Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live 11. kapitola

31.03.2010 (09:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5478×

11. kapitola - Láska se ptá přátelství: "Proč jsi na světě, když existuji já? Protože ty pácháš bolesti a rány, ale já je hojím."

Zůstala jsem nevěřícně stát. Jak je tohle možné? Oni ji normálně pustili za hranice!

„Jak je možné, že ona za hranice může? Jste proti nám, i když víte, že se živíme jen zvířaty a takovou bestii jako je Jane tam pustíte?“ zavrčel na ně Edward.

„Do těhle věcí nemáte co mluvit! Je jen na nás koho do La Push pustíme.“  Oplatil mu zavrčení jeden z vlků. Jen na nich? Co se to tu proboha děje? Co tu vlastně Jane chce?

„Nechceme se hádat, jen to nechápeme. Přišli jsme vás tu varovat a dějí se tu divné věci. Máme snad právo se ptát,“ řekl diplomaticky Carlisle.

„To možná máte, ale mi tu nejsme od toho, abychom vám na ty otázky odpovídali. Dohlížíme na Charlieho.  Odjeli jste, tak nechápeme, proč se pořád vracíte. Bella už se nevrátí! Víme, že tu jsme jen kvůli ní. Nechte ji tam kde je…

„Alice prosím, víš co mi to dělá!“ zavrčel na mě tiše Edward. Jen jsem se na něj omluvně usmála a dál pokračovala k autu. Dneska jsme měli nastoupit na Dartmouth. I když skoro v polovině roku. Je začátek prosince, ale nechtěli jsme to dále odkládat. Každý se trápí tím vším okolo. Ale stejně nejvíce trpí Jasper. Ty emoce ho doslova ničí, proto jsme se rozhodli změnit prostředí. Ani nevím proč vlastně Dartmouth, jen mi něco říkalo, že máme jít zrovna sem. Ale od doby co jsme se sem přistěhovali tu vládně podivný klid. Někdy si říkám, že je tu až moc klid. Nechápu to, od doby co jsme tady, jsem neměla ani jedno vidění. A když jsem se ho pokoušela vyvolat, tak taky nic. Tohle nevrtalo hlavou jen mě ale všem ostatním. Naštěstí je teď prosinec a sluníčko se schované za mraky. Ale nebyli jsme zvyklí jezdit do školy, bez mé informace, že opravdu nevysvitne.

Sedla jsem si vedle Rose do jejího BMW a vyjely jsme. Směr škola. Snažila jsem se pořád pohlédnou to budoucnosti, ale pořád se mi to nedařilo. Začínala jsem být opravdu podrážděná. Raději jsem se snažila uklidnit a přemýšlela o těch krásných dnech ve Forks.

„Všechno nejlepší, Bello!“

„Pšššt!“ zasyčela na mě. Ale její náladu jsem ignorovala. Hlavní teď byla oslava. Úžasná oslava.

„Chceš si rozbalit dárek hned, nebo až potom?“ zeptala jsem se nedočkavě, zatímco jsme kráčely k Edwardovi, který stále čekal opodál.

„Žádné dárky,“ zamručela na protest.

„Jak chceš… tak tedy potom. Líbilo se ti album, které ti poslala maminka? A foťák od Charlieho?“ Opravdu neměla moc dobrou náladu. Snad se jí to naše překvapení bude líbit. Povzdechla si.

„Jo. Jsou úžasné.“

„Myslím, že je to pěkný nápad. Maturantka jsi jenom jednou. Můžeš si zdokumentovat, jaké to je.“

„Kolikrát jsi ty byla maturantka?“

„To je něco jiného.“ Já to zažila už nesčetněkrát, ale zažít to jako obyčejný člověk to musí být něco jiného. Bude to skvělý zážitek a to hlavně díky Belle.

„Na co myslíš Alice?“ zeptala se mě má sestra a vyrušila tuhle dokonalou vzpomínku. Povzdechla jsem si.

„Rose já vím, že jsi ji nikdy moc nemusela, ale patří k nám a strašně mi chybí. Nikdy jsem nevěřila, že mi bude tak moc chybět lidská bytost…“

„To nikdo Alice. A u mě nešlo o nenávist. Jen jsem se snažila chránit rodinu. Kdo ví co se s ní stalo, třeba má svůj nový život, novou rodinu a na nás už zapoměla.“

„Ona by nikdy nezapoměla Rose! Ale co když to co říkáš, není pravda? Co když někde trpí a sama?“

„Alice prosím, snaž se to konečně překonat. Je to už dlouho.“  Jen jsem zavrtěla hlavou. Ano naše konzervativní Rose. Ta má svého Emmetta a to ji ve věčnosti stačí. Ale co mi ostatní? Znovu jsem se zaměřila na Bellu. Snažila jsem se vidět aspoň kousek, ale objevovala se jen bílá mlha a nic víc.

Zrovna jsme přijížděli ke škole. Edward s Jasperem a Emmettem zaparkovali vedle nás. Všichni jsme vystoupili a chvíli vyčkávali u aut.

„Všimla sis jejich reakce?“ zeptala se Rose směrem ke mně, ale věděla jsem, že ji slyšeli všichni.

„Nikdo si nás nevšímá. Je to divné, vždy když někam přijedeme, jsme hlavním tématem a teď nic.“ Znovu jsem se porozhlédla kolem sebe. Studenti chodili kolem nás a skoro nikdo se na nás ani nepodíval. Nikdo o nás nemluvil, nikdo si nás nevšímal.

„Aspoň bude klid,“ zabručel Edward a vydal se ke škole a mi ostatní za ním. Moc dobře jsem chápala jeho rozpoložení. Trpěl více než ostatní. Tak moc toužil po smrti, až mě to děsilo. A teď to klidně může udělat, bez toho, abych jsem se o tom dozvěděla. Může kdykoliv odejít a my s tím nic neuděláme…

„Ty víš, že to neudělám,“ šeptl Edward.

„Neuděláš?“ Nevěřila jsem mu a on to věděl. Jen se mě snažil přesvědčit a myslím, že se mu to nikdy nepodaří. Ne dokud se nevrátí Bella.

„Zase začínáš Alice!!“ Jen jsem se na něj ušklíbla a raději se začala věnovat našemu rozvrhu, který mi podával.

Pohled Bella

„No ták Renesmee,“ smála jsem se a honila svou holčičku po celém domě.

„Hele sluníčko, už tak jdeme pozdě,“ řekla Victorie a tu malou potvůrku odchytla.  Renesmee se začala šíleně smát.

„To je legrace po ránu…“ přidala se k nám Jane.

„Jak bylo na lovu?“ zeptala jsem se jí a opřela se o rám dveří a dívala se na počínání mého andílka. Jane se jen ušklíbla.

„Nebylo to nejhorší, ale znáš to… našla jsem jen dvě pumy.“

„Už je to rok a ještě sis moc nezvykla že?“ Jen zavrtěla hlavou. Přišla jsem k ní a konejšivě ji objala. Když to malá uviděla, skočila nám do náruče.

„Co budeme dneska dělat teto?“ ozvala se tím svým zvonivým hláskem. Předala jsem malou Jane a vydala se ke dveřím.

„Přijdeme jako obvykle a večer si všichni zajdeme na lov.“ Když jsem za námi zavírala dveře, slyšela jsem nadšený výkřik mého drobečka. Musela jsem se tomu usmát.

„Je dokonalá a čím dál tím víc vychytrala,“ říkala mi Victorie a společně jsme se vydali do školy. Jako skoro pořád, pozdě!

„To ano, ale s takovou nás brzo ze školy vyhodí.“ Ale nebyla jsem naštvaná. Pro mě ta škola nic neznamená, ale štěstí téhle malé rodiny. Ale chodím na ni hlavně kvůli Charliemu, slíbila jsem mu to, když jsme odcházeli. Lidé ve forks si začali docela dost všímat, tak jsme se rozhodli odjet. Je to tak lepší. Pro nás není problém se tam zase na nějakou dobu vrátit, na návštěvu.

Ke škole jsem jela v klidu, nespěchala jsem. Nakonec proč? Neříkám, že mě tahle škola nebaví, ale raději trávím čas jinak. Se svou malou holčičkou a samozřejmě s Jane a Victorii.

Zaparkovala jsem vedle červeného BMW. Počkat BMW? Zatřepala jsem hlavou a nevěnovala tomu pozornost. Těhle aut je na světě nespočet. Bez jediného pohledu na auto jsme se vydali na naší společnou hodinu. Tedy s Victorii máme všechny hodiny, nechci ji nechávat osamotě v třídě přeplněné lidmi. Za ty roky ji věřím, ale někdy se stane, že prostě uletí a to tady nechci dopustit.

„Nad čím dumáš sestřičko?“ ozvala se Victorie a usmívala se na mě.

„Ale znáš to nad životem…“ Začala se mi smát a společně jsme vešli do třídy.

„A… sestry Swanovi se rozhodli k nám přidat,“ řekl učitel a zamračil se na nás. Ale já jeho slova moc nevnímala. Dívala jsem se do jedné lavice která byla do nedávna prázdná. Victorie debatovala s učitelem a najednou k nám zavál jejich pach a i ona se zarazila a porozhlédla se po třídě. Nedokázala jsem se pohnout. Dva páry karamelových očí si mě měřili. Nevěřila jsem vlastním očím, jak je to možné, že se tu objeví zrovna teď. Rozechvěla jsem se a možná kdybych dokázala brečet, nejedna slza by mi ukápla. Ale musela jsem být silná, musím to zvládnout! Jednoho dne to přijít muselo, ale proč tak brzo?

„Bells no tak všichni nás sledují, pojď si sednout,“ šeptla ke  mě Victorie. Ale já pořád stála na místě a sledovala ty dva. Viděla jsem v jejich očích zmatek a možná i něco jiného, ale nechtěla jsem to řešit. Chtěla jsem se teď otočit a vyrazit pryč, ale nemohla jsem. Celá třída na mě zírala. Snažila jsem se udělat jeden krok, ale skoro se mi podlomili kolena a to je co říct i na upíra. Victorie ke mně přišla a chytla mě okolo pasu. Snažila jsem se usmát, ale v téhle situaci to opravdu nešlo.

„Bello to zvládneš, tolikrát jsme o tom mluvili… vzchop se kvůli Nessie.“ Ano moje holčička. Co teď asi dělá? Došli jsme společně k lavici, kterou jsme měli před nimi. Ztěžka jsem se posadila a snažila se nevnímat ty za námi. Ale najednou jsem za sebou uslyšela uchichtnuti.

„Bello? Tohle jsme opravdu nečekali…“

Doufám že se Vám tento dílečel líbi. Já vím ten konec že? Ale aspoň se budete více tešit na další...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live 11. kapitola: