Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a jasper po Rozbřesku - 11.

31.05.2009 (17:30) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1991×

Aliciin pohled:

Stála jsme tam a měla jsem na sobě jeho košili. Bella na ně neustále hleděla, jakoby viděla ducha a nemohla tomu uvěřit. "Alice proboha proč máš na sobě Jasperovu košili?" Sedla jsem si do Jazzova křesla a ona si sedla k mým nohám a dívala se na mě. "Víš Bells Jasper mi moc chybí a myslím, že už to bez něj nejspíš ani nevydržím." V tu chvíli mě měla v moci jen úzkost a stesk. Myslím, že kdybych mohla tak bych v tuhle chvíli brečela, pokud bych měla nějaké slzy, jistě by to bylo možné. "Víš bells já už prostě na to nemám, nemám na to, abych tady před vámi hrála silnou. Snažím se být silná hlavně kvůli tobě, ale teď se tady před tebou rozbrečím bez slz." V tu chvíli jsem začala opravdu plakat bez slz. Bylo mi ze mě nanic. Já se jí tady vylévám a ona sama mlčky trpí. No mlčky, brečí v koupelně, ale je alespoň zalezlá ale já se jí tu rozbrečím před očima. Tohle pro ni není fér. "Promiň, promiň, jestli můžeš, že jsem se ti rozbrečela před očima, já vím, že ty to nemáš taky lehké, ale řekni mi kdo to tu lehké z nás všech má?" "Ale Alice mně to nevadí, že tu pláčeš, alespoň vím, že nejsem jediná na světě, které se stýská po své lásce." Viděla jsem na ní, že je jí také do pláče bez slz. A taky, že bylo, začala plakat taky. Obě jsme tam brečely pěknou dobu. No v podstatě několik hodin protože byl již večer, když se vrátila Esme s Rosalií a Nessie domů. To Esme nás našla. Zaťukala na dveře, opatrně je otevřela a vešla dovnitř, "Mohu dál děvčata? A pročpak pláčete?" "Jen to trápení lásky Esme víš." Odpověděla jsem jí. A právě v tu chvíli si všimla, že mám na sobě Jasperovu košili a objala mě, abych se uklidnila. A pak odešla, aby mohla zavolat Carlisliovi jak se nám daří. Prosila jsem jí, ať jí o tomhle všem neříká. Když v tom…….

Dostala jsem vidění. Ale ne obyčejné vidění, ale to zvláštní, které mě poslední dobou děsí. Byla jsem opět v temné místnosti bez oken, vzduch byl nedýchatelný, bolest mnou proudila a někdo řekl ze tmy "Alice!" A v ten samý okamžik jsem se probrala s šílenou bolestí hlavy ve svém pokoji. Esme a Bella mě držely a snažily se mě utěšit, ale bylo to jenom horší a horší. Jenže Esme musela jít zavolat Carlisliovi aby věděl, jak jsme na tom, takže zavolala Rosalii aby Bells pomohla mě držet, byla to pro nás všechny dlouhá a pro mě hlavně bolestivá noc.

Jasperův pohled:

Večer jsme výjimečně seděli u telefonu všichni. Poněvadž jsme se všichni chtěli dozvědět, jak se tam všechny mají a Esme nám měla zavolat. Jenomže ona nevolala a nevolala a volala vždycky včas a ve stejnou dobu, co se mohlo stát? Všichni jsme už začínali být nervózní a to my dost vadilo, protože mi to na mém momentálním stavu moc nepřidá. Začal jsem je proto uklidňovat. Už jsem je téměř uklidnil, když v tom po hodinovém zpoždění zavolala Esme. Carlislie se ihned chopil slova. "Esme co se stalo, že voláš tak pozdě?" okamžitě se jí zeptal jen, co zvedl sluchátko. Ihned ho položil a přepnul telefon na reproduktor, abychom věděli co se děje. V tu chvíli šel od Esme slyšet strašlivý křik. Okamžitě jsem poznal, kdo to křičí. "Esme co se děje?! Co je s Alicí?! Není zraněná, je pořádku?!!!" Neomaleně jsem na ni začal chrlit otázky a i přes ten telefon šlo poznat jak moc je nervózní a cítili to i ostatní. " No víš Jaspere, Alice před chvilkou dostala to své záhadné vidění a teď má strašlivé bolesti. Odpověděla velice klidně, aby mě to nerozhodilo, ale bylo jí to zbytečné. Okamžitě jsem byl na nohou a běžel jsem ke svému autu. Ať si každý říká, kdo chce, co chce jedu za ní. Musím. Potřebuje mě. Trpí. Musím. Tohle bylo vše, na co můj mozek dokázal reagovat. Ale nebyl jsem sám, kdo za mnou běžel. Byl to Edward. Jeho běh bych poznal i na míli daleko a to nepřeháním. Jeho tichý prudký a zběsilý běh byly moje těžká překážka. Jestli mě dožene, pokusí se mě zastavit. To nesmím dopustit. Ale to už mě Edward strhl k zemi a my jsme se do sebe pustili. Kdyby hned poté nepřiběhl Emmett, zbyl by z Edwarda jen popel. Emmett mě chytil a dal mi ruce za záda, abych se nemohl vysmeknout z jeho sevření. Měl se mnou co dělat. "Jazzi klídek jo jinak tě tam nedostanu." "okamžitě mě pust Emmette jinak budeš litovat, že ses vůbec kdy narodil!!!!" " No tak Edwarde tak mi přece pomoz, víš, jak je těžké ho udržet v klidu!!!" Dostali mě dovnitř a hned jsem se uklidnil. Carlislie za námi přišel a povídal "S Esme jsem se dohodl, že nám zavolá později, až se Jasper uklidní, že ho prý nechce ještě víc rozzuřit." "Už se stalo." Řekl suše Edward. " Jestli už jsi v pohodě Jazzi tak já zavolám Esme ať se dozvíme něco víc." "Dobře jak chceš, ale já se nikdy neuklidním, dokud Alici neuvidím na vlastní oči v pořádku." "No dobře Já jí tedy zavolám a vyřídím jí to a pak ať se ona rozhodne ano?" "souhlasím,"řekl jsem rázně a už jsem se nemohl dočkat toho, až jí zavolá. Vzal telefon do ruky a vytočil Esmeino číslo. Hned to zvedla. " Ano Carlislie?" "Esme prosím tě řekni nám, jak se vám daří?" "No dobře. Rosalie to zvládá docela dobře, ale už se tě nemůže dočkat Emmette. Já se mám Také dobře je tu dost práce a tak mi Rose pomáhá, takže to my dvě zvládáme bez problémů. Avšak Bella a Alice….." zadrhla se a pokračovala dál, "No ty dvě si moc dobře nevedou. Bella se snaží, stejně jako Alice, ale vidět ta děvčata mi působí bolest. Jsou obě tak zničené. A řekla bych, že Bella je na tom lépe než Alice což bych čekala, že bude právě naopak. Ale nejspíše si to myslím právě kvůli jejím zvláštním vizím." V tu chvíli ve mně hrklo, jak ji asi hlídají, aby si neublížila, když má některou z těch vizí? Měl sem nutkání se Esme zeptat ale ona pokračovala, takže jsem ji nechtěl rušit. "No ale to není všechno Alice je na tom špatně už delší dobu. Celé dny trávila v Jasperově studovně, ale v poslední době si některé věci přesunula k sobě do pokoje, protože prý tam už necítí jeho blízkost. Ale to vy už víte, jenže bohužel dneska jsem ji viděla a je to snad ještě horší protože si dneska na sebe vzala i Jazzovu košili a brečela s Bells." To mi vyrazilo dech, copak to je na tom moje láska tak špatně? To ne to nemůže být pravda!! Byl jsem bez sebe, naštěstí si toho všiml Edward a řekl Emmettovi ať mě pro jistotu chytne, abych něco nevyvedl. Ani jsem se nebránil, bylo mi to v tu chvíli docela i jedno. Chtěl jsem ji vidět, potřeboval jsem ji vidět. Ale ona byla ve Forks a já v Denali desítky kilometrů od sebe. A já ji nemohl obejmout ve svém náručí. Bylo to pro nás dva trápení nad všechno trápení na světě. Od Esme jsme zaslechly spěšné kroky později, jak jsme zjistili tak to byla Rose. "Esme Alice tě slyšela a teď nechce nikoho pustit k sobě do pokoje dokonce se tam i zamkla." "Proč to udělala?" Zeptala se nechápavě Esme. "Och můj ty bože já jsem jí slíbila, že vám nic neřeknu. Že vám a hlavně tobě Jazzi neřeknu, jak se tu trápí a teď je to tady. Rose zkus se k ní nějak dostat, musíš ji přemluvit, já tam hned zaběhnu a pomůžu ti." "Dobře Esme jak chceš." A odběhla pryč. "Promiňte, ale musím běžet, než Alice něco vyvede a ty Jazzi zůstaň, kde jsi, mějte se mám vás ráda." A položila to. Byl jsem vzteky bez sebe, měl jsem sto chutí rozjet se do Forks, ale když jsem se rozhlédl po ostatních, usoudil jsem, že to není dobrý nápad.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a jasper po Rozbřesku - 11.: