Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A rovnou dvakrát!!! (prolog)

05.03.2015 (19:00) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3521×

Prolog

„To není možný!“ zavrčela jsem zlostně a snažila se znova zapnout zip. Opět bez úspěchu. Zoufale jsem si sedla na postel a vložila hlavu do dlaní. Vždyť jsem vyházela z toho kufru takových věcí, jak to, že tam prostě už není místo?

Rozhlédla jsem se znova po svém pokoji, kde to momentálně vypadalo jak po výbuchu. Když se totiž někomu oznámí, že se stěhuje na druhou stranu Států za druhým rodičem, a bez keců, tak hold… Nic jiného asi ani nezbývalo.

Takže v podstatě jsme obě, se svou sestrou, musely balit. Jenže ona, ta něžná a tichá Bellinka, už měla všechno zabalené. Nechápala jsem, jak to zvládla, když jsem viděla, kolik věcí si musím s sebou vzít.

Zase jsem se podívala na ten obrovský kufr, u kterého jsem si myslela, že je mnohem větší, než jak se mi teď zdálo. Kupičky věcí se mi válely kolem něj na zemi a já už jen zatínala pěsti, protože jsem si prostě chtěla vzít všechno. Bez výjimky.

Lehké zaklepání mě vyrušilo z mých myšlenek, takže jsem mezi dveřmi viděla svou kopii.

„Nechceš pomoct?“ zeptala se mě má drahá sestra pobaveně a už vcházela ke mně. Aniž bych jí cokoliv řekla, tak se prostě ke mně nasáčkovala. Docela to bylo proti srsti.

Rozhlédla se po tom bordelu, jinak se to tu ani nazvat nedalo, a pak na napůl zavřený kufr. Jen zavrtěla hlavou a pak ho otevřela.

„To je vtip?“ Zvědavě na mě pohlédla. Neměla čas jsem se ani zastydět, jakým stylem jsem to tam naházela, šlo mi o to tam nacpat co nejvíc věcí, jakým způsobem, to už jsem neřešila.

„Nu což, hold se to musí trochu přeskládat, pak by neměl být problém, aby se ti toho tam vešlo víc.“ Nějak jsem nestíhala zaznamenat, jak moc dobře mě zná… Ale i já ji, a asi proto jsem nebyla nadšená, že zrovna ona se svou povahou mírumilovníka je má sestra. Jestli jsem jí záviděla? Být středem pozornosti a obletovaná všemi nebo být za šedou myšku… Rozhodně jsem volila tu první z možností.

Zatímco jsem tak nějak uvažovala o našich rodinných vztazích, obě jsme skládaly věci na hromádky. Když byl kufr už prázdný, tak do něj Bella začala skládat věci po svém.

Po chvíli jsem se opět rozhlédla po pokoji a nějak jsem skoro nevěřila vlastním očím. Skoro všechno tam bylo úhledně naskládané, a když jsme s Bellou kufr zavřely, nějak jsem nedokázala pochopit, jak!

„No tak hotovo, ségra. Díky,“ poznamenala jsem do toho ticha mezi námi.

„Nemáš zač.“ Pokrčila rameny a lehce se usmála. „Stejně si myslím, že spoustu věcí tam potřebovat skoro ani nebudeš. Vždyť víš, jak tam je, většinu času jen proprší a v létě tam skoro ani léto není. Tak jen aby ses na to předem připravila,“ rýpla si ještě, než odešla.

Jen jsem se dívala na její mizející záda a cvaklo mi, že má asi pravdu. Přesto všechno ale ty věci byly moje a rozhodně jsem je nechtěla nechat napospas prázdnému pokoji po většinu roku, co budu žít u otce.

„Kristen!“ uslyšela jsem zdola mámin hlas. Neochotně jsem se za ní vydala do kuchyně. To ona nás donutila, abychom se stěhovaly za naším otcem. Prý, abychom našly k sobě cestu a nebyly jak den a noc, i vůči sobě.

„Jo?“ Nakoukla jsem do kuchyně.

„Víš, že máme s Philem zařízenou dovolenou na pár dní, tak jen chci, abyste s Bellou bezpečně odcestovaly.“ Bella se mezitím nacpala vedle mě mezi dveře, takže jsme pokyny už poslouchaly spolu.

„Holky moje, zítra by měli přijet kvůli vašim kufrům, ať pak nemusíte řešit jejich přesun přímo při vašem odjezdu. Dejte jim toho o nejvíc, váš táta Charlie už počítá s tím, že mu přijdou ta zavazadla dřív než vy dvě. Hlavně se tu během těch posledních dní nepohádejte, nerozbijte nic, hlavně ať barák zůstane v celku. A žádné rozlučkové večírky!“ Poslední větu velmi zdůraznila a podívala se hlavně na mě.

„Co! Myslíš, že bych něco takového měla v plánu?“ zeptala jsem se trochu nabručeně, načež mi přiletěl lehký pohlavek.

„Znám tě, tak si nech ty své poznámky, Kristen.“ Pak nás mamka obě objala, dala pusu na tvář a ještě dodala: „Jen doufám, že to bude aspoň trochu fungovat. Že najdete cestu, jak se mít rády, a hlavně, jak spolu normálně komunikovat. Mám vás ráda, holky.“

 *   *   *

„Héj rup!“ ozvalo se lesem a hned na to rána jak z děla. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak běžel zhruba směrem, kterým se ozvaly šílené rány.

Nakonec jsem doběhl k Emmettovi, který se tvářil velmi radostně.

„Vidíš? A já vám říkal, že to zvládnu sám!“ pochlubil se a ukázal na vyrvané křoví i s kořeny. Zavrtěl jsem jen lítostivě hlavou.

„Vždyť ti Esmé říkala, že to dělat nemusíš, že si ho klidně někde objedná,“ oznámil jsem se smíchem.

„Když už to tu je, tak proč to tak řešit?“ odvětil jak malé dítě, pak vzal celý keř do náruče a vydal se směrem k domovu.

Následoval jsem ho, protože jsem byl velmi zvědavý, jak to Esmé pobere.

Odložil jí to na terase a vešel.

Esmé právě něco dělala v kuchyni, podle vůně asi něco vařila mně a Edwardovi, a řekl bych, že ji to právě celkem zaměstnávalo. Ono dát najíst dvou poloupírům bylo, jak kdyby jedla celá naše rodina. Aspoň mně to tak připadalo.

„Esmé!“ zavolal na ni Emmett a hned za ní došel. „Že neuhodneš, co jsem ti právě přinesl?“ Vypadal, jako kdyby čekal na slova chvály a pohlazení, že opět dobře provedl aport jako pejsek. Ta myšlenka mě pobavila.

„Emmette, že to není…“ V půli věty se zasekla a pořádně se nadechla. „Ty ses zbláznil! Takhle ničit přírodu, že se nestydíš!“ sjela ho, ale nakonec si povzdychla.

„Co to provádíš. Děláš, jako kdybychom neměli na to si koupit jeden keř. A ty jsi mi přinesl už pátý během dvou týdnů, co tu jsme!“ vyčinila mu ještě, načež se vrátila zpátky do kuchyně.

„Co jsem provedl špatně?“ optal se a podíval se na mě. Pokrčil jsem rameny a měl co dělat, abych se nerozesmál.

Myslím, že se jí nelíbí, abys trhal věci z jejich domácího prostředí. Vždyť tobě by se taky nelíbilo, kdyby tě někdo jen tak odtrhl od rodiny. I když v tomto případě se jedná jen o nějakou kytku, poslal jsem mu nakonec myšlenkou, protože v tu chvíli jsem fakt nebyl schopný promluvit.

„To se nedělá!“ oznámil mi nabručeně. No jo, nikomu z rodiny se moc má schopnost nelíbila. Ale zas to bylo ještě relativně v pohodě, já jen myšlenky „vkládal“, Edward měl tu horší možnost, ten je všem četl.

„Sím tě, znáš mě tolik let, neříkej, že sis ještě nezvykl,“ rýpl jsem si a protočil oči.

„Nechci, aby mi někdo lezl do hlavy! Víš, jak je to nepříjemné?!“ rozkřikl se na mě.

„Ne, nevím, mně to nevadí. A jediné osobě, která mi do hlavy leze, důvěřuju absolutně stoprocentně,“ odvětil jsem s klidem a pak na něj uličnicky vyplázl jazyk.

Těch posledních pár dní prázdnin před novými zážitky, před novou školou, novými lidmi… Byly vždycky k popukání.

Čaute, tak po hodně dlouhé době jsem se rozhodla něco napsat. Múza a má hlava se konečně sešly, tak snad to bude trvat déle než jen na pár stovek slov. Děkuju předem všem, kdo si to aspoň přečte, i když komentář potěší. ;)

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A rovnou dvakrát!!! (prolog):