Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alecovo rozhodnutí - epilog

25.04.2013 (18:30) • petruss11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1835×

Přiběhli jsme do hradu, kde si mě jako první všiml Felix.

„Ahoj, brácho, moc jsi nám tady chyběl. Jak to, že jsi zpátky?“ začal ze sebe chrlit otázky, přičemž mě ještě stihl drtit ve svém medvědím objetí. Byl přesně jako Emmett. Silný vtipálek.

„Taky jsi mi moc chyběl, Felixi, ale teď se musím jít nahlásit,“ řekl jsem mu a vyprostil se z jeho objetí. Pak jsem vzal Ress za ruku a vyšel s ní k hlavnímu sálu.

Už jen pár metrů. To je snad poprvé, co mám z někoho strach.

Vešli jsme do sálu ruku v ruce. Hned po příchodu se na nás otočily všechny páry očí v místnosti. Vyrušil jsem je u svačinky. Už zase. Všichni upustili svou oběť, ale za pár sekund už ji zase hladově pili.

Zajímavé, jak mi to najednou připadá odporné. Zabíjet lidi. To jsem zvědav, jak se s tím Aro vyrovná.

„Aro,“ oslovil jsem ho, když dopil třetího muže.

„Alecu, jaké to překvapení, že jsi nás navštívil. Mohu?“ hnal se k mé ruce. Beze slova jsem ji vystrčil před sebe a ukázal mu skoro všechno.

Jak nás Cullenovi přijali. Jak jsme si s Jane vylepšovali schopnosti. Jak přišla Ress a nakonec důvod mého příchodu.

„Zajímavé. A ty?“ podíval se na Ress. Ta zopakovala můj postup, ale teď bylo něco špatně. Ukázala mu moc.

„To snad není možné,“ snažil se Aro udržet na uzdě svůj vztek. Pak se mu to povedlo a otočil se na své kolegy. 

„Představte si, mí drazí, Jane si také vybrala partnera. Měniče Setha. A protože jich nejspíše bylo málo, pořídili si ještě děťátko. Malého upíra. Sama Jane ho proměnila.“ Po jeho slovech nastalo hrobové ticho a všechny oči se otočily na mě.

„Mohl bys mi vysvětlit, proč jsem to u tebe v myšlenkách neviděl?“ obrátil se na mě Aro. Tak a teď s pravdou ven.

„Seth se do ní otisk a Jane se zamilovala. Má právo na svůj výběr. Eliot není pouze nesmrtelné dítě. Je z části měnič. Zatím neviděl člověka. A také nikdy žádného nezabil,“ řekl jsem rychle.

„Zajímavé. Takže Jane porušila dva zákony najednou. To se asi za Cullenovými pojedeme podívat,“ přitakal zlověstně Caius.

„Chci ještě jedno vysvětlení. Proč jsi tady?“

„Chtěl bych se vrátit do gardy. Vím, že za mne zatím nemáte náhradu a že jsem užitečný a mocný. Odešel jsem, abych mohl chránit Jane. Ta má již svého vlastního ochránce. Já se tedy chci vrátit a žít s Theresou.“   

„Ale, ale. To si myslíš, že se jen tak vrátíš a my ti budeme ležet u nohou?“ ptal se mě naštvaně Caius. Ano, má právo být naštvaný. Chtěl jsem se začít hájit, když to za mě udělala Ress.

„Otče, ne.“ Stačila tato dvě slova a Caius ztratil řeč. Ta věděla, jak na něj. Vděčně jsem jí stiskl ruku a vyslechl si rozsudek.

„Alecu, můžeš se vrátit do gardy. Musíš však slíbit, že znovu začneš žít na lidské krvi,“ vyslovil Aro svou prosbu. To bych mohl zkusit. Už kvůli Ress.

„Ano. Odteď budu pít pouze lidskou krev. Slibuji. Přidělíte mi teď pokoj?“

„Ano, můj drahý, ale moc se nezabydluj. Za tři dny totiž jdeme všichni navštívit Cullenovy.“ To snad ne, já věděl, že v tom bude háček! Musím ihned varovat Jane.

Nic jsem neřekl, jen se uklonil a následoval Felixe a Ress po hradě. Čekal jsem, že dostanu stejný pokoj jako předtím, ale tentokrát mě vedli jinam. Nakonec jsme zastavili před velkými dveřmi, kde jsem nikdy nebyl.

„Na přání volterrské princezny,“ pronesl Felix slavnostně. „Budeš bydlet u ní v pokoji.“ Překvapeně jsem se podíval na Ress. Jsem si jistý, že kdyby to šlo, začala by se červenat.

Beze slova jsem tedy vešel do jejího pokoje a pořádně se rozhlédl. Její pokoj byl totiž obrovský. A vůbec nebyl holčičí. Stěny byly bílé a na podlaze měla červený koberec symbolizující krev. Uprostřed pokoje stála veliká rudá dvojpostel. To ale stále nebylo všechno. Skoro všechny stěny byly zakryty knihovnami, ve kterých byla ta nejznámější díla z celého světa. Musely tam být miliony knih.

„T-to jsi všechno přečetla?“ vypadlo ze mě.

„Ano,“ přiznala Ress potichu.

„Eh, tak já vás tady nechám. Kdybys cokoli potřeboval, víš, kde mě najít, Alecu,“ řekl Felix a odešel.

„Věci si můžeš dát tady do té skříně. Heidi ti za pár hodin přinese černé pláště. Do té doby máš jít trénovat s Demetrim.“ A odešla. Byla úplně jiná, než jsem ji znal.

„Ress,“ špitl jsem za ní. Otočila se a kdyby mohla, tak by se snad i rozbrečela.

„Alecu, já nechtěla. Já si myslela, že jsi mu to ukázal. Já si zatím nedokážu bránit myšlenky. Je mi to tak líto. Promiň,“ vzlykala mi v náruči.

„Ale no tak, ty za to nemůžeš. To já jsem mu měl všechno ukázat rovnou. Jednou by se to stejně dozvěděl. Neboj. Všechno bude dobré. Hlavně že jsme spolu,“ snažil jsem se ji utěšit.

„Ale…“

„Žádné ale, ty za to nemůžeš. Chápeš. Oni se Cullenovi nějak zachrání. Stejně jako minule. Chceš, abych tady s tebou zůstal? On mě Demetri nepráskne, neboj.“

„Radši ne, ale díky. I já mám nějaké povinnosti. Uvidíme se večer,“ řekla už klidně a políbila mě. Pak nasadila nepřístupnou volterrskou masku a vyrazila.

Chvíli jsem počkal a pak vyrazil za Demetrim. Byla to sranda. Neměl proti mně šanci. Přiznávám, trochu jsem podváděl. Ale zkuste si normálně porazit Demetriho, který je o půl metru vyšší než vy. A svou moc mám přeci také používat.

„Jane, teď nesmím moc mluvit. Vrátil jsem se ve zdraví s Ress k Volturiovým, ale vyskytl se problém. Ress omylem Arovi ukázala Eliota a Setha. Je jí to moc líto. Za dva dny k vám dorazíme. Připravte se a pozdravuj všechny. My to zvládneme,“ volal jsem své sestřičce ve chvilce volna.

„Alecu. Cože? Ano, připravíme se, díky za varování. Mám tě ráda, bratříčku.“

„Já tebe taky, sestřičko,“ řekl jsem a zavěsil.

+++

Ach ne, za chvíli už budeme ve Forks. Doufám, že se Jane připravila.

Vešli jsme na louku, kde jsme stáli ze stejného důvodu před pár lety. Zničit nesmrtelné dítě. Tentokrát to však dopadne hůře, mnohem hůře.

Postavil jsem se po Arově boku a chytl Ress za ruku. Před námi se pomalu začali objevovat všichni Cullenovi. První vyšel Carlisle s Esme, které následovali Alice a Jasper. Dohromady potom přišla Bella, Rose, Edward a Emmett.

Ti, na které jsem se ale nejvíce těšil, stále nepřicházeli. Konečně. Jane vystrčila hlavu z křoví a postavila se po boku Carlislea. Škoda, že jsem si nevyfotil Arův výraz.

Nakonec přišli ruku v ruce nejmladší Cullenovi. Renesmee přešla k Edwardovi a Belle, kdežto Eliot k Rose a Emmettovi.

„Všichni víme, proč jsme tady. Váš člen stvořil nesmrtelné dítě. Všichni slyšíme, že tomuto chlapci srdce nebije,“ řekl Aro slavnostním hlasem. Nastala chvíle ticha, kterou přerušilo dunění tlap dopadajících na ztvrdlou zem. Najednou před námi nestáli pouze Cullenovi, ale také všichni vlci z La Push.

„Ach, jaké překvapení. Mohu se tě zeptat, Carlisle, proč jsou ti psi tady? Chápu, že se Jacob otiskl do Renesmee, ale teď snad žádný důvod nemají,“ ptal se zaskočeně Aro.

„Eliot není pouze nesmrtelné dítě,“ přetnul chvíli ticha Carlisle. „Je z části měnič. To je důvod přítomnosti vlků. Také to znamená, že jste jeli znovu zbytečně.“

„Ach, jak zajímavé. Tak my jsme jeli zbytečně,“ začal soptit Aro. Pak se ale překvapivě rychle uklidnil.

„Jane, to dítě se tiskne k Rosalii, ale stvořila jsi ho ty, není-li pravda?“

„Ano, Aro. To já jsem stvořila Eliota. Potrestej mě.“

„S radostí,“ zašeptal Aro a dal pokyn Demetrimu. Ten bez váhání vyrazil. Už jsem chtěl vykřiknout, když mě předběhl někdo jiný.

„Né,“ zařvala Ress vedle mě, „Aro, to nemůžeš. Pokud budeš chtít zabít Jane, budeš si muset poradit se mnou,“ řekla už vyrovnaně. Poté přešla na stranu Cullenových. Ani chvíli jsem neváhal a postavil se mezi mou sestru a mou lásku naproti Arovi.

To, co se dělo potom, by mi snad nikdo neuvěřil. Nikdo, kdo by to neviděl na vlastní oči.

Po chvíli přemítání se k nám vydal Caius, kterého následoval Marcus.

„Zrádci,“ zařval Aro a podíval se za sebe, aby našel oporu v gardě. Tam už ale neměl kde hledat. Celá garda se totiž přidala na naši stranu. Aro zůstal sám. Úplně sám proti celé gardě a Cullenovým.

„Jen počkejte, já se vám jednou pomstím,“ slíbil a utekl. Jane za ním chtěla běžet, ale stisknutím ruky jsem ji zadržel. Aro už přeci nebude dělat potíže.

O rok později ve Volteře

Sedl jsem si na trůn mezi Marcem a Caiem. Stal jsem se náhradou za Ara. Všichni usoudili, že Volturiovi musejí pokračovat. Dnes jsme měli vyřešit nevážný zločin.

„Zdravím, bratře,“ smála se na mě Jane od dveří. Už je to půl roku, co odjeli se Sethem na cestu kolem světa.

„Zdravím, sestro, chceš se přidat?“ zeptal jsem se jí zdvořile, jak to Volturiovi dělají. Jane jen přikývla a sedla si na křeslo vedle mě. Před chvílí jsem trochu lhal. Oba s Jane jsme náhradou za Ara. Nerozdělitelní a neporazitelní.

„Nevíš něco o Cullenových, sestro?“

„Ano, Eliot se prý má skvěle, ale stýská se mu. To bude také důvod jejich brzké návštěvy.“

„To jsem ráda,“ objevila se po mém boku má žena. Políbil jsem ji na přivítanou a věnoval se povinnostem.

Ano, já jsem ten Alec Volturi. Mám skvělou ženu a dokonalou sestru, se kterými hodlám strávit věčnost.

No, tak to je asi konec. Doufám, že se vám Alecovo rozhodnutí líbilo. Byla to moje prvotina, takže nevím... Tímto bych chtěla poděkovat MissCullen, Krysa, Jasmínka, Never, Mel, aknemilka xD, ElizabethVolturi, super, Athenodora, Michy, VictoriaJamesLaurent, ema, Ivusi23, akire, nnnhnn, Roel, mea, ercavampire, BabčaS za vaše komentáře, které mě povzbudily k napsání dalších kapitol.

Nejvíce bych ale asi chtěla poděkovat Sundance za její rady a ochotu opravovat mou strašnou češtinu.

Takže závěrem doufám, že napíšete zda a proč se vám Alecovo rozhodnutí ne/líbilo a třeba jestli mi poradíte.

Petruss11

Autor: petruss11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alecovo rozhodnutí - epilog: