Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 2. kapitola

23.08.2014 (07:00) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1851×

25. března 1682, Paříž

„Ethel, zlato, potřebuji radu,“ prohlásila Corin, v rukách svírajíc dvoje šaty. Zřejmě jí bylo úplně jedno, že se rusovláska právě rozhodla povečeřet soudě z přítomnosti vcelku pohledného tmavovlasého muže, jehož srdeční tlukot se rozléhal do všech koutů místnosti. „Mám si dnes večer vzít ty zelené nebo ty zlaté šaty? Zelené jsou pohodlnější, ale v zlatých vypadám víc jako já. To je dilema!“

„Zelené ti jdou k pleti, zlaté jsou naprosto bezkonkurenční.“

„Takže zlaté! Myslela jsem si to… díky! A nezlobte tu, děti,“ zahihňala se, na což Ethel protočila očima a přemístila těžiště své pozornosti zpět k mladíkovi.

„Ehm… kde jsme to byli?“ Chytila jeho ruku do své, přitáhla si ji dlaní vzhůru ke rtům a vpravila špičáky do jedné z hrubších žil na zápěstí. Následně chňapla po skleničce, do níž nechala natéct většinu mladíkovy krve. V momentě, kdy byla sklenka již zpola zaplněná rudou tekutinou, dveře do jídelny se znova rozletěly, tentokrát jako následek vstupu vysokého, černovlasého upíra.

    Marcus toho naštěstí moc nenamluvil od doby, co se Aro velmi necitelně zbavil jeho ženy Didyme. Proto mu jen kývla na pozdrav, jak byl jejich každodenním zvykem.

„Přijmeš Demetriho pozvánku na dnešní ples?“

„Jsi víc v obraze než já, bratře.“ Tázavě pozdvihla jedno obočí. „Demetri mě ještě nikam nepozval, tedy jistě chápeš, proč tvůj dotaz ponechám bez komentáře.“

„Odpusť, sestro, zkazil jsem ti překvapení.“

„Pořád se mohu tvářit, že jsem neměla tušení…“ samolibě se ušklíbla, pohledem kotvíc na zápěstí, respektive již téměř plné skleničce. Vůně čerstvé krve se neomylně dotkla Ethelina rozpáleného hrdla, jako by si přála uhasit upírčinu žízeň, nebo naopak zavdat podnět k rozšíření požáru až do morku kostí.
Instinktivně střelila pohledem ke svému bratrovi. Oči mu potemněly, kterak pozoroval rytmicky skapávající krev, a tak si Ethel majetnicky přitáhla sklenku i mladíka blíže.   

Marcus se zamračil, ovšem nedělalo mu velké problémy odtrhnout se od mladíkových žil. „Doslechl jsem se, že v tobě Athenodora konečně našla svou přítelkyni, ne sokyni na život a na smrt. Co je na tom pravdy?“

„Všechno.“

„Sdílná jako vždy,“ poznamenal realisticky. „Znamená to, že ty a Caius…“

„Ne! Ne, ne, ne. Není žádné já a Caius a nikdy nebude! Zrovna ty bys to už mohl vědět, Marcu.“

„Jak myslíš…“

„Nech toho! Zapomněl jsi, že to byl on, kdo hlasoval pro mou smrt, několikrát se mě pokusil napadnout a už skoro dva tisíce let si ze mě dělá poskoka?“

„To nic nemění na faktu, že je tvou spřízněnou duší.“

„NE, to není!“ bouchla pěstí do stolu takovou silou, že se rozlomil vejpůl, a kdyby Marcus nebyl včas zachránil skleničku s krví, pravděpodobně by dnes zůstala bez večeře. Bryskně se vyhoupla na nohy, vytrhla upírovi skleničku z rukou. Obdařila jej více než negativním pohledem, po němž Marcus raději dobrovolně opustil místnost spolu s mladíkem, kterého (dle svých vlastních slov) měl v úmyslu „dojet“. 

Ethel se tedy značně spokojeněji usadila zpět na své původní místo na židli u podlouhlého jídelního stolu, přičemž si už, už přikládala hrdlo sklenky ke rtům. Ovšem nebyla by to ta zatracená schválnost, kdyby se mohla v klidu najíst… Tentokráte jídelna zaznamenala přísun velké vody v podobě nikoho jiného než Caia Volturiho.

„Ethel, tady jsi! Hledám tě už hodinu, proč nejsi u mého trůnu a nehlídáš?! Dobrou chuť…“ Nejdříve mluvil enormně nespokojeně, pak uštěpačně a zakončil to úšklebkem a usazením svého pozadí na stůl. Tázaná se jen vražedně zamračila, načež odsekla: „Promiňte, myslela jsem, že tak mocný upír, jakým vy bezpochyby jste, se dokáže ohlídat sám.“     

„V první části věty s tebou plně souhlasím, druhou kategoricky odmítám! Kdyby mě, čistě teoreticky, napadnul jeden z těch francouzských rebelů, co si myslí, že můžou všechno, nebyla bys tam.“

„Dovolte mi, abych vám připomněla, že si Vás již přes sto let nikdo nedovolil napadnout,“ zhodnotila suše.

„To je dlouhá doba. Musíš se neuvěřitelně nudit…“

„Ne, pokud mne v době osobního volna nezatěžují nadřízení.“

„Dávej si pozor na pusu,“ syknul varovně. Rusovláska tedy jen zatnula zuby.

„Od vás to sedí.“

„Ethel, varuju tě! Nehraj si se mnou.“

„Kaž vodu, pij víno,“ zahuhlala víceméně pro sebe, ovšem upírovu sluchu její uštěpačná poznámka neunikla. Možná právě proto ji v momentě přitlačil ke stěně, rukou svírajíc její krk.

„Nesnáším, když mi odmlouváš.“

„Přesto jsem stále mezi živými.“

„Nemůžu zabít svou vlastní stráž a Arovu cennou zbraň jenom proto, že mě vytáčí… Nebo ano?“

„To byste měl vědět sám, pane.“ Při posledním slově upírovo sevření povolilo.

Jak dlouho už mu neřekla pane? Sto, dvě stě let? Byla si vědoma, že v ní Caius viděl přinejmenším svou přítelkyni. Koneckonců, ne jednou jí to dal najevo. Ale teď, když ho po takové době znovu oslovila pane… málem vyletěl z kůže.

„Myslel jsem, že tu fázi už máme za sebou.“

„Myslela jsem, že jsou vám známy základní zákonitosti upírského bytí.“

Ačkoli mluvila tiše, slyšel v jejím hlase jakýsi chraplavý podtón. Zpočátku to přisuzoval jen skutečnosti, že jí celou dobu držel rukou pod krkem, ovšem po její poslední uštěpačné odpovědi mu to došlo. Až nyní se jí pořádně zahleděl do očí, aby spatřil černo-černou temnotu. Nic víc, nic míň…   

Byla hladová; jak mu to mohlo nedojít?! Vyznal se v Ethel dost dobře – nejspíš byla, přes všechny zanedbatelné komplikace, jeho přítelkyní – tak proč mu to nedošlo?

„Sakra Ethel,“ zaklel, zatímco jeho sevření definitivně povolilo. „Jak dlouho už jsi nejedla?“

„Asi dva týdny…“ Rusovláska si několikrát promnula krk, načež třemi dlouhými kroky překonala vzdálenost mezi sebou a vytouženou skleničkou lidské krve.  

Díky za korekturu nepatří nikomu jinému než Batě.  

Komentujte, ozývejte se, pište! 

S láskou,

Maggie :) 

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 2. kapitola: