Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A do háje... - Prolog + 1. kapitola

26.08.2012 (17:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 6044×

Prolog:

O 13 let dříve

„Bylo nebylo, v jednom maličkém městečku za sedmero horami a sedmero řekami, kdysi dávno, ještě stovky let předtím, než ses narodila, žil byl jeden statečný princ jménem Edward a jedna spanilá princezna Elizabeth. Ti dva byli-“

„Počkej!“ skočila jsem Jacobovi do řeči a pořádně se na něj zamračila. „Ploč se jmenuje Elizabeth? Má se jmenovat Bella! To já chci být ta plincezna!“

Jake s povzdechem zakroutil hlavou. „Copak jsi neposlouchala, prcku? Ta pohádka se stala dávno před tím, než ses narodila.“

„To je mi jedno. A nežíkej mi plcku, to ty jsi plcek!“ Naštvaně jsem si založila ruce v bok a čekala, až mě poslechne.

„No, takže Edward a Elizabeth-„

„Bella!“

„No dobře! Tak teda Edward a Bella…“ Spokojeně jsem se usmála a potěšeně sledovala, jak se na mě Jake zamračil a poraženě sklopil hlavu. „Edward a Bella se měli navzájem opravdu moc rádi. Jenomže jelikož byla Bella strašně, ale opravdu strašně protivná a tvrdohlavá,“ významně se na mě zadíval, „a neustále se mu pletla do života a nutila ho dělat všechno vždycky po jejím, Edward si brzy uvědomil, že s ní nikdy nemůže být doopravdy šťastný. Takže-“

„Ale ploč?“

Naštvaně se na mě zadíval. „Hele, chceš tu pohádku slyšet do konce, nebo ne?“

„Jo, chci. Ale ať je Bella hodná!“ Umíněně jsem našpulila pusu. „A klásná!“

Něco si pro sebe zamumlal tak, že jsem ho neslyšela, a já ho už-už chtěla upozornit, aby to zopakoval víc nahlas, ale to už se znovu nadechoval.

„Tak dobře. Bella teda byla hodná. A krásná," dodal otráveně. „Jenomže ani tak s Edwardem nemohli být spolu. Protože těsně před tím, než se Edward narodil, uvalil na něho ten nejtajemnější a všemi nejobávanější čaroděj zlou kletbu, která říkala, že až Edward dospěje osmnáctých narozenin, stane se z něho každou noc děsivá příšera.“

„Jaká pšíšela?“

„No…“ Jake se na chvíli zadíval ven z okna a pak se s širokým úsměvem obrátil zpátky na mě. „Stal se z něho zombie.“

„Néé!" zaprotestovala jsem okamžitě. „Zombie ne! Ti jsou moc oškliví. Do toho by se Bella nikdy nezamilovala.“ Přesvědčivě jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu a byla jsem stoprocentně přesvědčená o vlastní pravdě.

Znovu si hlasitě povzdechl. „Tak vlkodlak?“

„Moc chlupatý.“

„Mumie?"

„Jakeuuu!"

„Tak fajn!" Zvedl ruce nad hlavu zamračil se na mě jako tisíc čertů. „Takže z Edwarda se stal krvelačný upír, který vypadal úplně jako člověk, takže ani kdyby Bella chtěla, nemohla za denního světla poznat, co je vlastně zač. Ale hned den poté, co jim jejich královské rodiny uspořádaly až přehnaně velkou a načančanou svatbu, Edward Bellu zakousl ve spaní a vysál z ní –“

„Jacobe!“ S pootevřenou pusou a slzou na krajíčku jsem se prudce otočila za tím zvukem.

„Tati!“ Vyskočila jsem z křesla ven a vrhla se tátovi kolem pasu. „Jacob je úplně pitomej!“ žalovala jsem ublíženě.

„Co jí to zase dáváš do hlavy?! Teď týden nebude spát!“ S povzdechem mě zvedl do náruče a volnou rukou mě pohladil po vlasech.

„To ona chtěla pohádku,“ zamumlal Jake otráveně. „Nemůžu za to, že pro ni zombie není dost dobrý…“

„A já nemůžu za to, že ty neumíš vyplávět pohádky!“ ohradila jsem se uraženě a zabořila hlavu taťkovi do krku.

Když pak kolem nás Jake naštvaně odcházel do svého pokoje, ještě jsem na něho stihla vítězně vypláznout jazyk.

1. kapitola

 Přítomnost

Tohle bude trapas. 

Touto jedinou prostou větou jsem si byla stoprocentně jistá. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a nevědomky si skousla spodní ret. V rukou jsem drtila rukojeť jednoho z kufrů a přitom se vehementně snažila myslet na cokoliv jiného - třeba proč zrovna tamten chlap s těma šedivýma vlasama má růžovou cestovní tašku s kytičkama. Hlavně jen ne na to, co teď krucinál budu dělat. 

Na letišti v Port Angeles se to lidmi zrovna nehemžilo. Měla jsem tedy dokonalý výhled na celou halu, a dokonce jsem skrz skleněnou stěnu dohlédla i na parkoviště. Obloha byla zatažená a z šedivých mračen se na zem snášel jemný deštík - musela bych být doopravdy pořádný idiot, kdybych doufala v jiné přivítání. Déšt, liják, krupobití, liják, déšť a, pro změnu, opět déšť. Ano, nějak takhle vypadala předpověď počasí pro zdejší lokalitu.

S povzdechem jsem sklopila pohled na své boty a na okamžik zalitovala, že jsem před třemi měsíci všechno takhle pohnojila. Stačilo by trošilinku opatrnosti, jen opravdu maličko, a teď jsem se mohla vesele rozvalovat na zahradě ve Phoenixu, nic bych neřešila a mým největším problémem by byl fakt, že nemám žádné boty, co by mi ladily k nové sukni.

Ach, ale ne. Já místo toho celá rozlámaná, protivná a unavená dřepěla na letišti na tom nejnudnějším místě světa a jenom čekala na to, až se -

„Bello!“

Jo, až se stane přesně tohle.

S vypětím všech sil jsem se pokusila vytáhnout rty do jakž takž přijatelného úsměvu, abych nezranila Charlieho city. Rychlým krokem si to ke mně mašíroval skrz obrovskou halu, tvář rozzářenou upřímnou radostí, že mě po dlouhé době zase vidí, a já jsem si měla chuť pořádně nafackovat, že nejsem schopná být aspoň z poloviny tak nadšená jako on.

„Tati!“ vydechla jsem. Mezitím už stál těsně u mě a po krátkém zaváhání mě lehce objal. To však netrvalo nijak dlouho, protože on byl z tak blízkého kontaktu přinejmenším stejně na větvi jako já. Takže se se zakašláním zase odtáhl a místo toho si mě prohlídl od hlavy až k patě.

„Vypadáš skvěle.“ Hlasitě si povzdechl. „Neporostla jsi nějak?“ 

Na tuto poznámku jsem se neubránila otočení očí v sloup. „Je mi sedmnáct, tati. Nerostu už minimálně čtyři roky.“

„Stejně vypadáš nějak větší.“ Pokrčil rameny a popadl do každé ruky jeden kufr. Ještě jednou se na mě zkoumavě zadíval a pak se, díkybohu, otočil směrem k východu.

Nikdy jsem neměla ráda přílišnou pozornost. A všechny ty události posledních měsíců způsobily tak akorát to, že se celý tento pud snad zestonásobil.

„Parkuju hned tady zkraje, ani nevytahuj deštník,“ houkl na mě ještě přes rameno.

Jako bych snad nějaký měla.

Popadla jsem poslední maličký kufr na kolečkách a s hlavou sklopenou klopýtala za ním.

Po tom, co se mnou Renée před několika lety utekla do Arizony, jsem se zpočátku snažila dělat všechno proto, abych s Charliem udržovala co možná nejlepší vztah. Jezdila jsem za ním na všechny možné prázdniny, nebo si občas on vzal v práci volno a přiletěl za mnou. Ale jak čas plynul, nějak jsme si přestávali mít co říct, propast mezi námi se nepatrně prohlubovala, a tak to nakonec skončilo pouze u emailové komunikace, kde jsme si tak jednou za dva týdny sdělili, že se máme dobře, nic nového se neděje a že škola je fajn. Tečka. Otec a dcera moderní doby. Opravdu nebylo proč jásat.

Zrovna dvakrát dobrovolně bych se určitě nikdy nerozhodla sbalit si saky paky a nastěhovat se k němu zpátky do Forks.

Pak se ale stalo to, a já najednou prostě potřebovala někam pryč. A nutit Renée, aby si jenom kvůli mně a mojí blbosti budovala novou kariéru někde na opačném konci spojených států, jsem nemohla.

Takže Charlie více méně zbyl jako moje jediná možnost. A ačkoliv jsem byla podělaná strachy, že tohle prostě nemůže fungovat, že s ním a s Jacobem po tak dlouhé době odloučení prostě nedokážu znovu žít pod jednou střechou, touha začít někde s čistým štítem byla silnější.

Zatímco mi mrholení smáčelo vlasy a naprosto měnilo jejich tvar, za což jsem mimochodem měla chuť vraždit, sledovala jsem Charlieho, jak nakládá kufry do policejního auta. Na asfaltu všude kolem to byla jenom jedna obří kaluž a já už jsem znatelně cítila, jak mi slušivé balerínky nasakují vodou. 

Čím dál tím lepší.

Vážně jsem neměla ráda mokro. Bylo to divné, nezvyklé a to čvachtání znělo fakt nechutně. Ale se sebezapřením jsem zatla zuby a vlezla dovnitř do auta. 

***

„Jacobe! Žádné blbosti,“ zaslechla jsem tlumený hlas někde... vlastně jsem ani nevěděla kde. Neměla jsem ponětí, kdy přesně se mi v autě podařilo usnout. Každopádně si ale někdo dal pořádně záležet na tom, aby mě teď vzbudil, protože mi něco tvrdého dloubalo bez ustání do ramene.

„Já nic nedělám!“ ozvalo se se smíchem někde těsně u mě. Ten hlas mi byl na jednu stranu strašně povědomý, ale na stranu druhou jsem ho vůbec nepoznávala. 

No, Bello, nejvyšší čas smířit se s realitou. Hlasitě jsem si povzdechla.

Pomalu jsem otevřela oči dokořán a párkrát zamrkala, než jsem si zvykla na oslnivé světlo zářivky, která si vesele svítila na stropě přímo nade mnou. A já jsem ležela na gauči. Nikde žádné auto. Takže mě někdo dotáhl až sem?

Zamžikala jsem pohledem kolem sebe a rázem mě zalil nezvykle příjemný pocit, který byl úplně to poslední, co jsem čekala. V hlavě se mi vynořily stovky a stovky vzpomínek, které mi začaly tančit před očima jedna přes druhou, a já jsem se musela zhluboka nadechnout, abych je všechny nějak potlačila. Místnost vypadala úplně stejně, jako když jsem tu byla napoled. Světle zelené stěny, které jsem kdysi postříkala vodovkama - a ty fleky tam v rohu ještě pořád byly. Kytičkované závěsy v oknech, naleštěná dřevěná podlaha se spoustou škrábanců a to nejpohodlnější křeslo pod sluncem přímo naproti mně. Mou pozornost však hned vzápětí upoutal obličej, který se nade mnou skláněl.

Zalapala jsem po dechu.

„A helemese, Šípková Růženka se vzbudila i bez polibku šlechetného prince.“ Ten obličej se vytáhl do ještě pobavenější grimasy než předtím, zatímco já i nadále zírala jak připitomělá a moje pusa pomalu a jistě tvořila dokonalý tvar O. Hned potom se oříškově hnědé oči stočily jiným směrem a on zakřičel: „Tati, už nemusíš nikoho shánět!“ 

Zatřepala jsem hlavou a ještě jednou mrkla. Opálená pokožka nade mnou se však ani trochu nezměnila.

„Jakeu?“ vydechla jsem s vykulenýma očima a vytáhla se do sedu. „Co se to s tebou proboha stalo?“ 

Veselé oči se zachmuřily a růžové rty našpulil do úšklebku, který jsem si sakra dobře pamatovala. „Žádné 'Ach, Jakeu, ty vypadáš úžasně!', anebo 'Ty vole, brácho, ty jsi taková kunda!'?“ Nechápavě zavrtěl hlavou. „Čekal jsem teda lepší přivítání, prcku.“

„Ale já...“ Slova se mi zasekla někde v krku, protože můj milovaný bratříček se mezitím postavil na nohy a já měla co dělat, aby to se mnou neseklo nanovo. Byl snad dvakrát větší, než když jsem ho viděla naposled. A minimálně čtyřikrát širší. A to ne že by mu přibyl zrovna tuk a špeky...

„Šmarjá! Tati!“ zakřičela jsem hlasitě do domu. „Jaktože ho necháváš takhle ujíždět na steroidech?! Vždyť ho to při takových dávkách jednou zabije!“ 

Odpovědí mi byl Jacobův hlasitý smích. Zvedl ruku do vzduchu a zatnul bicáky. „Boží, co?“ Hlasitě jsem polkla. Vzpomněla jsem si na tu malou, zakrslou a vychrtlou vyžli, které trčely kosti do všech světových stran, a pomalu kroutila hlavou ze se trany na stranu. Tohle nemohl být můj Jake.

„Jen tak mimochodem, ty ses taky pořádně změnila." I on mě pořádně přeskenoval pohledem, pak se mi zadíval do očí a zacukaly mu koutky. „Něco mi říká, že se ti konečně splnil tvůj tajný sen. Vážně ti narostly prsa?“

Hodila jsem po něm první polštář, co mi přišel pod ruku, a když mi odpovědí byl jenom další jeho smích, mrskla jsem po něm i druhý. On dlouho neotálel a začal mi je ladně házet zpátky.

„Jo a jen tak mimochodem,“ zamumlal, když mě s přesnou muškou trefil přímo do obličeje, „na steroidech nejedu.“

Joo, to ti tak budu věřit, kamaráde, pomyslela jsem si, zatímco mi další ránu zasadil do břicha. Musela jsem uznat, že měl fakticky páru. Ne jako když jsme oba dva byli malí a já - jeho o osm let mladší nevlastní sestra - ho pokaždé s klidem přeprala.

Když pak na mně přistál ještě jeden polštářek, co pohotově sebral z křesla, překvapeně jsem zjistila, že mi maličko cukají koutky.

Možná se to tady přeci jenom bude dát přežít... Ale jenom trošičku.

Pokud jste se dostali až sem, upřímně gratuluju.  

Je to už nějaký ten pátek, co jsem psala naposled, a tak si dokážu představit, že jsem nezačala zrovna slavně. Nicméně vaše komentáře, ať už s připomínkami, či kritikou, ráda přijmu, ať vím, jestli vůbec má cenu pokračovat, a co případně do příště pilovat. Předem děkuju. 

 Kapitolku věnuju Teenušce. Protože ona prostě ví proč.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A do háje... - Prolog + 1. kapitola: