Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 9. kapitola

22.03.2015 (09:45) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1392×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

22. července 2005, Tacoma (2/3)

Následující sled událostí se dal klasifikovat jako přehnaně rychlý. Z ložnice vyšel děsivý hromotluk, dvakrát silnější postavy, než jakou se mohl pyšnit Felix; obrovskou rukou držel pod krkem Terryho Warnera, pokřiveně se usmívaje.

Ethel se na moment zaraženě odmlčela, a tak se muž, kterého do telefonu oslovila jménem Lermontov, jal využít situace: „Předpokládám, že ses už stihla seznámit s Jurijem. Není tak bystrý, všímavý, ani rychlý jako ostatní členové mého klanu. Ale spojuje nás jedna věc… tvůj přítel nám všem zničil život.“

„Sdílím tvé zarmoucení…“ A to s ním, drahý Lermontove, nemusíš žít ve stejném městě, pod stejnou střechou, už tři tisíce let. „Ale obávám se, že ti nemohu nijak pomoci.“

 Sluchátko rozezvučel mužův hurónský smích. Ethel bezděčně pozdvihla jedno obočí, načež zvedla pravou dlaň, aby tak utišila příval Terryho vyděšeně-šokovaných otázek a výrazů.

 „Ale jistě že můžeš, hvězdičko! Dokonce si nedokážu vybavit člověka, jež by mi mohl pomoci více, než ty.“

Rusovláska mlčela. Bylo jí jasné, že tuhle bitvu sama nevyhraje.
Abyste rozuměli, když jakýkoli upír použil výraz klan, obvykle tím myslel skupinu čítající nejméně šest upírů s podobnými zájmy a stejným cílem. Navíc, Lermontovův klan měl špičkového vůdce, což rozhodně neznamenalo nic pozitivního...

    Arsenij Vladimirovič Lermontov byl zkušený, více než tři sta let starý, upír; proměněný Caiem, vychovaný Volterrou k boji. Jako Santiago s Felixem, i Lermontov svého času doplňoval Jane a Aleca na bitevním poli. Aspoň do doby, než se rozhodl, že se mu upíří existence zajídá, že ho věčný život přestává bavit. Navzdory faktu, že, na smrtelné posteli - kdy se zmítal v záchvatech černého kašle a přestože ho Marcus několikrát varoval – Lermontov prosil Caia, aby jej proměnil.

"Budu vám sloužit do konce svého života, pane," řekl tehdy. Jednalo se však jen o prázdná slova, neboť Arsenij o pár desetiletí později opustil jak klan, tak zemi, s naprosto neopodstatněnou nenávistí vůči Caiovi.

 Sečteno, podtrženo: ano, Lermontova byla škoda. Ne co se osobnosti týkalo, avšak jeho schopnosti Volterra dodnes postrádala.

 Ethel si nepatrně povzdechla. „Co bych měla dělat, Lermontove?“

***

Snažila se nedýchat. Našlapovala s tichostí, hodnou kočkovité šelmy, zatímco přimhouřenýma očima ze stínu pozorovala, jak Jurij odhodil zbídačeného Terryho na betonovou zem bývalé čokoládovny.
Jakmile se bodyguard ztratil dost daleko z dohledu na to, aby nic neslyšel, přidřepla si k sípajícímu Terrymu. Ustaranýma očima sjela jeho potící se tvář, načež mu nehty odhrnula zbloudilé vlasy z očí, a následně – dnes již podruhé – mu na čelo přiložila svou ledovou dlaň.  

 „Nesahejte na mě!“ Pokusil se odtáhnout; neúspěšně. „Co jste, do prdele, zač?!“

Ethel si povzdechla. Mělo cenu zapírat? Och, ano. Když už nic jiného, ušetří tím panu Warnerovi spoustu potíží s Arem a jemu podobnými.

„Nejsem nepřítel, Terranci,“ vydechla tiše. Mladík ji obdařil nedůvěřivým pohledem poté, co dvakrát za sebou kýchnul. „Jestli chceš tohle setkání přežít, dělej, co po tobě budou chtít. Věř mi, je to jediný způsob, jak z toho vyváznout. Pokusím se tě odsud dostat, ale nemohu ti nic slíbit.“

„Přežít?! Vy jste z mafie, nebo co?! A-a-ale já se s nikým nezapletl… fakt! Nehulím, nefetuju, v životě jsem nevyjel za hranice Států!“

Ethel zbystřela. Zamračila se, přiložila si ukazováček levé ruky ke rtům na znamení ticha, a v mžiku se přesunula do defenzivní pozice před něj. Ačkoli si Terry nebyl schopen vysvětlit proč, uvěřil jí. Možná v něm vzbuzovala iluzi, že jí na jeho životě záleželo. Ovšem radši se přikláněl k možnosti, že mu jednoduše nezbývalo nic jiného než jí věřit.

 Jako blesk z čistého nebe, pan Warner ani nestačil zaznamenat, kdy se z útrob továrny vynořilo zhruba osm osob. Věkově se rozhodně nedali zařadit do jedné skupiny, stejně tak co se pohlaví týkalo. Ovšem oděvem je Terry všechny okamžitě zaškatulkoval do skupiny Emo. Ve změti černých kabátů, kalhot a vysokých bot doslova zářila jejich sněhově bledá kůže a po většinu výrazné oči, barvy temného granátu.

    V čele skupiny stál průměrně vysoký dlouhovlasý muž, jenž byl - i přes svůj průměrný vzrůst - o dobrou půlku hlavy vyšší, než rusovláska. Na tváři se mu skvěl nebezpečný úsměv, s nímž po chvíli přistoupil o dva kroky blíže k Ethel.    

    Terrymu spadla brada. Z tohohle že ho chtěla dostat jedna, pět a půl stopy vysoká, třiapadesátikilová ženská?! Odpověď na otázku, jak velký průšvih, na stupnici od jedné do desíti, měli, byla naprosto jasná. Dvacet pět.

Instinktivně se přikrčil k zemi, jako by snad doufal, že nezaznamenají jeho přítomnost.

„Lermontove,“ pronesla na místo pozdravu Ethel, na což se vyklonila doleva tak, aby měla lepší výhled na chlapíkovu armádu. No, Terry si nebyl jistý, zda nebyl pojem armáda v tomto případě příliš melodramatický. Každopádně, Lermontov měl pořád o devět schopných lidí víc, než Ethel.

„Ethel,“ zahučel Lermontov, přičemž se chopil rusovlásčiny ruky, na jejíž hřbet vtisknul polibek. „Staletí tě dělají krásnější a krásnější.“

„K věci,“ odpověděla úsečně, vytrhávajíc svou ruku z jeho.

Lermontov se jen vědoucně pousmál. Pak pozdvihnul pravou ruku a lusknul prsty. Za necelou vteřinu se po jeho boku zjevila relativně nízká, blonďatá žena, jež před sebou tlačila drobnou tmavovlásku. Tu, která dnes (nebo včera?) dokázala Terryho tak dobře uzemnit.

    Teď měla Corin na rukách pouta, rozcuchané vlny kaštanových vlasů už dávno nebyly v původním pleteném copu, zamotaném kolem hlavy, květované šaty měla na mnoha místech proděravělé, ba co více! Její oči nyní měly tmavou barvu. Dokonce tmavější, než jaké měla většina z Lermontových následovníků.

    Zvláštní. Terry by přísahal, že ještě před pár minutami (nebo hodinami?), když mu v jeho bytě podávala kapesník, byly jasně červené.

„Corin, Corin… má sladká, malá, nepoučitelná Corin,“ Lermontov jistým krokem přešel až do Corininy těsné blízkosti, chytaje ji kostnatými prsty za bradu. „Dnes večer jsme se potkali na hlavní tacomské třídě. Není to úžasná shoda náhod?“

Tmavovláska se mu vzpurně vytrhla, zatímco Ethel netrpělivě podupávala nohou. Lermontovovi tak nezbylo, než pokračovat: „Chci výměnu. Corin za Caiova kluka. Dej mi ho, krasivaja, a jste obě volné.“

 Kecy. Ethel si byla stoprocentně jistá, že Lermontov – jakmile by mu ona sama předala Terrance – rozpoutá peklo na zemi.

 „Je mi líto, ten chlapec je pod mou ochranou. Na tvé požadavky nemohu přistoupit.“

„Smutné. Stručné a velmi smutné,“ povzdechl si Lermontov naoko zklamaně. „Víš, domníval jsem se, že naše drobné setkání ukončíme bez větších problémů. To ovšem evidentně nebude možné, není-liž pravda? Nezbývá mi tedy, než doufat, že změníš názor, krasivaja… Oscare!“

Po tomto důrazném oslovení z bojové formace vystoupil mladý muž, jistě mladší, než byl pan Warner. Bez jakýchkoli řečí se záhy rozběhnul směrem k Terrymu, jehož ani ne do dvou sekund tahal za vlasy ze země.

    Ethel nesouhlasně našpulila rty, načež se, po vzoru Oscara, taktéž odporoučela k mladému smrtelníkovi. Ještě předtím, než Oscar stihnul zabořit tesáky do Terryho krku, vzala upírovu hlavu do dlaní a škubla tak silně, že nebohému Oscarovi zlomila vaz. Tiché křupnutí stvrzovalo úspěch jejího počinu; zároveň však připomínalo necelé tři minuty klidu, než měly Oscarovy obratle srůst zpět do původního stavu. Ethel totiž poslední „tečku“, jíž by zpečetila osud onoho mladého Lermontovova poskoka, neučinila.

    Neměla nijak výraznou chuť odtrhnout mu hlavu od těla. Tuto svou celoživotní zbabělost v zabíjení si pak odůvodnila tím, že se Oscar zdál být na definitivní smrt moc mladý.   

 Lermontov překvapením pootevřel ústa. Vzápětí mu však koutky zacukaly a jeho široký úsměv se výjimečně plně odrazil i v jeho rudých očích: „Nevycházím z údivu, krásko.“

„Nenuť mě ho zabít. Zabíjení se mi příčí, Lermontove, když nemusím, nezabíjím.“

„Nepodceňuji tvé schopnosti, ale nejsi v pozici, kdy by sis mohla diktovat podmínky,“ ačkoli se Lermontov stále tvářil lehce pobaveně, jeho úsměv značně povadnul. „Avo, ukaž slečně Ivaškovové, co by se mohlo stát, kdyby chtěla odmítnout mou přátelskou nabídku.“

***

 „Jsi,“ Rusovláska ucítila bolest v oblasti podbřišku, kam ji Lermontov opět silně kopnul. „Neuvěřitelně,“ tentokrát ji vzal kolenem do žaludku. „Tvrdohlavá!“

Hodil ji na zem, přímo do jedné z mnoha (sedmi) kupek popela. Kůl, který jí chvilku předtím zapíchnul do hrudi, tak Ethel nyní trčel ze zad, neboť dopadla na břicho.

    Umírala. A zabíjel ji nejubožejší ze všech ubožáků, Arsenij Lermontov.

 Dobře ti tak, Ethel! Musela jsi mu nutně zdecimovat jeho Kdo-nenávidí-Caia-ať-se-přidá sdružení? Musela... tak máš cos chtěla, neubránila se hryzavé myšlence.

Z Lermontovovy armády totiž, po Ethelině duchaplném zásahu, zbyli jen Lermontov, Oscar a Ava, kteří teď měli dost práce především sami se sebou.

„Víš, jak mi to trhá srdce, krasivaja.“ Rusovláska uslyšela zvuk tření kovu o kov. Ze své pozice sice nebyla schopna určit, o jaký kov se jednalo, ovšem v Lermontových rukou by byl nebezpečný i hliníkový klíč…

    Tušila, že by se měla co nejrychleji zvednout na nohy, čelivše Lermontovovi tváří v tvář. Ale nešlo to. V tu chvíli byla moc vyčerpaná, než aby se dokázala účinně bránit.

„Nijak mi tuto nepříjemnou situaci neulehčuješ…“ Roztrhl jí halenku, načež pocítila bodavou bolest v oblasti krční páteře. Lermontov, za pomoci jednoho z kovových nástrojů, provedl dlouhý řez po délce upírčiny páteře. Za normálních okolností by se jí rána zhojila do pár sekund; nyní však byla, bohužel, už přes čtvrt hodiny, vydána na milost sadistovi, který si na ní plánoval vybít zlost za všechno špatné, čeho se na něm Caius dopustil.

Ethel pálilo v krku jako nikdy, hlava se jí točila s každým úderem Terrancova srdce a bolest jí pomalu ale jistě otupovala smysly.

 Zaznamenala zvuk vytažení špuntu ze skleněné lahvičky. V následující chvíli do rány na rusovlásčiných zádech dopadlo pár kapek tekutiny. Sotva se dotkly tkání, ozval se hnusný, syčivý zvuk. Přesně takový, který mohla vyloudit jen kapalina, zanechávající i na neustále se hojící, upíří kůži, trvalé stopy poškození. Upíří jed.

    Žena tiše zasténala. Rozum jí napovídal, ať to nedělá… Lermontov měl totiž nepěkný zvyk po každém Etheliném hlasitém projevu bolesti přitvrdit.

„Za tohle zaplatíš, ty bastarde!“ Z dálky k Etheliným uším dolehl Corinin bojovný, leč značně ochraptělý tón. „Vydrž… Ethel, vydrž!“

A rusovláska chtěla odpovědět. Její tělo však odmítalo reagovat na neskutečnou bolest, rozšiřující se z krční páteře, a odpovídat zároveň... 
Lermontov ji v mžiku otočil na záda. Pak si začal pohrávat s Ethelinými rty. Nejprve přes ně přejel bříškem prstu, následně nehtem. Nakonec je násilím otevřel a vrazil upírce do úst látku, napuštěnou… krví. Ach můj bože.

Ethel si nikdy nemyslela, že by kdy mohla žádat o smrt. Jenže v tuto chvíli mohlo být pouhé: „Prosím, zabij mě,“ spasením.

Lermontov vydal nespokojené zamručení, což bylo předvojem něčeho zlého. Hodně zlého… Přidřepnul si k upírčiným nohám, zpoza opasku vytáhnul ostrý nůž, jehož čepel vzápětí spočinula hluboko v rusovlásčině stehně. Aniž by ránu nechal zhojit, nalil do ní čistý líh. Spoustu čistého líhu…

Ona už neměla sílu křičet. Mlčky trpěla, zatímco jí před očima vybuchovaly ohňostroje rudých jisker.

    Vydrž - v hlavě se jí rozezněl Corinin hlas. Ale copak to šlo?

Když se pak Lermontov přesunul z Ethelina zorného pole kamsi pryč, došlo jí, co měl v plánu. Kleknul si za ni, vzal její hlavu do dlaní, a položil si ji na klín.

„Jsi tak krásná, Ethel… Vždycky jsi byla; až mě bolí u srdce, že tě musím zabít.“ Pravou rukou jí vjel do vlasů, přičemž přešel do plynné ruštiny: „Ale nedá se nic dělat, vybrala sis. Dovol mi ještě poslední otázku. Co má on, co já ne?“

„Srdce.“ 

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 9. kapitola: