tím mým. Momentálně to pro mě bylo důležitější než vzduch, ale s tím můj mozek nesouhlasil. Musela jsem se nadechnout, a tak se naše pohledy střetly. Nic jsme neříkali. Proč bychom to měli kazit slovy? Nejsme blázni! Stará láska nerezaví a já věděla, že to, co cítím k Edwardovi, je z nerezové oceli. To, co mě teď napadalo bylo tak přeslazené, že bych to Edwardovi nikdy neřekla, protože bych se pak musela propadnout do země. Ale ty dvě slůvka jsem si snad dovolit mohla? Dlužila jsem to sama sobě.

„Miluju tě.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 20. kapitola: