Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alfa 4. kapitola

06.01.2012 (19:30) • Barysek • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2550×

4. kapitola

Pohled Belly:

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se normálně na to, že mě za chvíli čeká první den v nové škole.

Poté, co jsem se oblékla a umyla, jsem sešla dolů na snídani. V kuchyni byl jen táta. Kluky jsem neviděla, ale auto venku stálo.

Poslední dobou jsem je vůbec neviděla. Pořád někde lítají. Někdy dokonce nepřišli domů vůbec. V takových chvílích jsem o ně měla vážně strach, ale taťka se o to snad ani nezajímal. Pravděpodobně věděl, kde a s kým jsou, ale nebylo to tak důležité, aby mi to sdělil. Už jsem vzdala veškeré pokusy o odhalení toho jejich tajemství. Byly chvíle, kdy mi chyběli oni i Leah. Hlavně ona. Později jsem se však začala kamarádit s jinými holkami ze školy. Nebylo to ono, ale lepší než se neúspěšně a pořád dokola snažit dovolat Leah.

„Dobré ráno, Bello,“ probudil mě ze zamyšlení taťkův hlas.

„Dobré,“ odpověděla jsem stále zamyšlená. „Kde jsou kluci?“

„Spí,“ zněla krátká a neuspokojivá odpověď. Takhle to bylo vždy.

Pustila jsem z hlavy své v jednom kuse nepřítomné bratry a vzala jsem si na snídani cereálie s mlékem. Když jsem snědla jedno z posledních soust, taťka se najednou ozval.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ ptal se se starostí v hlase.

Věděla jsem, o co se snaží. Chtěl mi vymluvit ústupek, který jsem si takřka vydupala. Jednalo se o to, jakým způsobem se dostanu do Forks. Taťka chtěl, aby mě každé ráno vozil jeden z bratrů. Já jsem si však tvrdohlavě trvala na tom, že budu jezdit sama na motorce. Nebylo to daleko a já jsem byla více než zkušený řidič. Po pravdě jsem se i s holkami chtěla za dva roky, až nám bude sedmnáct, přihlásit do závodů. Byly to ty nejdrsnější závody v širokém okolí. Jezdilo se v horách a většinou to bylo po dešti, když bylo bláto a terén tím pádem ještě nebezpečnější než obvykle. Čas ani místo nebyly přesně stanovené. Účastníkům vždy na mobil přišla SMSka s datem, časem a místem. Většinou den nebo dva dopředu. Ty závody se jmenují Grand Prix: Motocross. Je jich více. Jezdí se ještě podél pobřeží nebo na silnicích. Nic z toho však není tak nebezpečné jako tenhle závod. Konají se na přeskáčku a ob rok. Máme velké štěstí, že Motocross je tak brzy.

„Nechci, tati. Víš, že se mi nic nestane,“ odpověděla jsem mu konejšivě, protože jsem chtěla, aby mě pustil. Nikdy nevíte, kdy si to ten druhý může rozmyslet.

„Dobře, ale buď opatrná. Kdy přijedeš domů?“ řekl rezignovaně.

„Asi v půl páté. Chci se ještě trochu projet po městě a jsem domluvená s holkami, že se půjdeme projít po pláži,“ zalhala jsem přesvědčivě.

Ve skutečnosti jsme chtěly jít shánět do Forks brigádu, jelikož naše motorky nejsou nic moc a na závody budeme potřebovat minimálně dvakrát tak dobré motorky. Chceme to vyhrát. Hlavní odměnou je deset tisíc dolarů a ty se přece vždycky hodí, ne?

„Už bys měla jít, abys hned první den nepřišla pozdě,“ řekl taťka po delší chvíli. Zase jsem se zamyslela, jako poslední dobou hodněkrát. Počítala jsem, kolik zhruba budu muset vydělat, abych dala do kupy pořádnou motorku. Malá suma to určitě nebude.

Vzala jsem si tašku a vyšla jsem před barák. Na boku domu byla malá „garáž“, ve kterém bylo různé harampádí. Mimo jiné tam byla kola, prkna na surfování a motorky. Moje byla červená. Vešla jsem do „garáže“ a vytáhla jsem motorku ven. Nasedla jsem na ni, nastartovala jsem a vyjela jsem směrem na sever do Forks.

Cesta netrvala ani deset minut a já jsem parkovala na teď už přeplněném parkovišti. Pár studentů se po mně podívalo a chvíli si mě prohlíželo. Když je to omrzelo, začali se bavit se svými kamarády. Pár vět jsem zaslechla a samozřejmě se týkali mě. Doufám, že je to do zítřka přejde. Nemám ráda zbytečnou pozornost. Motorku jsem nechala mezi těmi kraksnami, kterým místní říkají auta, a vydala jsem se do registrační budovy, kde v jedné kanceláři seděla starší obtloustlá paní s přívětivým úsměvem.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se mě, ačkoliv jsem měla dojem, že přesně ví, co po ní budu chtít.

„Jsem tu nová. Přestoupila jsem sem ze základní školy v rezervaci,“ řekla jsem nervózně a přidala jsem chabý úsměv, který mi ona soucitně oplatila. Zřejmě chápala, jak se cítím.

Po chvíli přehrabování v neuspořádané kupě papírů, které ležely po celém jejím stole, mi podala tři papíry. Po zběžném prostudování jsem zjistila, že je to rozvrh hodin, mapka školy a nějaký papír, na který se zjevně podepíší učitelé.

Když mi ještě vše důkladně vysvětlila, popřála mi hodně štěstí a navedla mě do budovy, ve které je má kmenová třída. Našla jsem budovy i třídu celkem bez problémů. Kmenová třída už byla plná lidí, kteří seděli na židlích, na lavicích nebo zevlovali různě po třídě. Učitel ještě nedorazil.

Jak jsem tak stála ve dveřích a pozorovala své budoucí spolužáky, všimla jsem si dívky, která seděla sama v lavici a stejně jako já pozorovala ostatní. Tipla jsem ji na tichý, ale příjemný a kamarádský typ. Na první pohled to byla má spřízněná duše. Možná to tady nebude tak hrozné, jak jsem si myslela.

Vyrazila jsem k ní, ale cestu mi zkřížil kluk s hnědými vlasy a dětským obličejem. Pitomě se culil a vypadal, že se chce pustit do řeči, což nakonec i udělal.

„Ahoj. Já jsem Mike Newton. Ty jsi určitě ta nová,“ řekl. Blik. Má docela postřeh. To bude určitě další Einstein.

„Ahoj. Jmenuji se Bella,“ řekla jsem slušně, ale stálo mě to moc sil. Nemusím kluky, kteří si o sobě myslí, že jsou to bozi a každá jim padne k nohám. Tenhle Mike se tvářil minimálně jako Poseidon, i když k Diovi daleko neměl.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se.

„Docela dobře. Jdu si najít lavici. Uvidíme se později,“ odpověděla jsem mu a obešla jsem ho. Už jsem byla v půlce uličky, když se ke mně přiřítil další kluk. Tipla bych ho na šachový kroužek. Byl o trochu lepší než ten druhý. Mike.

„Ahoj. Já jsem Erik. Ty jsi Isabella Black, že?“ představil se. Jeden chytřejší než druhý. To se musí uznat.

„Jo. To jsem. Ale říkej mi, prosím, Bello. Pokud ti to nebude vadit, půjdu si najít místo. Uvidíme se někdy jindy,“ řekla jsem teď už značně netrpělivá. Když jsem jej obešla, už mi zbývalo jen pár kroků k lavici, ke které jsem mířila. Ta dívka, která v ní seděla, měla dlouhé černé a rovné vlasy, na očích měla brýle, a i když seděla, nebylo těžké uhodnout, že je vysoká. Když ke mně vzhlédla, kamarádsky se na mě usmála.

„Ahoj. Já jsem Angela,“ představila se mi.

„Ahoj. Já jsem Bella. Máš tu volno?“ taky jsem se jí představila.

„Jo. Jasně,“ řekla a uvolnila mi místo na židli vedle ní.

„Díky,“ poděkovala jsem jí a usadila se na židli.

Začaly jsme se seznamovat, ale zanedlouho přišla do třídy učitelka. Byla docela malá a mladá. Řekla bych tak maximálně pětatřicet. Měla krátké hnědé vlasy a brýle. Celkem sympatická učitelka. Na sobě měla černé kalhoty a fialový svetřík. Vzhledem k tomu, že se v naší oblasti neustále drží zima a déšť, to bylo vhodné oblečení. Obzvlášť dnes byla zima. Já sama jsem na sobě měla džíny a modrou mikinu.

Když vešla, všichni vstali.

„Dobrý den. Posaďte se,“ pronesla tradiční slova na úvod. „Vítám vás v novém školním roce. Určitě jste se už všichni nemohli dočkat, až se sem zase vrátíte.“ Všichni se unisono zasmáli. „Doufám, že jste si prázdniny užili, ale teď nastává období práce, takže se budete učit. Školní řád všichni znáte, takže se jím budete i nadále řídit. To by bylo asi tak všechno. Dnes se učit nebudeme. Končíme v deset, což je za chvíli. Jak jste se určitě všimli, máme tu novou studentku. Isabello, mohla byste vstát a představit se nám?“ dokončila svůj proslov tím nejhorším způsobem.

Myslím, že jsem se spletla. Tahle učitelka je sympatická jen na první pohled. Na ten druhý pohled připomíná desetihlavou saň. Možná trochu přeháním. Ale opravdu jen trochu. Doufala jsem, že tohle nepřijde. Rychle jsem začala vymýšlet proslov, ale nemohla jsem donutit mozek k jakékoliv reakci. Když jsem vstala, měla jsem totální zatmění mozku. Ještě štěstí, že nejsem amatér v improvizaci.

„Ahoj. Jmenuji se Isabella Black, ale říkejte mi, prosím, Bello. Bydlím s taťkou a třemi bratry v rezervaci. Mám ráda surfování, čtení a ráda jezdím s kamarádkami na motorkách.“ Rychlé, stručné, jasné. Ještě jsem zapomněla říct, že nestojím o přílišnou pozornost. Nikoho. Tedy hlavně těch dvou kluků. Mimochodem, pořád po mně pokukují. Docela mě to vytáčí. Když jsem se usadila, učitelka zase začala něco žvatlat. Z úvah mě vytrhl až zvonek oznamující konec „vyučování“.

„Ahoj, Bello. Uvidíme se zítra,“ loučila se se mnou Angela na parkovišti.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a už jsem si to svištěla přes město k restauraci, ve které jsem měla sraz s holkami. Protože tam ještě nebyly, objednala jsem si jídlo. Holky dorazily, akorát když jsem dojídala.

„Teda! Ty jsi ale kamarádka. To jsi na nás nemohla počkat?“ zlobila se v žertu Amber, načež jsme se s Kaylou a Zoey rozesmály na celé kolo.

„Vy jste stejně už něco jedly,“ řekla jsem, když jsem znovu nabyla schopnost mluvit.

„Jak ty to vždycky uhodneš?“ položila mi řečnickou otázku Zoey.

„Dobře, dobře. Je na čase se zaměřit na důležité věci, takže přestaňte s tím handrkováním,“ usměrnila nás Kayla. Ona byla vždy taková… rozumná. I když je tady mezi námi jediná blondýna. Zoey a Amber mají černé vlasy a já je mám světla hnědé.

„Už máte něco vyhlédnutého?“ zeptala se Amber.

„Já ještě nic nemám, ale myslím, že bych mohla dělat v obchodě se sportovními potřebami. Je na druhém konci Forks,“ řekla jsem.

„To je super. Já jsem přemýšlela nad místním supermarketem. Myslíte, že by mě tam vzali?“ strachovala se Zoey.

„Určitě tě vezmou. Neměj strach. Já bych chtěla jít do knihovny. V pracovní době bych si mohla i něco přečíst,“ promluvila Kayla. Je tak trochu knihomol. Teda, trochu je hodně slabé slovo. Já mám taky ráda knihy, ale na Kaylu ani z daleka nemám.

„Tss. Knihovna. To sis rovnou mohla vyhlídnout výpomoc ve škole. Já tě vážně někdy nechápu,“ řekla pohrdlivě, ale žertovně Amber.

„A co máš vyhlédnutého ty, když jsi tak chytrá?“ zeptala se jí kysele Kay.

„Já? Autoservis v centru,“ chlubila se Amber.

„To se dalo čekat,“ řekla jsem se smíchem. Kolem toho servisu jsem jela do školy. Přesně jsem věděla, že si Amber vyhlédne zrovna tuhle práci. Milovala všechno, co mělo kola a motor. Ráda se hrabala v našich motorkách, když se pokazily. Právě ona nás tři naučila vše, co víme o motorech.

„Já nevím, jak vy, ale já se jdu zeptat, jestli mě vezmou. Večer vám dám vědět, jak jsem dopadla. Vy byste taky měly jít. Už se stmívá,“ řekla jsem a ony se hned podívaly ven. Seděly jsme tady celkem dlouho.

„Dobře. Večer si zavoláme. Hodně štěstí,“ popřála nám Kay, když jsme nasedaly na motorky.

U obchodu jsem byla za chvíli. Když jsem zaparkovala a vešla dovnitř, čekala mě hned dvě překvapení. Obchod byl trochu větší, než jsem myslela. Bylo tam tolik věcí. To druhé překvapení mi vyrazilo dech. Můžete dvakrát hádat, kdo stál za pultem a culil se na mě jak pako. Ten kluk ze školy. Newton. Jméno si vážně nepamatuji.

„Ahoj. Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se laškovně.

„Můžu mluvit s vedoucím?“ zeptala jsem se, ačkoliv mě chuť pracovat tady nadobro přešla.

„Jasně,“ řekl mi a otočil se dozadu. „Mámí!“ doslova zařval do útrob obchodu.

No nazdar. Vede to tu jeho máma. To bude moje noční můra třetího stupně. Doufám, že ten pitomý úsměv zdědil po otci.

Z mezery mezi regály vylezla starší žena s dosti rozladěným výrazem. Pravděpodobně jí to tu přerůstá přes hlavu. To se jí budu hodit.

„Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se s unaveným úsměvem. Nakonec ten úsměv Mike zdědil po otci. Už jsem si vzpomněla na to jméno. Snad už ho nezapomenu. Ne, že by bylo nějak důležité.

„Dobrý den. Hledám práci,“ řekla jsem na rovinu.

„To jste přišla včas,“ řekla a vykročila ke mně s napřaženou rukou. „Jmenuji se Elizabeth.“

„Já jsem Bella. Těší mě,“ řekla jsem s úsměvem a potřásla si s ní rukou.

§              §              §             §

Když jsem dojela domů, byla jsem dokonale šťastná. Měla jsem práci. Večer jsem zavolala holkám a pověděla jim, že mám práci. Ony svá místa taky získaly. Domluvily jsme se na víkend, že půjdeme trénovat do hor, abychom se začaly zlepšovat a zvyšovaly tak šanci, že vyhrajeme.

Dny šly dál, já jsem každé ráno před odchodem do školy chodila běhat, protože mě to nesmírně baví a budu muset mít dobrou kondičku na závody, po škole jsem chodila pracovat, o čemž neměl tušení jak můj táta, tak mí bratři, a o víkendu jsme s holkami trénovaly v horách.

Když jsme měly s holkami našetřených dost peněz, jezdily jsme do Olympie nebo do Seattleu, nakupovat součástky na motorky. Až jsme měly větší množství, dávaly jsme motorky pomalu ale jistě dohromady.

← Shrnutí →

Autor: Barysek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alfa 4. kapitola: