A je tu další kapitola. Moc mě mrzí, že vůbec nic nepřidávám. Když už mám čas, vždycky se mi do toho něco připlete. No, druhá polovina děje se vám může zdát uspěchaná, ale musíme se dostat k tomu hlavnímu, aby mi Team Edward neusnul, ne?
08.05.2010 (19:30) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1814×
Nemohla jsem se rozhodnout. Něco málo, co jsem o tom věděla, hrálo proti mně. To, co cítím a to, co vidím. To světlo by mělo značit nebe, ale proč cítím tolik bolesti? Cítila jsem ji tak intenzivně, rozlévala se do celého mého těla, stejně jako ta duševní. Hledala jsem nějaký znak, nějaký záchytný bod, ale nic tu nebylo. Žádný zvuk nebo jev, co by mi napověděl, kde to jsem.
Nyní, po té době, co se mi zdála jako všechna věčnost světa, jsem si byla naprosto jistá, že mrtvá rozhodně nejsem. Cítila jsem své rozlámané tělo, nepohodlnost lůžka a pípání přístrojů.
Nemocnice!
To slovo, jakoby probudilo mou mysl a vědomí. Co se stalo? Proč jsem v nemocnici? A to nejhorší... Co je s Renesmé? Moje tělo bylo tak těžké, každý nádech mě stál tolik úsilí, ale myšlenka na moje miminko mě hnala vpřed. Pokusila jsem se pootevřít rty a vdechnout nový vzduch do plic. Ale žádné slovo ze mě nevyšlo. Místo toho jsem vydala jakýsi vzdech.
„Bello?“ zeptal se ten hlas. Nedokázala jsem odpovědět a připadala si tak moc bezmocná. Znovu jsem se pokusila promluvit, ale znovu jsem jen vydala ten vzdech. „Bello!“ ozval se ten hlas znovu.
„Mami...“ oslovila jsem ji, moje oči byly už pootevřené.
„Jsem tady, holčičko. Neboj se, všechno je v pořádku, jsi v pořádku,“ chlácholila mě. Jenže mě nezajímalo, jestli jsem nebo nejsem v pořádku. Zajímala mě moje dcera, co je s ní?
„Co je s Ness?“ zeptala jsem se.
Její obličej ztuhl, vypadala o deset let starší. A mě popadla panika, strach a zoufalství. „Co je s ní?“ vykřikla jsem a její obličej se zalil slzami.
„O – Ona už není,“ zavzlykala a začala se celá třást. Ona není? Ne, ne! To nemůže být pravda! Moje srdce začalo bít neuvěřitelnou silou a rychlostí, jeho tlukot mě bolel.
Měla mě popadnout bolest, úzkost a prázdnota. Místo toho mě popadnul vztek a nenávist. „Proč, proč mi lžeš?“ křičela jsem a vzepřela se na rukách. Seděla jsem na posteli, nohy natažené a ohnala se po své vlastní matce.
Uhla a ještě víc se rozplakala. „Bell, holčičko moje, já ti nlžu. Ty jsi potratila,“ vysoukala ze sebe. Její obličej byl celý červený od pláče.
„Ty – Ty lžeš! Ona není mrtvá, je na živu!“ Ruce jsem si tiskla na své ploché břicho a němě jsem na něj zírala. „Né!“ křičela jsem.
René ke mně přišla, ruku položila na mé rameno a chtěla mě obejmout. „Holčičko, je mi to tak líto!“ plakala. Ale já ji nevnímala, nechtěla jsem ji.
„Kde je Ness?“ opakovala jsem stále dokola. Můj hlasi byl nenávistný, nebezpečný...
„Zlatíčko.“ René se ke mně přiblížila a položila ruku na mé rameno.
Setřásla jsem ji a vrhla se po ní. „Proč mi pořád lžeš?!“ křičela jsem a snažila jsem se na ni dosáhnout. Je to má matka, tak proč mi chtěla ublížit tak krutou lží?
V jednu chvíli se otevřely dveře. Stál v nich vyděšený Charlie, který se na mě téměř okamžitě vrhnul a odtrhl od René, zatlačil mě zpátky do lehu na postel a snažil se mě uklidnit.
Jasně jsem slyšela hlas mé matky, jak volá na sestry a doktory. Charlie na mě neustále mluvil, chtěl, abych se uklidnila. Ale jak jsem mohla?
„Přidržte ji,“ slyšela jsem hlas jednoho z doktorů. Mnoho párů rukou mě tlačilo do lůžka postele, zatímco jiné mi držely ruku, na kterou jsem vyděšeně zírala. Pomalu se k ní blížila dlouhá jehla, které se pod náporem venkovního slunce leskla a pomalu pronikala pod mou kůži.
A najednou ze mě všechna energie pomalu odcházela a já upadla do nevědomí.
Pohled třetí osoby
Kdysi bývala krásnou, mladou a plnou života. Ted' už jí nebyla. Život v ní zanikl a její podstata s ním. Dříve lesklé a husté vlasy, byly nyní umaštěné a slepené a chytaly se jí za krk. Její mysl neznala hranic a přesto byla spoutána. Nebylo jí ani devatenáct let a přesto měla kratší život než kdelijaká šedovlasá paní.
Na stěnách jejího pokoje už nebyla zrcadla, nástěnky plné fotek a zářivá světýlka. Stěny jejího pokoje byly bílé a polstrované, bez oken a jen s jedním okénkem ve dveřích.
Bloudila po pokoji sem a tam, tam a sem a nevěděla, necítila, nemyslela a nežila. Její utrpení bylo tak velké, úplně ji pohltila jeho hustota a intenzivita. Těch prvních pár dní v nemocnici byla neustále nadopovaná, proto byla neškodná. Ale pak, když si lékaři mysleli, že už může čelit pravdě, se ukázal její pravý úmysl.
Bylo to štěstí a nebo prokletí? Nikdo nevěděl... To, že ji pokaždé někdo našel na hranici života a smrti. Když si podřezala žíly, když se otrávila a nebo když se pokusila oběsit. Nemluvila, s nikým nekomunikovala a odmítala jíst i pít. Lékaři jí to říkali a ona moc dobře věděla, co jí hrozí, když s tím nepřestane. Ale bylo jí to jedno.
Až pak, jednoho dne...
Byla jedna z mnoha červnových sobot. Ten den bylo krásně, až příliž moc. Na nebi nebyl ani mráček, obloha byla tak jasná a přívětivá, stejně jako sluneční paprsky, které tak nádherně hřály. Na ulici vládl život, radost a smích. Ale pro jednu rodinu a malý okruh nejbližších přátel to byl příšerný den. Den, jako by se mělo zastavit doposud vše tak dobře zaběhnuté.
Do jejího nemocničního pokoje vstoupil tým lékařů, avšak oni nepracovali v nemocnici. Dívku zvedli a ještě zfetovanou ji navlékly do bílé košile, kterou pevně zavázali a dívku vynesli ven. Naložili do služebního auta a zavezli ji na místo, kde nadobro ztratila právo být člověkem.
Už se tak k ní nikdo nikdy nechoval. Její přátele za chvíli přestalo bavit ji navštěvovat a její rodiče nevydžely pohled na své polomrtvé dítě.
Většinou ležela klidně, ponořená do svých vybledlých vzpomínek, ale někdy to s ní bylo těžké. Útočila na všechny a na všechno. Chtěla, aby jí přivedli jednoho chlapce. I když jeho jméno nikdy neříkala, všichni moc dobře věděli, koho myslí. Jeho jméno křičela ze spaní, plakala a prosila ho o pomoc, aby ji neopouštěl.
Ale když byla vzhůru a měla jeden ze svých záchvatů, křičela a dožadovala se jeho přítomnosti, protože toužila po tom, aby viděl, co za hrůzy to způsobil. Chtěla, aby se zpovídal jejich nenarozené dcerce, aby vyměnil svůj život za její.
Nikdo nikdy nevěděl, jaký den bude ta dívka mít. Jestli klidný nebo agresivní. A jestli v té agresi bude toužit po chlapcově náruči a nebo smrti.
Plynuly dny a týdný a po nich přišli měsíce. A kdyby dívka nepoznala to největší štěstí a po něm tu největší bolest, chýlila by se oslava jejich 19. narozenin.
Ale její život neměla tato událost změnit, byla tak bezvýznamná v jejím životě... Přesto se stalo něco nepředvídatelného, nikdo to netušil, nikdo to nečekal. Za jejím otcem přišel jeden mladík i se svým otcem. Dlouhou dobu spolu mluvili a diskutovali, zvažovali všechna pro a proti, až se nakonec rozhodli.
A několik dní na to si pro ještě osmnáciletou dívku přišli dva muži.
Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
![Sdílet](http://s7.addthis.com/static/btn/sm-plus.gif)
Diskuse pro článek About her - kapitola 2.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!