Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 9.

29.07.2010 (14:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

Otočila jsem se a zatajil se mi dech. Dívala jsem se do rudých očí anděla, jehož líbeznost a krása mě ohromila. Ale hlavně tak známé rysy, jako by je někdo vytesal do kamene, pronikavé oči a bronzové vlasy, jenž rámovaly ten skvostný obličej. Anděl na mě hleděl se strachem a jistou dávkou bolesti a já nevěřila, jak krutou hru se mnou hraje osud.

„Isabello, toto je Elena. Eleno, Isabella,“ představil nás Aro. Ta dívenka, nemohlo jí být víc než 16 let, se na mě nejistě usmívala. Už od pohledu byla plachá a nesmělá. Já jsem však dál nečinně zírala. Byla mu tolik podobná! Bolestně mě píchlo u mého tichého srdce, když jsem si uvědomila, jak moc by se jí Renesmé podobala. Přesně tak jsem si ji celé ty měsíce představovala. Tak jemnou, líbeznou a nepředstavitelně krásnou.

Najednou jako by mě začaly v očích pálit hořké slzy. Dívala jsem se na dívku, která byla v mých představách mou dcerkou a poprvé jsem pocítila směs žárlivosti a nenávisti. Asi tak se musela cítit Rosalie, když se dívala na moje lidské tělo a na moje břicho, které bylo schopno počít dítě. Já se teď dívala na dívku, která by mohla být mou dcerou, ale nebyla jí. Moje děťátko bylo mrtvé a pohřbené, sám Charlie viděl její mrtvé tělíčko před tím, než ji pohřbili. Závist... Závidíme to, co vidíme... každý den. Je snad mým trestem i to, že se budu muset dívat na tu křehkou upírku, aby mi připomínala moje mrtvé dítě? Už jsem se na ni nemohla dál dívat a vyběhla ze sálu. Ignorovala jsem její vystrašený pohled, Arovu zuřivost, proč tak jednám, Caiusův překvapený výraz a dokonce i Marcusův zájem. Všechno mi bylo jedno, vnímala jsem jen bolest. Znovu jsem se zavřela do svého pokoje, ale nepomáhalo to. V té chvíli mi nedokázalo nic a nikdo pomoct. Dokonce ani Edward, který by tu se mnou byl, ani on neměl takovou moc, aby zmírnil moje trápení, moje osobní mučení. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a postupně to odnášel i nábytek v mém pokoji. Bylo mi jedno, že ničím starožitný nábytek, drahé látky a obrazy nevyčíslitelné hodnoty. Ale ani to mě nedokázalo uklidnit a tak jsem musela vyrazit na lov.

Když jsem se o sedmnáct hodit později vracela do svého pokoje, naprosto jsem ignorovala fakt, že je uklizený a naprosto v pořádku. Nová postel, nové skříně, stůl i křesla. Na zdech byly nové obrazy, na stolku jiná křišťálová váza a okna byla zase zasklená. Co ale nešlo ignorovat, byl upír sedící na jednom ze dvou ebenových křesel potažených do černého sametu.

„Máš štěstí, že o tom tvém výbuchu neví Aro. Nebyl by nadšený, že jsi mu zničila jeho oblíbený obraz,“ řekl Marcus.

„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, ale myslela jsem si, že jediná Marcova činnost je sezení na trůnu, lov a pak samota. Bylo až komické, jak moc jsme si byli my dva podobní.

„Omluv mě. Nechtěl jsem být nezdvořilý a bez dovolení vstoupit do tvého pokoje. Ale je tu něco, co mě znepokojilo. Víš o mém daru? O mém vnímaní vztahů?“ Jen jsem přikývla.

„Doufám, že tě zas nepopadne vztek, ale když jsi se setkala s tou dívenkou Elenou, cítil jsem něco zvláštního. Nedokážu to popsat. Jako by byl strach na obou stranách, přesto cítím, jak ji chceš znovu spatřit.“ Mluvil ke mně tiše a tak nějak... laskavě. Za tu dobu co tu jsem, byl jediný, kdo se ke mně choval slušně. Samozřejmě, že jsem ignorovala, ba dokonce oplácela ataky vůči Jane, Heidi a Malice a vrčela kdykoliv, kdy se na mě Felix podíval. Jeho pohled byl vždy chtivý a slizký. Když mě tenkrát uváděl k vládcům, ani se na mě nepodíval. Když si mě ale prohlédl, začal se mnou okatě flirtovat. K jeho smůle ale narazil, nemám zájem o jakékoliv vztahy.

„Isabello?“ zeptal se Marcus, jelikož jsem mu neodpovídala. Nevěděla jsem sice proč, ale cítila jsem k němu důvěru.

„Připomíná mi někoho, koho jsem kdysi znala,“ odpověděla jsem a uhnula pohledem od jeho vnímavých očí. Jeho oči pochopily, ale já měla v tu chvíli nepředstavitelnou touhu mu říct svůj příběh, nebo alespoň část. Možná by se mi trošku ulevilo...

„Byl mou první láskou a vypadal přesně jako ona. Bledá kůže, ostré rysy a hlavně ty vlasy barvy bronzu. Já... čekala jsem s ním dítě, holčičku, ale nedonosila jsem ji.“ Čekala jsem mnohonásobně větší bolest, ale cítila jsem se pořád stejně. Dokonce jako by tlaku na mé hrudi ubylo.

„To by vše vysvětlovalo,“ povzdychl si. Nebyl tu čistě se zvědavosti, připadalo mi, že mi opravdu chtěl pomoct, že tu byl v mém zájmu.

„Jsi jiný, než tví bratři. Říkám si proč,“ položila jsem mu nepřímě otázku. Připadalo mi to fér, že jsem mu pověděla něco o sobě a na oplátku jsem chtěla vědět i něco o něm.

„I já někoho ztratil,“ zašeptal a jeho hlas se rovnal i jeho věku. Jako by ke mně mluvil stařičký pán, kterému dech nestačil a srdce vynechávalo.

„Jmenovala se Didyme a byla Arovou pokrevní sestrou. Přeměnil ji asi deset let po své vlastní přeměně. Ona měla zvláštní dar, byl stejně kouzelný jako ona sama. Didyme kolem sebe vytvářela auru štěstí, přesto byla má láska k ní skutečná, nebyl to klam. Dodnes jsem nenašel jejího vraha, nikdy ho nenajdu. Víš, myslel jsem, že postupem času se bolest zmenší, ale ne. Bude tu pořád,“ vysvětloval mi, jako bych byla malé dítě.

V tu chvíli mě až nechutně zamrazilo. „Bude to pořád tak bolet...“ vyslovila jsem svou tichou otázku, která vyzněla jako konstatování.

„Každopádně nesmíš tu dívku hned odsuzovat a nenávidět. Nemůže za to. Sice ji moc neznám, ale je velmi plachá a bojácná.“ Zvedl se z křesla ladně a prošel kolem mě, aby mi položil ruku na rameno.

„Je to zvláštní, ale i když jsi tu jen ty, přesto ty pouta cítím. Jsou silná a jejich tak mnoho. Hlavně nesmíš ztrácet naději,“ usmál se na mě a já se po dlouhé době také usmála. Zdá se, že i tady ve Volteře je někdo, kdo má dobré srdce, i když je už navěky tiché. Když odešel, znovu jsem propadla samotě. Myslela jsem na tu dívku a přiznala si, že má Marcus pravdu. Prostě se jí budu stranit a v prvních dnech se mi to dařilo. Jednoduše jsem nevycházela z pokoje a nezúčastňovala se různých svolání a pravidelného krmení, i když na jídlo jsem stejně nechodila. Přesto se mi po dvou týdnech zastesklo po lehkém vánku a slunci, co vždy zahřálo mou ledovou kůži o pár stupňů. Rychle jsem z hradu vyběhla ven a mezi stíny na ulicích jsem se dostala z městečka. V blízkosti byly jen pole a louky, ale o několik kilometrů dál bylo jedno hezké místo. Na západní straně se tyčily skály a kopce, kde stála jedna kamenná zřícenina hradu. Pod ní bylo několik řad vinné révy s malým domkem pro správce a zaměstance, který ale nikdo nepoužíval. Bylo vidět, že se o to už nikdo nestará. Některé trsy byly nahnilé a napadlé různými škůdci, jinde byly zas celé popadané. Na jižní části se rozprostíral malý listnatý lesík, který neměl než pár kilometrů čtverečních. Bylo to tu nádherné. Široko daleko nebyl jediný člověk, jen ptáci, hmyz a drobní savci. Pravá italská krajina, o jejíž krásu bych se chtěla s někým podělit. S někým velmi blízkým, kdo by se těšil z mého nadšení a štěstí, ale nikdo takový tu nebyl...

Byla jsem tam asi tři dny a ani na chvilku mě nepřestal fascinovat klid onoho místa. Za celou tu dobu projelo po silnici vzálené asi patnáct kilometrů jen pár aut, která by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Co můj klid ale narušil, byla má žízeň. Každou sekundou jsem si její přítomnost uvědomovala víc a víc, až jsem nakonec vzdala svůj boj a ignorování a vyrazila na dlouhý běh a nakonec i plavání, takže jsem se do Voltery dostala až za šest dní. Byla jsem nasycena několika členou skupinkou narkomanů žijící ve špinavém sklepě francouzké továrny.

„Dobrý den, slečno Isabello,“ pozdravila mě Lussia. I ona si myslela, že se stane upírem. Nechápala jsem to. Ne její touhu po nesmrtelnosti, ale postoj vládců. Vždyť ona jim byla oddaná už nyní, tak proč nepřijali její loajálnost jako její dar? Třeba i ona by byla talentovaná... Ale přestala jsem na to myslet. Byla to její chyba. Žádný člověk by si neměl zahrávat s nadpřirozenem, jinak dopadne špatně. Stačilo, abych se na sebe podívala do zrcadla, abych si připomněla následky svých tužeb a přání.

Hlavní ale byl tlukot srdcí, které se ke mně přibližovaly. Heidy vyhledala moje oči už v dálce, aby se mě němě zeptala, jestli nechci taky. Byla to z její strany pouhá provokace. Jak jsem si na začátku myslela, Heidy mi bude chtít můj pobyt zde co nejvíc znepříjemnit. Sice jsem nestála o přítele, nepřišla jsem si sem užívat a bavit se, ale zároveň jsem se nechtěla otravovat s nepříjemnými upíry. Zavrčela jsem na ni a ona mi věnovala sarkastický pohled. Když kolem mě procházela, měla jsem neodolatelnou chuť oddělit jí hlavu od zbytku těla, stejně jí je k ničemu. Lidé kolem mě procházeli a jako vždy obdivně zírali na obrazy, Heidy a mě. Ještě něž přišli, nasadila jsem si v rychlosti sluneční brýle, i když i člověku by tady byly k ničemu, když do chodeb nepronikl ani jeden sluneční paprsek. Ale najednou se něco změnilo. Vyděšeně jsem pohlédla na několik osob, které mi nebyly ani do pasu. Jak?! Jak může vést na smrt malé děti, které chodily sotva do první třídy?!

„Heidy!“ křikla jsem na ni a naznačila tak, aby se zastavila a přišla za mnou. Omluvila se turistům a přišla až ke mně.

„Co chceš?“ vyštěkla a recepční nastavovala uši, aby jí nic neuteklo.

„Jsou tam děti!“ zavrčela jsem a hodila pohledem na tři malé andílky.

Heidy uvolnila svou pózu a začala se smát, až se několik turistů otočilo.

„A co je mi po tom?“ odfrkla si a vrátila se zpět ke skupince, kterou odvedla do sálu. Věděla jsem, že příště se to už nesmí opakovat. Ještě ten den jsem si šla promluvit s Arem. Popravdě řečeno jsem chtěla jít za Marcusem, ale nechtěla jsem zneužívat jeho dobrého srdce a otravovat ho.

„Co bys chtěla, má krásná Isabello?“ usmál se tím svým povýšeneckým, lehce šíleným úsměvem a nabídl mi křeslo v jeho soukromé pracovně.

„Chtěla bych mluvit o způsobu stravování tady v hradě,“ pronesla jsem automaticky a jeho oči se rozzářily.

„Jestli si myslíš, že chci jíst s vámi jako to největší monstrum, spletl jsi se,“ zarazila jsem ho, jelikož asi právě v to doufal.

„Heidy bere do skupinek i malé děti, to není správné!“

Jeho nevzrušivý tón mě rozzuřil.

„Ano, je to trochu neúsporné. Konec konců je v nich méně krve než u dospělých jedinců, ale za to je jejich krev mnohem sladší. Měla jsi někdy dítě? Je to skoro stejné jako u lidského jídla. Čím menší zvíře, tím je jeho maso křehčí. A tady platí, že se u dítěte sice nenasytíš, ale za to je jeho krev je mnohem víc čistá a lahodná,“ popisoval Aro mlsně a mě se obrátil žaludek. Moje holčička byla mrtvá, ale kdyby žila... Nechtěla jsem ani pomyslet na vizi, které se probojovala do mé hlavy. Její křehké napůl lidské tělíčko v rukách červenokého ďábla, co se s chutí zakousl do jejího krku a nenasytně hltá.

„Jsou to jen děti! Je to kruté a barbarské!“ vyhrkla jsem a snažila se setřást ten odpor.

„Drahá Isabello, pleteš se. Je to přirozené a upírské. Jaký je v tom rozdíl? Ušetřila bys dítě, do kterého by ses o dvacet let později zakousla? Ale dobrá... Jestli chceš, promluv si s Heidy, i když pochybuji, že ti vyhoví. Řekni jí, že jsem tě za ní poslal já a žádám si mezi vámi rozumnou domluvu,“ pronesl otráveně a já potlačila touhu zatleskat a vtiskout mu polibek na tvář. Jistě, Aro byl jako sám Ďábel, ale představa, že bych ušetřila desítky, stovky a pak tisíce dětských životů mě zahřála u srdce a najednou jsem to pocítila. Znala jsem ten pocit, i když jsem ho cítila někdy velmi dávno. Bylo to nadšení a hrdost na sebe samou.

„Děkuji,“ pronesla jsem obyčejně, ale úsměv na mojí tváři mě prozradil. Aro mávl rukou a naznačil mi, abych ho nechala o samotě, což jsem s radostí udělala. Nechtěla jsem být s ním v jedné místnosti už ani vteřinu.

Rychlými kroky jsem došla až před Heidin pokoj a po krátém zaklepání jsem vstoupila. Ležela na posteli a lakovala si nehty. Samozřejmě, že ležení byl pouze zvyk, nebo odkoukaná činnost z televizních filmů, kde si dívky navzájem lakují nehty a čtou si love story z časopisů. Upírka by si mohla lakovat nehty na nohou, i kdyby stála a měla jednu opřenou o zeď, nebo ji měla volně danou ve vzduchu. Bylo by to stejně pohodlné a ona by nepoznala rozdíl. Její, teď už rudé oči, se na mě zaměřily a chladně na mě hleděly.

„Co ty tu chceš?“ prskla. Tak moc jsem jí chtěla odpovědět: „Zabít tě!“ Ale to jsem nemohla. Zatím... Konec konců, jsem agresivní a teritoriální upír, který neručí za své chování. Nad představou mě, jak se omlouvám za ztrátu volterské návnady jsem se ušklíbla.

„Chci s tebou mluvit o tom, koho vedeš na smrt. A já ti zakazuji, abys vodila na popravu nevinné děti!“ Můj hlas byl výhružný a nebezpečný jako břitva, co přisvištěla vzduchem.

Heidy zavíčkovala lak a seskočila z postele.

„Isabella – ochránce nevinných a slabých,“ vysmála se mi.

„Aro mi řekl, proč jsi ve Volteře a co se ti stalo. A teď ti řeknu, že kdyby byl ten tvůj spratek naživu, sama bych ho sem dovedla a zakousla se mu do hrdla!“ zavrčela zlostně. Ani si nepamatuji výraz její tváře, ale jakmile to vyslovila, odrazila jsem se od podlahy a s vyceněnými zuby jsem se na ni vrhla.

Shrnutí