Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A kdo se směje teď? 7. kapitola

28.07.2011 (12:15) • DeninaLove • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2090×

7. kapitola - Oznámení

„Listiny u tebe Rosalie a Emmett našli, Carlisle. Jane s gardou tu budou večer. Aro je už informovaný – je zklamaný, bral tě jako přítele,“ skončila Bella.

Podíval jsem se na Carlislea. To by on nikdy neudělal!

„Carlisle?“ zeptal jsem se.

„Je mi to líto. Ale znáš mě, Edwarde! Musel jsem ty listiny vidět! Nechtěli mě k nim pustit,“ argumentoval.

„Možná, Carlisle, kdyby ses Ara zeptal, řekl by ti, co v nich stojí. Ale takhle jsi ukradl celý rodokmen Volturiových se všemi upíry, kteří patři a patřili do gardy!“ rozčilovala se Bella.

„Teď prosím, abyste si šli pro věci. Garda tu bude do dvou hodin,“ ukončila náš rozhovor.

Bellin pohled

„Garda tu bude do dvou hodin,“ skončila jsem rozhovor. Vzala jsem Emmetta za ruku a táhla ho do ložnice. Viděla jsem Rose, jak se na nás usmívá – oplatila jsem jí úsměv.

Vešli jsme do ložnice a Emmett se na mě hned vrhl. První polibek po víc jak devadesáti letech.

„Emme, počkej,“ zarazila jsem ho, když mi vyhrnoval tričko.

„Bells,“ zasténal. „Tohle mi nedělej. Stýskalo se mi po tobě,“ řekl.

„Nejdřív si musíme promluvit,“ řekla jsem a hlas se mi začal třást.

„Co se děje?“ zeptal se, když si sedal na postel a mě si stáhl na klín.

„Když jsi odešel. Já – já jsem si začala něco s Caiem,“ řekla jsem asi po dvouminutovém tichu. Emmett ztichl a proměnil se v ledovec.

„Miluješ ho?“ zeptal se po dalším ničivém tichu. Co mu mám jako říct?!

„Ano,“ vzlykla jsem. V tu chvíli jsem seděla na posteli a Emmett koukal z okna. Slyšela jsem tiché, ale hrozivé vrčení. Vstala jsem, přešla k oku a vlezla Emmettovi do výhledu. Položila jsem mu ruku na tvář a přinutila ho, aby se mi dával do očí.

„Ano, miluji ho, ale tebe víc! Byla jsem opuštěná, Emmette! Pomohl mi přečkat tu dobu bez tebe! Ale potom mě podvedl a proto teď nejsem ve Volteře. Nevěděla jsem, kde jsi! Nevolal jsi a já byla sama. Měla jsme si ho vzít, ale to by mě nesměl podvést!

„Ale, Emmette, hned jak jsem tě po té dlouhé době viděla, zamilovala jsem se do tebe. Znovu, bezhlavě a dvakrát víc! Odpusť mi, prosím,“ šeptala jsem. Chtěla jsem zavřít oči a někam utéct, abych se zahrabala, ale jeho ruka mě zastavila a jeho rty se přilepily na ty mé.

Líbali jsme se do té doby, než někdo zaklepal na vchodové dveře. Odtrhli jsme se a já jsem chtěla jít otevřít, ale Emmettovy paže se mi omotaly pevně kolem pasu a jeho rty jsem ucítila u ucha.

„Odpouštím ti, lásko,“ zašeptal a znova mě políbil.

Šla jsem dolů po schodech s Emmovou rukou kolem pasu. Už mě nikam nepustí, jak ho znám. Rose otevřela dveře a pozvala dál naše návštěvníky. Carlisle a jeho rodina vešli do dveří ve stejnou doby, co vjelo známé auto na příjezdovou cestu.

Vyšli jsme ven a já, Emmett a Rose jsme se začali vítat se starými přáteli. Jako první si mě přivlastnila Jane, která zírala na Emmovu ruku kolem mého pasu. Usmála se a vrhla se mi kolem krku. Viděla jsem, jak se Rose vítá s naším bratrem. Ach, Demetri. Ten ji zvedl do vzduchu a několikrát se s ní otočil.

„No páni,“ zahulákal Felix a Demetri unisono, když viděli Emma a mě v objetí.

„Řekla si mu to?“ zeptal se Felix. Přikývla jsem.

„Tobě to nevadí?“ Otočil se na Emmetta. Ten mě napodobil, zakroutil hlavou ze strany na stranu a ještě víc mě k sobě přilepil.

Až teď jsem si všimla Aleca a Rose, jak až podezřele nenápadně couvají do domu.

„Ani krok!“ utnula jsem jejich snažení.

„Bello! Nedělej chytrou blondýnu!“ snažil se Alec, ale to neměl dělat.

„Alecu, ještě jednou řekneš Belle, že je blondýna a podobný narážky, a pár století si nevrzneš,“ smál se Emm. Taky jsem se zasmála.

„No jo, pořád,“ mumlal Alec. Rose se naopak jen smála.

„Nechcete jet domů?“ zeptala se Jane. „Aro to chce už vyřešit.“

„Máš pravdu, Jane. Půjdu si zabalit. Ehm, máme zas soukromé letadlo, že jo?“ zeptala jsem se, i když mi to bylo jasné.

Emmett zůstal s Felixem a Demetrim dole. Zabalila jsem si jen to, co jsem si brala, když jsem jela sem.

„A co bude s námi?“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsme se otočila a koukala Edwardovi do očí.

„S námi? Nic!“ Blbec.

„Milovali jsme se,“ řekl.

„Ne, nemilovali. Já jsem milovala a pořád miluji Emmetta.“

„Ale já tě miluji!“ řekl pevným hlasem.

„Když jsme byli ve Forks, říkal si něco jiného,“ podotkla jsem.

„Lhal jsem, abych tě ochránil. Byla jsi člověk!“ křičel na mě.

„Co se tady děje?!“ Vrazila do dveří Jane i Emmett. Emmett vrhal vražedné pohledy na Edwarda a starostlivé na mě.

„Nic, už jsme skončili. Jedeme na letiště.“

Tento let byl o mnoho zábavnější. Hlavně díky Emmovi, Demimu a Felixovi, kteří vymýšleli různé vtipné průpovídky.

Emmett mě celý let držel za ruku, nebo ji měl položenou na mém stehně. Tu a tam mě políbil do vlasů nebo na tvář.

Když jsme přistáli ve Florencii, byla jsem štěstím bez sebe, protože jsem byla doma. Ale moje radost se nevyrovnala radosti, kterou měl Emm a Rose. Tomu jsem se zasmála. Chovali se jako děti na výletě.

„Myslím, že to stačí,“ smála se Jane. „Měli bychom jet za Arem.“ Viděla jsem, jak se při jejich slovech Carlisle otřásl. No jo, neměl brát to, co mu nepatří.

„Ahoj, lidi!“ zavolala na nás Afton z limuzíny.

„No nazdar, člověče,“ řekla Rose sarkasticky. Nikdy se moc nemuseli. Šťouchla jsme do ní loktem a zamávala obočím jako nějaký zloduch.

Emmett se s Aftonem přivítal lépe. Vždy byli jako bratři. Udělali ten svůj dosti divný pozdrav rukama.

„Měli bychom jet,“ připomněla jsem, když se vítání změnilo na dlouhé vyprávění.

Nedělá se mi to snadno, ale prosím aspoň o pět komentářů, aby tady byla další kapitolka. Já vím, že vy to dokážete! Kapitola je napsaná, jen ji zveřejnit. :) Pět komentářů, nic víc, nic míň. Ale to neznamená, že  jich nemusí výt víc! :D Vaše komentáře popohánějí dopředu. Čím víc komentů, tím má autor víc radosti!

Díky, Dee.

Autor: DeninaLove (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A kdo se směje teď? 7. kapitola: