Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 8.

24.07.2010 (18:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

Před patnácti lety jsem poznala, jak sladká je pomsta. Tak sladká, a to jen díky tomu, že je ozvobozující. Před patnácti lety jsem zabila muže jménem Logan a při pohledu do chlapcových očí, v prvním patře pařížského domu, jsem pochopila důvod mé existence. Když jsem zpátky pohlédla do jeho očí, zděsila jsem se. I na tu vzdálenost jsem v nich viděla svůj vlastní odraz. Ale nebyla jsem to já. Byla tam žena s rudými duhovkami, bledou pletí a ohnivými vlasy. Viděla jsem Victorii... Tak bezcitnou a lačnící po pomstě, že jí zaslíbila celou svou existenci. Uvědomila jsem si, že i když ji tak moc nenávidím, můžu chápat to, co udělala. Nechala se sžírat bolestí a nenávistí, kráčela přes mrtvoly a nakonec dosáhla svého.

A já vím, co musím udělat. Pomstít Jacoba, Emily a její dítě, Sama, Paula a stovky nevinných lidí, co zabila s její armádou upírů. Věděla jsem, že to bude těžké, ale ne, jak moc. Vmísila jsem se mezi lidi, naučila se krást oblečení, peníze, auta a dokonce i totožnost. Když jsem se vrátila zpět do Ameriky a začala hledat ty, co mi zničili i to málo, co mi ze života zbylo. Ale neměla jsem žádnou stopu. Nebylo nic, co by mi je pomohlo najít a pomyšlení na to, že si volně pobíhají po světě a mají své smečky, možná přátele a lásky, mě uvádělo do stavu nepříčetnosti. Vzali mi to, co jsem měla mít já a naplno si to vychutnávají. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem schopna zaprodat duši i samotnému Ďáblu, jen abych dosáhla konečné pomsty.

A díky tomu stojím právě zde. Opět v Evropě v malém městečku, jenž na turisty dýchá historií. Já z něj cítila ale něco úplně jiného. Mnoho upířích pachů se mísilo mezi uličkami na náměstí a shlukovaly se u starobylého hradu, jenž byl turisty tak oblíbený. Nemusela jsem moc přemýšlet, že se zpět nevrátí. Pozorovala jsem nádhernou upírku s fialovými duhovkami, jak láká nic netušící dav. Věděla jsem, že právě ona mě zavede za vládci, jenž by mi poskytli pomoc. Dřív, než by mě mohla sama zpozorovat, jsem se k ní přiblížila a přes sluneční brýle jí koukala přímo do očí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a snažila se působit mile. Přesto zněl můj hlas mrtvolně, i když byl nadpozemsky krásný.
„Ahoj,“ oplatila upírka, „co chceš?“ zeptala se a nedůvěřivě si mě prohlížela.
„Jmenuji se Isabella a chci za nimi.“ Pokynula jsem hlavou přes nádvoří k hradu
„Jistě, jen to tu dodělám a zavedu tě za nimi. Chceš taky, nebo už si se nakrmila?“ zeptala se a nad myšlenkou objednávky jídla se zasmála.
„Ne, díky. Měla jsem, než jsem přišla do Itálie.“ Na mysl mi vyplul obrázek snědé ženy ve středních letech se špatně udělanou trvalou a tlustými brýlemi. Upírka, která se mi představila jako Heidi, dál lákala turisty a když usoudila, že dvaceti členná skupinka bude stačit, pokynula všem, aby ji následovali. Mlčky jsem šla vedle ní ve předu a poslouchala ji. Byla jsem vděčná za jména vládců, která jsem sice znala, ale konec konců byla zapečetěna v lidské paměti. Řekla mi i o dalších, co tu žijí. O Jane a Alekovi, Felixovi, Demetrim a ostatních. Jako by mi naznačovala, že už je všech dost a já tu nemám, co dělat.

„Poslední dobou je to tu samý nováček. První dva přišli spolu – Nobu a Gina jsou sourozenci z Japonska. Je vidět, že tu jsou rádi. Jídlo až do postele a bezpečí. Pak je tu Malika z Dubaje a tu opravdu nenávidím. Myslí si, že je nejkrásnější a nejdokonalejší na světě a dává to patřičně najevo.“ Její hlas byl nenávistný a chladný. Ač jsem Maliku neznala, nebyla jsem si zcela jistá, že jsou hádky mezi těma dvěma její chybou. I když se ke mně Heidy chovala slušně, bylo vidět, že nemá o další nováčky zájem. Její slušnost a ochota byla pouze povinností. „Ta mrcha byla v Dubaji první dcerou nějakého Šejka a tak si myslí, že i v našem světě je nějakou princeznou. Ale neuvědomuje si, že ať jsi byla v lidském životě třeba královnou celého světa, tak v tom upířím neznamenáš nic oproti králům a jejich oblíbencům,“ usmála se ješitně a dala tak najevo, že ona k těm oblíbencům patří. „No, a pak je tu Elena. Je z nás nejnovější. Přijela z Anglie asi před třemi lety. Aro si ji zuby nehty drží v hradu a já nechápu proč,“ procedila mezi zuby.
I když mě ani jeden z těch upírů nezajímal, musela jsem se zeptat. „Má k tomu snad nějaký důvod?“
Její velké chladné oči se zabodly do těch mých. „Aro je nejvíc... aktivní, řekla bych. Všichni bratři mají stejná práva, ale Caius miluje války a poslední válka byla před třemi stoletími. A Marcuse vladaření nezajímá. Takže je to Aro, kdo nejvíce a také nejradši rozhoduje, a je to vášnivý sběratel. Každý, kdo má dar, je jeho chráněncem. Můžeš vyvraždit malé město a porušit tak nejdůležitější zákon, ale když máš dar, je ti prominuto a nabídnuta druhá šance. O ty netalentovaná nemá Aro zájem. Já sice dar nemám, ale podívej na mě,“ usmála se a rukou si zkopírovala tvar svých křivek, „moje krása je můj dar. Díky ní lovím a omamuji lidi i upíry. Ale Elena, Elena nemá žádný dar. Nic, co by na ní mohla být zajímavé. Přesto ji Aro zbožňuje, a když se na ni dívá, jako by ji studoval. Jako by měla být nějaký jeho experiment, který každou chvílí přinese plody.“
Jak jsme šli tmavými uličkami hradu, dívala jsem se na obrazy na zdech a jen předstírala zájem o Heidi a její řeči. Pak se za chůze otočila a nabádala turisty k tomu, aby se nezastavovali a šli rovnou za ní.

„Počkej tady, až bude po jídle, někdo pro tebe přijde,“ ušklíbla se a já věděla, že by byla nejradši, kdyby se tak nestalo a ona mě mohla vypráskat ze dveří. Její sarkastický pohled jsem jí nebojácně oplatila a jen na půl vteřiny ji tak vyvedla z míry. Jestli chce dělat problémy, nejsem proti. Věděla jsem, jaký je typ. Stejná jako Rosalie. Nechce změny a každý, kdo zamíchá kartami v její rodině, si u ní podepíše rozsudek smrti. Ale tentokrát sebou nenechám zametat. Uhnula jsem stranou a pozorovala hlouček lidí, jak s úsměvem vstupuje do místnosti, aby se nakonec dveře zaklaply.

I člověk by slyšel zběsilý tlukot jejich srdcí, jenž útočil na moje ušní bubínky jako tisíc ostrých jehel. Křik, nářek, prošení a dokonce vyhrožování... Všechno bylo k ničemu. Do nosu mě uhodila jen slabá vůně krve, která pravděpodobně někomu ulpěla na bradě nebo oblečení. Trvalo to jen dvě minuty, než ustalo i poslední srdce. Čekala jsem jen pár minut, než se dveře tiše otevřely a z nich vystoupil hromotluk s tmavými, krátkými vlasy a oblečen do zeleného pláště.

„Pojď se mnou,“ odpověděl nezaujatě, řekla bych až znuděně. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsou ti Volturiovi nadřazení. Potkala jsem dva z nich a každý na mě koukal z patra. Jako bych byla nic. Upřímně mi na jejich názoru nezáleželo, ale bylo to nepříjemné. Za lidského života jsem na to byla zvyklá, že se se mnou zachází jako se špinavým hadrem a zvlášť, nebo spíš jedině, od upírů, ale teď už ne. Přišla jsem sem kvůli pomoci od vládců, ne od podřízených.

Ocital jsem se ve velkém sále, kde dominovaly tři trůny, na kterých by pro lidské oči seděly sochy, ale já je viděla zřetelně. Hromotluk se před trůny zastavil, pohlédl Arovi do očí a pak o pár kroků za mě ustoupil.

„Heidi nám řekla, Isabello, že by ses k nám chtěla přidat,“ usmál se a nepatrně se nadzvednul z trůnu. Ano, byl to on, který se rád stavěl do čela rodiny, zatímco jeho bratři jen s nezájmem přihlíželi.
„Ano, chtěla. A mám dar, který bych mohla nabídnout,“ řekla jsem a byla vděčná za potkání s upírem před sedmi lety. Jmenoval se Wenzel a chtěl na mě použít svůj dar, kdy každého přinutí mluvit jen pravdu. Dělal si ze sebe legraci, jak moc by byl lidem účinný při soudech a vyšetřování, pokud bych se nedostavila na lavici obžalovaných. To díky němu jsem zjistila přítomnost svého štítu, jak jej nezval. Škoda, že byl tak... majetnický. Zatoužilo se mu po mém těle a na to nakonec doplatil. Pořád mě v nose štípe těžký pach kouře a jeho ohořelého těla.

Uvědomila jsem si, že na mě neplatí už ani Alicina nebo Jasperova moc. Navždy budu jakémukoliv daru odolná. V očích Ara se mihla radost a nadšení. Přemýšlela jsem, jestli dary raději sbírá, nebo radši objevuje unikátní a účinné dary.

„Pověz mi o něm, nebo spíš... Dovol mi, abych se na něj podíval,“ zašeptal nedočkavě, přesto to nebyla žádost, ale spíše příkaz. Věděla jsem, že nyní mu musím nabídnout dlaň a držet jako nějaký pes. Ale udělala jsem tak, stejně jsem věděla, že nic neuvidí.
Udělal jen pár kroků a nedočkavě vzal mou dlaň do svých. Zavřel oči, načež je znovu vytřeštil a nevěřícně se na mě podíval. Jako by chtěl něco říct, ale já ho přerušila.

„To je můj dar. Neplatí na mě žádná schopnost,“ objasnila jsem mu. Aro se mlsně usmál a já věděla, že mám vyhráno... Z části.

Byly to přesně tři týdny, co mě Aro přijal a já dostala své místo ve Volteře. Pochopila jsem, proč se tolik upírů uchází o tohle místo. Konečně jsem si po tolika letech nedělala starosti s tím, kam půjdu, jak se vyhnu upírům nebo vlkodlakům, jejichž pach jsem zachytila. Měla jsem svůj pokoj, který byl velmi luxusní, ale na tom mi nezáleželo. Bylo by mi jedno, kdybych dostala místnost, kde bych mohla jen stát a nikde by nebylo žádné okno. Bylo jen důležité, že jsem měla místo, kde mě nebude nikdo rušit. Tam jsem se mohla klidně ponořit do bolesti a samoty, mohla jsem vzpomínat skrz tlustý závoj lidských vzpomínek, mohla jsem přemýšlet o Edwardovi a o jeho rodině. Jednou mě zlákala velká knihovna v jižní části místnosti, která přetékala všemi žánry a autory, ale netrvalo to dlouho a já knihu zavřela. Jen jsem ležela na posteli a dívala se na rudá nebesa. Odmítala jsem se krmit s ostatními upíru, už tak dost jsem trpěla tím, že nedokážu abstinovat. Ten způsob, jakým Heidi vodila lidi do velkého sálu, jako ovce na jatka. Takže jsem vždy odešla z hradu a běžela až k hranicím, kde jsem se nakrmila nějakým bezdomovcem, feťákem nebo aspoň starcem. I když se to může zdát chladnokrevné, myslela jsem si, že je lepší zabít někoho, kdo má před sebou jen pár let života, než zničit mladý život člověka, kterého ještě čeká kariéra, manželství a děti. Uvědomovala jsem si, že to nezmírní vinou ani výčitky svědomí, ale považovala jsem to z realistického hlediska za méně kruté, způsobím rodině menší bolest, když vezmu člověku jen pár let, než celý život...

Jacob se mi už neukázal, utvrdilo mě to v tom, že jsem na správném místě. Před patnácti lety mě zavedl do Francie za Loganem, teď do Volterry. Bylo jasné, že musím vyplnit jeho vůli a všechny pomstít. S Arem jsem o tom mluvila hned první den, co jsem přišla. Řekl, že mi pomůže, ale nejdřív tu budu muset pár let pobýt. Nemohla jsem odmítnout jeho nabídku. Stejně jsem to měla v plánu, budu tu žít a věrně vládcům sloužit jako nějaké štěně, co se o sebe nedokáže postarat.

Ale dnes tomu bylo jinak. Dnešek jsem nestrávila civěním na nebesa, nebo lovem a vzpomínáním. Chtěli se mnou mluvit... Všichni tři. A nikdo mi nebyl schopen říct, co ode mě chtějí. Šla jsem do sálu a mé kroky jako by ani nebyly. Můj plášť, který jsem dostala, lehce klouzal po hladkých podlahách a já přemítala, co mi chtějí. Vstoupila jsem a zjistila, že v místnosti je jen Aro, Marcus, Caius a Renáta, která byla vždy Arovým stínem, jenž se za ním tiše plazí.

A jako obvykle Arovi hrály v očích jiskřičky, Marcus byl znuděný a Renáta vypadala jako socha, jejíž stvořitel neznal emoce. Ale Caius byl ostražitý, jako by se připravoval k útoku a to mě znepokojilo.

„Jsem rád, že jsi se sem dostavila tak rychle, Isabello. Chtěl bych ti představit jednoho speciálního upíra,“ usmál se, ale nebyl to přátelský úsměv. On jiného ani nebyl schopen...
V tu chvíli jsem uslyšela, jak se za mnou zavírají dveře, ale nevěnovala jsem tomu sebemenší pozornost. „Otoč se,“ pokynul Aro. Ještě než jsem tak učinila, ucítila jsem sladké upíří aroma. Bylo tak jemné... Otočila jsem se a zatajil se mi dech. Dívala jsem se do rudých očí anděla, jehož líbeznost a krása mě ohromila. Ale hlavně tak známé rysy, jako by je někdo vytesal do kamene, pronikavé oči a bronzové vlasy, jenž rámovaly ten skvostný obličej. Anděl na mě hleděl se strachem a jistou dávkou bolesti a já nevěřila, jak krutou hru se mnou hraje osud.

Shnrutí

Předem se moc omlouvám adminům. Jsem si jistá, že v tomhle díle je opravdu hodně chyb, četla jsem to po sobě sice třikrát, ale dneska mám v hlavě vymeteno.... Jinak bych chtěla znovu poprosit o komenty. Regi a Evelyn mě přesvědčují, abych s povídkou nesekla, a přiznám se, že kdyby nebylo těch dvou a toho, jak moc tuhle povídku zbožňuji, udělala bych to dávno. Nechce se mi věřit, že u Splněného slibu jsem měla třicet komentů, Zkouška lásky je také úspěšná a (podle mého) je About her ze všech mých povídek nejlepší a má tak málo komentářů. Nechci a nebude dávat ultimáta, ale když tu nebude víc komentářů, další díl už nebude.

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek About her - kapitola 8.: