Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 16. kapitola

09.07.2011 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2891×

Viktor

Tiše jsem seskočil ze střechy nákupního domu. Dívka pošetile kráčela po úzkém chodníčku. Pro ni byla tma jako v hrobě, ale moji zářivou bílou pokožku určitě spatří. Bude to to poslední, co uvidí. Šel jsem za ní lidským tempem. Tenhle lov jsem si chtěl pořádně užít. Ta dívka na to doplatí. Bude cítit tolik bolesti, ale kdyby zůstala doma, mohl jsem si vyhlédnout někoho jiného. Ne tak mladého. Já chci však čerstvou a mladou krev. Kupodivu přes její věk, nebyl z její krve cítit alkohol. Aroma cigaret se však za ní táhlo jako z továrny.

Už jsem to nemohl déle prodlužovat, ten slastný okamžik, kdy vaše kořist zavětří nebezpečí. Mé boty na můj povel začaly vydávat plíživý zvuk. Dívka se nervózně ošila a přidala do kroku. Z mé hrudi vyšlo zavrčení. Bylo pobavené s ostnem hrozby. Má kořist zrychlila na nejvyšší lidskou rychlost a vyjekla. Vlasy jí vlály. Fantastické. Myslí si, že může utéct. Zjevil jsem se jí přímo před obličejem a vycenil zuby. Dlouze jsem vrčel, oči mi žhnuly žízní. Její byly plné strachu.

Zatáhl jsem ji do uličky a mrštil s ní o cihlovou zeď. Pološílený žízní jsem neodhadl sílu a ona dopadla na zem s otevřenou zlomeninou nohy. Viděl jsem detailně, jak našedlá kost prorazila tenkou kůži na její holeni. Krev se vyvalila z ran, které jí náraz způsobil. Slyšel jsem další praskání a trhání. Ječela a vřískala bolestí. Vzácná symfonie. Přiběhl jsem k ní a zakousl se do šťavnaté tepny na vnitřní straně stehna. Jednou rukou jsem ji přitlačoval na hrudníku k zemi. Žebra jí pod tlakem mé ruky praskaly a nořily se do orgánů, jež měly chránit. Krev se mi válela na jazyku. Byla dost sladká, ale začala chladnout. Rychle jsem vysál poslední zbytky a odsunul mrtvolu stranou. Užíval jsem si hřejivý pocit, co se mi ve vlnách rozléval po celém těle. Chvíli jsem seděl v extázi.

Vytrhl mě zvuk projíždějícího auta. Musím tu zdechlinu uklidit. Vypadá, jako by ji přejel kamion, jenže je bez krve. Zhnuseně jsem ji vzal za jednu nohu, která byla celá polámaná a potrhaná. Tohle mi nikdy nepřestane vadit, že jsem se musel otravovat s uklízením zbytků. Táhl jsem ji s sebou až k zálivu Puget Sound, jenž obklopoval Seattle. U vody postávalo pár lidí, a tak jsem se maximální rychlostí protáhl kolem jachet a s tichým šplouchnutím skončil ve vodě. Ponořil jsem se až na dno a kvůli místním potápěčům se rozhodl zanést mrtvolu dál. Byl jsem velice důsledný, jelikož na mě měli zásadní vliv Volturiovi. Nechtěl jsem být v jejich řadách, ale byl jsem tichým společníkem. Pokud se vyskytlo něco důležitého, byl jsem k službám. Plaval jsem dlouho, až jsem se dostal na otevřené prostranství bez balvanů. Drobné kamínky porostlé mořským rostlinstvem pokrývaly jemný písek. Všechny ryby vzaly ploutve na ramena. Ruku jsem zanořil do dna a za pár vteřin vyhloubil dostatečně hlubokou jámu. Stáhl jsem povlávající mrtvolu dívky a uložil ji do jámy. Zaházel jsem ji pískem a kamínky. Pěkně jsem to naaranžoval. Chvíli jsem ještě zíral na okolní svět, a poté jsem vyrazil zpět. Když jsem vystoupil nad hladinu, slyšel jsem stejně křišťálově čistě, jako pod vodou.

Celou cestu do sanatoria jsem přemýšlel nad jedním pacientem. Stala se neočekávaně objektem mého zájmu. Dost mě šokovala, když si vyžádala Erica. Pokud mi bylo známo, děsil lidi více kvůli své vysoké ramenaté postavě a odměřenému chování. Kdyby ti lidští tvorové věděli, kdo je tady ten zlý krvežíznivec s rudýma očima. A protože to nevědí, zůstávalo záhadou, jak si k němu ta lidská dívka mohla vytvořit pouto. Byl jsem sice nějakou dobu pryč, ale člověk si nemůže k upírovi vytvořit pouto. Na čase nesejde. Bylo by to proti základním instinktům. Eric se k ní nějak bohatě nevyjadřoval. Omezil se na strohé věty o jejím zdravotním stavu. Ale on by mi nic nezatajil! To já jsem jeho bratr a stvořitel. Nikdy by mě nenapadlo na něj použít svůj dar. Neměl jsem důvod. Byl bych paranoidní blázen, kdybych mu nevěřil. Tak proč tu byl ten divný pocit? Nechci narušit naši vzájemnou důvěru, ale jak tedy ukojit nevědomost?

Přeskočil jsem bránu a uháněl po cestě vysypané bílými kamínky. Prohnal jsem se dveřmi do svého pokoje v pravém křídle domu v posledním patře. Došel jsem do koupelny a rozhodl se umýt od slané vody. Strávil jsem pár vteřin u zrcadla a pozoroval svůj obraz. Byl jsem atraktivní muž, ženy jsem přitahoval jako magnet. Stačil pohled a byly zhypnotizované. Proč na Isabellu tak nepůsobím? Prohrábl jsem si černé vlasy, co mi spadaly do očí. Pohlédl jsem na čočky, které byly uložené na poličce pod zrcadlem. Byl to tak otřesný pocit nosit je. Pořád jsem se zaměřoval na jejich nedokonalosti, co byly na povrchu. Někdy jsem držel žízeň na uzdě, abych je nemusel aspoň po nějakou dobu nosit. Černé duhovky nejsou tak nápadné jako karmínové plameny. Eric vstoupil.

„Och bratře, zahal se!“ hodil mi ručník na hlavu a díval se do stropu. Obmotal jsem si ručník kolem pasu a prošel kolem Erica. Následoval mě.

„Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“

„Nemohu si udělat rodinnou návštěvu?“ ptal se na oko vyděšeně.

„To samozřejmě můžeš.“ Zůstali jsme stát. Bylo to stejně pohodlné, jako natáhnout se na tu nejkvalitnější postel.

„Neřekl jsi mi, jak se mají tví chlebodárci,“ zavrčel jsem.

„Jsou to tví vládci, stejně jako mí.“ Opravdu ho musím poučovat o respektování upíří monarchie? Kolik mu je? Padesát?

„Jistě.“ Slyšel jsem to opovrhování.

„Dost! Svůj sarkasmus si nech pro někoho, kdo ho chce poslouchat!“ zasyčel jsem. Na rtech mu stále pohrával vlažný úsměv.

„Co po tobě naši velební vládci chtěli?“ Přešel jsem jeho tón a odpověděl.

„Hledali jsme talenty.“

„Kolik jste jich našli?“

„Bez Eleazara to bylo špatné. Našli jsme pár kandidátů na Sibiři. Jedna dívka byla proměněna a jeden muž to nepřežil. Měl skvělou krev, nedokázal jsem to. U té dívky, Alexandry, se mi to povedlo. Je to ale příšerná novorozená. Nezjistili jsme, jestli byl její potenciál opravdový. Odvedli ji do Volterry, aby ji zkrotili. Potom se možná dar projeví.“ Můj bratr se na mě skepticky díval.

„Tenhle Arův koníček je opravdu fascinující.“

„Zuříš, protože v tobě žádný potenciál neviděl?“

„Hezké, bratře. Myslím, že teď budu dvacet let naříkat. Proč jen si mě Aro nezařadil do soukromé sbírky patolízalů? Kdybych se měl tvé poznámce bránit, mám zřejmá fakta. Kdyby mě tenkrát proměnili, byl bych považován za nesmrtelné dítě a navíc - u té výpravy Aro nebyl.“ On si tu výpravu pamatoval? Já sám, který jsem byl cílem, jsem si pamatoval jen záblesky. Bylo to odporné, vzpomínat na lidský život. Vlastně nebylo vzpomínat na co. Všechno jsem zapomněl. Lidské životy jsou ubohé, nepotřebuji se probírat bahnem.

„Vzpomínáš si na to,“ konstatoval jsem ten fakt.

„Máš štěstí, že jsem se svým životem spokojený. Představ si, že bych byl divoký, jako ta Alexandra a vůbec by se mi nelíbilo, že jsi mě zabil.“ Směšné.

„Nic takového si představovat nemusím. Dal jsem ti život.“

„Potom, co jsi mi jeden vzal.“

„Cože?“ Něco takového jsem od něj ještě neslyšel. Tvářil se jako kat. Oči do široka otevřené. Zíraly na mě. Pak mě ale udeřil do ramene, že to prásklo, a zavrátil hlavu dozadu. Z plna hrdla se smál.

„Výborné, Ericu. Opravdu, takhle jsem se dlouho nepobavil,“ smál jsem se s ním, a pak jsem zvážněl.

„Už to, ale nedělej,“ varoval jsem ho.

„Nemáš smysl pro humor.“

„Jsem upír. Přízrak noci bez humoru. Co tvá staronová pacientka?“

„Myslíš slečnu Swanovou?“ zadíval se na dveře koupelny.

„Jen a jen ji.“

„Člověk, co se léčí. Co víc ti mám říct?“

„Má proto tebe slabost.“

„Jsem dvoumetrový blonďák se zlatýma očima. Je to přirozená reakce člověka. Ženy,“ dodal.

„Ano. Je vidět na první pohled, že lidi miluješ, a tak si je lehce získáš,“ prohlásil jsem sarkasticky.

„Nevím, po čem pátráš, Viktore.“ Proč jsem mu to nevěřil?

„Ericu, věřím ti,“ ubezpečil jsem ho, i když jsem měl pochybnosti.

„Mimochodem, slyšel jsi o těch vraždách v okolí?“

„Ano.“

„Prohlédl jsem si noviny a nemusel jsem to důkladně studovat, abych poznal, že je to dílo novorozeného - tedy podle počtu vražd novorozených,“ opravil jsem se.

„Není to má starost. Tohle je věc našich vládců,“ protáhl poslední slovo. Měl pravdu. Nebude trvat dlouho a rozmetají je.

„Stejně se poohlédnu. Zajímá mě, který idiot je stvořil, a pak je nechal běhat po městě.“

„Času máš spoustu, když ti teď ubyl jeden pacient,“ řekl mi s pobaveným úšklebkem.

„To máš pravdu,“ přikývl jsem. Shodil jsem ručník a oblékl se.

„Musím na lov,“ řekl mi.

„Pozdravuj veverky,“ neodpustil jsem si uštěpačnou poznámku.

„Já jsem štamgast, tudíž si zaběhnu k hranicím. Chci něco pořádného.“

„Abys měl něco pořádného, stačí ujít pár metrů do Isabellina pokoje.“ Nikdy jsem pořádně nepřijal tu jeho filozofii o životě bez lidské krve. Pochybuji, že by ji vůbec někdo přijal. Nesmysl.

Zazubil se na pozdrav a mihl se ve dveřích. Rozhodl jsem se vydat zpět do centra. Chci vědět, o koho se tu jedná, co nejdřív.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 16. kapitola: