Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alicina vize - 8. kapitola

04.09.2010 (21:00) • Vesna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1506×

Jasper – Volterra

Na nebi se stahovala černá mračna. Seděl jsem v jedné z kobek hradu ve Volteře, kam mě Jane „umístila“ do doby, než se setká s Alicí a Edwardem. Vždy, když mluvila o Alici, cítil jsem z ní odpor a závist. Byl jsem jejími pocity zděšen, ale v duchu jsem se musel smát. Aro tolik toužil po tom mít Alici ve své armádě. Byla pro něj daleko důležitější než Jane. To ale Jane nevěděla, neměla jak. Já to poznal z Arových pocitů. Vždy byly plné očekávání a toužení, když o Alici mluvil. Tentokrát jsem se s ním setkal jen krátce, když mne Jane přivezla, přivítal mě párem úlisných slov.

Teď jsem přemýšlel o Alici a o tom, jak to všechno skončí. Neměl jsem dobrý pocit, ale jedno jsem věděl jistě. Za Alici bych položil život.

Alice a Edward – směr Miláno

„Edwarde!“ vykřikla jsem. Byla jsem velmi naštvaná, že jsem nastalou situaci neviděla ve své vizi, neuměla jsem si to moc vysvětlit a byla jsem proto zoufalá.

Edward na to nic neřekl. Oba jsme cítili, jak se plechy auta sunou proti našim tělům a narážejí do nich. Nebylo to zrovna příjemné, karoserie se o nás krájela jako máslo o nůž a nám nezbývalo než sedět a čekat, až to přestane, abychom se mohli co nejdříve vypařit, než by si některý z řidičů uvědomil, co právě vidí.

„Alice, promiň. Nebylo to ode mne zdvořilé, ptát se na to zrovna teď. Promluvíme si o tom, až bude po všem,“ řekl stroze. Vůbec to neznělo jako omluva a já byla stále naštvaná. Tentokrát na něj. Považoval za samozřejmost, že mu vše vysvětlím, a ještě se omlouval, že nebyl zdvořilý. Ale on není vždy zdvořilý.

Auto se svalilo do příkopu. „Teď,“ pomyslela jsem si.

„Ano, je vhodná doba opustit auto,“ řekl zase. Jeho hlas zněl jako automat.

Oba jsme se opřeli do trosek auta. Nádrž se právě vznítila. Viděla jsem, jak se k nám řítí jeden z řidičů. Už byl skoro u nás, když jsem si uvědomila, že to není člověk. Chtěla jsem to říct Edwardovi, ale ten to už poznal sám.

První dešťové kapky dopadly. Ve vzduchu byl cítit benzín a spálenina. Všechno okolo se najednou zdálo tak nepřívětivé a chladné.

„Co chcet…“ nedopověděl Edward. Jeden z upírů, který naboural naše auto, se k němu přiřítil a bleskurychle ho spoutal. Jen jsem koukala a neuvědomovala si, že na mne sahají cizí ruce.

„Co to má znamenat? Co chcete?!“ křičela jsem. Co se to sakra děje? Kdo to je a co po nás chtějí?

Nemohli jsme nic dělat. Drželi nás velmi pevně a nic nám ještě pořádně nedocházelo, teda aspoň mně ne. Edward se z počátku také tvářil nechápavě, ale poté nasadil bolestný výraz.

‚Jak to, že Edward nepřečetl upírovy nekalé myšlenky?‘ pomyslela jsem si.

„Protože na to nemyslel. Jste tu na příkaz Volturiových?“ zeptal se. Nehýbal se, byl strnulý, jakoby smířený se svým osudem.

Začala jsem chápat. Volturiovi na nás připravili past. Ale proč? Edward uslyšel mou myšlenku a dlouze se na mne zadíval. No jistě, pro naše schopnosti! Ale co dál? Prostě s nimi odmítneme dále spolupracovat a je po všem. Co mohou udělat? Chtějí nás držet za nohu ve Volteře?

To hlavní mi ještě stále nedocházelo. Edwardovi ale také ne, jak jsem si mohla všimnout na jeho zmateném obličeji. Tvářil se zachmuřeně, určitě mu hlavou proudila spousta černých myšlenek. Nic neříkal, neměl žádné otázky, jen se tak ztrápeně díval na upíry-řidiče i na ty, kteří jim přišli na pomoc.

„Co od nás chcete?“ ptala jsem se jenom, abych něco řekla. Také jsem doufala, že se dozvím něco nového.

„My? Nic, to je jen přátelské pozvání na hrad od Volturiových. Račte mne, prosím, následovat,“ řekl jeden z upírů slizkým hlasem. To je přesně jejich styl. Diplomatické vyjednávání a poté nečekaný útok.

Nasedli jsme mlčky do auta. Měla jsem hlavu plnou otázek a čekala, kdy nám prozradí, co se bude dít dál. Nikdo však nic neříkal. Věděla jsem, že ptát se je zbytečné. Mlčela jsem. Mlčela jsem celou cestu do Volterry. Edward se také na nic neptal a vůbec se nehýbal. Byla jsem zoufalá a přála jsem si, aby to byl jen zlý sen.

„To jsem rád, že vás zase vidím,“ vítal nás Caius medovým hlasem. „Pojďte se mnou, nahoře jste už očekáváni.“

Edward zrychlil tempo, pokusil se předběhnout Caia a ostatní, ale ten ho prudce přirazil ke zdi.

„Edwarde! Víš, že je tvoje chování nezdvořilé?“ zeptal se Caius s výhružkou v hlase.

„Edwarde, uklidni se,“ prosila jsem ho.

Poslední schody nás dělily od přijímací haly. Edward potichu vydechl. Dveře se otevřely. Na trůně seděl Aro a po jeho boku Jane. Tentokrát se už Edward neovládl a běžel rovnou k Arovi. Caius k němu natáhl ruku, aby ho zastavil, ale Aro ho zarazil.

„Co od nás chceš! Co od nás sakra chceš?!“ křičel Edward šíleným hlasem. Úplně vybuchnul.

„Edwarde! Říká se dobrý den, nebo dobré odpoledne. Tohle jsem opravdu nečekal. Nějak si za ten rok zvlčel. Ještě štěstí, že teď budeš moci své chování napravit,“ řekl s falešnou vlídností.

„Říkali jsme si, že byste už konečně mohli strávit nějaký čas zde, ve Volterře. Chystáme teď menší akci a každá pomoc se nám hodí. Vezměte si příklad z Jasona.“ Pokynul rukou k temné postavě v kápi.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila mne postava.

Ten hlas poznávám. Ano, ale odkud? „Ten hlas!“ vykřikla jsem náhle. Ano, to je hlas, který se mnou celou dobu komunikoval!

„Doufám, že nám odpustíš tento malý podvrh. Rádi bychom tě ale měli všichni tady u sebe,“ pokračoval Aro.

Uprostřed věty si Jane odkašlala, aby bylo jasné, že ona tento názor rozhodně nesdílí, ale Aro se po ní ošklivě ohlédl, a proto raději poodstoupila.

„Rozhodně tady nehodláme zůstat. Už jsme ti to jednou řekli, Aro, doma jsme u své rodiny a do tvé gardy vstoupit nechceme. Teď nás, prosím, omluv, ale musíme domů,“ vložil se do všeho Edward. Popadl mě za loket a vláčel až ke vchodu. Ten nám však zastoupili členové stráže.

„S tímto vaším stanoviskem jsme taktéž počítali. Nezbývá nám nic jiného, než...“ Aro si významně odkašlal, pokynul dvěma upírům a ti byli hned zpátky s postavou, která měla na hlavě kápi, „abychom vám trochu s rozhodováním pomohli.“

Jane nadzvedla postavě kápi. „Jaspere!“ zakřičela jsem. Mé srdce zavalila vlna bolesti. Proč se musím s Jasperem setkávat za takových okolností?

Edward sebou prudce cuknul. S tím, stejně jako já, nepočítal. Nekompromisně hleděl na Ara. Věděla jsem, že chce odejít a že ho nic nezastaví. Možná ani to, že by mohl Jasper přijít o život. Podívala jsem se na něj s prosbou v očích. Na chvíli setrval a byl ochoten si Ara vyslechnout.

„Takže, zůstanete?“

„Nevím, o čem mluvíš, Aro,“ odvětil mu Edward.

„No, je mi líto, že zrovna teď musím být trošičku hrubý, ale nedá se nic dělat,“ řekl Aro a pokynul stráži. Ta Jasperem prudce máchla o zem. Vypískla jsem a běžela mu naproti. Jane mě ale zadržela a přitom mi šeptla: „Myslíš, že tě tu chci? Ne, takže si to užij! Budu dělat všechno proto, aby tu ani jeden z vás nezůstal. Odejdete, to si pište, buď živí, nebo mrtví!“

„Ale, Jane! Nech si toho!“ okřiknul ji Caius, dosud přihlížející celé situaci.

„Nuže?“

„Ne!“ řekli jsme svorně.

„Nezahrávejte si se mnou!“

Halou se ozval srdceryvný řev. Jasper spadl na kolena a křičel bolestí. Jane a pár dalších mu právě utrhlo ruku. Už jsem to nemohla dál vydržet. Bez rozmyslu jsem skočila na Jane a byla připravena ji také zranit. Byla jsem zoufalá a nešťastná. Srdcem mi projel blesk bolesti, soucítila jsem s Jasperem. Nemohla jsem se dívat na to, jak ho chce zabít. Za Jaspera jsem byla ochotna položit život, vždyť ho miluji.

„Ano, zůstaneme.“

Nevěřícně jsem se ohlédla po Edwardovi. Vypadal, že už je mu všechno jedno, ale já věděla, že je to jen maska.

„Já tu nechci zůstat, Edwarde!“

Pomalu ke mně došel. „Nemáme jinou možnost, Alice. To, co udělali Jasperovi, by byl v případě odporu jen začátek. Začali by vraždit i zbytek rodiny, až by nezůstal nikdo. Miluji Bellu i malou Renesmé a nechci riskovat jejich životy jen kvůli sobě a své sobeckosti. Je mi líto, ale donutím tě i násilím, abychom tu zůstali,“ šeptal.

Kdybych nebyla upírem, určitě bych brečela. Najednou mi tolik chybělo, že nejsem člověk. Kdybych jím byla, tuhle situaci bych určitě vyřešila jednoduše. Než abych sledovala, jak někdo zabijí milovanou osobu kvůli mně, raději bych sama skoncovala se životem. Nesouhlasila jsem, ale v hloubi duše věděla, že Edward má pravdu. Nikdy bychom nemohli být rodina, vždy by nad námi visel temný mrak smrti. Nikdy bychom si nemohli vychutnat chvíle pohody, štěstí a lásky, byli bychom v neustálém ohrožení života, báli bychom se o své partnery… Volturiovi by se nám mstili při každé příležitosti a nenechali by nás na pokoji, dokud by nás nezničili. Takhle alespoň můžeme zbytku rodiny zajistit život. Dříve nebo později se s naší ztrátou smíří a začnou od začátku.

„Vím, že to je těžké rozhodnutí, ale je správné. Jasper bude moct odejít zpátky -“ nedořekl Edward.

„Mýlíš se, Edwarde,“ vstoupil Aro do našeho rozhovoru, „Jasper tu bude moci zůstat!“

Slabě jsem se usmála, ještě jsem netušila, co tím Aro myslí. Aspoň budu moct být se svou láskou. Na rozdíl od Edwarda. Soucítila jsem s ním, ale zároveň jsem byla šťastná, že Jasper může zůstat se mnou. Bylo to sobecké?

„Dobře, Edwarde,“ řekla jsem nakonec.

„Máš, co jsi chtěl, Aro. Konečně. Doufám, že ti to stačí!“ obořil se na něj Edward zle. Věděla jsem, že nechce být v tomto vězení sám a že mi teď závidí.

„Ale, Edwarde, nezáviď Alici. Dobře tedy, osobně zařídím, abyste na tom byli stejně.“ Přistoupil k Jasperovi. Věděla jsem, co chce udělat a vrhla se na něho. Pozdě, byl rychlejší. Můj život se roztříštil na milión kousků. Dopadla jsem na zem a bolestivě se rozeštkala. Byl konec. Už není pro co žít. To Jasper mě držel naživu. Je konec. Vyplakala jsem potoky slz, byla jsem zlomená a nešťastná, cítila jsem vinu za Jasperovu smrt. Já jsem ho tu chtěla, to já. Kdybych ho nechala odejít, žil by. Časem by si našel novou partnerku a byl by znovu šťastný a já bych byla šťastná, protože ho miluji. Milovala jsem ho… Je mrtvý. Navždy. Už není žádná šance, jako když byl ještě člověkem. Teď je to definitivní.

Nejsme na tom stejně, pomyslela jsem si. Edward má rodinu kdesi v Americe. Nikdy na něho nezapomenou. Jsou tak daleko, ale žijí. A Edward bude žít myšlenkou, že jsou naživu – Bella a Renesmé. Budou žít v milující rodině, zatímco my budeme jen otroci jednoho zhýralého, starého, upírského rodu. Edward obětoval svůj život, svou věčnost, pro svou rodinu, kterou miluje. Mně Aro Jaspera zabil. Musela jsem být svědkem něčeho, co jsem nechtěla zažít ani v tom nejhorším snu. To, co se před chvíli stalo, pro mě znamenalo konec. Není cesty zpět, není cesty dál. Už nemohu žít, už nechci žít.

Doufám, že se vám celá povídka líbila a děkuji vám, že jste setrvali a přečetli ji dokonce.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alicina vize - 8. kapitola: