Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 1.

12.04.2010 (09:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1568×

„Copak je, Bells?“ zeptal se Charlie. Na tváři měl pobavený úsměv a koutkem oka mě sledoval.

„Nic, jen doufám, že tam bude hodně jídla. Mám hlad jako vlk,“ přiznala jsem rozpačitě, zatímco jsem si hladila bříško.

„Hlad? Jedla jsi teprve před hodinou, to ti ten koláč nestačil?“ zasmál se. Na to jsem mu už nechtěla odpovídat. Dál jsem si hladila bříško a v duchu slibovala holčičce, že už se brzy dočkáme. Po několika minutách jsme zastavili v La Push před Billyho domem.

„Tak už jsi tady, Charlie,“ pozdravil ho Billy a pak jeho pohled spočinul na mě. Moc dobře jsem věděla, proč byl tak nepřátelský. „Vítej Bello, nevěděl jsem, že přijedeš taky,“ uvítal mě.

„No, řekla jsem si, že potřebuji na chvíli z domu,“ usmála jsem se nejistě. Billy nás pustil do domku a zamířili jsme do kuchyně, která sloužila i jako částěčná jídelna.

„Ahoj Bello,“ usmál se Jacob. Jemně mě objal a pak jeho pohled spočinul na bříšku. „Ahoj malej.“ Pohladil mi bříško a jeho úsměv se rozšířil.

„Malá,“ opravila jsem ho vážným tonem, ale koutky mi cukaly.

„Och, omlouvám se, slečno,“ mluvil dál k bříšku a já se musela jeho úctivému tonu zasmát. „Pojd', máš tu židli.“ A začal mě usazovat. Proč si každý myslí, že když jsem těhotná, stala se ze mě nemohoucí?

Charlie začal nandavat jídlo a na mě se strhla pozornost. Jak by taky ne, když jsem toho snědla o polovinu víc než Jake. „Bezva, a ted' sní nás ostatní,“ zasmál se Charlie a Jake se k němu přidal.

Já po nich hodila naštvaný pohled a naštvaně si odfrkla. „Musím jíst hold za dva,“ bránila jsem se a ti dva se ještě víc rozesmáli. Jen Billy se tvářil tak nedůvěřivě, jako když mě tenkrát políbil Edward na krk a on s Jakem čekali před domem. „Půjdu si protáhnout nohy,“ oznámila jsem a začala se zvedat.

„Počkej, půjdu s tebou. Vím, jak jsi nešikovná,“ rýpnul s Jake. Neprotestovala jsem. Jake měl pravdu, jsem nešikovná. Ale od té doby, co jsem zjistila, že čekám miminko, jsem si na všechno dávala pozor.

Procházeli jsme se s Jakem asi půl hodiny, než mě začaly bolet nohy. „Můžeme si na chvíli sednout?“ poprosila jsem.

„Jasně. Měla jsi říct, že potřebuješ oddych.“ A odváděl mě do malé kavárničky. „Dáš si něco?“ pobídl mě. Vzala jsem do ruky nápojový lístek a očima hlatala místní nabídku.

„Horkou čokoládu, prosím.“ Jake se usmál a šel objednat pití. Rozhlížela jsem se po kavárně, bylo tu útulno. Teplé odstíny hnědé, červené a oranžové, vytvářely příjemnou atmosféru. Sundala jsem si teplou zimní bundu a zavrtěla se na židli. Prohlížela jsem si ji celou i její návštěvníky.

Byla tu nějaká parta kluků, byli vysocí a svalnatí, na krátko ostříhaní. Poznala jsem toho, který mě před půl rokem zachránil. Sam Uley se jmenoval. Co mě ale zarazilo, byl jejich nepřátelský výraz. Pomalu jsem si začínala myslet, že po mě skočí.

„Tak tady to je.“ Postavil Jake přede mě sklenici z tlustého skla horké čokolády. Pomalu jsem začala lžičkou nabírat šlehačku a nenápadně pokukovala po těch klucích. „Co je?“ zeptal se Jake a následoval můj pohled.

„Nic, já jen, že se tak dívají.“ A opravdu, jejich pohled mě děsil čím dál víc. I když jsem skenovala obsah vysoké sklenice, jasně jsem cítila jejich pohledy, kterými mě provrtávali.

„Těch si nevšímej. Myslí si, že tu jsou pány a všechno vědí. Nejhorší je, že si to myslí i táta a ostatní z rady,“ povzdychl si Jake. „Ale mluv o sobě. Tak dlouho ses tu neukázala,“ pobídl mě.

„Moc novinek nemám. Pořád jen spím, jím, nebo brečím,“ usmála jsem se.

Znovu jsem na ně pohlédla a setkala se s jejich nepřátelským pohledem. Něco ale bylo jinak. Nedívali se mi do očí, ale na moje roztoucí bříško, které jsem jednou rukou objímala. Rychle jsem vypila horkou čokoládu a ignorovala to, že mi spálila jazyk. Hlavně jsem odtud chtěla co nejdřív zmizet.

S Jakem jsme si ještě dlouho povídali, než jsme se vrátilli k Billymu. Charlie už na mě čekal a tak jsme vyjeli domů. Jasně jsem poznala, že Billyho přání, at' jej brzo přijedeme znovu navštívit, byla společenská lež.

S Jacobem mi bylo moc příjemně, tak nějak krásně a lehce. Přesto jsem byla ráda, že už jsem doma. Zalezla jsem k sobě do pokoje a začala se šprtat. Nechtěla jsem zameškat moc školy, měla jsem tolik plánů. Chtěla jsem na vysokou, abych šla svojí holčičce příkladem. Našetřila bych si na krásný dům, kde bychom spolu žily a měly se dobře. Nechtěla jsem, aby byla o cokoliv ochuzena.

Už tak jsem ji připravila o otce. Už měsíc před mými narozeninami jsem věděla, že čekám miminko. Jen jsem hledala správný okamžik, kdy to oznámit Edwardovi a ostatním. Chtěla jsem to udělat na mojí narozeninové oslavě, ale po té nehodě jsem to zamítla. Jasper by si to vyčítal ještě víc, kdyby věděl, že ohrozil svojí neteř nebo synovce. A na reakci Edwarda jsem nechtěla ani pomyslet.

Takže jsem se rozhodla, ještě pár dní počkat. Jenže... Když říkal, že mě nemiluje. Nechala jsem ho jít. Kdyby se dozvěděl, že čekám jeho dítě, zůstal by. Zůstal by, aby se o nás staral a vůči mě předstíral novou lásku. Ale já ho nechtěla trápit, nechtěla jsem jej zotročit kvůli dítěti. Dala sem mu volnost a možnost najít opravdovou lásku. Kdo ví, možná ji najde s lidkou dívkou, která mu dá jiné dítě. Já ale budu št'astná se svou Renesmé a i ona bude. To jsem si odpřísáhla.

Zabrala jsem se tak moc do učiva, že než jsem se nadála, venku se setmělo. To byl signál, abych šla připravit večeři. Připadala jsem si, jako by se celý můj program točil okolo jídla. Tomu jsem se musela zasmát.

„Bells, víš, že nemusíš vařit. Něco bych objednal,“ rozumoval Charlie, zatímco jsem slévala těstoviny.

„Jenže mě to nevadí, ráda vařím,“ usmála jsem se a dál pokračovala ve vaření. Po večeři jsem dala Charliemu dobrou noc a šla se osprchovat. Horká voda mě pomalu ukolébávala ke spánku. Rychle jsem se osušila a šla do postele. Tu noc se mi nezdály žádné sny, žádné noční můry.

Přesto když mě probudily sluneční parpsky, byla jsem hrozně unavená a nevyspalá. Chtěla jsem se pokusit ještě usnout a doplnit zásoby energie, ale můj žaludek hlasitě protestoval.

Věděla jsem, že nesmím jídlo zanedbávat, hlavně kvůli malé. Povzdychla jsem si...

Můj zrak spočinul na hodinách a já zjistila, že Charlie je už v práci. Měla jsem v plánu využít mého bříška a požádat ho o snídani do postele, ale bohužel. S otráveným výrazem jsem odhrnula přikrývku a vstala. Trošku se mi zamotala hlava, ale to hned přešlo. Opřela jsem se o stěnu pokoje a zavřela oči. Když jsem usoudila, že můžu jít, vyšla jsem z pokoje.

S každým dalším krokem jsem si uvědomovala, jak moc velký mám hlad. Sešla jsem teprve tři schody, než se malátnost vrátila. Pevně jsem se chytla zábradlí a opět zavřela oči. Snažila jsem se zhluboka dýchat a zahnat nevolnost. V uších mi hučelo a všechno se se mnou motalo.

Vzdala jsem svůj boj a pokusila si sednout na schod, ale když jsem otevřela oči, všechno potemělo. Můj stisk na zábradlí zesílil, věděla jsem, uvědomovala jsem si, že nesmím spadnou. Ale rovnováha mě zradila a já se několikrát proti mé vůli zhoupla na špičkách. Až nakonec má ruka povolila a já padala ze schodů. Dopadla jsem na linoleum a upadla do temnoty.

Světlo... To otravné světlo mě podalo do očí. Jak vteřiny hlasitě odtikávaly, začala jsem zase cítit své vlastní tělo. Cítila jsem bolest na hlavě a těžkost nohou. Chtěla jsem znovu zavřít oči a spát, jednoduše usnout a zbavit se tak toho nepříjemného pocitu, co tížil celé mé tělo.

Ale to nebyly jediné bolesti a pocity, co jsem cítila. Jasně jsem si uvědomovala to mokro ve svém klíně, tu bolest, co vycházela z břicha a útočila na celé tělo, cítila jsem ten pach krve.

Nevěděla jsem, kde mám krk a kde zbytek těla. Chtěla jsem jej ohnout a podívat se na své břicho, ujistit se, že je dět'átko v pořádku, ale nešlo to. Jakoby někdo oddělil každou část mého těla a já stále žila. Stále vše vnímala.

Nakonec jsem našla nějaký systém, kterým jsem dokázala ovládat své tělo. Dokázala jsem pohnout prsty na své ruce, na kterou jsem upírala svůj zrak. Ovládala jsem celou svou paži a tu jsem pomalu a velice bolestivě přemístila na bříško. Nyní jsem věděla, jakým směrem se mám podívat. A zhrozila jsem se... Všude bylo tolik krve...

Byla jsem jako opilá, zdrogovaná. Plně jsem si uvědomovala, co musím udělat, ale moje tělo mě prostě neposlouchalo. Zhluboka jsem dýchala, pouštěla vzduch do svých plic. Znovu jsem otočila hlavou a hledala telefon, který vždy stál na malém stolku.

Našla jsem ho a určila si svůj cíl. Šance, že bych se postavila byla nulová. Místo toho jsem veškerou svou sílu vložila do svých paží. Ty z hlasitou ránou dopadly na podalu a prsty se k ní přelepily. Přitáhla jsem se a byla k telefonu o něco blíže. Slzy mi smáčely tvář, byly to slzy bolesti a beznaděje.

Já musím, musím, opakovala jsem si v duchu. Telefon mi byl již na dosah ruky a já ji natáhla. Stačilo by pár centimetrů a držela bych ho. Ale nebyla jsem dost silná, byla jsem jen ubohá lidská bytost, obyčejný člověk, jak on sám kdysi řekl. Moje svaly začaly ztrácet sílu a já ztratila vědomí...


 Shrnutí

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek About her - kapitola 1.: