Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkohol je můj kamarád (a velmi dobrý) 22

10.10.2009 (15:15) • Eunta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3169×

Vyšli jsme ze třídy a Edward zavřel dveře. Ve třídě vybuchl ještě větší smích a to byla poslední kapka. Podlomila se mi kolena a já omdlela z psychického vyčerpání.

Poslední co jsem cítila bylo ledové objetí mého Edwarda.

Utápěla jsem se ve své hanbě a pohrdání. Byla jsem na to sama, sama jsem se z toho musela vzpamatovat, záleželo jenom na mé vnitřní síle, která byla ovšem v tuto chvíli na bodu mrazu.

Nutně jsem potřebovala dostat se z této temnoty, ale nevěděla jsem jak. Byla mi tu zima a strach sálal z každého místečka. Byla jsem tu uvězněná a v uších jsem stále slyšela ten protivný smích.

Smích všech mých spolužáků, smích, který mi rozdrásal srdce, protože takhle jsem ještě nikdy ponížená nebyla. Připadala jsem si v tu chvíli tak malá a tak bezbranná. Chce se vám utéct předtím, ale nemůžete.

Jediná tvář mi zůstala v paměti. Byla to tvář, která se nesmála, ale litovala mě. Tvář Angely Weberové. Byla to milá dívka a nikdy nikomu neublížila. Považuji ji za kamarádku, ale v takové přesile ani nic udělat nemohla.

Postavit se davu je těžké. Nemám jí to za zlé, ale vím, že jsem tam nebyla úplně sama. Jedna spřízněná duše se přece jenom našla.

To byl jediný pozitivní bod na tom všem, co se stalo. Ale tížila mě další věc – neustále jsem v hlavě měl ten sen z dnešní noci.

Snažila jsem se, aby se neopakoval, ale byl tu. A s ním tu byl i strach. Strach nad tím, co mě čeká. Co když se něco takového opravdu stane? Co když opravdu opustím své novorozeně a uteču?

Nechám tu Edwarda s naším dítětem a vzdám se všeho?

Pomalými kroky jsem se vracela do reality, která mě ale opět zasáhla. Vytáhla na povrch všechnu bolest, kterou jsem v sobě dusila a srazila mě na kolena. Prozatím jsem oči neotevřela, protože jsem se obávala toho, co uvidím. Bála jsem se Edwardova pohledu.

Ale nebyla jsem u sebe doma. Byla tu jiná vůně, byl to Cullenův dům, to jsem poznala, protože všude byla jejich omamná vůně. Edward mě musel odvézt k nim domů, ale v pokoji jsem nebyla sama. Někdo držel mou ruku a cítila jsem ten chladný dotek, ale nebyl to Edward. Toho bych poznala.

Už jsem chtěla otevřít unavené oči, ale ze spodního patra se ozýval velice hlučný rozhovor. Přemluvila jsem se a prozatím dělala, že spím a zaposlouchala se do křiku.

,,Bella zůstane tady.“ Zvyšoval svůj hlas Edward a poznala jsem, že už je značně podrážděný.

,,Nepřipadá v úvahu. Je to moje dcera, takže bude u mě doma. A nebudu tady o tom diskutovat a už vůbec ne s tebou.“ Křičel zpátky na Edwarda Charlie.

Charlie? Co ten tu dělá? Edward mu musel volat, nic jiného mě nenapadá. Bylo mi z toho strašně úzko, když jsem na to jenom pomyslela, můj otec se hádá s mým skoro-manželem.

Perfektně jsem si dokázala představit, jak vypadá Edwardův výraz a jak zatíná ruce do pěstí takovou silou, že klouby má úplně zbělené. Musel být v tuto chvíli hodně trpělivý, protože Charlie po něm požadoval něco, co bylo proti jeho přesvědčení.

Stále jsem byla psychicky i fyzicky na dně a tak jsem jenom poslouchala, ale osoba, která byla se mnou v pokoji zřejmě poznala, že jsem se probrala. Cítila jsem na své ruce chladný dotek, ale bála jsem se pořád oči otevřít, nechtěla jsem se střetnout s realitou.

Byla pro mě stále moc vzdálená a nedosažitelná. Bylo to jako chytit vítr, který si pohrává s vašimi vlasy….

Rozhovor dole ale stále pokračoval ve výbušném tónu. Edward se odmítal podřizovat Charliemu rozkazům. Časem se do jejich výměny názorů přidal i Carlisle.

,,Charlie, buď rozumný. Jsem doktor a bude nejlepší, pokud Bella zůstane tady, kde ji budu mít pod neustálým lékařským dozorem.“ Řekl autoritativním hlasem. ,,Zrovna teď v jejím stavu je to to nejdůležitější.“ Dodal.

,,To jí můžu zajistit i já. Nenechám ji tady, ještě jednou říkám, že je to moje dcera a patří ke mně. Něco takového prostě nemůžu dovolit.“ Rozčiloval se Charlie a moje emoce opět byly na poplach.

Kolik toho bude muset ještě zvládnout, než bude vše tak, jak má být? Čím jsem si to vše zasloužila? Copak nemám nárok na malou kapku štěstí?

Rozhovor pokračoval dál, ale já už to prostě nechtěla poslouchat. Už jsem toho měla dost. Všichni rozhodovali o mě, ale beze mě. Bylo mi z toho zle. Každý mohl rozhodovat, ale já do toho prostě nemohla říct nic. Byla jsem tu teď ta poslední, co do toho mohla mluvit.

Vše co se dělo okolo mě bylo neuvěřitelné a nejhorší na tom opravdu bylo, že se to dělo.

Srdce se mi rozbušilo na největší rychlost, protože jsem se začala prohrabovat všemi svými vzpomínkami, které bolely a přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Co jsem tak zásadního provedla, že se to se mnou táhne?

Nechtěla jsem si to připustit, ale začalo to, když jsem se nastěhovala do Forks a poznala Edwarda. Prvně jsem byla nekonečně šťastná a myslela jsem, že je to prostě osud, ale šeredně jsem se mýlila.

Byl to začátek mé bolesti, smutku a zármutku. Na jeho svět jsem byla moc slabá a lidská. Vždy měl pravdu a měl pravdu, i když se se mnou rozcházel. Nepatřila jsem do jeho světa a taky nikdy patřit nebudu, ale musím být s ním, protože bez něj, bych tu nemohla žít a moje osoba by na tomto světě byla zbytečná.

Jedině s ním jsem celá a svá. S ním se cítím šťastná, ale někdo mi prostě to štěstí nepřeje. Nemohu si ho dopřávat plnými doušky. Vždy se najde něco, co vše zkazí.

Osoba vedle mě se prudce zvedla a začala se rychle pohybovat. Stále jsem měla oči zavřené, ale tentokrát jsem je musela otevřít.

První dojem byl šílený, protože přímo nade mnou svítilo ostré a pronikavé světlo ze zářivky. Musela jsem několikrát zamrkat do obrovského prostoru, než si moje oči zvykly.

Chtěla jsem se posadit, a tak se zbavit palčivé bolesti v zádech z dlouhého ležení, ale ruce Esmé mě něžně, ale přesto přesvědčivě zatlačily zpátky na pohovku.

,,Esmé“ promluvila jsem, ale byl to spíše takové skřepot, musela jsem si několikrát odkašlat, abych nabrala zpátky svůj hlas. Mírně se mi motala hlava, ale nebrala jsem to tak vážně. Esmé se ke mně naklonila a pohladila po tváři, ale její oči byly zvláštní.

Takové roztěkané a nezvyklé u ní.

,,Bello, drahoušku, musíš odpočívat. Zavolám Carlislea, ať tě jde prohlédnout.“ Řekla netrpělivým hlasem.

,,Nemáš žízeň, nebo hlad?“ ptala se dál a spíše mi nedala prostor na mluvení, to už ale stál ve dveřích Edward a hned za ním vkročil do místnosti Carlisle. Jejich výrazy byly bez emocí a jenom každý přistoupil k posteli.

Esmé potichu odešla.

Něco bylo špatně.

Začala jsem těkat očima po místnosti a opravdu se mě zmocňovala úzkost a dále i strach, když jsem pohlédla do očí Edwarda. Bylo v nich tolik bolesti a lítosti.

,,Co se děje? Něco s Charliem?“ vyhrkla jsem rychle a střídala pohledy na Edwarda a potom na Carlislea.

Edward přistoupil ještě blíže k pohovce a chytnul mě za ruku. Snažila jsem se něco vyčíst v jeho očích, ale byla tam jenom bolest.

Edward neodpovídal, jak jsem to zkusila podruhé.

,,Edwarde, prosím, co se děje?“ můj hlas byl naléhavější a u posledního slova jsem se zasekla a cítila, že mi stékají slzy po tváři.

Bála jsem se už všeho.

Věděla jsem, že mi osud nepřeje, ale už jsem nebyla schopná další rány a další bolesti.

,,Carlisle tě musí vyšetřit, Bello.“ Řekl slabým hlasem, ale sklopil oči a nepodíval se na mě. Koukla jsem na Carlislea, ale ten byl zahleděný do dálky a jeho oči spíše pročesávaly blízký les.

,,Proč?!“ vykřikla jsem už.

,,Neslyšíme tlouct srdíčko dítěte.“

Přestala jsem dýchat. Vše se ve mně stáhlo a nedovolovalo mi to žádný pohyb. Nemohla jsem se přinutit pochopit jeho slova. Zařezávala se hluboko do mě.

Edwardův výraz znejistěl a zaklepal s mou rukou.

,,Bells, dýchej.“ Řekl slabým hlasem plným bolesti. On už si totiž musel uvědomit, co to znamená, ale moje mysl to stále odmítala.

Lapala jsem po dechu, ale spíše ze mě jenom vycházel sípot. Moje poslední hráz bolesti se postupně prorážela a já už neměla žádný záchytný bod.

Vše zmizelo. Oči mi zkameněly na mém lehce vzedmutém bříšku, které se rýsovalo pod slabou přikrývkou. Bylo malé, ale bylo tam. Nemohla to být pravdu. Moje dítě nemohlo být…..mrtvé.

,,Ne.“ Vyslovila jsem zkroušeně a slzy si razily cestu po mé tváři rychleji a rychleji. Edward se ke mně přiblížil a já nutně potřebovala jeho objetí.

Chytila jsem ho kolem krku a vzlykala nahlas.

Shrnutí povídek

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkohol je můj kamarád (a velmi dobrý) 22: