Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 14. kapitola

30.06.2011 (17:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3386×

Bella

Vrtěla jsem se na židli. Byla jsem jak na trní. Hlavní důvod byl, že přede mnou seděl Viktor, který se dnes ráno vrátil z Itálie. Kdykoliv se na mě podíval, projel mnou chlad. Pořád jsem si musela připomínat, že to neví. A svědomí mi na oplátku našeptávalo, že se to brzy dozví. Erica jsem ještě neviděla, ale strašně jsem toužila po rozhovoru s ním. Horší bylo, že jsem si uvědomovala, že režim, který jsme měli zavedený, se s Viktorovým návratem zhroutí, a to bude mít fatální následky na mém léčení. Bez Erica jsem byla zranitelná a slabá. Ke všemu teď musím zase navštěvovat tenhle kroužek. Vedl ho André, ale Eric s ním domluvil, že co se týká mého sezení, bude individuální. Ale jakmile jsem dnes vstala, čekalo mě překvapení. Doklopýtala jsem ke dveřím hned, jak se ozvalo zaklepání. Ve dveřích stál Viktor a já měla srdce v kalhotách. Zírala jsem na něj jako na zjev. Možná si mou reakci vykládal jako pouhé leknutí, což bylo slabé slovo. Informoval mě o dnešním sezení a s přáním hezkého rána odešel.

Teď jsem tu před ním seděla a byla jsem značně nervózní. Lhaní, přetvářka a podobně nebyly moje parketa.

A pak tu byl druhý důvod mojí nevyrovnanosti. Byly to dva dny, co uplynuly od návratu z Forks. Zanechalo to na mně tolik následků. Nemohla jsem se vyznat ve svých pocitech. Nemohla bych studovat psychologii. Co se týká emočních vlastností člověka, dost jsem tápala. Ještě horší bylo mé studování upířích emocí, ale myslím, že jsem je chápala lépe než lidské. Byly mi bližší, což bylo dost smutné. Snažila jsem si ujasnit své priority a cíle, ale vzdala jsem to. Došla jsem k jedinému výsledku. Já stále miluji Edwarda, ale nedokázala jsem mu odpustit. To, co se stalo, prostě nezmizí po pár omluvách. Když na někoho vylijete kafe, to smaže omluva. Aspoň u lidí, kterým nezpůsobíte popáleniny druhého stupně. Ale když vám někdo doslova zlomí srdce, je zapotřebí víc než omluva. Kdyby stačila omluva, neříkalo by se tomu lámaní srdce. Pak jsem zase uvažovala nad tím, v jakém jsem stavu. Možná by pořádná dávka omluv stačila, kdybych nebyla duševně zdevastovaná.

Z mé analýzy mě vytrhl Viktor.

„Isabello, jak jste pokročila?“ ptal se mě a já byla duchem jinde, takže mi chvíli trvalo, než jsem vymyslela smysluplnou větu, která měla začátek i konec.

„Myslím, že hodně.“ Myslím, že vůbec.

„Výborně. Promluvím si s doktorem Ericem, abych věděl, jak jste daleko.“ Doufám, že to bude to jediné, o čem budou mluvit. Eric proti svému bratrovi nepůjde, ale to jsem mu v žádném případě nemohla vyčítat. Eric nikdy nemaloval vzdušné zámky, vždy ke mně byl upřímný. Věděla jsem, jaké riziko obnáší být s ním. Zbytek terapie jsem byla ve Forks u Edwarda v pokoji a stále si přehrávala jednotlivé scény. Zůstala jsem jako poslední a až po delší době si všimla, že už tu nikdo nesedí. Ve dveřích jsem se rozhlédla, jestli neuvidím Erica. Chtěla jsem vědět, jak na tom je. Nikdo nikde. Plahočila jsem se po schodech nahoru. Přecházela jsem po pokoji sem tam. Nebyla jsem schopná zůstat chvíli v klidu. Pohled mi padl na Větrnou hůrku. Popadla jsem ji a než se pan Lockwood nachladil, Eric seděl vedle mě.

„Ericu, já…“ nemohla jsem to doříct, protože jeho ukazovák naznačoval mým rtům, aby ztichly. Chvíli poslouchal, uši nastražené.

„V pořádku. Není tu,“ ubezpečil mě i sebe.

„Věděl jsi to, že se dnes vrátí?“

„Kdybych to věděl, tak ti to řeknu.“ Pravda.

„Já nevím, jak se před ním chovat.“

„Jak to myslíš?“

„Tak, jak to říkám. Ericu, určitě sis všiml, že neumím lhát.“

„Ani nemusíš. Nezkoušej na něj nic s jídlem a sluncem laskavě. Chovej se k němu jako předtím a všechno bude v pořádku.“

„A co ty?“

„Svého bratra zvládnu,“ ujistil mě. Byla jsem o poznání klidnější, i když ta náhlá bezstarostnost mi přišla podivná.

„Stále se vzpamatováváš z Forks? Z Edwarda?“ upřesnil.

„Ne, jsem v pořádku.“

„Teď jsi tvrdila, že neumíš lhát. Čistá pravda, Isabello,“ podíval se přísně.

„Bylo to těžké.“

„Slyšel jsem všechno. To, jak jste spolu mluvili.“

„A?“

„Tohle je za mé hranice chápání.“

„Už jsi někdy miloval?“

„Něco takového.“ Zvedla jsem nechápavě obočí.

„Dlouhý příběh. Musím jít.“ Rezignovaně jsem přikývla.

„Mimochodem, Isabello, neřekla jsi mi, že jsi používala oslovení Bella.“ Pokrčila jsem rameny. Nemělo to pro mě velký význam.

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu, i když jsem věděla, jaký je to nesmysl. Se smíchem vyšel ze dveří. Jeho pozitivní nálada na mě zaúčinkovala. Bez přemýšlení jsem se vrhla zpět k vyprávění Nelly Deanové, hospodyně z Větrné hůrky. Když jsem knihu odložila, zčistajasna mě přepadla myšlenka na moji matku.

Navzdory mému ročnímu transu jsem emaily četla, ale nikdy jsem na ně neodepsala. Matně si uvědomuji, že si v žádném z nich nestěžovala, že neodepisuji. Jak je to možné? S oběma rodiči jsme se natolik odcizili. Ale bylo to pro ně lepší, vzhledem k tomu, jaký jsem vedla nebezpečný život. Nikdy bych je do toho nechtěla zatahovat. Ani bych nemohla. Tohle nebyl svět pro ně. Svoji matku jsem milovala, a proto jsem byla ráda, že nejspíš žije v domnění, že žiji ve Forks a chystám se na vysokou. Mohla tak žít šťastně s Philem. Bohužel, můj otec si se mnou ten rok vytrpět musel. Odvděčím se mu tak, že se mnou už nebude muset bydlet. S těmito myšlenkami a potoky slz jsem seděla v nerušeném tichu noci. Noc byla krásná, jen blázen by ji zničil.

Charlie

S Harrym to nevypadalo dobře. Sue byla velice silná žena. Doufal jsem, že to oba zvládnou. S bolestivými zády jsem se zvedl z pohovky.

Jako každý večer jsem zašel do kuchyně. Opíral jsem se o bílou oprýskanou židli a prohlížel si linku. Nevím, co jsem na ní hledal. Zela prázdnotou. Všechno bylo zaprášené a mastné od oleje. Připomínalo mi to dny, kdy se Renée rozhodla, že ve Forks žít nedokáže. Stejně prázdné. Můj život už vyplňovala jen práce. Byl jsem dobrý policajt, ale špatný otec. Tu hlavní roli ve svém životě jsem nezvládl. Nejhorší na tom bylo, že moje selhání se neodrazilo jenom na mně. Ani jsem to nedokázal říct Renée. Neodpustila by mi to, že jsem tu nebyl pro naši dceru. Smutně jsem naposledy přejel očima kuchyň a se svěšenými rameny jsem se belhal do sprchy.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 14. kapitola: