Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A do háje... - 2. kapitola

28.08.2012 (14:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5722×

2. kapitola

V mém pokoji se nezměnilo vůbec nic.

Stěny byly lehce oprýskané a kdysi zářivě žlutá barva na nich už byla dávno vybledlá. Jo, budu muset vymalovat. Udělala jsem další dva kroky směrem k prázdnému psacímu stolu a podlaha pode mnou tiše zavrzala. Hmm... takže žádné tiché noční plížení se z domu. No, jako by snad bylo kam. A hlavně s kým. 

Přejela jsem prsty po bílém stole a maličko se usmála. Když mi bylo devět, vydupala jsem si, že chci všechen nábytek bílý, už jsem si ani nepamatovala, co mě to tak najednou popadlo. Každopádně jsem s tím prudila tak dlouho, až už to Charlie nevydržel a stoly, skříně, poličky i všechny komody vytáhnul ven na dvorek, kde je přestříkal bílým lakem. Já jsem pak spokojeně všude prohlašovala, jak mám úžasného tatínka, a o měsíc později jsem přišla s tím, že je bílá moc nudná a že chci všechno na fialovo.

To už mě poslal do háje.

S povzdechem jsem sebou hodila na postel a zavřela oči. Tak trochu se mi ulevilo, že se tím dopadem z matrace a peřiny nevyvalily oblaky prachu, ale jak se zdálo, aspoň tady ti dva chlapi byli akční a udělali něco, abych si nepřipadala jako v pokoji naší prababičky. 

Zrovna jsem se chystala zavřít oči a zase usnout, ještě pořád jsem totiž vydýchávala dlouhý let a časový posun. Když vtom se mi rozvibrovala kapsa a pokojem se rozlehla moje oblíbená písnička. Od Justina Biebra. Ne, nebyla jsem taková ta upištěná fanynka, nevěšela jsem si jeho plakáty nad postel a ani jsem si jako debil nestahovala každou jeho písničku. Jenom ta jedna mi nějak přirostla k srdci.

Vyštrachala jsem mobil, odolala nutkání nechat ho vyzvánět a jenom se nechat uspávat tou melodií, a aniž bych se obtěžovala podívat, kdo mi volá, přitiskla jsem si sluchátko k uchu.

„Jo?“

„Jo? Já ti dám takové Jo, Swanová, až si z toho sedneš na prdel!“ ozvalo se z telefonu vyčítavě. „Dokážeš si představit, jak jsem se o tebe bála? Ty kačeno jedna, měla jsi mi přece zavolat hned po přistání!“ Musela jsem si mobil trochu odtáhnout od hlavy, ten hlas zněl ještě pisklavěji než obvykle.

„Promiň, nějak jsem na to zapomněla,“ zamumlala jsem a pocítila osten provinilosti. Ale nebyla jsem si jistá, jestli mě osoba na druhé straně vůbec slyšela, protože bez ustání brebentila dál a mě očividně úplně ignorovala.

„Zrovna mám na internetu otevřený článek o tom, jak někde nad Pacifikem havarovalo letadlo. Dokážeš si vůbec představit ten šok? Co kdyby to bylo to tvoje?! Dokonce jsem volala na letiště, jestli v tom letadle náhodou neseděla Isabella Swanová, ale ta dispečerka mě prostě poslala do háje, že nemůže šířit informace cizím lidem! Pff!“

„Ehm... Mariso?“ Potlačila jsem uchichtnutí. „Víš, z Phoenixu do Port Angeles se přes Pacifik nelítá...“

Asi dvě vteřiny bylo na druhém konci ticho. Což se u mojí nejlepší kamarádky nestávalo zrovna často - spíš naopak, byl to jeden z takových těch vzácných okamžiků, které si chcete náležitě vychutnat.

„No a co?“ vypískla najednou a krásný klid tak dokonale pohřbila. „Mohlo se stát cokoliv. Bouřka, tornádo, nějaký hnusný mrak, přes který není vidět, že si to letadlo prostě muselo udělat menší okružku...“ Zatímco mlela dál, vyhoupla jsem se na nohy a přešla párkrát po pokoji.

S Marisou jsme se poznaly ve škole hned potom, co jsem se s Renée přistěhovala do Phoenixu, a od té doby se z nás stala taková ta nerozlučná dvojka. A i když jsme byly každá naprosto jiná, kupodivu jsme si nějakým hodně, hodně, hodně podivným způsobem rozuměly.

Mar zrovna začla nadávat na to, jak si v tělocviku zlomila nehet, když jsem se chystala rozvalit se v houpacím křesle. Mou pozornost však v poslední chvíli upoutalo něco naprosto jiného a já se najednou zarazila na místě a zůstala... prostě zírat.

Za oknem jsem měla vysoký strom. Neměla jsem ponětí, co byl zač, hlavní však bylo, že i když měl opravdu hodně větví a ještě víc listí, dokonale jsem skz něj dohlédla na to, co bylo za ním. 

Naprosto obyčejné okno zaplněné světlem. A taky tím nejdokonaleji vypracovaným břichem, jaké jsem kdy viděla. Dlouhou chvíli jsem nebyla schopná jediného pohybu a navíc jsem měla podezření, že se mi pusa úžasem sama od sebe otevřela.

Rychle jsem v hlavě začala šrotovat a snažila si vzpomenout, kdo vedle nás bydlel, když jsem byla malá. Vybavila jsem si však jenom pana Rainoldse - asi tak devadesátiletého stařečka s pivním pupkem, co neměl zuby a vždycky, když jsem si hrála venku, se na mě podivně díval.

Ne, tohle fakticky nemohl být on.

Dotyčnému jsem však nestihla pohlédnout do obličeje, protože se mezitím ke mně otočil zády. Ale musela jsem uznat... že i tady se rozhodně bylo na co dívat. Skoro se mi zatmělo před očima.

Očividně taky telefonoval. Kolem pasu měl omotanou pouze tmavě modrou osušku. Ježíší... kriste.

Mě vůbec nezaregistroval. A ještě že tak, to by mi tak ještě chybělo, abych tu zrudla jako rajče, zatímco se mi můj nový soused vysměje, že na něho zírám s div ne uslintanou hubou. 

„No chápeš to? Já si ty nehty pěstuju šest týdnů!“ Marisin hlas mě vytrhl z mírného transu a já jsem rychle zatřepala hlavou, abych se vzpamatovala. Naposledy jsem hodila očkem do protějšího okna a pak se pro jistotu sesula do křesla. Nevěděla jsem však, jestli to bylo proto, že jsem chtěla být rozumná, anebo proto, že se mi až nebezpečně začaly podlamovat kolena. „Šest týdnů čekám, až mi konečně dorostou do té délky, abych si je mohla nalakovat tak, jak jsem chtěla, a pak mi Barnesová řekne, že musím jít hrát volleyball. Ach joo,“ zasténala mi do ucha a její hlas zněl skoro plačtivě. „Je to v háji.“

„Naprosto,“ zamumlala jsem. Ačkoliv to znělo dokonale nezúčastněně, jí to očividně stačilo.

„No nic. Už jsem se s tím smířila.“ Moc přesvědčivě nezněla. „A co ty? Povídej! Jaké to je, když... prší?“ Při tom slově se uchichtla. Ona půlku života vyrůstala v Austrálii a tu druhou v Arizoně, a tudíž pro ni byl déšt něco jako Vánoce. Neubránila jsem se protočení očí v sloup. 

Vydržely jsme si povídat ještě minimálně hodinu. Mezitím jsem očima stále nenápadně sklouzávala k protějšímu domu, ale to dokonalé břicho už se tam neukázalo.

Ani jsem vlastně netušila, proč jsem ho tak moc chtěla znovu vidět, s kluky jsem totiž skončila minimálně na pět let - než usoudím, že už ti parchanti možná konečně dospěli. 

Nakonec jsem se ale celá unavená s Mar rozloučila a zalezla si do postele, kde jsem nemusela počítat ovečky, hvězdničky a ani nic podobného, protože jen co se moje hlava dotkla polštáře, okamžitě jsem usnula.

* * * 

Nikdy mě nenapadlo, že když žijí pod jednou střechou sami dva chlapi a chybí jim tam nějaká ta ženská ruka, jejich životní styl se bude pohybovat někdy v době mezi pravěkem a středověkem. Mírně řečeno.

„Tohle vážně budeš jíst?“ Můj výraz byl pravděpodobně ještě víc znechucený, než jsem si původně myslela, protože se na mě Jacob podíval takovým tím stylem, kdy se vás někdo, komu na vás záleží, snaží opatrně zeptat, zda jste se náhodou nezbláznili.

„Vždyť to jsou samé zdravé věci!“ zahuhlal s plnou pusou a já jsem raději rychle sklopila pohled na svůj prázdný talíř, abych náhodou nebyla svědkem třeba toho, jak se mu slanina, vajíčka, topinka nebo lívance snaží dostat z úst ven, protože už tam pro ně prostě není místo. 

„Jo... jasně,“ zamumlala jsem tiše a pomyslela si, že mě asi tak nějak přešla chuť dneska cokoliv pozřít. I když vlastně ono ani nebylo co, protože jak jsem tak zjistila, v lednici bylo akorát hodně masa, vajec, nějakých kupovaných omáček, co už nabíraly nezdravý odstín, a taky opravdu spousta oleje. A ještě jsem tam zahlídla pár krabic mlíka. 

„Počítal jsem s tím, že asi budeš chtít jít nakoupit,“ ozval se Charlie, jako by mi četl myšlenky. Vděčně jsem se na něho podívala. „Renée říkala, že by ti auto mělo dorazit někdy během poledne. A ty další věci taky. Já dneska musím do práce.“ 

„Já taky,“ ozval se zase Jacob a hned nato do sebe nalil půl sklenice mléka. Fakt chutné...

„Peníze jsou v kredenci nad mikrovlnkou." Na chvíli se odmlčel. „Zvládneš to tu sama?“ Tvářil opravdu starostlivě. Možná až přehnaně moc... Jako by se snad doopravdy bál, že se zavřu v koupelně s žiletkama a budu si hrát na emaře.

Dokonce i Jake na okamžik přestal mlaskat a zadíval se na mě s podivným výrazem ve tváři.

Jo, sice bylo nutné, aby byli obeznámeni s celým mým nedávným případem, přesto mi ale nebylo zrovna dvakrát příjemné vidět tu ostrou a hořkou pravdu i v jejich očích. Jela jsem tady přece hlavně proto, abych na to všechno zapomněla, nebo ne?

Znovu jsem se tedy zadívala do svého talíře, připravena nedat najevo svou momentální slabost. Odhodlaně jsem vystrčila bradu.

„Budu v pohodě,“ zamumlala jsem a párkrát zamrkala, abych potlačila slzné kanálky, které měly nebezpečně blízko k tomu, aby se začaly plnit.

Jake si potom taktně odkašlal a odvrátil se ode mě. „Naši včera prohráli. No chápeš to?“

Charlie praštil pěstí do stolu, až jsem nadskočila. „Ale né!“

Byla jsem opravdu vděčná za změnu tématu. Ještě chvíli jsem s nimi seděla u stolu a poslouchala o tom, jak jsou naši fotbalisti líní jak lenochodi, ale pak se oba začali zvedat a pobírali si všechny věci. Asi do pěti minut oba startovali auta, každý z nich vyjel na opačnou stranu a oba dva mi naráz zamávali.

Když jsem se vrátila do domu, ze všeho nejdřív jsem si šla nahoru vybalit těch pár kousků oblečení, co jsem si přivezla s sebou letadlem. Nebylo toho moc, i když ty tři kufry pohromadě vypadaly opravdu děsivě. Hlavně se ale jednalo o samé mikiny, svetry a trička s dlouhým rukávem, pak taky šály a spoousta dlouhých riflí, protože nic jiného se tady ani nosit nedalo. A ta hrubá látka zabírala spoustu místa.

Několikrát jsem si to ve skříni všechno přerovnala, ale i tak mi to celé zabralo pouhou necelou půlhodinu. S povzdechem jsem se tedy vrátila zpátky do přízemí a padla před zapnutou televizi. 

Neděle ráno ve Forks. Pokud jsem nechtěla jít do kostela, vlastně jsem oficiálně neměla co dělat. A že i když jsem v rodině měla pár příbuzných, co boha opravdu uctívali, já sama v křesťanství moc zájmu neshledala. 

S povzdechem jsem si hodila nohy na stůl a ignorovala hlasité zakručení v žaludku. Beztak jsem v odmítání jakéhokoliv jídla měla bohatou praxi. Takže jsem se jenom natáhla a jako každý druhý obyvatel Forks proseděla celé dopoledne u naprosto nudných a nezáživných seriálů. 

Pomalu se mi u nějaké kriminálky začínaly klížit oči, protože hlavní hrdinové byli asi tak stejně akční jako já, a já vážně uvažovala nad tím, že prospím i celý dnešek, když vtom se domem rozlehlo nepříjemné bzučení zvonku.

Že by...?

Vykoukla jsem ven z okna, a když jsem na příjezdové cestě zpozorovala svoje černé Volvo v závěsu s menším náklaďáčkem, moje srdce maličko zaplesalo. To totiž znamenalo, že mi konečně dovezli zbytek mých věcí - které pro mě v tomhle podivném deštivém světě znamenaly jakýsi hřejivý, slunečný bod. Metaforicky řečeno samozřejmě.

Původně jsem sem chtěla autem dojet sama, ale jakmile jsem s tímto nápadem přišla, Renée mě seřvala, že jsem se musela zbláznit a že mě na třicetihodinovou cestu zcela určitě nepustí, natož ještě samotnou. Takže zavolala nějakým svým přátelům, kteří to měli udělat za mě, mě posadila do letadla, zamávala mi a v podstatě mi dala takové menší sbohem. Netvářila se totiž zrovna takovým tím způsobem, kdy se vás rodiče nechtějí pustit, a když už to nakonec udělají, slíbí vám, že vás za pár dní přijedou okamžitě navštívit.

Ona byla spíš ráda, že bude mít v domě více místa. A hlavně že bude mít víc času na to, aby rozvíjela svou firmu.

 „Ahoj,“ pozdravila jsem Lewise a Marvina - byli to takoví ti rodinní známí, kterým jsem říkala strýčku.

 „Nazdárek, Bello.“ Prohodili se mnou ještě pár zdvořilostních frází v takovém tom ohraném stylu, jak se mám, jak se mi tady líbí a ať se mi pořádně daří. Měli ale prý celkem naspěch, takže mi autíčko zaparkovali do garáže, krabice vyložili na velkou hromadu těsně vedle obří kaluže na chodník před domem, pak s omluvným výrazem oba naskákali do nakláďačku a s rychlým rozloučením zase zmizeli.

Podívala jsem se na prošedivělou oblohu, která slibovala každou chvíli pořádnou průtrž mračen. A pak na asi tak deset velkých krabic přímo přede mnou.

Fakticky boží. 

Zůstala jsem tam v jemném deštíku stát sama a nevěděla jsem, jestli se mám cítit naštvaně, ublíženě, nebo oba tyhle pocity ignorovat a radši všechny ty věci odtahat dovnitř dřív, než se spustí liják a já budu potřebovat spoustu zásuvek na fény a sušičku.

Jo, to byl pravděpodobně nejlepší nápad.

S neslyšným zasakrování jsem se zohla pro první krabici, pořadně ji uchopila, zabrala a... A nic. Ten krám se ani nehnul. Ne zrovna příjemným pohledem jsem si ho přeměřila a zkusila to znovu. Tentokrát jsem byla úspěšnější. Podařilo se mi ho zvednout asi tak dva centimetry nad zem.

Už jsem se chtěla začít vítězně radovat, ale v tom samém okamžiku se stalo ještě něco. Za sebou jsem na cestě zaslechla zaburácení motoru. A hned vzápětí jsem cítila, jak mi na zádech přistála sprška něčeho mokrého. A déšť to opravdu nebyl. 

„No to si děláš srandu,“ přecedila jsem skrz zuby. Pitomé kaluže! Pustila jsem krabici zpátky na zem a otočila se za původcem toho všeho. Počítala jsem s tím, že auto si bude dál vesele uhánět ulicí a já si na něho pořádně zařvu, abych si trochu ulevila. Zarazila jsem se však hned ve chvíli, kdy stříbrný Jeep zaparkoval u vedlejšího domu. Z místa spolujezdce vyskočil černovlasý hromotluk s úsměvem od ucha k uchu.

„Edwarde!“ zaburácel a v tu samou chvíli se otevřely dokořán i dveře řidiče. „Já ti říkal, že mě máš nechat řídit. Vůbec to s mým zlatíčkem neumíš." Při těch slovech pohladil Jeep po kapotě a věnoval mu opravdu velmi zvláštní sentimentální pohled. Fakticky to vypadalo dost... divně. On se vážně laskal s autem?

 „Ty tomu svojemu zlatíčku radši oprav spojku," ozvalo se mírně otráveně a z druhé strany vyskočila další mohutná postava. Nebyl tak vysoký jako ten první, ale i přes šusťákovku bylo dost zřejmé, že jsou oba podobně dobře stavění. Až teď jsem si uvědomila, že na ně celkem neslušně zírám, a tak jsem rychle sklopila hlavu zpátky ke svým věcem. Musela jsem se zhluboka nadechnout, protože jsem opravdu měla pořádnou chuť jít a naplivat těm dvěma do ksichtu.

Ještě pořád jsem byla celkem dost podrážděná a teď mě navíc ještě studily celé záda. Naštvaně jsem tedy do krabice kopla a bez jediného slova nebo pohledu na ty dva idioty jsem vyběhla nahoru do svého pokoje a shodila ze sebe mokré oblečení.

Kreténi jedni namachrovaní. Ona je strašná zábava prskat na lidi dešťovou vodu spolu s bahnem. Hahaha. Určitě se dobře pobavili.

Pro jistotu jsem si ještě vyhrabala nepromokavou bundu a se zamračeným výrazem jsem se vrátila zpátky ven. Zarazila jsem se ale hned ve dveřích. 

„To jako vážně?“ zabručela jsem s protočením očí.  

„Jsem si tak říkal, že možná budeš potřebovat pomoct.“ Ten hromotluk roztáhl rty do oslnivého úsměvu, ve kterém odhalil dvě řady dokonale bílých zubů.  Jako nic si do rukou vyhoupl první krabici, co měl na ráně. „Mimochodem, já jsem Emmett. A tamto, co se sem zrovna hrne,“ kývnul hlavou směrem k Jeepu, „je brácha.“

„Edward.“ I on se pochlubil naprosto dokonalými zuby a popadl přesně tu krabici, se kterou jsem se předtím já sama pokoušela hnout. On se však narozdíl ode mě tvářil, že není o nic těžší než pírko. Bůhví proč mě to naštvalo ještě víc. Nebylo to fér!

Odkašlala jsem si. Věděla jsem, že se netvářím zrovna přívětivě, ale to zamračené obočí se nějak ne a ne narovnat. „Hele, já vážně nepotřebuju, abyste mi to tady -“ 

„Hele,“ zopakoval po mně ten hromotluk a vykročil směrem k domu. „Ty nevypadáš zrovna na to, že bys byla schopná to někam odnést sama - bez urážky," dodal rychle, když zpozoroval můj vražedný pohled,  „ale my jsme tak strašně milí a přátelští a nápomocní a -“

„A Emmett se navíc strašně rád vytahuje před holkama,“ doplnil ho ten druhý. 

„Jenom dělám dobrý první dojem!“ ohradil se skoro dotčeně. „Když už jsi to ty tak pokecal..." Nahnul se ke mně a začal mi šeptat do ucha. „Víš, tady Edward je vážně mizerný řidič a -“

„A tady Emmett zase šíleně chorobný lhář,“ ozvalo se z druhé strany. Pak se ale jeho výraz změnil. „Za tu kaluž se fakticky omlouvám.“ Zatvářil se, jako by tu omluvu skutečně myslel vážně. Ahá, takže teď se pánové budou kát. Super. A to si jako myslí, že se zadívám do toho jejich dokonalého úsměvu a všechno bude zažehnáno?

Rozhodla jsem se ho ignorovat, protože něco maličkého a zákeřného ve mně ještě pořád pobublávalo a já jsem byla ten typ povahy, co neuměl nad vším mávnout rukou jen tak. Fakt ne.

Ovšem na druhou stranu... ty krabice vážně potřebovaly pryč z deště.

„Takže kam?“ Ten Emmett si dokonce pořádně očistil boty o rohožku.

„Hmm... nahoru a doprava.“

Ale nic ještě nebylo u konce.

Chtěla bych vám poděkovat za komentáře u první kapitoly. Doopravdy jsem se bála, že pod tím článkem nic nenajdu, ale to číslo mi pěkně zpříjemnilo den. 

Snad jsem vás druhou kapitolou moc neodradila. Příště plánuju Bellin nástup do školy, kde potká své staré známé... 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A do háje... - 2. kapitola: