Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 12. kapitola

26.06.2011 (10:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3602×

Viktor. Viktor. Viktor. Viktor. Mrk. Viktor. Mrk. Viktor. Mrk. Mrk. Viktor. Viktor. Mrk.

Intervaly, které se honily v mé hlavě i po tu dobu, kdy jsem se jí díval do očí jako třeba teď. Kompenzoval jsem to pohyby jejich víček. Pokoušel jsem se myslet na vše možné, ale má upíří mysl byla nekonečně prostorná. Bránil jsem se myšlenkám na návrat mého bratra.

Čtrnáct dní uplynulo a já prožil jedny z nejzajímavějších chvil svého nekonečného života.

Měl jsem nové obzory a cíle. Zítřky už nevypadaly tak monotónně. Když jsem se podíval na odpolední slunce, nebyl jsem tak absolutně sám. Byl jsem totiž s člověkem. Ukázala mi nové možnosti.

Pokud pohlédnu na ni, vidím krev. Od té události ale už nevidím jenom blahodárnou tekutinu, ale nové věci. U člověka pro mě neznámé meze. Inteligence, krása, zvědavost, návaly emocí, laskavost a mnoho dalších kladů, které kolem ní vířily v tanci. Studoval jsem ji, protože mě nezvykle zajímala. Zjistil jsem, jak jsou lidé netrpěliví a neurotičtí, protože jsem ji vnímal. Při terapiích mě nikdy nezajímaly osudy pacientů, až na ni. I když jsem poslouchal jejich monology, uklízel jsem je do nejvzdálenějších koutů mysli. V lidské mysli by to bylo na zaprášených místech, ale má byla celá vycíděná a navždy otevřená. Ona ale byla v předních řadách. Měl jsem důležitější priority, ale obyčejný člověk s nimi splynul a držel si tam pevné místo.

Věděl jsem ale, že od věcí, na kterých mi záleží, se dost značně liší. Ano, vytvořil jsem si k ní vztah, který jsem považoval za nemožný, ale něco tu chybělo. Možná by se to snadno vytvořilo, ale já se tomu úspěšně zuby nehty bránil.

„Pojď ven,“ zvala mě. Chodili jsme na procházky pořád. Já se nemohl nabažit toho, že se po dvou stoletích procházím na světle s člověkem, a ona zas přírody okolo. Mohla by se tomu profesionálně věnovat. Představil jsem si ji na vysoké škole, hlavní obor biologie. Ne. Tohle pro ni bylo moc obyčejné. Někdy jsme mluvili celý den, někdy jsme ho zas celý promlčeli. Do řeči se ani jeden z nás nenutil. My jsme se v podstatě znali tak dobře a zároveň tak málo. Byla ona můj terapeut, nebo byl já její? Měl jsem se z čeho léčit? To ne. Upíři byli spokojení se svou podstatou. Jsou výjimky, kterým schází lidský život, ale já mezi ně nepatřil. Ani si nepřipouštím, že jsem kdy byl člověkem. Byl jsem jím tak krátce, že je to zanedbatelné.

Procházeli jsme se v nedalekém lese. Můj krk byl žhavý jako pec, kde se taví železo, ale trénoval jsem svoje sebeovládání. Čím déle jsem se tomu vystavoval, tím víc jsem snesl. Ale bylo to těžké. Někdy jsem z nenadání utekl, abych se vyhnul jejímu zabití, když oheň vystoupal na vrchol a stal se neúnosným. Lovil jsem a pak se vrátil. Znovu si zvykal. Nic mi nevyčítala.

„Nepřemýšlíš někdy o tom, co bude za tisíc let?“ Zaskočilo mě to. Lidé s největší pravděpodobností zničí svět ještě dříve. Byla to dost otřesná představa, protože jsem věděl, že my zůstaneme jako poslední.

„Proč se ptáš?“

„Vždyť mě znáš. Honí se mi hlavou tolik otázek a na tolik z nich mi nikdo neodpoví.“

„Krása života. Pořád máš co objevovat. Kdybys vše věděla, dost by ses nudila.“ Tiše přemýšlela nad mými slovy.

„Tak přemýšlíš?“ Rozhodl jsem se odpovědět upřímně. Upíři nikdy nemluvili o budoucnosti. Měli jsme takovou spoustu času, že bylo zbytečné plánovat. Lidé plánují, aby vše stihli. My čekali, až to přijde. Pokud to nepřijde, uděláme to za sto let.

„Občas ano. Je to tak děsivá představa, že se tomu ale raději vyhýbám. Lidé i vše ostatní živé zemře a my budeme žít dál. Nevím, jak dlouho vydržíme bez potravy. Možná, že tu zůstaneme tak dlouho, že neukojitelně hořící krky nás doženou k tomu, abychom sami ukončili náš věčný život. Věčnost je pro člověka dost široký pojem, že?“

„Pro ostatní možná.“ Věděl jsem, proč to říká. Myšlenky mi zase stočily k Viktorovi. Jako kdyby byla telepat.

„Bojíš se Viktora?“

„Já se ho nebojím. Svůj dar na mě nikdy nepoužil a v boji mám převahu já. To ty se máš bát. Viktor s tímhle souhlasit nebude.“

„S naším křehkým přátelstvím?“

„Jedna z mnoha věcí.“ Zastavila se.

„Ericu, slib mi, že pokud se něco stane, uděláš všechno pro to, aby se Viktor nedozvěděl, kde to má všechno kořeny.“ Naléhala očima. Byla tak nesobecká. Neuvěřitelné.

„To ti nemohu slíbit, Isabello,“ uhnul jsem očima. Malá část mého já pro ni chtěla něco udělat.

„Já tě prosím,“ oznámila mi to. Nečekala na odpověď a vydala se dál lesem. Přivanul větřík a já nasál vzduch s pachem lesních porostů a pokračoval za ní. Z nenadání jsem se rozhodl k radikálnímu kroku.

„Pojď se najíst a poté se vydáme do Forks. Je nejvyšší čas. Prospěje to tobě i mně.“

Začala zmatkovat, oči jí kmitaly sem tam, kolena se třásla a srdce nabíralo na obrátkách. Puls se jí rozběhl a to pro mě nebylo dobré. Ustoupil jsem pár kroků zpět a nedýchal.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Já, já…“ hledala výmluvy. Věděl jsem, jak strašně je touží vidět, ale ovíjel ji strach. Podle všeho, co říkala, myslela si, že pro toho upíra není dost dobrá, že ji zase opustí, až si to uvědomí. Pak mě ale překvapila.

„Dobře, ale nenecháš mě tam! Vezmeš mě zpět?“ Přikývl jsem. To jsem jí slíbit mohl, pokud to chtěla. Nechce domů? K otci? K Edwardovi a k rodině? To není dobré, že chce zůstat zde, kde jí hrozí smrt. Má snad sebevražedné myšlenky? Rozhodovat za ni ale nehodlám, jako za ni už někdo rozhodnul. Vydali jsme se zpátky jejím lidským tempem.

„Kdybys mě vzal na záda, byli bychom tam rychleji.“ Otřás jsem se. Skoro celé její tělo přitisknuté na mém? To bych nikdy nezvládl.

„Pokud tam chceš dorazit a mít v těle stále čtyři litry krve, půjdeš po svých.“ Nějak jí to nevykojilo a pokračovala v krasojízdě.

Najedla se rychle, myslel jsem, že bude zdržovat. Ale sprcha a ostatní záležitosti, na tom si dala záležet. Čekal jsem v autě dvě hodiny, než přišla dolů. Musel jsem přiznat, že na sobě zapracovala, i když to v podstatě nepotřebovala. Kaštanové vlasy se jí jemně vlnily kolem obličeje a zvýrazněné oči byly orámované dlouhými řasami. I na oblečení si dala záležet. Vše ladilo a zvýrazňovalo její postavu. Tohle u ní nebylo zvykem. Cítil jsem své zvednuté obočí.

„No, co je?“ Zakroutil jsem hlavou.

„Otevři okna pro jistotu.“

„A co slunce?“

„Blíží se oblaka. Podívej,“ ukázal jsem na oblohu před námi. „Do dálnice to stihnou.“ Zařadil jsem a vyjel. Bílá brána se otevřela.

Cesta probíhala hladce, brzy se zatáhlo a mlčeli jsme. Tudíž jsem nemusel dýchat. Ani jednou jsem to nezkusil. I když vzduch kolem nás vířil, nechtěl jsem riskovat. Kvůli ní, kvůli mému cíli.

Když jsme dorazili do malého městečka Forks, pršelo. Měl jsem ještě malou zásobu vzduchu, a tak jsem ji využil k otázce.

„Očekávají nás?“

„Jistě.“ Bylo to zvláštní. Jedeme na neočekávanou návštěvu, kterou každý očekává. Ukázala mi, abych zahnul do klikaté lesní cesty bez ukazatelů. Pak už navigovat nemusela. Jel jsem za pachem. Zabrzdil jsem před obdivuhodnou vilou, celá jedna jeho část byla prosklená a doplňovaly ji starobylé cedry.

Vystoupil jsem a otevřel dveře i mé spolujezdkyni. Musím říct, že i když jsem upír, kterému přijde vše malé, křehké a snadné ke zdemolování, udělalo to na mě dojem. Všude zataženo a lesy. Skleněné dveře se otevřely a na verandu vyšli tři upíři. Jeden se svou postavou podobal Felixovi. Druhý mě šokoval, po celém obličeji měl jizvy ve tvaru půlměsíce. I já pár kousnutí mám, ale tyhle byly všude. Na bradě, na tvářích, na krku. Třetí z nich byl nejvyšší, vlasy zbarvené do bronzu a ve tváři smíšené pocity. Hněv, sebevědomí a zuřivost z něj sálaly přímo na mě. Oči mi zakalila červená mlha, ale odešla stejně rychle, jako přišla. Nahradil ji klid. Za nimi přišli další. Malá černovláska, blonďatý muž, který držel okolo pasu přívětivou upírku, a nakonec dech beroucí zlatovlasá žena. V našem světě je nádherný každý, ale tahle byla mimořádná. Jako muž jsem to dokázal ocenit. Dlouhýma nohama odkráčela k mohutnému upírovi a chytla ho za ruku. Emmett a Rosalie. Upír, který mě propaloval očima, si všiml Isabelly, a jeho výraz okamžitě otočil. Láska, starost, něha, vina a nedočkavost. Poprvé v životě jsem tohle spatřil v očích upíra. Edward. Sledoval jsem jejich oční setkání. Otočil jsem se na upíra, který před chvílí ovládal mé emoce. Zavrčel jsem. Neskutečně mi vadilo, že mi někdo kontroluje reakce. Nahrbil se a já udělal to samé.

„Jaspere, to bude v pořádku,“ chytila ho za ruku malá dívka, Alice. Pustila ho a rozeběhla se k Isabelle. Objala ji a vyzdvihla do vzduchu. Nebýt věčně strnulý a mít reakce, nejspíš by mi údivem spadla brada. Držela ji kolem pasu a bezstarostně se smála. Žádné grimasy kvůli žízni. Edward se pohnul a postoupil dopředu směrem k Isabelle, která stála za mým loktem, ta když spatřila jeho opatrný pohyb, mě chytila za ruku. Projelo mnou teplo a já bojoval proti krvi, co jí tekla pod slabou pokožkou. Edward zíral s utrpením a žárlivostí na naše spojené ruce. Nevypadali jsme jako milenci, ale jako kdyby mě používala místo štítu. Podíval jsem se jí do očí na znamení toho, že nevím, kolik vydržím. Přikývla a pustila moji ruku.

„Teda, Bello. Bez tesáku prostě nemůžeš být, co?“ mrkl na ni Emmett. Pak se na ni vrhl a zatočil s ní dokola. Jak to dokážou?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 12. kapitola: