Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 10.

03.08.2010 (08:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1920×

Heidy zavíčkovala lak a seskočila z postele.

„Isabella – ochránce nevinných a slabých,“ vysmála se mi, „Aro mi řekl, proč jsi ve Volteře a co se ti stalo. A teď ti řeknu, že kdyby byl ten tvůj spratek naživu, sama bych ho sem dovedla a zakousla se mu do hrdla!“ zavrčela zlostně. Ani si nepamatuji výraz její tváře, ale jakmile to vyslovila, odrazila jsem se od podlahy a s vyceněnými zuby jsem se na ni vrhla.


Svíraly mě dva páry paží stejné teploty, jako byla ta má. V nosu mě pořád štípal zápach spáleného upířího masa a přede mnou stálo několik upírů.

„Můžete mě laskavě pustit?“ sykla jsem na Demetriho a Felixe, kteří po krátkém zaváhání povolili své svření. Zlostně jsem se dívala na Heidy, která si tiskla obě dlaně na levou půlku své tváře.

„Aro! Copak ty ji nepotrestáš? Podívej, jak mě zohavila!“ napůl křičela, napůl plakala bolestí a žalem.

Aro stál u čela její postele a s nezájmem, až ledovým klidem, sledoval dění kolem sebe. Byl tu i Caius, který ale hned odešel a Marcus, jenž tu zůstal. V místnosti byla i Jane a Malika, které se Heidy pošklebovaly.

„Moje srdce pláče nad tím, co provedla naší nádherné Heidy,“ pronesl Aro a skutečně se zdálo, že je smutný a zachmuřelý, přesto byl jeho pohled bez špetky emocí. „Ale puklo by, kdyby se ublížilo mé Isabelle. Řekla sis o to sama, Heidy,“ odpověděl, teď už nezaujatě, a šel ke dveřím. Otevřel a napůl stál na chodbě, když se ještě otočil na Felixe a Demetriho.

„Myslím, že byste měli odvést Isabellu do jejího pokoje. A Heidy,“ oslovil ji, jako by na něco důležitého zapomněl. „Vyvětrej to tu, nechci, aby se ten zápach šířil dál.“ A odešel úplně. Na to se Heidy rozplakala, propukla do hysterického pláče.

Felix mě chtěl odvést, ale Marcus ho zastavil. „To je dobré, odvadu ji sám.“ Felix úctivě ustoupil a uvolnil Marcovi místo. Ten mě jemně chytl za paži a pomalým lidským krokem se se mnou vydal do mého pokoje. Jedno se Volturiům muselo nechat. Obklopovali se jen těmi, kteří jim byli navždy a zcela oddáni. „Co tě to jen napadlo, děvče?“ Zavrtěl hlavou.

„Urazila památku mojí dcery!“ vyjela jsem na něj. „Copak bys nejednal stejně, kdyby šlo o Didyme?“ Věděla jsem, jaká by byla jeho odpověď. Ano, zachoval by se úplně stejně.

„Každopádně se teď Heidy vyhýbej a dávej si na ni pozor. Po tom, co jsi udělala, bude toužit po pomstě,“ varoval mě, než opustil můj pokoj. Povzdychla jsem si a otevřela jedno okno, abych se nadýchala čerstvého vzdychu a zbavila se tak zápachu v nose. Natáhla jsem se napříč postelí a přemýšlela o jeho slovech. Ano, ona bude chtít pomstu, ale nevyjde jí to. To já jsem zde, abych se mstila, ne ona.

Znovu jsem si představila její tvář a uchichtla se. Teď dostala to, co si zasloužila. Už nikdy nebude moct být návnadou, její dar zmizel a stala se pro Ara podřadnou. Až bude potřeba, poslouží v boji jako pěšák... Věděla jsem, že kdybych mohla spát, její vzhled by mě děsil v nočních můrách. Od půlky levého oka měla tři kousance, jimiž jsem jí doslova vyrvala maso z obličeje. Její zohavení se táhlo přes celý obličej až k pravé půlce brady. Nejen, že neměla téměř celý nos i s kořenem, ale i levou část rtů, lícní kosti, ale ani půlku levého oka. Když se dívala, hýbalo se jí jen pravé a ten kousek, co jí zbyl na druhé straně. Ale vlasy neměla ani na jedné straně temena. Sněhobílá kolečka způsobená mými pěstmi, jimiž jsem jí je vyrvala ještě s jejím masem v ústech, byla vhozena do hořícího krbu. Až nyní vypadala zvenčí tak, jako i zevnitř. Moje chladnokrevné a lehce samolibé myšlenky mě zavedly k tomu, jak bych asi vypadala já, kdyby byl můj vzhled stejný jaká já uvnitř.

Z mého ponurého myšlení mě vytrhla až Malika, která mi přišla následující den oznámit, že po Heidy bude její práci vykonávat ona. Málem jsem se rozesmála, když mi pokorně a se strachem oznámila, že bude se svolením Ara, které už dávno dostala, lovit jen ty, které jí dovolím, takže děti a těhotné ženy jsou ušetřeny. Až o mnoho hodin později mi došlo, že i když nedokážu odolat lidské krvi, snažím se zlepšit to ostatní. I když jsem tak prohnilá, že by mě odsoudilo i peklo a Cullenovi by cítili jen odpor, ještě nejsem úplná zrůda. Trošku pyšně jsem se usmála nad tím, že nejsem ten největší netvor na planetě. 


„Takže ty jsi nikdy nepřemýšlel o tom, že bys odešel a žil po svém?“ zeptala jsem se Marcuse, když jsme se po západu slunce procházeli ve městě. Bylo to pár dní po mém útoku na Heidy a Marcus si myslel, že by mi čerstvý vzduch prospěl. Byl tak milý, vůbec jsem nechápala, co dělá zde. Vladaření ho vůbec nezajímá a navíc mezi ty krysy bez špetky soucitu nepatří. Někdo jako on si zaslouží štěstí.

„Ne. Aro a Caius jsou moji bratři. Cítím k nim povinost a taky k vladaření. Jistě, vladaření mě nezajímá, ale tři jsou vždycky lepší než dva. Mám navíc dar, který Aro potřebuje. Myslím, že Didyme by si to takhle přála.“ Vždy, když vyslovil její jméno, jako by poposkočilo moje mrtvé srdce. Vyslovoval jej s takovou úctou a láskou, že by se i ten největší milovník zastyděl.

„Přála by si, abys byl šťastný,“ usmála jsem se na něj, když jsme procházeli okolo jižních hradeb města. 
Jeho rty se zachvěly a lehce pootovřely, jako by říkal možná, ale z jeho úst nic nevyšlo. Místo toho přesunul rozhovor úplně jiným směrem a to směrem ke mně.

„Uvažovala jsi o tom, co jsem ti říkal? O Eleně?“ zeptal se opatrně.

„Došla jsem k názoru, že bych se jí měla vyhýbat. Nic mi po ní není, nemáme nic společného.“ Jeho rty utvořily přímou linku.

„Já vím, jak moc to asi musí bolet, ale máš před sebou věčnost a to je opravdu dlouhá doba. Asi si myslíš, že Voltera je to nejodpornější místo na světě, ale není. Můžeš začít od znova a na všechno zapomenout. A teď nemyslím Elenu, ale Felix, jak se zdá, má o tebe zájem. Možná s ním můžeš začít nový život,“ povzbuzoval mě, ale já jen záporně zakroutila hlavou. Marcus se zastavil ve své ladné chůzi a zadíval se na nebe v barvě egyptské modři. Nikdy jsem pohromadě neviděla tolik hvězd. A zdálo se, jako by je Marcus počítal. Trvalo to pět minut, než znovu promluvil svým unaveným hlasem. „Říká se, že pro každého není jen jediný člověk.“ Nad slovem člověk se ušklíbnul, ale jinak byla jeho tvář naprosto melancholická.

„Ale pro některé ano. Pro tebe byla Didyme a pro mě taky. Jen on byl ten pravý, jen jemu jsem patřila. I když o mě neví, možná si myslí, že jsem mrtvá, pořád jsem jeho. To, co teď vidíš, na co se díváš, je jen schránka. Ta dívka, Bella, kterou jsem byla a kterou jsem z části pořád, je tam někde daleko u něj, i když o ní neví.“

Znovu si povzdychl. „Tohle je neřešitelné,“ zašeptal. „Nechceš dát žádnému muži šanci, i když jen stačí, abys ukázala prstem. Ať by byl smrtelný či ne, zasloužíš si štěstí s kýmkoliv si vybereš. A není to jen láska ženy k muži, ale láska k přátelům. Já vím, že o ní nechceš slyšet, ale Elena je moc milé děvče. Ti nejlepší z nás jsou většinou ti, co nejvíc vytrpěli. Ty jsi ztratila  muže a dceru, ona nikdy nepoznala svou rodinu,“ vyprávěl a tím mou pozornost zaujmul. Možná proto byla tak plachá. Nikdy nepoznala, že by se jí někdo zastal a chránil by ji.

„Co se jí stalo?“

Znovu jsme se rozešli a už po třetí obešli celé hradby.

„Stala se Arovým předmětem, ještě než se narodila. Její strýc byl upír sotva pár let starý. Měl dar, díky němuž ovládal oheň. Když byla v jeho blízkosti jen zapálená svíce, mohl zničit celý sál upírů. Ale nechtěl se řídit pravidly. Nechtěl být nomádem, tak lovil dlouhé měsíce na jednom místě. Aro mu dával pořád dokola šance, ale on si pak usmyslel, že se povýší na jeho místo. Jen díky Alecovi ho nakonec zničili. Aro byl zoufalý, že ztratil takový dar, ale ten upír měl sestru, která byla těhotná. Aro čekal, než se dítě narodí, aby ženu mohl proměnit, ale žena zemřela při porodu. Aro stále doufal v silné geny, tak nechal Elenu na výchovu k několika lidem, kteří o nás vědí. Samozřejmě, že jim slíbil nesmrtelnost, ale nakonec skončili jako potrava. Oni se k ní ale nikdy nechovali jako k dítěti. Spíš jako k jejich otroku. Když bylo Eleně 16 let, dal Aro rozkaz, aby byla proměněná a pak ji přivedl do Voltery,“ vyprávěl a mě bylo té dívky skutečně líto. Nikdy nepoznala, jaké to je, být milována.

„A má nějaký dar?“ zeptala jsem se. Bylo by to neuvěřitelně kruté, kdyby ji Aro zničil život a ona nakonec neměla ani dar, pro který její život propadl.

„Ano. Sice není nějak mocný, ale má. Umí dotykem předávat myšlenky, což je velmi působivé. Je to jako opak Arova daru. On je pomocí dotyku čte, ona je předává,“ zamyslel se, ale já pro jeho slova už neměla uši. Byl to spíš opak Edwardova daru, pomyslela jsem si. Přesto jsem tu dívku chtěla vypustit z hlavy, proto jsem raději požádala Marcuse, aby mi vyprávěl o upírech, darech, zákonech a vlastně o všem, co ve své existenci budu potřebovat.

Shrnutí

Psaní desátého dílu mě neuvěřitelně bavilo. Jistě každý pochopil, kdo Elena je, když má onen dar na předávání myšlenek. Co mi ale náladu na psaní kazilo, byl fakt, že jsem u předchozího dílu měla šest komentářů, když díl osmý měl dvanáct. Já vážně nechci dávat ultimáta, aby byly nové díly, ale takhle to vážně nejde. Mořím se nad každou kapitolou hodiny, pak si ji někdo přečte, ale komentář nezanechá. Povídku budu psát dál, ale jestli chcete odfláknutou blbost bez ladu a skladu, komenty už dávat nemusíte. Díky, Tezz

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek About her - kapitola 10.: